ikoktejl

A neutop se


 

Napsal a vyfotografoval: Jan Škvára

 

Jeden z drsných vtipů ruských vodáků praví, že každý člen výpravy by měl mít s sebou mosaznou destičku, jejíž jedna vyleštěná strana slouží ke zjištění, zda dotyčný dýchá, a v případě, že tomu tak není, má být na druhé straně vyryto: zde zahynul tehdy a tehdy při sjezdu řeky ten a ten. Řeky na území bývalého SSSR jsou těžké dostupné a nebezpečné. My se vydali do Kirgizie a destičku s sebou nikdo neměl.

 

BUCLATÁ MATYLDA. Jelo nás sedm a osmá stokilová Matylda, plavidlo na první pohled vzbuzující (stejně jako její název) pocit bezpečí a pohody. Tvoří ji samostatné nafukovací válce, které se na břehu řeky svážou, zpevní dřevěnou kostrou, vybaví na místě vyrobenými hřebly (příďové a zadní veslo), celé se to strčí na vodu a jede se. Přesně tak jsme to udělali i my na řece Ču, prvním cíli naší expedice. Jen jsme si pro první den zvolili trochu klidnější úsek řeky, abychom si na sebe s Matyldou zvykli. Bylo to moudré rozhodnutí, protože i když my si její faldy oblíbili téměř okamžitě, Matylda jako správná příslušnice něžného pohlaví s vyšší tonáží se trochu vzpouzí a celý první den na řece odm ítá uskutečňovat kapitánem zamýšlené cvičné manévry. K večeru až dosud poměrně klidný proud řeky sílí, koryto se zužuje mezi hory a my po kratší kolizní situaci konečně přistáváme u tábořiště, sledováni partou dobře se bavících kluků z dětského oddílu vodáků jezdících na nám celkem neznámých katamaranech domácí výroby Geleon. Vede je nestor kirgizského vodáctví, padesátiletý Gennadij Semjonovič Leontěv.

GELEON JE TAKÉ LOĎ. Gennadij je prapodivná směsice sovětského dobrodruha a velmi odpovědného křesťana. Před pěti lety dal ze dne na den výpověď z místa hlavního inženýra závodu, aby se mohl věnovat výchově dětí a stavbě katamaranů. Z jejich prodeje financuje svůj dětský oddíl, který tím, že ve všesvazov ých soutěžích poráží dospělé soupe ře, se zároveň stará o zájem o Leontěvovy Geleony. (Když jsem měl možnost sledovat kluky při tréninku na těchto u nás téměř neznámých lodích, musel jsem před nimi v duchu smeknout.) „Zítra mají přijet klienti, Amerikánci, svezeme je na katamaranech po Ču,“ prozrazuje nám Geňa večer u společného ohně další výdělečnou aktivitu svého oddílu v zemi, kde nejsou leckdy peníze ani na výplaty. Zároveň nastiňuje možnost, že jeden z nás může jet s nimi, aby si prohlédl řeku. Druhý den vyráží náš kapitán Libor se skupinou Američanů na osmimístném katamaranu s dravým názvem Baghíra na průzkum neméně dravé řeky, zbytek mužské posádky vyrábí Matyldě nová hřebla (jsou tu konečně rovné stromy) a dvě naše děvčata umluví třináctileté kluky, kteří zůstali bez velení, aby jim půjčili dvoumístn ý katamaran. Ačkoli domluva zní jenom v tišince za zákrutem, netrvá ani minutu a proti vůli našich vodaček je unáší silný proud řeky i s lodí kamsi dolů, za Američany, do neznámých peřejí. Poprask ustává ve chvíli, kdy Gennadijovi kluci sešplhají po skále k našim dvěma vyděšeným dívkám, které se na poslední chvíli zachytily větví a trávy u břehu. Zoufale vydávají zbytky všech svých sil a perou se s neúprosným proudem. Pacani (jak jim až dosud říkala děvčata) naše slečny vysvobodí a přetraverzují na druhou stranu po vlnách proti proudu tak lehce, že se to nechce ani věřit. „Vsjo normálno, da?“ křikne na ně desetilet ý kluk v kajaku, který celou situaci sleduje z povzdálí a trénuje eskymácké obraty. Večer po návratu z průzkumu Libor hlásí, že jet celou Ču by pro nás byla nejspíš sebevražda. My pro jistotu nehlásíme nic.

JAK JSEM SI SEŠEL ČU Další den Semjonova dětská komanda balí a odjíždí s námi. Na Gennadijovu prosbu se jako fotograf ujímám své role a vystupuji na břeh, abych fotografoval jeden z obtížnějších úseků asi hodinu pod tábořištěm. Bez problémů projíždějí kajaky, Baghíra a dvojka katamarany, pod nebezpečným místem přistávají a Gennadij nastupuje na mé místo na Matyldě, abych si mohl zvěčnit i naše. Projíždí Matylda a já pouštím Pentaxe na motor až do chvíle,kdy mi naše tlustá kamarádka naposledy sekne zádí v zatáčce za rozloučenou. To ještě netuším, že ji dnes vidím na vodě naposledy. Na domluveném místě totiž nikdo není. Jdu silnicí podél řeky dál v naději, že jsme se špatně domluvili. Po dvou a půl hodině chůze mi začne hlodat mozek myšlenka, že jsem Matyldu minul. Začínám uvažovat o cestě zpátky. Spása mi kráčí vstříc, a já nejsem schopen se rozhodnout, jestli je to pacan z Gennadijova oddílu, vypadají na silnici asi stejně nepatřičně jako já, nebo fata morgana. Fata morgana to není, je to Gríša, který mi vypráví,jak Matylda odmítla téměř všude přistát jak na posledním možném místě hodili kluci markovku (to je pytlíček, který je vyplněn smotaným lanem a který se hází tonoucímu), na kterou ve spolupráci s Gennadijem Matyldu chytili. Později mi Geňa říká, že podobným způsobem se jistili v kaňonech na řek ách, kde nelze riskovat. Ten systém spočívá v tom, že nad úsekem, který hrozí převržením a pod kterým nelze přistát, natáhnou přes řeku (na horolezeck é skoby, z nichž jedna je zatlu- čena méně pevně) lano, tzv. strachovku. Když se vor s bagáží, volně jištěný karabinou za strachovku převrhne a stane se tak neovladatelným, méně zatlučená skoba strachovky nevydrží a vor s drahocenným jídlem a suchým oblečením pěkně přistane sám na té straně, kterou si napřed zvolil pevně zatlučenou skobou. Naše plavba po Ču dnes ale končí, dál jsou totiž úseky, na které nás náš kapitán Libor nepustí.

NARYN JE ŘEKA PLNÁ NAHÁČŮ. Naryn je řeka, kterou ruští vodáci klasifikují známkou pět. České vodáctví zná jenom pět stupňů klasifikace divoké vody, přičemž pětka je pro sebevrahy, ruské vodáctví podlé známého příměru vsjo balšoje má stupňů šest. Pravda, nejhorší úseky Narynu, Gudimovské a Semjonovské peřeje jsme dopředu s českou rozvážností upřímně vzdali, a stejně dopadl i Nedostúpnyj kaňon, pod nímž jsme se měli setkat se skupinou vodáků z Moskvy. Ti nedorazili, takže jsme se vydali na řeku sami. Později jsme se dozvěděli, že jim cestu znemožnila kamenná lavina. Matylda se s námi již smířila a sjezd nám nijak nekomplikuje. Voda je o něco chladnější a je zkalená šedým pískem. Cestou potkáváme několik koupajících se lidí, které zdravíme halasným agój. Kirgizští naháči na to reagují tím, že se po zmateném nedohledání trenek usazují do typického cudného podřepu a cení na nás své zlaté zuby. Sjezd Narynu se chýlí ke konci a poslední ráno nás budí stokilový děda na hekajícím koníku, který nám vypráví, jak včera potěrja dóčku, a kdybychom něco viděli, abychom to řekli lidem, kteří docela jistě budou stát na březích řeky. Zřejmě je tu utopení dítěte běžný jev.

KATAMARAN. Genadij nám na začátku slíbil, že nás nechá sjet na Baghíře Ču. Celou. Zkusit sovětskou řeku na sovětském člunu, to jsme si nemohli nechat ujít, Matylda promine. A když jsme se dohodli jen na dvou průvodcích na místa jednoho háčka a také samozřejmě velmi důležitého zadáka, vše bylo vyřešeno, protože já se mohl vézt na lodi jako porcelán. Ruští mužici nevěřícně kroutili hlavou, když jsem jim názorně ukazoval, jak se hodlám vézt a přitom fotografovat, ale Saša, ruský kapitán, nenamítal nic a tím si zpečetil svůj osud. Když jsem totiž zjistil, jak pod mou vahou první spojovací tyč katamaranu naříká, přesunul jsem se na záď. A to stálo ruské vedení velení. Při prvním větším valu mne nárazu smetl vpřed na nic netušícího Sašu, a když jsme, plivajíce vodu z nosu, byl opět v plném lesku na hladině, zjistili jsme, že postrádáme kapit ána. Ten totiž, byl zavěšen na pádle a rovnaje loď, během zlomku vteřiny neměl s lodí cokoli společného a vyplaval deset metrů za námi. Potěrjáli kapitána, nazád! velel by Rus, ale mně spíš velelo svědomí, abych pomohl udržet loď rovně proti vlnám, výhrůžně se vzpínajícím proti naší přídi, než lovit Sašu z vody nebo lovit snímky tonoucího kapitána. Leč Saša, vodák vychovaný Leontěvem a zvyklý si v těžkých situacích pomoci sám, na katamaran doplaval a nechal tak náš sjezd řeky Ču bez mrtvých. Přesto, zřejmě maje na mysli tuto vzpomínku a opět drkotaje zuby zimou, přijal s potěšením jeden z našich gydrokosťúmů, který jsme mu nabídli - nakonec nezůstalo jen u toho jednoho - a já se později ve vlaku domů mohl chlubit, že vím, jak se zbavit ruského velení. Ale teď už opravdu vážně: Kirgizské řeky jsou krásné a já bych se tam chtěl někdy vrátit. A na vodu třeba i pod ruskou komándou.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group