ikoktejl

KDY PŘICHÁZÍ ÚSMĚV SVĚTÁKA

 

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ

 

Kdybych to neviděl na vlastní oči, tak tomu neuvěřím,“ řekl ředitel Divadla Bolka Polívky Petr Bílek, který se vrátil z toalety a utřel si orosené čelo. Na WC se schoval před borcem Ondoněm, který v hospodě v Olšanech předváděl své oblíbené číslo: tanec s pilou. Když to na Ondoně přijde, posype se před odchodem do hospody pilinami a bere do rukou motorovou pilu. Teď seděl Ondoň proti nám a s místním pořezem Dubem, který Bolka částečně inspiroval k filmu Dědictví, se nebezpečně popichoval. Při výměně názoru Ondoňova ruka často sklouzávala k rukojeti pily. Jako by pouze tahle mašinka byla jeho největší jistotou. Přemítal jsem o tom, jak Ondoň vítá každé ráno pohledem na pilu, jak je s tou „kamarádkou“ srostlý, jak po cestě z hospody řeže strom za stromem a jak by bez ní asi žil: byl by patrně bezbranný, vyřízený" Do mých úvah se zakrojil zlověstný řev pily, kterou šel Ondoň mezitím nastartovat před hospodu. Vnikl do sálu a tanec, který s ní předvedl, způsobil u štamgastů rozličné reakce. V extázi pouštěl pilu na plný plyn, přičemž svou kreaci doprovázel výkřiky typu: „To čumíte, je to jako samopal! Hahaha!“ Před obličejem Bolka Polívky šermoval ve vzdálenosti několika decimetrů. Bolek se na židli ani nepohnul a se stoickým klidem se usmíval. Pochopil jsem, že dnes se naše interview neuskute ční a že své nervy patrně ukonejším mokem z olšanské pípy. Večer jsem se pokusil paní Chantal vyprávět, co se přihodilo. „Tý brďo, já vědět, že Bolek být blázen. On jednou přijít a končetina nemít,“ řekla tuším doživotní družka Bolka Polívky.

Pane Polívka, stále čekám na okamžik, kdy vás uvidím unaveného. To aby mi trochu stouplo sebevědomí. Ještě se necítíte unavený? Někdo říkal, že mám takovou nemoc necítit únavu. Rozumíte, v okamžiku, kdyby byl někdo unavený, by šel spát. A pokud by se probudil a měl by kocovinu, nasnídal by se, a šel by třeba zase spát - to je krásné to „by“ - ale v mém případě se dostanete tak daleko, že jdete třeba do hospody a už tam sedíte. Člověk, který necítí únavu, si musí pro sebe najít vzorek. Třeba u někoho imaginárního nebo u kamaráda. V tomhle okamžiku by Rosťa Sarvaš byl unavený a asi by šel spát. Půjdu tedy spát taky. Ale jak vás tak znám, v tomhle okamžiku by Rosťa Sarvaš nebyl unavený a chlastal by dál, takže já taky chlastám dál. Chápete, já se tedy nemohu nikdy cítit unavený. Jednou únava přijde. A bude hladová, protože bude cítit manko.

Nebojíte se? Mám několik důkazů, že nežiju nejlepším způsobem. Chantal mi před deseti lety říkala: „Bolku, ty stále někam chodit, pít moc, uvědom si, že za patnáct let ty mít padesát.“ Tenhle absurdní argument mi moc strachu nenahnal. Jeden francouzský klaun, který je z nějaké šlechtické rodiny, tedy z bývalých francouzských socialistů, mi po dvoudenní prodloužené večeři tvrdil: „To se přece jednou musí projevit. Dávám ti tak tři roky.“ Ale to už je víc než pět let. Dával mi tedy méně než mi bylo dáno.

Kde berete energii? Vím, že se pokaždé těšíte na představení. Berete energii z publika při hraní? To, co říkáte, je docela možné, já si to ale neuvědomuji. Pravdou je, že mě představení pokaždé osvěží. Mockr át se mi stalo, že když na mě lezla nějaká chřipka, odehrál jsem představení a nákaza zmizela. Ono to ale nemusí být zásluhou energie. Primitivněji řečeno, vypotím se, vyblbnu a vyskotačím. Zahraji si na zdravého člověka a tvůrčí vnitřní aktivita, která je s tím spojená, z vás může přihlouplou chřipku vyvést. A není nic lepšího na kocovinu než si zahrát představení. Klaun musí vysílat pozitivní energii.

To znamená, že tu negativní v sobě přeměňujete anebo ji vůbec nepřijímáte? Já jsem takový ambulantní lidumil. Hodně lidem se snažím pomoci, ale na některé nemám tolik času, kolik bych chtěl. Mám dojem, že jsem skautským příkladem takové turistick é zblblosti. Spousta problémů, které mě potkávají se rozplynou do mých skečů, představení, jak se říká do tvorby. Například když jsem trpěl, protože mi umíral někdo blízký, napsal jsem POSLEDNÍ LEČ. Je to o stáří a umírání a jak je možné se tomu bránit a nacházet novou sílu, i když jde o senilní starce na pokraji hrobu. Když jsem byl kvůli vojně několikrát v blázinci - bylo mi tehdy blbé být dva roky na vojně v okupované zemi - tak už tehdy mě napadlo, že některé mé prožitky by byly vhodné do představení. Ale tenkrát to bylo příliš osobně prožívané, blízké, na pokraji utrpení.

Jakou nemoc jste předstíral? Endogenní depresi, co jiného. To je taková obyčejná nemoc: chřipka duše. Za dva roky se tyhle zážitky přetavily do něčeho jiného a vznikla hra o samotě: TROSEČNÍK.

Myslíte si, že jste měl jinou povahu předtím, než jste hrál divadlo? Změnilo vás? Já jsem hrál divadlo od dětství. Takové ty vnější příznaky se mění. Člověk není tak často smutný nebo veselý, ale to jádro, od kterého to všechno vzniká, se nemění. Takže jsem se nezměnil. Vnitřně.

Měl by mít správný klaun nějaké neřesti? Co jsem viděl dobré klauny, tak jsem u nich vysledoval velkou dávku animálnosti. Je v nich něco zvířecího a živelného. Ale roztomile zvířecího. Spíše než pes je štěně, spíše než kráva tele. Potom si myslím, že klaun musí umět ironii a soucit. A ty by měly spolu být jako sourozenci. Bratr Soucit a sestra Ironie. Ironie bez soucitu je plivancem. Soucit bez ironie je plačtivé, zubožené, rozmoklé bláto. V gestu klauna v jeho způsobu myšlení je přítomno souznění ironie a soucitu. Jednou jste řekl, že správný klan je ten, který má za falešným nosem ještě směšnější nos.

Předpokládám, že jste nemluvil o disproporci svého nosu, ale o metafoře, která vystihovala duši klauna? (Smích.) To bylo ode mne ironické i soucitné. Maska klauna je jeho krunýř. A nejmenší maska je nos. Byl jsem zděšený, když jsem v Disneylandu viděl ty chudáky, kteří musí nosit Mickey Mousse, Kačera Donalda nebo psa Pluta, lítají ve strašným vedru mezi strašnýma dětma a jsou zpocení a smrdutí, je to hrůza, když si představ ím, co je uvnitř téhle masky. V každém z nás sídlí pozitivní energie. Jenom ji většinou neumíme uvolnit.

Sídlí v každém z nás klaunovství? Je taková teorie, kterou vymyslel francouzský pedagog Jean Lecok a která zní: „Každý má v sobě svého klauna a je třeba ho jen objevit.“ Někdo ho objev í snadněji, někdo hůře a já bych řekl, že ten objevený klaun může být u někoho i nezajímavý. Já jsem kdysi napsal takovou povídku, o tom, jak učím, jako jsem už učil několikrát a jeden můj žák má potíže s tím svým klaunem. Tak se mu trochu víc věnuji a on nakonec toho svého klauna objeví. A ten klaun je moje maminka. On s tím svým klaunem odchází ze zkušebny a já říkám: „Maminko! Maminka se na mne otočí a ten žák řekne: „To není tvoje maminka, to je můj klaun,“ a oba odcházejí pryč. Dobrým klaunem byl i Hitler nebo Mussolini. Napadlo vás to někdy Oni jsou opravdu komičtí, ale to klaunovi nestačí. Oba sice vzbuzují smích, ale u nich je komičnost bez soucitu. Oni jsou hříčky přírody, jako třeba malé štěně. Je vám komické, ale není vám ho líto. Způsob, jak ým se Mussolini bradil, je k popukání, ale ani stínem vám ho není líto.

Klaun nemusí lidi za každou cenu rozesmát, měl by je umět i rozplakat. Souhlasíte? To určitě. Co je těžší? To je těžké rozsoudit. Ale určitě nejleh čí v umění je pěstovat vznešenou nudu. Všichni podlehnou dojmu, že na co se dívají, je skvělé, vznešeně se nudí, jsou rádi, že to skončilo a vyjádří to dlouhotrvajícím potleskem. Až se tomu i umělci diví.

Není nejlehčí vyvolat pár slz? Pláč bych dal na druhé místo. Pokud má někdo odvahu, aby se na jevišti setkali dva mladí lidé, a má trochu řemesla, aby jim mohl vložit do úst jist á slova, tak zaručeně ti citlivější lidé budou brečet. Ten smích, který stojí za to, tak to už stojí za to. Je to smích, který osvěžuje, trošku provokuje, zároveň dává určitou naději a ještě nutí, abychom se chtě nechtě zamysleli. Klauni, komici jako byl Chaplin nebo Sellers, bývají v jádru smutní lidé.

Býváte vůbec někdy smutný? Ono se to často říká, že klaun je v jádru smutný, ale já bych to tak jednozna čně neviděl. Ale dobrý humor je určitě založen na tom, co tragicky pociťujeme, co je na nás vážného. Takovou správnou komedií je pohřební hostina, při které se pozůstalí baví o nebožtíkovi a vzpomínají na to dobré, co s ním zažili a odpouštějí mu, že byl někdy blbec a nevěrný. Mluví o těch jeho příšernostech, aby se zbavili faktu, že ho už nikdy neuvidí. Já spíš než smutek mám takovou podivnou reakci, která má blízko k hysterii. Je to má odmítavost vůči smrti. Já norm álně když jdu na pohřeb někoho blízkého a slyším tu tesklivou hudbu, to vytí houslí, tak se ze mne dere smích, který jako by ani nebyl můj. Jsem smrtí toho blízkého zasažen, a přitom mám opačnou reakci: neudržitelné nutkání smát se.

To bude asi váš obranný mechanismus. Vaše mysl odmítá smutek a s tím spojenou negativní energii. Vy jste vlastně šťastný člověk? Víte o tom? (Smích. Takřka provinilý.) Bývá vám někdy smutno z lidí? To víte, že ano. Proč by mi nemělo být smutno? Zase si musím představit někoho imaginárního. Spousta lidí má někoho druhého, podle kterého se orientuje, zda mají být smutní. Spousta herců se už považují jako vystrčení ze sebe. Jako by byli svědky úspěchu té herečky, se kterou mají stejné jméno. Možná i jméno by změnili. Tohle by Polívka nikdy neudělal.

Není vám smutno, když vám odjede Chantal na závody a nechá vás třeba týden doma? Lidé se mě ptají, jestli mi nevadí, že Chantal jezdí na závody, kde se jí může něco stát. Já říkám: „Naopak.“ Mnoho lidí se po roce 1989 změnilo.

Pobavili vás tím nebo zarmoutili? Spousta lidí se změnila a nemusela. Měnili se všichni, tak aby nezůstali pozadu, měnili se taky. Je to taková móda se měnit. My se smějeme Američanům, jací jsou naivkové, ale my jsme oproti ním miminka, která se ještě počůrávají a přitom jsme na to hrdí. Amečané sou alespoň v pubertě. Šustění peněz se některým prošustilo do hlavy. Teď si trochu zaskuhrám. Můj velmi blízký kamarád, jednu dobu váš šéf, se zachoval tak, jak by snad ani sám neočekával. On se tím postojem vlastně trestá sám. Lidé se mění různě. Od té doby, co mám divadlo, se někteří mí známí ode mne distancují. Je to takové pseudokonkurenční myšlení. Jako by říkali: „Kdo není jako já, je nepřítel.“ Myslí si, že jsem podnikatel, boháč". Jeden dědeček mi na jedné oslavě v nějakém zámečku řekl: „Víš, teď jsme se po revoluci ocitli všichni na jedné startovní čáře. Trošku jsme na tom byli lépe my, kteří jsme věděli, kde se ocitá.“

Teď přestavujete kravín na konírnu, hospodu a klub na „Farmu bláznů“. Na to je potřeba poměrně hodně peněz? Kde si je vyděláte? Dostávám tantiemy z mých her, které se často hrají v Itálii, ve Švédsku nebo v Americe. Taky mám svoje divadlo, kde mám svůj honorář a když přijde nějaká krize, mohu si honorář zvýšit (smích).

Slyšel jsem, že máte 15 procent ze zisku Reflexu. Teď by se mi hodily, zvláště když ho mí kamarádi prodali. Byl jsem u jeho zrodu, myslím, že to byl tenkrát nápad Andreje Štastného, a proto že jsem měl něco peněz, tak jsem je do toho vložil a stal se tak podílníkem. Jsem docela známý, takže důležité byly i reklamy, které jsem pro ně udělal. Byla to docela zábava. Dnes už by nešlo namontovat se do francouzského filmu, kde se odehrávaly obrovské davové scény a já v popředí čet Reflex. Jednu reklamu jsem natočil v pařížské ubohoučké hospodě na Montmartru, kde pařížská bohéma četla Reflex. V baru sedělo šest „prokletých“ umělců a jeden po druhým zvedal Reflex. Dlouho jsme to cvičili, protože chlapi byli už ožralí, ale výsledek byl půvabný. Peníze, které jsem do časopisu investoval, se mi vrátily, ale pak jsem si najednou uvědomil, že nejsem podílníkem. To by došlo i blbcovi. Od té doby nemám rád lidi, kteří si pro jeden milión nechají vrtat koleno.

Někdo se za peníze stydí. Jaký k nim máte vztah? Volný. Zažil jsem doby, kdy jsem je měl i neměl. Peníze jsou pro mne prost ředkem, nikoliv účelem.

Pamatuji si na okamžik, kdy jedna mladá dívka u našeho stolu vyslovila, že by si mohla výhodně koupit auto za třicet tisíc, ale že je momentálně nemá. Vytáhl jste peněženku a těch třicet tisíc jste jí půjčil. Děláte to běžně? Běžně u sebe třicet tisíc nemám. Tenkrát jsem je měl.

Rád děláte lidem radost? Nejraději jsem, když o tom lidé nevědí. Pošlete peníze, oni nevědí, od koho to je a hotovo. To je nejlepší. Pokud někomu uděláte radost, tak často toho člověka znejistíte. Ten člověk má k vám nedůvěřivý vztah. Neví, co po něm chcete. Nebo si řekne: „co mně udělal, že mi chce dělat radost.“

Teprve nedávno jsem viděl ŠAŠKA A KRÁLOVNU. A přiznám se, že jsem si od toho sliboval víc. Vysvětluji si to právě nynější dobou, která mě v něčem otupila. Jak se vám to dnes hraje? Tohle představení vzniklo také z určitého traumatu: z velké nasranosti vůči tomu, co jsme tu žili. Tehdy to lidi oslovoval. Když hrajeme Šaška ve Francii, v Anglii nebo v Americe, tak se to lidem líbí, ale Čechům to možná připadá pasé.

Mně se dokonce zdálo, jako byste herecký výkon Chantal nevědomě potlačoval? Také jsem udělal TERAPII, kde jsem v pozadí a spousta lidí mně vyčítá, že nejsou zvědaví na mé kamarády, ale na mne. Takhle já bych nikdy neuva žoval. Ale je to možné, že své kolegy potlačuji. Hlavně v TROSEČNÍKOVI, kde hraju sám.

Jsou k vám lidé otevření? Samozřejmě. Těch nadbytečných lichotek si nevážím, protože od takového člověka se nic nedozvím. Na druhou stranu se po každém novém představení od někoho dozvím, že to minulé bylo lepší a že jsem v koncích. Tahle vrstva lidí upřímně nechce, aby se mi dařilo. Snaží se mě pochovat a udělat mi slavný pohřeb.

Není tato otevřenost spíše projevem hlouposti? Možná. Ale některé kritiky neskrytě urážejí a berou mi vlastně chuť. V těch kritikách je zlý úmysl. Autoři jsou patrně zlí, a proto i vás podezřívají ze zlých úmyslů. Je to vlastně jejich projekce. Kritika se naštěstí často rozchází s publikem. Byl bych rád, aby kritici pochopili, že za Manéží se skrývá hlubší význam, než vydělat peníze. Řekl jste, že raději napodobujete, nežli hrajete.

Vítězí ve vás klaunství, nebo se prostě nerad do nějaké vymyšlené postavy vžíváte, protože vám to jde proti srsti? Jsou herci, kteří se strašně dlouho noří do rolí, a pak se strašně dlouho vynořují a jsou pak někým jiným. Mně se to zdá hrozně hraný. „Klaunit“ je podle mého soudu nebezpečná činnost. Člověk někdy neudrží svůj odstup a přestává vědět, kdy hraje a kdy ne. Kdy si hraje a kdy si nehraje. Ti, kteří jsou hraví a mají v sobě sebeironii a nepodléhají patosu v citu, stojí za to. Znáte ty ženy, který každý týden pláčí na ramenu někoho jiného. Taková ženská hraje zamilovanou, ale nehraje si s láskou. Stává se někým jiným a než se z toho vynoří, bude mít šedesát let. Já si rád hraju, ale ne všude a za každou cenu. Jsou tací, kteří cítí potřebu předvádět se i v letadle. Když jsem před neznámými lidmi, tak cítím spíše ostych. Nejsem mašinf íra, který má imaginární páky a v hospodě se pak pohybuje tak, jako by řídil lokomotivu. Nejsem bavič a cítím se trapně, když to po mně někdo vyžaduje.

Jste těžko organizovatelný. Musíte mít tedy nějaké krycí manévry. Můžete mi je prozradit? Třeba čtrnáct dní neotevírám dopisy. Velmi často nechávám zvonit telefon. Kdybych měl všechno vyplnit, co ode mne lidé chtějí, jezdil bych od rána do večera po různých akcích a večírcích. Nedělá mi problém někde nebýt. Určitě jste si všiml, že v poslední době chodím na společenské akce zřídka.

Dáváte přednost hospůdce v Olšanech? Tady i jinde chodím do hospůdky rád. Zvláště když jsou taková vedra. Mně nevadí vedro, sychravá zima ani mrazy, mám rád každé počasí, které mě žene do hospody. Lidé si vás často přivlastňují: mají na vás nároky.

Dokážete se jim ubránit? Většinou se mnou chtějí pít, a pak se urazí, když nechci. Někteří lidé si myslí, že DĚDICTVÍ je můj zfilmova ý životopis a pletou si mě s Bohúšem. V Moskvě jedna paní podlehla tomu filmu natolik, že mě přišla požádat o peníze. V jedné hospodě ke mně přišel kluk a povídá: „Si ten Polívka, nebo nénsi? A řekni pravdu, nebo ti rozbiju tlamu.“ V tu chvíli jsem nevěděl, jestli mám říct „jsem to já“ a on mi rozbije tlamu, že lžu, anebo „nejsem to já“ a on mi rozbije tlamu, protože ví, že jsem to já. To je těžké dilema.

 Jak jste ho vyřešil? Řekl jsem mu: „Co myslíš ty, chlapče?“

Vidím na vás, jak se doslova tetelíte blahem, když někdo provádí něco kuriózního. Máte rád lidi, kteří „nemají rozum“? Ti mě posilují a těší. Jako ten včera s pilou. Neměl jste strach? Věděl jsem, že se nic nestane. Zklamal mě, že nešel po židli jako minule, kdy jich rozřezal několik i se stolem.

Nemáte strach, že v této hospodě můžete po čase „zblbnout“? (Smích.) Typická „sarvašovská“ otázka. Já nevím, pro mne je hospoda osvěživá věc. Já tam nesedím od rána do večera a každý den. Já těch „buranů“ tady vidím méně než ostatní. A pro mě to nejsou burani, ale živí lidé, kteří jsou pro mne dost cenní. Neměli možnost se zkazit. Čím blíže je poznávám, čím je to pro mne cennější v tom, co dělám. Alespoň si to myslím.

To je jako byste mi řekl: „Když chodíte často do lesa, nemáte strach, že se z vás stane jelen?“ Vím, že máte rád přírodu. Ale moc často se v lese neprocházíte? Jezdím pravidelně na koni a nejčastěji v lese. Dnes jsou koně vaším koníčkem. Předtím to byly fajfky, pak psi.

Co by mohlo přijít po koních? To říká Chantal. Ale já mám celý život rád psy a koně. Fajfkové období už mám za sebou. Nedávno jsem se o to pokoušel, ale nebylo to ono.

Myslíte si že „koníček“ popíjení alkoholu není pro vás nebezpečný? Pro každého je chlast nebezpečný. Je nás mnoho, kteří podléháme dojmu, že to regulujeme, ale najednou můžete zjistit, že tomu tak není. To hrozí každému, kdo rád popíjí. Já se strašně rád „ožírám“, návštěva alkoholu v našich duších prohlubuje podstatu člověka, prohlubuje jeho krásu nebo jeho blbost. Mnoho lidí se ale úplně změní. To se holkám moc nelíbí. Vyskytují se holky, třeba jako moje žena, kterým se nelíbí, když se ožeru, natož, abych byl úplně jiný. Já jsem pak jenom zdůrazněný.

Vymkla se vám „zdůrazněnost“ někdy z rukou? Několikrát jsem jel v tahu představení, noc, představení a hrál jsem pak v kocovině. Je zvláštní, že kocovina je pro hraní nejpříznivější stav. Jste uvolněný, nemáte zbytečné zádrhele střízlivého, jde vám zároveň o přežití a jdete tedy účelně k tomu, co máte vyjádřit a nevšímáte si, že na balkóně sedí hezká blondýna. Záleží, co si z takového stavu dokážete odnést. Domnívám se, že není náhoda, že spousta tvůrčích lidí hodně pilo. To neznamená, že by střízliví nic nevytvořili, ale mám takov  dojem, že alkohol je pro kulturu jedna z nejdůležitějších ingrediencí. Co já jsem na cestě z hospody domů nechal nápadů, které se pak někde v příhodnou chvíli vynořily! Pokud Chantal není ve stejném městě, a nedej bože v jiné zemi než já a nastává přede mnou čtrnáct dní uvolnění, tak trochu zvlčím. A tehdy spousta věcí vzniká.

Vítáte to stejně intenzivně, když vás Chantal na čas opouští? Pamatuji si doby, kdy jsem byl šťastný bez ní tři týdny, pak čtrnáct dní, teď se to pohybuje mezi týdnem a třemi dny.

Nežárlíte na Chantal, když se teď tak osamostatňuje? Jste vůbec žárlivý? Mám v sobě žárlivost, ale ne nemocnou. Mně se strašně nelíbí, když věnuje pozornost někomu, o kom si myslím, že je vůl. Nevadí mi, když věnuje pozornost někomu hezkému a chytrému, protože já jsem též hezký a chytrý. Jsem žárlivý, ale nevyčítám. Svou žárlivost bych nemýtil, ale kultivoval, prosvětlil. Žárlivost jsou plíce lásky.

A jak se díváte na svou ješitnost? Je rozdíl mezi ješitností, pýchou a hrdostí. Ne? Ješitnost se mi nezdá být dobrou vlastností: trváte na tom, co si o sobě myslíte a tak se stane, že trváte na něčem, co pro ostatní nemá žádný smysl. Ješitný člověk je zblblý sám sebou,ješitnost roste se sebeuspokojen ím, kdežto hrdost roste se směrem cesty, která nechce být narušovaná a která má svůj vnitřní smysl. Nemyslím, že jsem ješitný.

A co Vladimírek? Který to je? Vaše třetí dítě. Může se někomu jevit jako malý inteligentní diktátůrek.

Bojíte se některé vlastnosti, kterou by mohl mít po vás? Mně je jedno, co on nebo mé dcery budou dělat, přál bych si jen, aby měli radost ze života. Je mi jedno, jestli bude Vladimír trenér, hrobník nebo inženýr chémie, hlavně když bude mít v sobě kus světla. Má to ale trochu popletené. Nedávno jsme jeli kolem památníku u Slavkova a on se mě zeptal: „Čo tady bylo?“ Chantal mu říká: „Tady se tvoji předci bili s tvýma předkama.“ A když se zeptal , kdo vyhrál, Chantal odpověděla: „Tvoji předci.“

Proč se tak často objevuje na pódiu? Neokrádáte ho do budoucna o to tajemství, které je v zákulisí? On není často na jevišti, ale rád přijde na děkovačku: rád líže smetanu. Teď je ještě malé dítě, takže si tam připadá jako doma, ale za chvíli se bude stydět. Já jsem na jevišti od mala a o nic se necítím připravený. Pravdou je, že docela dlouhou dobu mi připadalo, že hraní u filmu nebo v divadle je jednoduché. Něco jako lhát mamince. Ale naštěstí mě to přešlo.

Máte pocit, že s rodinou trávíte dostatečnou dobu? Řekl bych, že Chantal si to nemyslí. Já mám pocit, že s nimi trávím dost času. Je mi divné, že si to Chantal nemyslí (smích). Už jste si někdy řekl: tak tady končí sranda! Tam, kde pro ostatní končí sranda, tak tam ještě pro mne pokračuje. Tam vzniká úsměv „světáka“. Tam se vytvářejí vrásky, které se v žádném jiném okamžiku nemohou vytvořit a které dohromady s jistou jiskrou v očích dělají úsměv „světáka“. Určitě jsou limity, kde i pro mne sranda končí a možná nade mnou jsou limity s černou páskou, kde se někteří dokážou usmát. Mám dojem, že jsem na cestě k nim.

Jak vypadal úsměv „světáka“, když jste zjistil, že vám nového saaba kamarád naboural tak, že musel do šrotu? Řekl jsem: „Nějaký auta ještě jsou.“

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group