ikoktejl

Mexické vězení českýma očima

 

Místo děje: město Saltillo v mexickém státě Coahuila, předmět zájmu: místo vězení... Přijíždíme do ponuré čtvrti na samém okraji Saltilla. Špinavé chatrče zplácané z cihel a dřevěněných desek se krčí okolo stavby podobné našim urbanistickým zázrakům z padesátých let. Vypadá to tak trochu jako předměstská dvou patrová škola. Ale není. CENTRO ESTATAL DE READAPTACION SOCIAL je prostě - KRIMINÁL. NEZVĚSTNÝ
Jeden německý překupník s kaktusy, které ilegálně prodával bohatým japonským a západoevropským sběratelů, byl mexickou policií zadržen na chráněných lokalitách v polopouštích ve státě Nuevo León s plným autem těchto vzácných rostlin. Ty mu byly zabaveny a předány botanické fakultě největší mexické univerzity U.N.A.M. a šmelinář odsouzen k odnětí svobody. Většinou se cizinci z nelatinskoamerických zemí předávají po trestním činu bezpečnostním složkám svého státu. Výkonné orgány mexické justice vědí proč. Němce takové štěstí nepotkalo. Zmizel navždy v džungli a tamějších věznic. Jeho advokátovi a přátelům nemohla dát odpovědná místa upokojivou odpověď nejen co se týče výkonu trestu, ale i otázky, zda je dosud naživu...
Cesta z parkoviště vysypaná štěrkem vede k Sala de recepcion. Opravdu to tu vypadá jako recepce nějakého druhořadého hotelu: cihlový výklenek bíle omítnutý s pultíkem, na kterém leží „ubytovací kniha". Do té něco vypisuje muž v civilu s bohémsky bílou šálou a americkou čepičkou. Nevypadá ani trochu oficiálně, ale v rohu pod věšákem na klíče má tenhle usměvavý muž familiárně opřený rambovský kvér. Něco mezi samopalem a kulometem. Sranda stranou. Setkávám se s unaveným pohledem rozcuchané ženy v uválené sukni, držící v jedné ruce chika - malého chlapce - a v druhé límec jeho zlobivějšího bratra. Bez zájmu mě přejede očima a sklouzne s nimi na hlouček Indiánů v džínách a pončech, kteří jako ona čekají na návštěvu u svých bližních za mřížemi. S nimi tam stojí ještě jedna evropsky vyhlížející žena v elegantním rudém kostýmu, která sem jakoby nepatří. Tohle totiž není vězení pro boháče.
KDO SPÍ NA ZEMI. Než jsem se s tlumočníkem Liborem do vězení vypravili, říkal mi kolega Rodrigo Montelongo z místních novin Vanguardia: „Vězení v Mexiku je jako ono samo. Jedním slovem kontrast. Dalo by se snad rozdělit na federální věznice, kam jsou podle naší ústavy dáváni lidé jen pro těžké delikty za drogy, akce proti státu a lidskosti, atentáty. Tyhle jsou na vysoké úrovni, vybavené nejmodernější technikou. Právě nedávno do podobného kriminálu v MexicoCity přivezli jednoho drogového krále - narkotrafikanta a hlídají ho pomocí kamer, teplotních čidla počítačů. Říká se tomu vězení největší jistoty. Mezi ty lepší patří i experimentální kriminály. Jeden je na ostrově. Tři Marie, na jezeře v blízkosti distriktu hlavního města. Je to jdëdna z nejtěžších věznic, ale vězni mají právo žít na hlídaném ostrově se svými rodinami, když se pro to rozhodnou, takže jsou se svými nejbližšími skoro v každodenním kontaktu. Tam se ale jednak novinář nedostane. Pak existují takové komunální věznice, kde jsou ty malí zlodějíčkové, násilníci a spodina, která v tom svrabu byla vychovaná. Kradla, aby neumřela hlady. Podle bohatosti státu kolísá i kriminalita. Největší je ve státech Oaxaca a Hidalgo, kde žebráků, bezdomovců a negramotů z řad indiánů je opravdu mnoho. Často v těchto komunálních kriminálech sedí i takoví malí překupníčci marihuany, která se pěstuje na tajných a skrytých budovy venku nad koridorem, za kterým je vycházkové nádvoří s vězni. V hlavní strážní věži, kde je televize, trezor, stůl a telefony, nás vítá comandante flo. Jefe de Vigilancia - Garcia Torres. Hned ze začátku nám říká, že tyhlety rozhovory s novináři tu neradi dělají a něco o tom, že normálně k tomu musí být povolenka bůhví odkud, snad i z ministerstva. Prý ale ještě nikdy neviděl Čechoslováky a tak se podvolil. Nevím proč, ale překladatel Libor Kunte při pohledu na nejméně stotřicetikilov ého a respekt budícího muže se zpytavým pohledem bledne.
Absenci sympatií k šéfovi ostrahy přehlušuje zvědavost: Kolik tady vlastně máte vězňů? Přesně čtyřistapadesátšest, dnes jsem to psal do knihy. O ně se včetně nás strážců stará 98 lidí. Musejí si vězni na svůj byt vydělat? Jsou tady různé příležitosti k tomu, aby vězni pracovali, ale není to pro ně povinné. Jak kdo má peníze. Pokud chtějí pracovat, tak mhou především jako truhláři a řezbáři při výrobě ozdobn ých skříněk a doplňků. Ty méně šikovní třeba mohou mýt lahve od ovocných šťáv - refresca. V každém vězeňském či jin ém uzavřeném systému na světě existují určité kasty a rozdíly mezi jeho obyvateli. Jak tenhle problém řešíte? Jo, ten problém tu v menší míře existuje, ale já bych vězně dělil trochu jinak. Jsou tady lidi, který nedělají problémy, mají taky dobrý rodinný zázemí, jenž jim finan čně pomůže mít na pokoji třeba televizi, dobrý jídlo a pití. Já si osobně přeji, aby tady byl určitej takovej rozdíl mezi těmi, který chod našeho zařízení respektujou a špatnými vězni. Už proto, aby ty dobrý nepřevzali svým způsobem do těch špatnejch ty negativní věci. Slyšel jsem, ale že díky určitým rozdílům mezi vězni se tu odehrálo pár násilností...
Ne, zas tak špatné to tu není. Násilností tady mnoho nemáme, snad už díky tomu, že se vězňové mohou střetávat se svými nejbližšími, což na ně velmi působí. Navíc,kdyby nějaké problémy vznikly, mají právo postižení své stížnosti vůči agresivním spoluvězňům sdělit nejen strážcům, ale i přímo řediteli. A pokud se nějak ý vězeň necítí po psychické či fyzické stránce v pořádku, má též právo, a není to nic zvláštního, vyhledat našeho doktora. V objektu máme a totiž i svou kliniku s ambulancí. Pokud by to bylo něco většího a my na ten případ nestačili, je dotyčný převezen pod zvláštním dozorem do civilní nemocnice mimo území věznice. Od mexických kolegů z místních listů jsem slyšel, že se tu vězňové asi pře třemi týdny vzbouřili a požadovali lepší stravu, ubytování a ještě další věci. Vyhověli jste jejich požadavkům? Tady se o žádný větší konflikt nejednalo. Máte špatné informace, takových konfliktních situací vzniká v podobných zařízeních denně desítky. Nejsme tu přece internát studentů, ale vězení, tak- že se nelze ničemu takovému divit. Většinou tady ale stejně mají maximální sazbu deset let a když se chovají dobře, mají šanci za 5 let po polovině trestu bez problému odejít. Takže motivace ke klidnému odsezení trestu tu je. Existuje tady pohlavní zneu žívání mezi vězni? Ne. Kdo nedělá problémy, má v rámci readaptace možnost být se svou ženou několik hodin sám v uzavřené místnosti, kde je postel. Prostě, aby odsouzení byli co nejblíž svých příbuzných a známých a měli eminentní zájem se vrátit zpátky. My tady žádné probl émy s homosexualitou nemáme. Tady jsou tito lidé víceméně nemocní totiž podrobování prohl ídkám a léčeni. Takže nejsou v podstatě v samotném prostoru věznice, ale hospitalizováni na naší klinice. Ale homosexualita přece není nemoc, ale vrozená odli šná sexuální orientace. Léčit ji by bylo omezování osobní svobody toho daného jednotlivce a provádět vlastně neproveditelné... My ji léčíme. Navíc u nás stejně žádný homosexuál není. Mezi těmi čtyřista padesáti šesti vězni není ani jeden? Jo, vlastně jeden tu je..., ale chová se naprosto normálně a spolupracuje s ostatními vězni. Zvenku k nám doléhají rány od kladiv a zvuk svářečky. To si vězňové sami opravují ploty a zátarasy, které je tu drží...
FUCK DIRECTOR Pak se zástupce ředitele ušklíbne a z legrace řekne: „Ale jestli chcete, pustím Vás na vlastní nebezpečí do vycházkového prostoru mezi vězně." Libor odmítá, já k podivu strážců přijímám. Jdeme po točitých schodech dolů do koridoru ostnatých drátů a plotů. Jeden dozorce křičí na vězně v civilních šatech, ať zmlknou, že jde vzácná návštěva z Československa. Někteří se smějí, jíní potměšile skandují a tleskají, jen dva kluci opření o mezivchod mlčí a dívají se skrz mě. Ředitel dává pokyn střelcům na věžích a naposledy se mě ptá, jestli chci jít dovnitř. Ozve se bzučák. Strčím do dveří a jdu. Jakoby v tranzu fotím.Přistupuji k vězňům: „Buenost tarde, nevadí že budu fotit?" Chlap se strni štěm pokrčí rameny a otočí se. Druhý jde ke mně, bere mě za rameno a vede mě k plotu. Ve změti španělštiny a angličtiny nejzřetelněji identifikuji jen slova Fuck director. Přijde k nám na Mexičana nezvykle vytáhlý chlap, odstrčí stěžovatele a mne vezme za rameno, podívá se do očí a nasměruje doprostřed buzerplacu. Všichni se začnou smát: „Gringo, zelenáči!" Nedám si říct a jdu k dvěma mužům, kteří se drží za ruce. Jeden s červeným, puntíkatým šátkem mi pózuje a líbá toho druhého. Že by homosexuálové...? Možná špatně počítám, ale jsou oproti slovům šéfa ostrahy evidentně (podle mých počtů) dva... Jako v tranzu fotím. Vězňové se promenádují, baví se ve vězeňské restauraci a telefonují s civilním světem z budek umístěných v rohu u plotu,který je od něj odděluje. Dozorci na mě křičí, ať se vrátím. Až když zaklapnou dveře, uvědomím si, kde jsem byl.
MAŇANA, ZÍTRA... V koridoru je nějaký vězeň se svou rodinou. Směje se jako svobodný člověk a křičí na zástupce ředitele nějaký svůj problém. Ten se otočí a též s úsměvem na půl pusy křikne: „Maňana, zítra." Když procházíme lávku u stropu haly, kde je v jedné části návštěvní místnost a v druhé vyšetřovna, zahlédnu ty samé aktéry, co před dvěma hodinami. Ten samý vyšetřovatel i vystrašený Indián. Stejně nevzrušený a mexický laxní rozhovor. Čas tu ubíhá v očekávání ZÍTŘKU a ještě většího časového posunu. Když vycházím z recepce tohoto zvláštního hotelu, pouští dozorce na bráně auto se zamřížovanými okny. Přijíždějí další hosté...

 

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group