ikoktejl

PŘELET NAD KAMIKADZÍM HNÍZDEM

 

TEXT: JOSEF FORMÁNEK

Lidi šílí. Vstávají a vytleskávají pro jeho uši krásný a jako příboj moře silný aplaus. Vidí rozmazané barevné reklamy a skákající lidi bez tváře. Šmouhy. Někdo mu skrz stažené okénko jeho SUZUKI strká do ruky velikou pětilitrovou láhev šampaňského. Podvědomí mu říká, aby ji bouchnul a nechal perlivé bublinky vytryskat v erekci poznání a veřejného oznámení štěstí. Jen mozek to všechno vědomě zdržuje a nechává se opájet slovy:

 

ABSOLUTNÍ MISTR EVROPY V ZÁVODECH AUTOMOBILŮ DO VRCHU .... Vystoupí ze skeletu svého závoďáku. (Bylo by příhodn ější napsat - vysoukává se jako vyděšený hlemýžď ze svého bezpečného domečku). Pomalu, aby neupadl, kdyby berle ná- hodou nenašli pevnou půdu pod svými gumovými zakončeními z GUMÁREN PÚCHOV. Teď lidi ještě víc šílí. Kdo to je? Co je to za mrzáka a z jaké země, že vyhrál tenhle sakra těžký seriál? Kdo to je, že si troufl porazit známé a zdravé jezdce? Ten invalida si mezitím své dvě umělé končetiny zasouvá pod paže a zkouší ono nabízené šampaňské otevřít. Ale ono to nejde! Proboha, ono to opravdu nejde... VLÁĎA DOUBEK se teprve teď zpocený probouzí - po hmatu hledá své udržovače rovnováhy. Má je opřeny o ni. Ona za ten SEN, který se snaží každou hodinu v bdělém stavu naplňovat, vlastně může. Na začátku byla ONA. Stojí už pár let mlčky ve Vláďově pokoji - naleštěná, krásn á a nevypočitatelně chladná. Motokrosová dravost a síla s obsahem dvě stě padesát. Má ji ve své garsonce vystavenou, stejně jako mají horolezci na zdech přišpendleny fotografie svých osudových vrcholů...

ZAČÁTEK. Jako každýmu průměrně normálnímu devatenáctiletému klukovi se mu nelíbila představa, že i jeho život by se měl po škole skládat jen z ranního chození do práce, plození¨ dětí a večerního dívání na namodralou TV. To pak modral taky. A tak zkusil motokros. Dával tomu všechno, aby jak sám říká, se vyjezdil: „Když to už vypadalo všechno jako na dobré cestě, to znamená na vojnu do Dukly, která by mi výkonnostně pomohla, tak když tohle všechno mělo přijít i nějakýma úspěchama, tak přišel pravý opak."

ZLOMENÁ PÁTEŘ. Nechtělo se mu o tom povídat. Oficiální zpráva hovořila o prvním závodě „dvěstěpadesátek" sezony 1978 v Moravské Třebové s tragickým pádem nadějného ústeckého závodníka. Prý to bylo ve druhém kole, kdy přejel osudový přeskok, za který nebylo vidět. Spadl z dráhy až k příkré mezi, z které se skutálel na úzkou cestu. Jako by mu chtěl tenkrát osud potm ěšile naznačit, že už se nikdy po žádné nevydá. Vláďa Doubek se hned po pádu snažil, tak jak bylo jeho zvykem, vstát. Neznámé brnění a pronikavá bolest mu to nedovolily. Zůstal ležet. Tu dobu, než se k němu seběhli první lidé, zůstal se svými myšlenkami sám. Bolest z obrovské zemské přitažlivosti a drásavé prázdnoty při plném vědomí, kdy i jarní slunce nešťastně dávalo každému tušit kovbojské léto, mu dala pravděpodobně sílu. Tichou zarputilost, se kterou se jako otravný nezmar snažil vyplazit po kluzkých a studených schodech z tmavého a zapomenutého suterénu, který nikdy žádnou vůni benzinu neochutnal.

ČAS. Pomyslné stopky začaly jeho čas měřit do chvíle, kdy ho v nemocnici v Moravské Třebové rozbolelo celé tělo. Poslali ho na rentgen a primář, který tam tehdy byl, bolestí skoro plačícímu závodníkovi řekl, že je jen v šoku. Druhý den, kdy už se ani nepohnul a opravdu brečel při každém pokusu se nadzvednout, jim to začalo být divné. Sanitka s šílejícím majáčkem vyrazila do královéhradecké krajské nemocnice. Tam mu teprve zjistili zlomenou páteř. Po osmihodinové operaci ho dostali z nejhoršího, ale následky mu zůstaly. Úlomky obratlů totiž tlačily tak dlouhou dobu na míchu, až část nervů odumřela... To se psal březen. Pak poznal skrz nemocniční okna Vláďa v Hradci Králové ještě květen a červen, další měsíc v Ústí nad Labem a 6 měsíců v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Ty chvíle, jak mi sám řekl, prožíval v osudové nejistot ě. „V Hradci po operaci doktor rodičům řekl, že už chodit nebudu, že je to dost vážné. Já jsem se to dozvěděl během dvou měsíců, protože jsem sám viděl, jak na tom jsem. A pořád jsem se na to, koho šlo, ptal. Byl to pro mne velký psychický šok - vlastně jsem chtěl vždycky něco víc, a najednou jsem se dostal úplně až dolů. Ještě, že mi moc pomohli v Kladrubech, že mohu trochu chodit a berlích a nemusím jezdit na vozíku. Prostě svým způsobem soběstačnost, bez čekání na pomoc někoho jiného. Ale co teď? Bejt člověkem, kterej chodí jen z práce do práce, to jsem neuznával a teď jsem na jednou neměl jako invalida ani tu práci. A tak, i když se to spoustě lidem zdálo šílený, napadlo mne, že ven z toho mi pomůžou zase jen...."

ZÁVODY Tenkrát mu opravdu kdekdo říkal, že je blázen, kterému kikslá páteř nestačí a chce se oddělat úplně. jenže Vláďa Doubek věděl „svý", protože nikdo z těch, co mu „prorokovali křížek u cesty, ještě nedejchal zatuchlej vzduch suterénu s vůní uschlejch myších hovínek. Věděli prdlajs!" Pouhý rok stačil, aby mu zase otrnulo. Přišla svatba s Evou. Pak dva roky mohl okolo závodů jen sondovat a čmuchat, protože mu nastaly otcovské povinnosti k malé Evičce a Vládíkovi. V jedenaosmdesátým, to znamená třetí rok potom, co se mi to stalo, jsem začal jezdit závody s auty, protože na motorce to už nešlo.... Chtěl jsem se prostě znovu vrátit do atmosféry závodů. Jen jsem to chtěl zkusit a sám jsem vůbec nevěděl, jak to dopadne. Nechtěl jsem jezdit třeba invalidní závody, ale dokázat něco normálně. I s těmi berlemi jsem se chtěl v závodě pustit do zdravejch kluků," říká beran Doubek, jménem Vladimír. Ukázat jim, že pořád ještě něco umíš? Já jsem především chtěl zkusit... a dostavily se výsledky, se kterými jsem ani já sám nepočítal. Mně by stačilo vůbec jen ty závody jezdit a ne dokonce stoupat výš. Jenže to začalo jít, jel jsem najednou na mistrovství ČSR a během tří let jsem byl na mistrovství republiky ve federálu, což je hodně rychlý. A ten rychlej postup mně hodně psychicky pomohl. "

Zas tak hladce to nešlo, ale to mi skromný a málomluvný  Doubek neřekl. Nechlubil se tím, že z invalidního důchodu na první auto neměl. A tak první závod se jel sériovou škodovkou, kterou vymámil do švagra. Do dneška si vousatý závodník pamatuje, že to byl závod do vrchu v Bílině a dokon čil ho tenkrát sedmý. Šťastné číslo. Ta švagrova škodovka je již dnes trochu zrezivělá, ale možná by se měla dát do pucu a vystavit. Na zasloužený odpočinek, protože, i když to nikdo, ani ona, neví, zachránila světu blázna. V oblastním přeboru už pak svou škodovkou a riskantní jízdou, kdy každé jedno otočení kola znamenalo setinu sekundy pro život, vybojoval celkově čtvrté místo. To mu vyneslo postup do přeboru České republiky. Příští rok ho už měli čest poznat soupeři na prvn ím závodě federálního mistrovství ve třídě Š 120. Za deště, kdy ostatní viditelně zpomalovali, šílený Doubek přidával. Každé sešlápnutí pedálu jako za jedno otočení jeho dvěstěpadesátky v osudném závodě jara 1978, kdy motorka smutně ržála a drapáky chytající se drnů jí točily jako čamrdu. Za ten okamžik, kdy ho neznámý jménem osud shodil do zasmrádlého suterénu. I přesto, že odstoupil v posledním kole pro defekt, se směrem k jeho depu otáčely hlavy soupeřů zvučných jmen. V tom roce už mohli čtenáři tehdejšího Světa motorů číst: „... největší aplaus však vzbudil třetí - Vladimír Doubek. Po ostrém boji s místním ,létajícím střelmistrem" Adolfem Fešárkem vydobyl zelený věnec. Šokované tribuny užasle přihlížely, když Vláďa vystoupil z vozu a opřel se o berle. Po úrazu z motokrosu není fyzicky v takovém stavu, v jakém by si sám přál být, ale před jeho psychikou a jezdeckým uměním - pochopitelně smekám." Přišlo 5. místo ve sprintu do vrchu, 4. místo v mistrovství republiky na okruzích, v garáži viselo už celkem šest věnců.

SMŮLA. Pak přišla hubenější léta s golfem, rozvod - prostě taková běžná doubkovská smůla, lepící se i na nový vůz, na který vousatý blázen vybílil veškeré své úspory a půjčil od svých blízkých. Zatím nesžitý s novou toyotou obsadil ve třídě CVS 1600 hned v prvním závodě sedmé místo. A pak...

PRŮSER. S toyotou jsem se chtěl dostat za každou cenu nahoru. Stálo to hrozně peněz. Ale zase to nevyšlo. Ve chvíli, kdy to zrovna mělo být nejlepší, na okruhu republiky v Brně, si motor, který byl dražší než celý závodní auto, co jsem měl před tím, kleknul. Všechno úsilí, všechno to, co jsem dělal, abych došel za ty roky ke kvalitnímu autu a tedy i umístění, bylo pryč... Konec. * * * Znovu suterén? Ale kdeže. Vousatej blázen si už na výstupy z něho zvykl. Koupil - a to už si nedovedu představit za co - z Belgie pět let ojeté závodní auto SUZUKI SWIFT. A začalo se blejskat...

NA LEPŠÍ ČASY. První rok se SUZUKI se propotil na svém životním schodišti o pár schodů výš. O pořádný kus! Zajel svou nejlepší sezonu. Na mistrovství ČSFR skončil celkově čtvrtý jak na okruzích, tak v závodech, ale to hlavní mělo teprve přijít. Celou další sezonu se svým stařičkým autem trápil tovární jezdce Škody Mladá Boleslav, kteří se netajili tím, že mají na každý závod jiný a jak švýcarské hodinky seřízený motor a nové gumy. Tvrdě na závod a měkké na trénink. Ty druhé jim umožňovaly „vyjet" dobré místo pro start, i když je potom mohly vyhodit. Tisíce gumových odrolků zůstávaly na trati jako připomínka těm chudším, kteří si je na každý závod nemohou ze svého platu dovolit. Láďa díky invalidnímu důchodu přestal tuhle otázku řešit a odjezdil všechny závody v sezoně, včetně tréninků, na tři roky starých gumách. O to víc to nikdo nechápal. LÁĎA DOUBEK SI PRO ROK 1993 ZAPSAL 4. místo na okruzích a PRVNÍ MÍSTO V ZÁVODECH DO VRCHU. Ten den, co si připsal body z posledního závodu, lidé tleskali novému MISTROVI ČESKÉ REPUBLIKY. Ale Láďa je neviděl, ani neslyšel. O něčem v té chvíli přemýšlel. To samé mu asi běhalo hlavou i v noci, kdy sebou ze spánku trochu házel, že to prý vzbudilo i jeho ženu. Asi se mu něco zdálo. A nebo taky ne.

CO ŘEKL DOUBEK. Jedno ti řeknu: Jezdil jsem závody a jsem za to moc šťastnej. Že nikomu nebudu muset nahoře říkat „já invalidní důchodce jsem seděl doma a čekal na to, až budu starej... To jsem rád, že už jsem po smrti a mám ten blbej život za sebou." Myslím si, že každý by měl za ten život něco dokázat a ne jenom prožít a zapomenout se ohlédnout. Jó, lidi mi říkali, že jsem blázen, že mi ta páteř nestačí... Mně to nevadilo, pro mě to znamenalo tolik, že jsem do toho šel i s tím, že by se mi mělo něco dalšího stát. A co lidi? To je tvůj život.

CO O DOUBKOVI ŘEKL PROCHÁZKA (bláznův sponzor a ústecký dealer SUZUKI). Upřímně a z duše si vážím každého, kdo dokáže dělat svojí práci pořádně, dělá ji tak, že z toho má radost sám i ostatní. To znamená - když Láďa dokázal z Kladrub „dojít" až tam, kde dneska je, tak smekám. To už z toho důvodu, že jsem něco podobného zažil taky, když mi bylo pět, ale asi jsem měl víc štěstí a tak dneska chodím bez holí. Kdybych věřil v boha, tak bych řekl, že to snad ten nahoře chce, aby to Láďa dokázal. I když poslední dobou začínám díky Láďovi o svém ateismu pochybovat. Strašně bych mu přál pro rok 1994 hodně zlatých věnců, ale nejdůležitější budou peníze. Jak na novější auto, tak i na ty pitomý gumy. Kdyby to ale všechno bylo, tak bych si přál a věřil, že by to Láďa natřel i Evropě.

CO JSEM SI MYSLEL JÁ. Nic. Že mu závidím ten pocit z mávnutí, který u něj odstartoval - ten slavný let ptáka, který zapomněl, že má zlomená křídla. P. S.: Vzkaz mé vůli a ctižádosti: JSTE SRABI

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group