ikoktejl

JAK JSEM ČEKAL NA ČEKANA ANEB MILIARDÁŘOVY MILIARDY

 

JOSEF FORMÁNEK

Bing... bong... bing... bong... bing... Stejně pravidelně jako teď odskakoval od štvanické antuky žlutý tenisák, narůstaly každý den kulaté sumy na konto muže, který tu se svým synovcem míček honil po kurtu. Ten míček mohl být šťastný, neboť lítal po antuce, po níž šlapaly nohy špičkových tenistů, uhlobaronů, bankéřů, politiků, umělců, milionářů, miliardářů a jiných V. I. Páků. Ale asi tak happy nebyl, nebo byl jen unavený - prostě vletěl do sítě. Zasmál jsem se. „Čemu se smějete? Dejte si pozor, abyste nemusel ještě za ten rozhovor platit. V Americe je to totiž běžný... Jak se to vůbec bude jmenovat? „ Zasmál jsem se podruhé tak mohutně, až se pode mnou vysoká soudcovská židle zachvěla: „Pokrytec Čekan“. Jmenovaný miliardář se samolibě usmál, pomalu se sehnul pro zákeřný žlutý míček...

Nahodil si ho na raketu a silně odpálil. Proto jsem byl rád, když jsem mu tu smeč po čtrnácti dnech, které mne tu nechal čekat na rozhovor, mohl vrátit. Protože, když jste tak dlouho v jeho čekacím předpokoji, mluvíte s jeho lidmi, chodíte s ním na party, tenis, fotbal - musí vás během toho šíleného čekání na Čekana něco pichlavého určitě napadnout.

Dnes se ví, že jste majitelem fotbalového klubu Viktoria Žižkov, firem C+C Company, Intercom, zprivatizovaného Elektroodbytu, restaurací, masen, realit, vlastníkem 30 % ve stáji formuli 1 Larrousse - Lamborghini a vozítka Rolls-roysu. Ale málokdo ví, jak jste začínal. - Já jsem vlastně začal až venku. Tady v republice jsem začal chodit na průmyslovku, ale asi jsem si nevybral správnou školu. Byl jsem sám s maminkou a ta mi v tom moc pomoci nemohla. Takže po dvou letech studia jsem asi sedm měsíců dělal na uranových dolech v Příbrami a pak jsem šel na vojnu. Po ní ještě dva roky na dole, pak jsem si konečně dodělal střední školu a začal chodit na vysokou. Psychologii. To bylo roku osmdesát, kdy jsem odešel do západního Německa. Tam jsem začal od umývání záchodů a nádobí. Až po roce jsem se dostal k prodávání vysavačů, následně prodávání pojistek a pak už to šlo rychle. Ve čtyřiaosmdesátém jsem si založil vlastní firmu, a když jsem ji o čtyři roky později prodal, dělalo pro moji pojišťovnu I.O.M. čtyři a půl tisíce lidí.

Fungovala na klasickém principu? - Ne odspodu, ale odshora. Na principu nabalování sněhové koule. Skládáním koulí odshora vzniká pyramida, vy jste nahoře a máte příjem z každé nové koule a ta z dalších. Zaměstnanci to dělali za provizi. Když vám někdo udělá plot na zahrádce, taky mu za to něco dáte. To není žádná nová věc.

Takže to bylo na systému hry, která se u nás před časem jmenovala „letadlo“, „autobus“, či principu některých rakouských pojišťoven, okolo jejichž podivných praktik u nás se rozpoutala aféra? - To existovalo i v Německu, ale já to nikdy nehrál, protože to byly nesmysly. U mne si lidé koupili kapitálovou pojistku, kde si za prvé spořili peníze a za druhé, když se jim něco stalo, tak měli nárok na vyplácení pojistného. Ovšem musel jsem vyškolit prodavače, respektive vedoucí, kteří se v tom vyznali.

Takže ta pojišťovna byl onen velký úspěch? - Ano. Vydělal jsem spoustu peněz a přidal k tomu i bankovnictví, úvěry, hypotéky. Jenom v Rakousku jsem udělal kolem jedné miliardy šilinků obratu za rok.

Když jste ještě sám prodával vysavače po domech - bál jste se zaklepat? - Nebál, protože jsem člověk odvážný. Člověk se nesmí nechat odradit neúspěchem, když někam jde něco prodat a první zákazník mu řekne, že nechce. Ptal jsem se později prodavačů, kolik neúspěchů by je odradilo. Pak jsem se jich zeptal, kdo to byl Edison a kolik si myslí, že potřeboval pokusů, aby jeho žárovka svítila? Deset tisíc pokusů!

Navštívil byste neúspěšně 9 999 zákazníků? Nejdůležitější je přístup k práci. Dám vám příklad: Jedna italská obuvnická firma pošle dva prodavače do Afriky, aby tam prozkoumali trh. Za nějaký čas volá ten první: „Prosím vás, vemte mě zpátky. Já už tady nechci být. Je tu hrozné vedro, tady nikdo v boty na „zapaření“ nohou nepotřebuje. Ten druhý volá a říká: „Všechny boty ze všech skladů sem, potřebuju je všechny. Tady je takové vedro, že tady potřebuje boty kvůli rozžhavenému písku každý“. A ten to taky vymyslel. To je ten přístup.

Čím své spolupracovníky motivujete? Provizemi? - Nejen provizemi. Takovými příklady. Lidi jsou též schopni udělat daleko víc, když je dobrá atmosféra. Vzít je třeba na večeři, na fotbal, zeptat se jich, co rodina, manželka, děti. Hlavně je nechat vypovídat. Musíte je umět poslouchat. Vcítit se do jejich postavení, do jejich světa.

Podle čeho je vybíráte? - Nejdůležitější je opět jejich pří- stup. Ale pak je spousta průvodních vlastností, které člověk k tomu, aby uspěl, taky potřebuje. A jedině ti, kteří je mají všechny, - houževnatost, ctižádost - jedině ti dokážou nejvíc. Pak jsou lidi, kteří by věděli jak na to, ale zase jim některé z těchto vlastností chybí - nejsou vytrvalí, inteligentní, otevření, přímočaří a upřímní.

Je možné, že vás lidé v té firmě okrádají? Jde vůbec tak velký majetek uhlídat? - Samozřejmě, že to možné do haléře není. Třeba v restauraci nemůžu hlídat číšníka, jestli mi neukradne stovku nebo padesátku. Ale v zásadě ty velké peníze uhlídám.

Jak u vás probíhá normální pracovní den? - Obecně si sjednám schůzky podle potřeby. V pondělí si tu dělám pracovní porady se svými nejbližšími spolupracovníky, na začátku měsíce si uděláme nějakou strategii. Schůzky mi sjednává sekretářka. Někdy se mi také stane, že se dostanu do skluzu, takže na mě tady někdo čeká i hodinu. To není tím, že mi nejsou ti lidé sympatičtí, ale tím, že se něco stane. Nějaký malý zádrhel, který se snažím v klidu vyřešit. Zato impulsivní jsem na tenisovém kurtě, jak jste poznal. V podnik ání to možné není, člověk si všechno musí nejdříve prohovořit, promyslet a pak jednat. Dávat si schůzku s tímto miliardářem před dvanáctou nemá smysl. Do práce dochází nejdřív v půl jedné, ale už dobře naladěn, oblečen a hned od dveří říká sekretářce, co by potřeboval zařídit. Jak jsem se dověděl od sebevědomých, ale zároveň uctivých a loajálních zaměstnanců jeho firmy, nevystřelil si s čekáním jen ze mne. Nechal tu tak čekat např. režiséry a jiné osobnosti. Vratislav Čekan později za příčinu tohoto neuctivého jednání vyd ával svoji úctu k návštěvě, kvůli které nechal čekat tu následující: Prostě prý nemá tu sílu, aby hovor neurvale ukončil.

Umíte využívat svůj čas, kapacitu svého mozku? Nebo cítíte, že máte nějaké mezery? - Kdybych měl využít kapacitu svého mozku, tak bychom tu teď neseděli, protože já bych byl bůhvíkde a bůhvíco. Já ale s tím, co mám, co produkuju, jsem spokojený.

Kolik volného času máte? - Čas nemám. Potřeboval bych, aby měl týden deset dnů a den aby měl aspoň 48 hodin. Ale nejsem asi sám.

Nemáte někdy pocit, že jste svému úspěchu obětoval život? - Já obětoval práci půl života. Nestačil jsem si ani založit rodinu, i když jsem byl třikrát ženatý. Ale snad nejsem ještě tak starý, abych nemohl leccos dohnat. Snažil jsem se vždycky spojit užitečné s příjemným. Třeba jsem dělal semináře v hotelech s pěkným prostředím, jezdil jsem po světě. Mercedesy má nejen z poživačnosti a přepychu, ale i z požitku z jízdy na normálních městských komunikacích, kde ve velmi hustém provozu předjíždí a myškuje. Na mimoměstských silnicích jezdí už vůbec velkou rychlostí, ale s jistotou. Když jel na zápas Viktorky do Vlašimi, uvedl mi muž z jeho ochranky, že na dálnici měl co dělat, aby mu vůbec stačil.

Čím je pro vás sex? - Mám ty věci rád a rád je dělám, ale jednoduché to není. Když se člověk vrací domů někdy o půlnoci a úplně hotový, tak moc tu svou drahou polovičku zřejmě neobšťastní.

Je to pro vás akumulátor nebo povinnost? - Protože mám vedle sebe člověka, který to opravdu nějakým způsobem bere, protože ví, že ho mám rád, je to pro mne spíš ten akumulátor. Bývaly doby, kdy to pro mne byla povinnost. A byly i doby, že jsem na to neměl.

Co uděláte, když se to na vás všechno valí a je to na draka? - Je víc možností. Třeba uspořádám nějakou párty, kam pozvu přátele, nebo si otevřu láhev sám.

Co vás dokáže nejvíce rozčílit a naopak uklidnit? - Rozčílí mne hodně lidská hloupost. Ale i další věci, závist, nepochopení. Bylo to v Německu a je to i tady. Dokážu to rychle rozpoznat a snažím se s blbci nepřijít do styku. Do pohody mě hodí aktivní sport. Nebo jít na ryby, či do lesa s puškou, i když ani po ničem nestřílím, neboť je mi té zvěře líto.

Když jste třeba na rybách, na co myslíte? - No tak pět procent na ryby a „zbytek" zase na práci, což je nebezpečné. Jestli někdo říká, že dokáže u ryb zapomenout na všechno, tak je to lhář. Ale třeba u šachů, tam se odpoutám, protože musím neustále myslet na to, co se děje na šachovnici. Taky u tenisu nebo u fotbalu nemyslím na firmu.

Při zápasech Vratislav Čekan rád sleduje své mužstvo na hostitelských hřištích, přestože mu nadávají do komunistů a dámských přirození, je ledově chladný. Nevím, zda z pocitu bezpečí, když nad ním bdí muž z ochranky, který si na tyto zápasy zve dva nebo tři další kolegy, či snad proto, že ho fotbal ve své podstatě nudí, jak jsem ho ostatně podezříval. Po zápase je obvykle nad věcí a spíš zájemcům o rozhovor naslouchá, než aby mluvil.

O kolik jste v životě nejvíc přišel, kdy a v čem? - No nejvíc málem o člověka, ale o koho, to vám neřeknu. A co se týče peněz, tak to když jsem si koupil mercedesa, který se mi asi za čtyři měsíce znelíbil. Tak jsem ho prodal s prodělkem. Jednou jste řekl, že jste hodně lidem pomohl.

Jak konkrétně? - V Německu svým zaměstnancům řešit jejich problémy. A pak dalším lidem finančně.

Dal jste jim dar? - Dal jsem jim darem peníze... Jen tak? - Ano. Kvůli pocitu? - Ne. Byl to buď přítel, nebo kamarád. Dával jsem a dávat budu třeba žebrákům. I třeba na realizaci snů? - Na realizaci snů - to je složitější. Sem přijde někdo s nějakým nápadem, ale já se s tím musím umět ztotožnit nebo se v tom spolurealizovat.

Dovedete lidem pomoci obecně? - Radou. Ale lidi by si měli dát pozor na dávání dobrých rad. Dobrá rada je třeba dobře míněná, ale většina těch rad je špatná. Málokdo si dovede uvědomit, že radí tomu druhému za sebe, jak by on sám reagoval. Pak se stane, že někomu, kdo má problémy s manželkou, řeknete: Já bych jí rozbil pusu. Jenže ten druhý jí třeba zastřelí. Ta rada musí vyjít z každého člověka sama. Vy ho musíte jen tak uvolnit, aby na to přišel sám.

Kdo a proč se na vás obrací o pomoc? - Píše mi hodně lidí, různé věci, někdy až legrační, ale musel bych tady mít oddělení na odpovídání dopisů, abych na všechny odpověděl. Ale jsem člověk, který se nerad nechává zapírat, takže když mne pozvete na schůzku, snažím se vyhovět.

Přispíváte do některé z nadací? - Přispěl jsem na jedinou nadaci, na českou policii. Nadace by měli mít hlavu a patu a měly by sloužit nějakému opravdovému účelu. Ne jen něco založit, aby se o dotyčném psalo v novinách; ale když nadaci, tak musí fungovat desetiletí, nebo napořád.

Povídá se o vás, že toužíte po politice? - To je nesmysl. Já kdybych vstoupil do politiky, tak s aktivním a jasným programem, ne pucovat zadkem židličky. A co bych udělal jako první, by bylo posílit sociální jistoty. Víte, sice mám rok a půl založenou vlastní stranu, ale nic jsem s tím nepodnikl. Pražská liberální unie se jmenuje.

Jenom pražská? - Mne totiž teď zajímá vlastně jenom Praha. Je to vstupní brána do naší republiky a navíc si na ní mohu ověřit správnost svých případných prvních politických kroků, které by do budoucna mohly jít i mimo Prahu.

Proč byste chtěl jako bohatý člověk posílit zrovna sociální jistoty? - Já mám hodně vyvinuté sociální cítění. Proto že jsem dal z vlastní kapsy třeba tolik peněz na různé podpůrné akce. V tomhle státě, který zaznamenal velký převrat, je momentálně sociální cítění dost špatné. Ono se říká: Když někdo neumí plavat, hoď ho do vody, on se to naučí. To jsou hezké fráze, ale nepasují na každého. Většina těch lidí se nejspíš utopí.

To mě nejde dohromady s tím, jak jste nedávno prohlásil, že byste byl radikálnější než pan Klaus? - Já bych byl radikálnější v tom, co vám teď povídám. To znamená v posílení sociálních jistot. Plno politiků před svou kariérou hodně slíbí a nic... - Já jsem slíbil Viktorii Žižkov, že ji někam dotáhnu a i když to stálo strašný peníze, dotáhl jsem ji někam.

Neděláte to všechno proto, abyste si udělal reklamu? - Kdybych chtěl dělat reklamu svého jména, pozvu si několik novinářů, nechám si vylepit pár fotek a budu sponzorovat dvě nadace a budu slavnej.

Ale není to právě pro vás větší reklama říkat: Podívejte se lidi, já jsem udělal z ničeho něco? - Ale ano. To je jediná dobrá reklama, o kterou vždycky stojím. To nebudu tajit. Někde něco říct a taky to udělat.

Jak vidíte politiku u nás? - Uvnitř je potřeba, aby se stát stabilizoval a zametl před vlastním prahem. Pak bych kritizoval souseda. Protože nejdůležitější je, když máte spokojeného spolupracovníka, manželku. Až potom to k něčemu ve vaší práci vede a funguje to. Já bych chtěl mít spokojené občany, kterým se daří a mají sociální jistoty, kteří vědí, že po dnešku přijde zítřek a ten nebude černý, ale třeba lepší.

Šel byste okolo luxusního autosalónu a o třicet metrů dál by byla vývěska uprchlické stanice, prosící o příspěvek ve výši měsíční splátky vašeho oblíbeného auta - na co byste v té chvíli myslel? - No záleží na tom, jakým způsobem by tam ty lidi vypadali. Samozřejmě kdybych viděl, že jsou na tom zle, tak bych přispěl, nebo jim něco koupil. Už jsem to několikrát provedl. Dal jsem spoustu peněz na akce třeba slepým dětem. Kdybych to měl někam psát, tak by to byla řada, za kterou bych se určitě nemusel stydět. Ale hezčí je pocit, že ty peníze dát můžu a tu reklamu za to mít nemusím.

Můžete mi popsat svou představu Evropy asi za deset let? A Čech? - Čech. To je velice složité, protože žijeme v době, kdy je v trendu se chovat více destruktivn ě než konstruktivně. Státy se slučovaly, tedy - Německo určitě vědělo proč - zato my? Jugoslávie a třeba Sovětský svaz se rozdělujeme. Dneska má problémy i Belgie, Anglie a Španělsko. Vývoj v Evropě bude složitější. Asi bych se nespoléhal na Evropské společenství, ale víc sám na sebe. Jejich společná měnová politika se jim roztříštila, protože ve snaze sjednotit se, vyvstává více rozporů. Přijde doba, kdy se bude muset každý postarat sám o sebe. V naší republice se mnoho lidí bojí toho, že nás ovládne německý kapitál.

Sdílíte tento názor? - Kapitálu by mohlo být víc. My vlastního kapitálu moc nemáme a přitom ho potřebujeme. Cizí investor je všude na světě. Třeba i v Německu. A co? Půlka Frankfurtu například patří Japoncům. Zmínil jste se, že svoji aktivitu, až přijde čas, postupně přesunete do politiky.

Lze tomu rozumět tak, že se s vaším jménem setkáme třeba na prezidentské kandidátce? - Nevím, to přinese příští čas. Ale týkalo by se to politiky, na kterou bych osobně měl. Jestli to bude zrovna prezidentování, to musí posoudit jiní. Zatím mám ale ještě dost času pomýšlet na takovéhle funkce. Snažil bych se ale reprezentovat náš stát na úrovni, abych se nemusel stydět ani já, ani ten stát.

Myslíte, že lze vývoj doprava vrátit zpět? - Myslím, že v té podobě, v jaké tu už probíhal, už ne. Je možné, že by se vývoj mohl nahnout zase směrem doleva, ale jen díky nepřítomnosti sociáln ích jistot. Čehož by někdo opět jako v historii využil k pohybu falešným směrem.

Která zem na světě se vám nejvíce líbí a proč? - Asi Spojené státy. Je to nově vzniklý stát, není tam tolik předsudků. A rasismus? Ten máte všude. Demokracie tam je ve velmi pokročilém stádiu. Je tam směsice ras, národů a někdy se zdá, že ti míšenci se umějí lépe porvat se životem. Vždyť jsou přímočařejší než my, než stará Evropa. Proto nepotřebují tolik nařízení, direktiv a přesto tam je demokracie na vysokém stupni. Někdy to až přehánějí.

S jakým typem lidí si rozumíte? - Spíš s klidnějšími lidmi, inteligentními a zúženou komunikaci mám s hloupými lidmi, nem ám rád choleriky. Slučuje se morálka s velkým majetkem? - Jestliže jej člověk nabyl vlastní prací, tak ano.

Je lepší být pro nějakou situaci chudý? - Ne, je lepší být zdravý, hezký a bohatý, než nemocný, ošklivý a chudý. Když máte nemoc, která se dá operovat jen za dva milióny dolarů, tak je asi lepší být bohatý. No, ale když vás někde přepadne nebo vydírá banda zločinců, tak je nejspíš lepší být chudý.

Na fotbal jezdí svým mercedesem v úpravě cabrio, který koupil i své přítelkyni. Jak jsem zjistil, většina Čekanů (ve firmě dělají čtyři - takový rodinný podnik) jezdí těmito vozy v různých modifikacích, ještě tak maximálně použijí terénní vozítko Opel Frontera.

Co je pro vás svoboda? - I ona má určité mantinely, ale mít možnost dělat to, co chci, co se mi líbí, nebo říci, co chci říct.

Kdybyste se zítra dozvěděl, že jste HIV pozitivní nebo máte jinou smrtelnou nemoc, v čem byste měl pocit dluhu vůči ostatním? - Nejdřív bych se snažil nějakým způsobem z toho dostat. Prostě bojovat proti tomu. A aby ty věci, co tady po mě zůstanou byly nějakým způsobem zabezpečeny. Samozřejmě také moji blízcí.

Čím lze člověku nejvíce ublížit? - No, já nevím... Špatnou radou... Vzít dítě rodičům... Je moc způsobů. Komu jste vy v životě ublížil? - Pokud vím, tak nikomu. Nemáte žádný pocit viny? - Ne.

Jaký jste měl a jaký máte teď vztah ke svým rodičům? - Otce nemám, a k mamince velmi dobrý.

V čem je pro vás smysl života? - Chci mít rodinu, to mi chybí. Jsem jinak spokojený s tím, co mám a smysl života v ničem dalším nehledám. Mimo toho, co bych chtěl, aby tady po mně zůstalo. Nejhezčí zážitek? - Nevzpomínám si.

Chtěl jste být někým jiným, narodit se někde jinde? - Chtěl bych tím, čím jsem teď. Nebo (úsměv)..., kdybych se mohl znova narodit, byl bych rád zpěvákem. Jste popudlivý? - Ne.

Máte ochranku - máte se tedy proč o sebe bát? - Podívejte se, profíci stejně nakonec dostanou, koho budou chtít. To je spíš proti nějakým amatérským úchylům.

Jaký je pro vás jako pro psychologa rozdíl mezi sebevědomím a samolibostí? - Odvážnému štěstí přeje a drzého klepne přes prsty. Co čtete, kteří jsou vaši autoři? - Čtu cizí, ale i české autory. I když v dnešní době na čtení moc času nemám. Já číst knihy, abych v nich prožíval alespoň v duchu něco neskutečného nemusím. Já to žiji. Jsem jako hrdina těch knížek. Chtěl byste kousek života vrátit? - Já jdu pořád dopředu.

Za jakou osobu, věc, čas, pocity byste byl ochoten dát veškerý svůj majetek? - Za záchranu člena rodiny, maminky, sestry. Ale za každého bych ho nedal. Kvůli čemu byste riskoval svoji čest? - Za nic. Riskoval jsem ji, jen když jsem založil firmu, ale naštěstí jsem ji nikdy neztratil.

Kterou svou vlastnost považujete za nejhorší, a kterou za nejlepší? - To je těžké. Občas se dokážu rozčílit. Za nejlepší... Já jsem člověk z normálního prostředí a z normálního světa.

Na co jste myslel, když jste před deseti lety umýval záchody? - Je rozdíl chodit na vysokou školu a mluvit jazykem, být nějakým způsobem integrovaný ve spole čnosti, anebo ve fabrice umývat záchody a vědět, že tam chodí kálet různí gastarbeitři, kteří jsou v Německu na práci. Tak to po nich myjete a v hlavě se vám honí myšlenky, že jste maximálně to, co z těch záchodových mís omýváte. Jo, to byla, pane Formánek doba... No..., myslel jsem na to... vrátit se domů. To byla jediná myšlenka. A taky jsem se málem vrátil.

Proč jste se nevrátil? - Protože mě lidé přemluvili, abych se nevracel. Kdo? Bratr? - Ano, tomu se moc nechtělo. A ještě mě to rozmlouvalo pár přátel, u kterých jsem ze začátku byl. Díky bohu.

Kdyby ty záchody nebyly, byl byste dneska tím, čím jste? - No, to asi taky. Jste hrozně uzavřený, proč? - To už říkaly i moje manželky. Že se ke mně člověk těžko dostává. Nevím. Nějaká špatná zkušenost z mládí? - Nevím. Někdo vás v životě podrazil? - No, já... Hledám odpověď... Asi je to prostředím, určitá ochrana. Prostředím? Ochrana před tímto světem, v tomhle životě? - Hmm... Možná je to lepší, než se moc otvírat.

Kde se dají lépe vydělat peníze? Tady nebo v Německu? - Za určitých okolností asi tady, to je prostředím. Německý člověk má jinou morálku. Myslím si, že bychom se mohli od tohoto národa lecčemu přiučit. Neříkám, že ve všem. Ale třeba v houževnatosti.

Zdědil jste to i vy po svém otci, nebo jste spíš po matce Čech? - Můj otec nebyl Němec. Jeho matka byla sice německého původu, ale on a jeho táta byl Čech. Takže ho nemůžete považovat za Němce, když tam jenom za války studoval. Od obou jsem zdědil možná to pozitivní. Mimo svou práci se dokáže úžasně odreagovat a chovat se jako malé velké dítě, které paličatě a uraženě prosazuje, že umí hrát lépe šachy, neboť je hrál sportovně. Vyzvání k zápasu přijímá a dokonce nabízí možnost zvolení se předmětu sázky. Navrhuji, aby ten, kdo prohraje, musel říkat výherci „Velký vezíre". Už se těším na jeho obrovské zklamání, že mu v životě nemůže vyjít všechno podle jeho představ a titul spolknu já...

Kdo může být úspěšný? Jakou roli v tom hraje psychologie, věk, škola, okolí, spolupracovníci a obor podnikání? - Sedmdesát pět procent všeho je psychologie, dvacet pět procent je znalost produktu. Čili člověk se musí umět prodat. To je nejdůležitější i v životě. Potom je důležité i samozřejmě okolí. Když nejsou podmínky, tak je těžké něco tvořit, vždyť to víte...

Na co myslíte teď? - Na to, že si půjdu lehnout. Myslíte přece teď?

No dejme tomu dnešní den, týden, měsíc? - No, myslím na obchody, na to, aby se dařilo. Na mužstvo, které má v neděli těžký zápas v Plzni. Myslím na spoustu věcí. Na to, jak si se svým synovcem zahraji tenis na Štvanici. Mám spoustu myšlenek. A na co skutečně myslíte teď? - Myslel jsem na to, jak vás nějak podvést. Jen tak, jestli na to přijdete. Rád podvádíte ze sportu? - Ano, to jo. Jesle dávám rád i ve fotbalu. Je to taková určitá škodolibost. Ale jen ze srandy. Je to takový doping. Člověk si tím uspokojí takové ty černé vášně, které v nitru každého určitě jsou. Byl jste mezi svými spolužáky oblíbený? - Já si myslím, že ano. No, nezkazil jsem žádnou srandu. Vůbec jsem byl ve škole živé dítě. Ale musel byste se zeptat asi jich. Dva sedí a pracují u mne v kanceláři.

O kolik jste se změnil proti školním rokům? - Já nevím. Člověk na sobě těžko pozoruje. Ale některé ženy, které mne viděly až teď, po dvaceti letech, tvrdily, že jsem se změnil. Jsem teď prý tvrdší, ne už žádný romantický melancholik. To je ten vývoj v Německu, kdy jsem se musel opravdu se životem porvat. Nebyla to žádná sranda. Naivní ideály se vytratily a zůstala tvrdá realita, aby člověk měl opravdu zítra co jíst. Mně se to díky bohu podařilo a měl jsem i trochu štěstí v životě, takže jsem se dostal tam, kde dneska jsem. No, cítím se ve své kůži dobře a jsem spokojený.

Můžete mi vylíčit rozdíl mezi ideály ve škole a ideály, které máte dnes? - Snil jsem dost o světě, proto jsem také do něj šel. Už jsem si hodně ideálů splnil. Mám sice určité ambice, přání, ale abych to nějak honil, to ne...

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group