ikoktejl

BÍLÉ MASO NA DRAČKU !

 

Radek John
Většinou o tom nemluví. Jen občas se najde některá statečná dívka ochotná popsat své zážitky v sexuálním byznysu. Samozřejmě pod podmínkou, že nebude uveřejněno její jméno ani jména podniků a měst, kde pracovala. Ruce italských a německých pasáků dosáhnou někdy až do Čech a jejich pomsta by mohla být podobná, jak to známe z mafiánských filmů. Přesto je třeba o tom psát, aby naše dívky, kterých každý rok vyjíždějí „pracovat“ do ciziny desetitisíce, věděly přesně, co budou muset podstoupit. Zde jsou výpovědi několika statečných. Metoda „Vyjela jsem na inzerát v Annonci. Na agentuře mi rovnou řekli, ať v Čechách nikomu nevykládám, že budu dělat hostesku, tanečnici, uvádět hosty do diskotéky.
Ať svým známým řeknu, že jedu do Itálie za turistikou. Bylo mi to divný, takže jsem se šla zeptat policajtů, jestli něco vědí o té agentuře. Samozřejmě mi rozmlouvali, abych tam jela. Pak mi dali alespoň telefonní čísla, kdyby mi tam bylo nejhůř a řekli, že mě v nejhorším jejich italští kolegové sbalí jako za pašování drog a dostanou mě odtud. Z agentury nás přivezli do bordelu od pohledu. Samozřejmě nám hned vzali pasy. Ubytovali nás v penziónu. Pak jsem zjistila, že každý noční bar má svoje ubytování. Chtějí přesně vědět, kde holky bydlí, aby je tam impres ário mohli chodit zpracovávat. Mít je pod kontrolou. Netolerují tu možnost, že by si holka třeba sama najala někde byt. Chtějí je mít na řetězu jako otrokyně.
Nedovolí ani, aby se holka vůbec bavila s kýmkoliv, kdo není zákazníkem baru. Řekli nám, že máme body a prachy za to, že vypijem skleničku alkoholu se zákazníkem. Dostal nás na starost impresário, což byl Arab. Já hned první večer do sebe lila skleničku za skleničkou a nějaký taky do květináče, jako že vydělávám peníze. Bylo mi divný jenom když náš impresário pořád ukazoval na Arabky, který pod ním taky dělaly a nechaly se osahávat. Arab říkal: Od těchhle se uč, jsou to mistryně. Ještě jsem netušila, co tím ve skutečnosti myslí. Sedím separé s hostem, nalejvám do sebe šampaňský a najednou koukám, chlap má rozepnutý kalhoty a strká mi tam ruku. Vyletěla jsem, běžím za holkama, který přijeli se mnou. Takový naivní osmnáctky. Říkám: Holky, tamhleten prasák chce, abych mu sahala do poklopce. A holky na to: Co blbneš, to není pravda. Nerozuměly ani slovo italsky, tak se jen přiblble usmívaly a odpovídaly ano, i když jim Italové říkali třeba: Pudeš si se mnou zašoustat?
V tom baru nás prostě začali nenápadně a opatrně připravovat na prostituci. Arab začal chodit k nám do bytu v nejnemožnější hodiny. Třeba ráno v sedm, i když jsme šly spát za svítání. Vzbudil nás, že nám potřebuje něco říct. Psychicky nás deptal, abysme byly nevyspalý, aby nám postupně bylo všechno jedno. Taky nám zatím nedal žádné peníze, takže jsme pily vodu z vodovodu místo jídla. Zatelefonovala jsem nakonec Češce, která to v městě P. organizovala pro pražskou agenturu. Žila tam s Italem. Hrála si taky na šéfku. Nakonec zařídila, že nám Arab začal dávat milostivě dvacet pět tisíc lir na den. Pořád k nám chodil a začal nám předehrávat scénky. On že je jako klient. Ukazoval nám, co máme dělat, když nám zákazník v baru sáhne semhle nebo támhle. Říkal, že klient nám může dát pusu na tvář nebo ruku kolem ramen, že to jsou prostě pravidla podniku. Za pár dní už tvrdil, že nám zákazník může dát taky ruku na koleno nebo na stehno - prostě jako těm Arabkám. Holky si pořád namlouvaly, že jde o diskotéku a čím dál posouvaly hranice toho, co si zákazník mohl dovolit. Aby je nevyrazili, aby dostaly peníze na jídlo. Prostě dokonalá metoda, která na nezkušenou osmnáctku perfektně zabere. Dovedete si představit, co mohl zákazník dělat Arabkám a pak i těm našim naivním buchtám, když si objednal šampaňský? Nakonec jsem zdrhla. Když jsem žádala o prodloužení pobytu, dovedli mě ke kápovi z kriminialpolu, že chce se mnou mluvit. Dal si vyprávět, co vím o Arabovi, který nás měl pást a říkal, že jsem měla obrovské štěstí, když jsem z toho vypadla. Že ten Arab už byl za podobné věci zavřenej, Jel taky ve zlatě a zřejmě v drogách. -
Drogy jsou v barech další metodou náboru. Napřed daj holce pár dávek zadarmo, navyknou jí na to. Když už musí drogy mít, začnou jí to prodávat. Holka pak nemá šanci získat prachy na drogy jinak než prostitucí. Ten policajt říkal, že spadnout v Itálii pod Araby je nejhorší. Varoval mě dokonce, že ten Arab si mě zkusí znovu najít. Dal mi telefonn í číslo, kdyby se ti pasáci někde objevili a začali mi vyhrožovat. - Kdybyste se sbalila a zejtra jela domů, bylo by to nejlepší, říkal policajt. Stejně si tady nemůžete nic vydělat, pokud nechcete dělat prostitutku. Pak už jsem se bála i chodit po ulicích. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. Jediný řešení bylo zdrhnout zpátky do Čech.“ Společné znaky Taneční skupina, která přijede do Itálie z Čech, skoro nikdy nezůstane pohromadě. Většinou jim majitel baru umožní udělat nanejvýš dvě vystoupení. Pak už jsou postupně zaškolovány pro jiné činnosti. „Vyplatí“ se víc jako „hostesky“ starající se o „konzumaci „ hostů. Záleží výhradně na tom, kolik konzumací dokáží z hostů vyrazit. Samozřejmě aby host pořádně konzumoval, musí za to od nich mít ještě něco jiného. první tři dny jsou zkušební. Majitel pozoruje, jak rychle která z dívek pochopí, co se po ní chce. Ty přizpůsobivější si samozřejmě nechá ve svém podniku. Nakonec jsou dívky, které se hned nepřizpůsobily, rozstrkány po různ ých nočních podnicích. Izolovány od ostatních. Když jsou samy, půjde je rychleji a snáz „zlomit“. Čím méně dívka umí jazyk a čím je mladší, tím lépe. Je „vláčnější“. Dívka, která nakonec nemá konzumace, je bez milosti vyhozena. Pokud chce zůstat v Itálii, musí si znovu hledat noční podnik, znovu si zaplatit „papíry“. Nakonec se každých pár dní musí dělat nové papíry, pokud nechce spát s hosty, anebo utéct z Itálie - v té době už ovšem samozřejmě nemá peníze na cestu domů. Místo vysněného vydělávání peněz začne mít dluhy.
Na dně. „Jednou jsem dostala čtyřikrát padáka během čtyř dnů. Říkala jsem majiteli baru: To nemůžete, já už nemám ani na vlak. On samozřejmě odpověděl: To mě nezajímá. Pak následujou zoufalý telefony do Čech: Nemám na cestu ani na jídlo, pomoc! Pokud má ovšem holka komu zavolat. Nakonec se majitel baru nechal umluvit, že mě nechá dělat bez platu, jen za procenta z konzumace. Aby se člověk uživil pouze z konzumací, musí jich dokázat vykouzlit patnáct za večer. Co musí udělat, aby se mu tohle povedlo, je snad jasný. Je jen otázkou času, kdy pod tlakem nedostatku peněz dívka udělá, co se o ní chce. V některých barech si dokonce dívka musí nechat dělat papíry každých čtrnáct dní, i když vás nevyhod í. Majitel baru na tom trvá, má z toho nějaké peníze. Prostě vás odere. Cizinka pořád musí platit nějaký poplatky, taxy. Vydělat si v Itálii je hezký sen, ale úplný nesmysl. Občas dostanete na naše poměry velké peníze, ale taky musíte velké peníze neustále vydá- vat. Pak po vás chtějí třeba abyste šla s nějakým zákazníkem baru na večeři i mimo pracovní dobu. Tomu chlapovi rovnou řeknou, že mu dohodí holku, která se s ním vyspí. Pravda ovšem je, že Italové jsou při zaškolování našich dívek do prostituce jaksi „galantnější“ než Němci. Stačí jim většinou psychický nátlak spolu s mírným hladem a nemírnou chudobou. Samozřejmě občas holce začnou taky vyhrožovat, že když nebude poslouchat, nevrátí se domů živá. To stačí. Taková nezkušená sedmnáctka se z toho nervově položí. Němci bývají většinou tvrdší. Jedna kamarádka mi ukazovala spáleninu na ruce, kterou jí udělali nad plynovým sporákem, když nechtěla dělat prostitutku. Pak ji kopali okovanou botou do břicha a mezi nohy.“
Italská policie. „Italskejch policajtů se musí člověk bohužel taky bát. Do jednoho najtu chodil stabilně policajt přesto, že ten bar byl ilegální. Nedělal s tím nic, i když musel všechno vědět. Jenom mě, protože jsem majitele zlobila, zkontroloval. Neměla jsem v té chvíli u sebe doklady. Byly na policii, protože jsem tam žádala o další pracovní povolení v jiném baru. On nad tím přimhouřil oči. Pak si mě jako oblíbil. Chodil za mnou, vyptával se mě, jestli náhodou nevím, kdo a tom baru prodává drogy a kdo je dodává. Zřejmě pro majitele baru zjišťoval, kolik toho vím, jak jsem nebezpečná. Byl s ním určitě domluvený. Když přišel v uniformě dělat s policejním komandem šťáru, rozsvítilo se a v najtu seděla jediná hosteska. Já. Ostatní majitel na tu chvíli uklidil. Člověk musí pořád předpokládat, že policajti můžou od majitele baru dostávat prachy a bejt před nimi opatrnej. Nakonec ten bar dopadl špatně. V lednu v sedm hodin ráno ho někdo vyhodil do povětří. Majitel najtu měl prý miliardové dluhy a nějak se neměl k jejich splácení. Pro holky z Ruska, Ukrajiny, který tam dělaly půl roku načerno, to byla tragédie. Majitel jim prostě nezaplatil a co si na něm mohly vzít? Mně zůstal dlužnej jenom asi měsíc. To ještě šlo. Ale holky pracující v najtech bez povolení musí být úplné kozy. Když je majitel okrade, nemají se už kam obrátit o pomoc.“
Cesta do pekel. „Po Itálii dneska jezdí Češky, které hledají krajanky nemající prachy. Těm nabízejí práci na jihu Itálie. Říkají, že pro ně mají senzační místo servírky někde na jihu. Ve skutečnosti je to nábor na pouliční prostituci. Jedna taková mi dala číslo diskotéky u Neapole. Volala jsem tam, jak se tam dostanu. Říkali: Přijeďte na autobusové nádraží, budem tam čekat v autě a vyzvednem si vás. Já se ptala: Mám papíry na tanečnici, ne na servírku. Co s tím? Oni se smáli: To je jedno. Tady je jinej svět. Sluníčko tu svítí, nikdo nikomu nedělá problémy. Kdybys měla kamarádku i bez papírů, vem ji s sebou. Hlavně sháníme pěkný vysoký holky. - Nelíbilo se mi to, tak jsem chtěla, ať mi dají adresu, že přijedu radši rovnou do diskotéky. To říkali, že nejde. Asi ani žádnou krycí diskotéku nem ěli. naložili by mě rovnou do auta a skončila bych na chodníku. Pak mi jeden italskej kamarád vysvětlil, jak to při pouliční prostituci funguje. Nechápala jsem jak to, že holka neuteče. Proč třeba nezamává na vůz policie, kterej projíždí kolem. Celý ten zázrak se jmenuje přenosné telefony. Na čtyři holky šlapající na ulici je jedna limuzína. Když náhodou jede do té ulice policejní auto, a to není příliš často, často jsou naopak i ti policisté, kteří projíždějí tyhle čtvrti podplacení, pasáci dostanou okamžitě zprávu přenosným telefonem a uklidí holky do limuzíny. Když vám někdo dá revolver na krk, jste v autě za pár vteřin a neodvážíte se na policejní vůz ani zamávat. Klient děvku taky neodveze na policii. Ví, že by tam třeba taky nedošel. I kdyby přijel až těsně před vchod na strážnici, může se mu stát, že bude spolu s tou děvkou zastřelen na schodech před dveřmi z projíždějícího auta. Tohle nehodlá riskovat. Když si veze klient holku do hotelu, samozřejmě za ním jede auto s pasákem. Ten pak ví přesně v kterém hotelu, v kterém pokoji svou děvku má a hlídá si ji. - Když se jim holka okouká, převezou ji jinam. Nestojí o to, aby nějak moc znala místo, kde šlape. Trochu dezorientovaná cizinka je pro tenhle druh byznysu nejlepší. Když jim přestane vydělávat, prodají ji ještě dál. Třeba do Arábie. Odtud už není návratu. Anebo se jí zbaví. Když má holka dobrý orgány, je za ní víc než za otahaný bíý maso."
Nejhrůznější varianta. „Po známé, která teď chtěla jet dělat na jih Itálie, chtěli dokonce výsledky vyšetření žaludku, srdce, jater, ledvin a krevní testy. Tvrdili, že ji mohou přijmout jen když bude naprosto zdravá. Tu krávu vůbec nic nenapadlo. Když jsem jí říkala, že jí tam můžou prodat jako nedobrovolnou dárkyni orgánů, za které dostanou mnohem víc než za obyčejné živé bílé maso, koukala na mě jako tele na nový vrata. Odjela stejně. Prý chce Itálii vidět. Od té doby o ní nic nevím.“ Mravnostní oddělení kriminální policie v Praze je místem, do kterého z celé republiky proudí většina informací o obchodu s bílým masem, ale i o dalších sexuálních zločinech. jeho pracovníci se zabývají zločiny podle paragrafu 241 znásilnění, § 242 pohlavní zneužívání, § 245 soulož mezi příbuznými, § 246 obchodování se ženami, § 204 kuplířství, § 205 ohrožování mravnosti. Nikdo v této zemi dnes nemůže kvalifikovaněji komentovat současnou situaci na trhu s bí- lým masem, než oni. Požádal jsem je proto o odpověď na několik základních otázek vyplývajících z příběhů dívek, které překonaly strach a byly ochotné promluvit o tom, co zažily. Zatímco kriminalita ve většině oborů zločinu prudce roste, počet znásilnění v České republice stagnuje nebo dokonce klesá. Čím si to vysvětlujete? To je jeden z kladů tržního hospodářství. Muži se vrhli na podnik ání a nemají tolik času na sex. A ti výrazně sexuálně založení zas mají k dispozici širokou paletu placených sexuálních služeb. Prostitutky dnes už v řadě míst běžně dostávají živnostenské listy.
První průkopnice získala živnostenský list na „poskytování placených sexuálních služeb“ 19. 5. 1992 v Bílině. Řada dalších živnostenských úřadů pak tento postup napodobila. V hlavním městě běžně vydávají živnostenské listy prostitutkám například na Praze 4 nebo na Praze 8. Tím výčet kladů tržního hospodářství v oblasti zločinnosti asi končí. Přišel s ním naopak organizovaný zločin v míře, jakou asi v listopadu 1989 málokdo předvídal. Nárůst trestných činů obchodování se ženami a všech dalších, které z nich vyplývají, jako například obchod s drogami, obchod se zbraněmi, kuplířství a tak dále, je řádově o stovky procent Bohužel je to průvodní jev demokratické přeměny společnosti a odborníci s ním počítali. Počítají dokonce i s tím, že dojde k dalšímu nárůstu počtu zločinů, o kterých mluvíte. Co může policie dělat pro omezení zločinnosti spojené se sexem? Máme v mnoha ohledech svázané ruce. Když například poslanci federálního shromáždění zrušili § 203 o příživnictví a šli večer ze schůze po Václavském náměstí, pobouřilo je, když jim tam prostitutky bezostyšně nabízely své služby. Obrátili se na policii, ať s tím něco uděláme. Nám nezbylo než odpovědět: a co s tím můžeme udělat, když není žádný paragraf, který by nabízení sexu álních služeb zakazoval. Poslanci říkali: Tak to nějak udělejte.
Takováto představa zákonnosti je absurdní. Policie nemůže a nehodlá dělat nic, co je proti zákonu a poslanci jsou od toho, aby vymýšleli zákony potlačující to. co se jim nelíbí. To za ně nikdo nevymyslí. Poslanci jako by si skutečně neuvědomovali, jak vážná je bezpečnostní situace v republice. Nechápou zřejmě, že o zločinnosti je třeba jednat dříve než o těch méně podstatných věcech, jako například jestli poslanci smí celník na hranicích prohlížet tašku nebo ne. Co by policie potřebovala, aby mohla obchod s bílým masem a další zločiny z něho vyplývající alespoň omezovat? Především potřebujeme, aby byl uzákoněn institut tajného svědka. Aby dívka, která byla vystavena nějaké formě sexuálního násilí nemusela vypovídat před veřejným soudem, aby byla utajena její totožnost. To je na Západě poměrně běžné. Za situace, kdy svědk ům není zaručena anonymita, známe řadu faktů, které nám ale oběti z řad dívek nikdy neřeknou do protokolu a už vůbec ne u soudu. Pak je ovšem skoro nemožné zatajovat trestní stíhání. Když už se najde statečná dívka, která učiní výpověď, je dost pravděpodobné, že ji nezopakuje u soudu, protože kuplířské gangy budou vyhrožovat jí i celé její rodině. Dívka svou výpověď tedy raději odvolá a k odsouzení viníků stejně nedojde. Situaci na trhu s bílým masem máte zmapovanou nejlépe v republice. Jak dne podle vás situace vypadá? Obchod s bílým masem tu má dvě základní formy. Jedna je ta klasická, kdy nejrůznější agentury lákají dívky příslibem velkých zisků a pak je vyvážejí do ciziny, kde budou ty dívky vystaveny přinejmenším psychickému nátlaku, aby dělali prostituci. Agentury jsou nepostižitelné. Jejich majitelé tvrdí, že samozřejmě nevědí, že hraniční agentury, kterým české dívky předají, z nich chtějí udělat prostitutky.
České agentury se tváří, že vyváží naše dívky jenom jako barmanky, hostesky, tanečnice, a co se stane v cizině, za to neručí. I když to často není pravda a majitelé našich agentur dobře vědí, za jakým účelem tam dívky vyvážejí a dokonce za to mají z ciziny provize, je to těžko dokazatelné. Peníze jim předávají mezi čtyřma očima, domluvy se dělají ústně. Nám sem často chodí vyděšení rodiče a ptají se: Prosím vás, naše dcera je v té a té agentuře. Je ta agentura v pořádku? My ovšem nemůžeme poskytovat veřejnosti takové služby, že jim o každé agentuře, kterých je dnes v této republice jako máku, budeme zjišťovat, jak moc je v pořádku. Obecně říkáme rodičům: V cizině se pokusí z většiny našich dívek vyvezených českými agenturami do zahrani čí udělat prostitutky a většinou úspěšně. Ať tam raději vaše dcera nejezdí. No jo, ale ona tam chce, odpovídají na to rodiče. Pak jejich dcerám ovšem bohužel není pomoci.
Policie může fungovat pouze přesně opačně než si představují rodiče dívek odjíždějících do ciziny. Až se konkrétní dívce přihodí něco, co nechtěla, měla by najít sílu a přijít vám to oznámit. Už kvůli dalším dívkám, které jinak spadnou do stejné pasti. Přesně tak. Máme tu dvacet čtyři hodin denně telefonní záznamník, kam nám může dívka nahrát vzkaz a my ji budeme kontaktovat. Naše telefonní číslo je (02) 4185153. Když máme konkr étní výpovědi o konkrétních zločinech, děláme i ve spolupráci se zahraničními sbory, co je v našich silách, abychom zločiny potrestali a zabránili tak jejich opakování. To, že naše dívky jezdí pracovat do ciziny, je jejich věc. Pokud tam jedou, musí počítat s tím, že skončí jak skončí. Mezi námi, ony se tady často tváří jako nesmělé putičky a teprve když jde maminka na chvíli za dveře, předvedou, co jsou ve skutečnosti zač. Tohle je tedy ta první, řekl bych soft, neboli měkčí varianta obchodu s bílým masem. Větší starosti než dívky, kter é jsou alespoň v teple a jakéms takéms „bezpečí“ v nočních barech v cizině, vám dělá pouliční prostituce a nábor na ni. Ano, to je druhá, tvrdší varianta. Unášení dívek z celé republiky většinou cikánskými gangy , jejich psychické zdeptání a prodej pasákům pro pouliční prostituci. Jak vypadá technologie unesení a zdeptání dívky?
Nejčastěji operují únosci na hlavním nádraží v Praze. Když si vyhlédnou osamělou dívku, nabídnou jí nejrůznější věci. Někdy kafe, jindy ji pozvou do podniku a napájí alkoholem, aby byla povolnější. Dívka, která lehkomyslně jsem d neznámými muži, až splňuje kvalifikační předpoklad: časem z ní bude možné udělat prostitutku. Jedna z dívek byla tak naivní, že když jí neznámí muži slíbili, že bude moci prodávat v tržnici v jejich stánku, dala s nimi schůzku druhý den. Přišla na ni a tam jí řekli, že musí sepsat smlouvu o zaměstnání. Ona s nimi nasedla do auta, nechala se odvézt do bytu, kde to teprve všechno začalo. V bytě pod zámkem se dívka takzvaně zajíždí. Vezmou jí doklady, je neustále znásilňována. Když odmlouvá, párkrát ji pasáci zmlátí nebo jí dokonce pořežou na prsou, na krku, na rukou, nohou...
Během dvou tří dnů je holka tak psychicky zpracovaná, že bude šlapat jako hodinky. V tom okamžiku ji únosci prodávají většinou gangům v Teplicích a okolí. Noví zaměstnavatelé vyženou dívky rovnou na silnici. Zpočátku je nechají trochu namlsat. Koupí jim pár pěkných věcí, vezmou je třeba do baru, aby se dívky naučili rozko ši z roztáčení peněz. Pak už je ale drží pěkně na uzdě. Holka na silnici odšlape své, když se okouká, prodají ji do Německa nebo do Itálie, teď už dokonce na Kanárské ostrovy a po půl roce třeba zase zpět. Obchodní vztahy mezi našimi a zahraničními gangy fungují dokonale. Dívka se prodává za tři sta až dva tisíce marek. Někdy je prodána také třikrát za týden. Tuhle prodejní síť vytvořili cikánské rodinné klany, takže je velmi těžké se mezi ně dostat. Fungují už dokonale po celé Evropě. Nejhůř dopadnou ty naše dívky, které jsou prodány do cikánských táborů na jihu Itálie. Ty už pracují vyloženě na hnojišti, bez jakýchkoliv hygienických podmínek. Musí mít dvacet zákazníků denně, nemají k dispozici ani vodu na umytí. Prostě hnus. Jak to, že se tyhle dívky nepokusí utéct? Jsou dobře hlídány. Bojí se svých trýznitelů. Nemají samoz řejmě doklady. Pasáci jim vyhrožují zabitím, občas názorně dívce předvedou, čeho všeho jsou schopni. Z dokladů té dívky znají i adresu, takže vyhrožují, že třeba pozabíjejí celou rodinu, když bude dívka zlobit. A pak, dívky prostitucí přece jenom nakonec vydělají víc, než normální prací. Po nějaké době už by jim těch pár korun, které měly, než se daly na tenhle život, nestačilo. Nakonec většina těch holek už ani utéct nechce. Některé ani nemají kam. -
To samozřejmě nemluvím o té většině dívek, která šlape na ulici od začátku dobrovolně. Pasáci na tuhle práci hledají třeba holky z pasťáků, z nichž je řada ke všemu ochotných. Dokonce když mají holky z pasťáku vycházky, čekají na ně rovnou před vchodem auta s pasáky. Berou takhle i dvanáctileté, třin áctileté dívky. Je přece jasné, co budou dělat tyhle dívky hned jak se z pasťáku dostanou. Nemaj í kde bydlet, kam jít. Kde jinde mohou skončit? Když policisté v Itálii chytli při zátahu v jednou cikánském táboře pětadvacet našich dívek nucených k prostituci, osvobodili je. Holky si měly zajít na naši ambasádu pro náhradní doklady a mohly jet domů. Neudělala to žádná. Vrá- tily se do toho pekla. Říká se, že když se dívky pasákům definitivně znelíbí, jsou prý prodány jako nedobrovolné dárkyně orgánů. Může to být pravda? Slyšeli jsme o tom z několika zdrojů. Ale zase nemáme v ruce výpověď svědka, na základě které by šlo něco dělat. Kolik našich dívek zmizelo v cizině za poslední tři rok beze stopy? Stovky. A kolik našich dívek dnes poskytuje v cizině sexuální služby za valuty? Bojím se, že desetitisíce. To znamená obrovské riziko pro celou generaci, pokud se tyto veteránky vrátí a budou se chtít vdát v Čechách. Kromě valutového konta si mohou přivézt ještě něco jiného, co se objeví později...
Všechny vám budou tvrdit, že „pracují“ pouze s prezervativem. Pravda je ovšem taková, že když zákazník chce, aby se s ním vyspaly bez prezervativu a dá za to víc, většina jich to udělá. Myslí si, že AIDS se jich netýká. Počet českých prostitutek se tedy po listopadu 1989 zvýšil zřejmě o tisíce procent. Bohužel. Kromě profesionálek se do prostituce dnes hrne spousta amatérek za vidinou snadno a rychle vydělaných peněz. Dokonce i vysokoškolské studentky když nevyjdou se stipendiem. A také mámy od rodin. Divil byste se, kolik manželů dnes vozí manželky do práce v nejrůznějších masážních salónech a bordelech. Napřed říkají: Vyděláme si na favorita a pak toho necháme. Jak přičichnou k penězům, které se v tomhle oboru točí, už nedokážou přestat ani když mají na auto dávno vyděláno.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group