ikoktejl

Reportáž z pekla

 

JAROSLAV KOLÁŘ

Etna 14. prosince prokázala, že ještě není konec jejím dnům. Proto jsme se v polovině ledna letošního roku vypravili společně s Janem Plačkem, studentem UJEP v Ústí n. L.., za hrázou zvanou „sopka". Soudě podle rozruchu ve sdělovacích prost ředcích jsme očekávali, že přilehlá města a vesnice nalezneme v panice a přistihneme jejich obyvatele, jak se horečně snaží zachránit majetek, neli spasit alespoň životy. Všechno ale bylo jinak..
Výstup prvý - z trajektu v messinském přístavu Je 29. ledna. Jsme na Sicílii. Kráčíme klidným přístavním městem, kde jediný rozruch způsobují všudypřítomné ječící klaksony přemnožených automobilů, křik stánkařů a pouličních prodavačů laciných zapalovačů a jiných tretek. Začínáme pochybovat o tom, že na Sicílii je podle všech tvrzení a především italsk é televize životu nebezpečno. Pochybnosti se však záhy rozplývají - před cedulí na nájezd k dálnici. Je rozstřílená. Hurá, jsme opravdu na jihu Itálie!
Výstup druhý - tentokrát skutečně horský Ráno upíráme pohled na zasněženého velikána a plánujeme tu nejkratší cestu. Nejjednodu šší bude nabrat směr Zafferana a odtud asi 15 kilometrů ke zřícené stanici lanovky (erupce v roce 1983) a odtud pak přes hřeben. Navzdory dvoumetrové sněhové pokrývce stoupáme zhruba dvě hodiny na hřeben a v 16 hodin konečně stojíme u cíle. Téměř z ptačí perspektivy se před námi rozevře kráter a obrovská kouřící lávová pole. Vzduch rozechvívá temné dunění: Etna stále pracuje. Původně jsme chtěli občas bivakovat na hřebeni a v noci fotit. Jenže člověk míní, ale hory mění. Promočení a zmrzlí až na kůži se nakonec vzdáváme a scházíme na silnice. Walter D'Alessandro a Salvo Giammanco, které tu potkáváme, jsou mladí vulkanologové z Catánie. Po cestě k civilizaci jsem od nich vyslechli i přednášku, ze které jsme usoudili, že nás žhavé chvíle neminou. Walter však tvrdil, že současná zvýšená aktivita Etny není nebezpečná, že hora nechystá explozi, či prudký výron lávy a jako důkazem se ohání statistikami O den později jsme však stáli jen několik desítek metrů nad fontánou vrhající do ruda rozžhavené kameny...
Výstup třetí - tři metry od žhavé lávy S Waltrem Salvem časně ráno odjíždíme k dalšímu z výchozích bodů, několik kilometrů před naším včerejším výstupem. Díky jejich přímluvě se nám podařilo šikovně obejít hlídkující karabiniéry, dohlížející na to, aby se do těchto nepříliš bezpečných míst nezatoulali nějací zvědavci. Setkáváme se se skupinou maďarských geologů - cíl jejich cesty je stejný. Zhruba dvě hodiny se společně brodíme do prudkého svahu na hřeben. Výstup není zrovna nejbezpečnější, před několika okamžiky naši cestu překlížila sněhová lavina. Když jsme však asi po hodině naší další cesty zůstali ohromeni stát ohledem na asi kilometr široké lávové pole, šli jsme přesvědčeni, že už více spatřit nelze. Svůj omyl jsme pochopili za další čtyři hodiny. Obrovské lávové pole, připom ínající spáleniště, není právě zrovna nejstarší. Maďaři nám ukazují stopy pod sutí: tudy šli včera. Začínáme stoupat a místy jemem po ještě ne zcela vychladlé lávě. Je to zvláštní pocit, když pod nohama prosvítá rudá barva, známka toho, že teplota dosahuje téměř tisíce stupňů a podrážky bot jsou cítit spálenou gumou. Po hodinovém výstupu se ocitáme téměř v centru. Okolo nás protéká mohutná purpurov á řeka. Nad námi duní kráter. Z menších trhlin a průduchů stoupají sopečné plyny. Jejich teplota se pohybuje mezi 90 - 300 stupni Celsia, převládá vodní pára, sirovodík, oxid siřičitý a oxidy dusíku. díky zkušenostem se severočesk ým ovzduším se naštěstí necítíme příliš přidušeni. Později, za tmy, je možné vidět i fontánu vystřikují žhavou lávu. Křižík by bledl závistí... (A přitom je to tak jednoduché - láva se při svém vření prostě v podzemí setká se spodní vodou a tvoří se plyny, které pak tak krásně dramaticky vybuchují...)
Asi padesát metů pod kráterem vyvěrá řeka lávy, dlouhá přibližně sto padesát metrů. Svah je v těchto místech dost prudký, láva dosahuje rychlosti a tři metry za sekundu. Na konci úseku mizí v jakémsi čtařicentimetrovém tunelu, aby se opět po šedesáti metrech objevila a posléze znovu ztratila. Svou hru na schovávanou končí o dobrých pět set metrů níže. To už ovšem není šestimetrovým potůčkem, ale padesátimetrovou řekou. Tyto rozměry se však den ze dne mění. Během chvíle lze pozorovat změnu hladiny řeky až o půl metru. Sestup - pod létající lávou Pozdní odpoledne 31. ledna. Lávová řeka se kolem nás žene korytem porostlým krystaly síry a jinými materiály, neskutečných bizardních tvaru i barev, rychlostí asi deseti kilometrů za hodinu. S přicházející tmou se krajina rychle mění. Vše je rudé až oranžové a připadáme si jako v pekle. Konečně vidíme opět i fontánu. Z kráteru asi sto metrů nad námi létají ohnivé červené kusy lávy. Připomínající zlatý, horký vodopád nebo ohňostroj. Vše je provázeno náležitým rachotem a detonacemi. Jak nepatrný je člověk v tomto ohromujícím a velkolepě děsivém představení! Počasí se zhoršilo, musíme dolů. Lávové pole se ale zatím rozšířilo a my pak trápíme obuv a nohy žhavou lávou i ledovým sněhem. Pochod zpomaluje sopkou zraněný Maďar Láslo. Než jsme došli na konec cesty, svou nohu za sebou už jen vláčel. Úpln ě promočení, s potrhanýma botama, vysíleni, jsme se prodírali sněhem a lesem k útulku pro dnešní noc - polozřícenému stavení na úpatí, které bylo již zřejmě na podobné „turisty " zvyklé. Kovové palandy nám v té chvíli připadaly jako vrchol komfortu. Po téměř probdělé noci, pracně balíme provlhlé věci a s hlavou čerstvých dojmů sestupujeme dolů. V Taormině, přes sto kilometrů od Etny, už jako zkušení etnologové, chápeme, proč život ve městech a vesnicích pod bouřící se horou pokračuje zcela nerušeně a proč obyvatelé, místo aby se spasili útěkem, jsou téměř lhostejní, proč erupce prožívají pouze při večerních procházkách, kdy muži pohledem zjišťují,jestli „jejich druhá láska ještě svítí". Pro každého Siciliána je Etna totiž jednou sopkou na světě, za to však sopkou - důvěrně starou známou, neobávanou, ale vrtošivou paní, která předtím než začne křičet, pohrozí pěstí. Zdá se, že erupce, která rozrušila svět, je zajímavá sad jen pro vědce a několik bláznů, kteří se za ní pachtí dva tisíce kilometrů. Tak jako třeba my...
Jaroslav Kolář

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group