ikoktejl

TOULKY KATALÁNSKEM

 

NAPSAL JAN SCHEJBAL ST.

Obyvatelé Španělska přirovnávají mapu své země k vypjaté býčí kůži. Severov ýchodní cíp té kůže, velký ,jako střední západ a jižní Čechy dohromady, tvoří Katalánsko či Katalánie, od roku 1979 autonomní spole čenství Catalunya. Kousek španělské monarchie, který brzy zklame každého, kdo by v něm hledal posedlost býčími zápasy, živou Carmen, tamburíny a kastaněty. Spíše jako by se tam přenesla severní Itálie nebo jih Francie.

JACÍ JSOU KATALÁNCI? Pokud vím, ještě nikdo si nedal práci, aby vybádal, proč máme s Katalánci tolik společného: třeba houbaření, starost o pravopis, potěšení z domácích zabijaček, dělnost a fortel, zálibu ve vánočních betlémech, podnikavost, svatojanské ohně, smysl pro humor a ironii, touhu cestovat a poznávat cizí země... a co já vím. Stejně jako my říkají od hlavy k patě, de cap a peus, a nikoli naopak, de pies a cabeza, jako Španělé. Když na sebe jinde ve Španělsku prozradím, že mám pro Katalánce zvláštní slabost, zpravidla se setkávám s naoko chápavým úsměvem. Už to tak na světě chodí, že cizinci bývají někdy výstřední a pošetilí. „Kdyby mohli, hned se trhnou, jim na Španělsku vůbec nezáleží," tvrdí o Kataláncích Ángel, pošpanělštěný Bask z Navarry, jehož synové se vrátili k jazyku svých předků a kde mohou, mluví jen baskicky. „Jsou to Iberové, rodilí kšefmani, na rozdíl od nás, Keltů," říká podnikatel Miguel z aragonské Zaragozy. „Honí se jen za penězi." „Mají chorobnou potřebu se předvádět a odlišovat, stále být všude první, a těžce nesou, když se při společných akcích v zahraničí dostatečně nezdůrazní, že Dalí, Miró, Tapies, Casals, Caballé, Careras a podobně byli nebo jsou Katalánci," vraští čelo madriďan Jaime, který na rozdíl od svých krajanů o Kataláncích dost ví a navíc nosí typicky katalánské příjmení. Je to najednou všechno nějak složité. katalánská evropskost, odlišnost, snaživost, bezmála dravost, jako by měly být už předem odmítnutý, zatraceny nebo alespoň zneváženy. Totéž, co budí u cizích návštěvníků úctu a obdiv a dokonale zapadá do pestré mozaiky mnohonárodního Španělska s jeho památkami, tradicemi i současností, jako by v případě Katalánska nemělo mít právo na život. Místo zájmu o proniknutí k jádru problému, jeho pochopení a případně následování toho, co může sloužit jako příklad, vyvolává vše katalánské u ostatních Španělů závist, povýšené opovržení nebo podezření z něčeho nekalého. Katalánci jim za to platí stejnou mincí. Jsou přesvědčeni, že jsou o krok dál, že musejí doplácet na Španělsko a to že z nich trpí komplexem méněcennosti.

PERPIGNAN - HRANICE .Když jsem se připravovali na cestu, byli jsme na rozpacích, kde začít. Trojúhelník o šestisetkilometrové základně vystupující z vod Středozemního moře a stupňovitě šplhající k pyrenejské třítisícovce pica d´Estats nabízí všechno, co si jen turista může přát: malebné pláže a plážičky mezi rozervanými skalisky s borovicemi i kilometry ničím nestíněného jemného písku líně olizovaného vlnami, proměnlivé kopcovité krajiny, velehorská zimní střediska i zasněné roviny, vegetaci typicky středozemní i typicky středoevropskou, památky řecké, iberské, římské, vizigotské, městečka kolem románského kostelíčka, kde se lekáte několikanásobné ozvěny vlastního Bon dia při setkání s jedním z jejich posledních obyvatel, města schoulená do své historie, městská střediska, kde všechno má svůj řád a harmonii, jako stvořená ke klidnému, neuspěchanému, všestranně bohat ému živou. Potom města-továrny, vhodná snad spíše pro odborné exkurze, namačkaná na Barcelonu, která má od všeho něco a je jakýmsi výkladem Katalánska. Svítalo, když jsme na výstupu perpignan- Nord opustili dálnici a po několika kilometrech vjeli do středu města, kam ještě před dvaceti lety houfn ě přijížděli španělští Katalánci na víkend, nadýchat se francouzské svobody, nakoupit pár tretek, a hlavně zhlédnout aspoň jeden pornografický film. Doma je neměli, starý diktátor v zemi, která podle jeho představ měla být una, grande y libre, jednotná, velká a svobodná, bděl nad morálkou. Když potom v listopadu 1975 umřel a Španělsko se zprvu váhavě, poté s jistotu vydalo cestou demokracie, odzvonili i cenzuře a na organizovanou pruderii rychle zapomněli. Kdosi to trefně nazval revolucí spadlých podprsenek. Perpignan přestal být městem zaslíbeným, vrátil se ke svému klidnému provinčnímu životu, ve kterém se mísí jihofrancouzská tradice se zapyrenejskou a vedle francouzštiny je slyšet katalánštinu. Teď ve slunečním jitru je Perpignan ještě ospalý a skoro zbytečně po nás pomrkává semafory.

CADAQUÉS A JINÁ LETOVISKA. Na východě končí Pyreneje oblým holým kopcem a protáhlým hřbetem. Na kopci se leskne observatoř jako z filmového Krakatitu, na hřbetu se otáčejí vrtule větrných elektráren. Úbočí jsou zbrázděna hlubokými roklemi. Až skoro k vrcholům je krajina jemně vodorovně nalinkována kamennými zídkami s proužky země z dob, kdy každá hrst půdy byla osázena vinnou révou. Po polovině minulého století zničil francouzské vinice révokaz a poptávka po vínech z Katalánska nebrala konce. Byla to léta netušené prosperity, dokud kolem roku 1880 Phylloxera vastatrix nepřelétla hranice. Vinice zmizely a zůstaly po nich jen opuštěné památníčky lopotné práce zapomenutých dříčů, kteří snili o bohatství. Lépe se vedlo olivám. Nevtíravě udávají tón krajině, v níž se na pozadí moře a nebe hluboko pod námi bělá Cadaqués. Je to jedno z mála městeček na pob řeží Costa Brawa, které si dosud uchovalo svůj původní rybářsko-zemědělský ráz a nestalo se obětí panelákového šílenství z let turistického boomu, jemu ž padly za oběť desítky pohledných, leč chudých přímořských obcí. Snad tomu napomohla skutečnost, že už v počátcích módy letních bytů, na začátku století si Cadaqués vyhlédli malíři a spisovatelé.

Pamětní deska na jednom domě po levé straně zátoky připomíná, že tam v létě 1906 pobýval Pablo Picasso. O kousek dál v Portlligatu měl svoje letní sídlo Salvador Dalí. V roce 1927 se na pozvání Dalího sešla v Cadaquésu celá skupina katálánských a španělských umělců a granadský básník Federico García Lorca prý pošilhával po půvabné Salvadorově sestře. Podkovitá zátoka se dvěma skalisky, nevelká pláž s loďkami, nad ní hlavní náměstí Placa Major s platany, vršíček s bílým kostelem nad bílými domy. Není divu, že Cadaqués byl prohlášen za chráněné malebné místo, Paratge Pintoresc Protegit. Je to prázdninové letovisko pro nepočetnou a spíše bohatší klientelu. Jeho umělecká muzea se honosí nejedním slavným jménem, proslulé jsou i cadaquéské letní hudební festivaly. Nejčastějšími cizinci tam jsou samozřejmě Francouzi. Mladé dvojice, mladí manželé s dítětem nebo dětmi, někdy i se psem. Odpoledne se stejně jako my potloukají po nábřeží, pozorují rybáře spravujícího síť, ukazují si, jak děti nůžkami stříhají stříbrnou sardelku jako návnadu.

Srovnávají ceny a zvažují, kam půjdou na večeři. Budou spokojeni nejen nižšími cenami než doma, ale i protože Katalánci jsou vynikající kuchaři a péče o zážitky chuťových buněk patří k jejich prvořadým starostem. Zvědavost na to, v čem tkví přita žlivost katalánských přímořských letovisek, nás přivedla do mnoha míst na pobřeží, které se postupně od francouzských hranic dolů jmenuje Costa Brava (Divoké pobřeží), Costa del Maresme (Maresmeské pobřeží) a Costa Daurada (Zlaté pobřeží). Kdo má rád romantiku, skály a borovice, najde nejspíše zalíbení v Divokém pobřeží. Komu nevadí dlouhé přistávací plochy pláží, zvolí si druhé z nich. Kdo chce všechno, to třetí. Až na vzácné výjimky se mu za peníz, který vydal, dostane dokonalých služeb a ani nepozná, že se ocitl ve zvláštním, takřka umělém prostředí, které se podstatně liší od všedního „zázemí" vzdáleného jenom nějakých deset dvacet kilometrů. Mezi majiteli hotelových a restauračních zařízení, o personálu ani nemluvě, je hodně lidí pocházející z jiných koutů Španělska, hlavně z jihu, z Murcie a Andalusie. jejich cit pro místní zvláštnosti je zpravidla utlumen představami o tom, co by chtěl cizinec nalézt. Skoro platí, že čím je ta představa exotičtější, tím má větší naději na úspěch. zpeněžitelný úspěch. Časem jsme se přestali divit, že si Němci v Tosse kupovali na památku zlatem vykládané damascénské perořízky z Toleda a skupina spokojených brun átných Angličanů se v Calelle ozdobila mexickými sombrery. Copak se jim může rovnat tradiční katalánská pokrývka hlavy, červená barretina, podobná frygické čapce, v níž většina chlapů vypadá jako trpajzlíci? A ještě ve dvou ohledech pobřeží klame: vládne tu spíše španělština a němčina než katalánština a příjmy v  terciární sféře se i přes určitý pokles v posledních letech stále drží nad běžným průměrem. Naleštěné kapoty přepychových vozů s místní poznávací značkou hovoří o dobrém bydle. Ať žijí paradoxy: celé to kosmopolitní prostředí, v němž už nezbývá skoro nic katalánského, je ve svém celku povýtce katalánské. Sektor služeb zaměstnává nejvíce obyvatel, má lví podíl na tvorbě hrubého domácího produktu a samo pobřeží spolu s hlavním městem Barcelonou nejúčinněji reprezentuje Katalánsko navenek: většina z každoročních patnácti miliónů turistů přijíždějících do Katalánska míří právě na jeho pláže.

DUŠE NÁRODA. Duši svého národa hledali katalánští spisovatelé na začátku století mezi pastevci v horách, mezi oráči a sadaři, u rybářů na pobřeží. Seznamovali se s jejich zvyky, poslouchali jejich vyprávění, zapisovali si každé zvláštní slovíčko. Něco jako duše národa existuje. A pokud ne, alespoň způsob bytí. Jistě není jen jeden, a teprve v průsečíku všech vyvstane ve své neopakovatelnosti. Uvědomili jsme si to v Cambrilsu u Salou nedaleko Tarragony. Ani Cambrils se neubránil proměnám, které s sebou přinesl příliv letních hostů. Přesto dál v sousedství jachet kotví rybářské čluny, které se silnými světly za noci nebo bez nich za svítání vyplouvají za východní obzor. Vyložení úlovku ryb a plodů moře po návratu a jejich aukce se odbývají v naučeném svižném tempu. Úlovek se musí dostat do tržnice, rybáren restaurantů čerstvý. Za úzkým pásmem hotelů, restaurací a dražších obchodů, který okupují hlavně turisté, přebývají v dolní části obce rybáři. mají svůj kostel a svoje restaurace, kde člověk pomalu neslyší vlastního slova. Pokud jsou při penězích, příliš je nepočítají, vždyť kdo ví, co bude zítra. O několik ulic výš mají svůj kostel a svoje hospody zemědělci. jsou vážnější, uzavřenější, opatrnější na pesetu. V pravidelném střídání ročních období je třeba stále myslet na budoucnost a vidinu dobré sklizně může v mžiku pohřbít kdeco: kroupy, průtrž mračen, ptáci, hmyz, choroby. Teprve když je všechno pod střechou, a ještě lépe, když jsou doma hotové peníze, a je rozhodnuto, kolik musí zůstat stranou na osivo, hnojiva a ostatní chemikálie, dojde také na vylepšení domácnosti o video nebo myčku nádob í, na zubaře a na obnovu šatníku. Anebo se mladým konečně vystrojí svatba, o které se bude v celém příbuzenstvu a ve čtvrti mluvit tak dlouho, dokud ji nepředčí veselka ještě okázalejší.

KAPITOLA PRO LABUŽNÍKY. Málokde najdete tolik zářivé krásy domácího i exotického ovoce, zeleniny, hub, tak pestrou nabídku ryb a darů moře, vyloženo na polštářích drceného ledu. Vepřové, telecí, hovězí, jehněčí, kozlečí, králičí, drůbež, všechno je užitkovost převedená do estetiky, a ať chcete nebo nechcete, brzy si podle barvy a vůně představujete chutě hotov ých pokrmů, gáblíky, kdy se na talíři vrství sýry a uzeniny, ke kterým by se náramně hodilo to či ono víno. Je z čeho vybírat: katalánsko má sedm vinařských oblastí, které mají právo lepit na láhve zádovou nálepku s Denominació d´origen, osvědčením o původu. U nás se už před lety ujaly značky Torres, Codorniu a Freixenet, všechny z tarragonské provincie, nicméně znalci vás kdykoli rádi poučí, že k jednotlivým jídlům nemůžete chtít jen bílé, růžové nebo červené, třeba Torrese, nýbrž to určité, a pokud možno ještě ten a ten ročník, protože i mezi ročníky jsou někdy propastné rozdíly. A tak třeba k tomu nejjednoduššímu, co si můžete dopřát, k plátku chleba pomazanému rajčetem, lehce skropenému olivovým olejem a posolenému, na který položíte plátek horalské neva řené šunky (je to pa amb tomaquet i pernil), doporučují kterékoli plné such é bílé středozemního typu, nikoli „Pescador" z Perelady u Girony s osvědčením o původu Empúries-Costa Brava, které by naopak nemělo chybět k bílé rybě. Je to věda ještě složitější než katalánský pravopis. Nicméně nejen pa amb tomáquet i pernil živ je člověk. Cesta po místech, která jsou vyhlášena lidovou keramikou, nás dovedla do Verdú, městečka s necelým tisícem obyvateli, hradní věží, románským portálem kostela z 13. století a několikerým podloubím nesen ým silnými dubovými trámy. Keramiky se už při vjezdu do obce nabízely tuny, avšak po té původní, která měste čko proslavila, nikde ani stopy. Rozmrzele jsme na náměstí vstoupili do jedné ze dvou restaurací. „Máte něco k obědu?" zeptal jsem se. „Skoro nic, vyjedli nás," odpověděl vrchní. „ Ale něco vám můžeme udělat." „Udělejte," rozhodl jsem odevzdaně. „Zatím nám dejte lahvičku zdejšího červeného." Zdejší se řekne katalánsky i španělsky del país a ve zpětném překladu znamená totéž co tuzemský. Vrchní nic nenamítal. Než by řekl švec, stála před námi třičtvrtělitrová láhev červeného. Když nám přinesl to, co nám mohli udělat, bylo v ní na dně. Na talíři je lesklá trupelnatá libová klobása připomínající jitrnici, která spolu s fazolemi tvoří katalánské národní jídlo mongetes amb botifarra. „Vida, botifarra," chtěl jsem ukázat, že jsem znalec. „To říkají v Barceloně," opravil mě vrchní, „my tomu říkáme llonganissa."

JE COSI VE VZDUCHU... Dlouho jsme nevěděli, proč v řetěznictvích mívají kromě prodejního pultu volné židle, dokud nepřišlo vysvětlení, řekněme, že se jmenuje Masová nebo Calvetová, starousedlice alespoň po dvě generace, si poručí dvě kotlety, a protože se je chystá plnit, požádá řeznici, aby jí je vykostila a prořízla. Chvilku to bude trvat, sice ne moc, ale proč by si paní Masová nebo Calvetová nesedla a neprohodila s řeznicí několik slov? Podle jména můžeme předpokládat, že spolu hovoří katalánsky. V tom nade dveřmi zacinká zvonek a vstoupí další zákaznice s nákupní taškou. Mohla by se jmenovat Ríosová nebo Gutiérrezová. přist ěhovali se teprve nedávno odněkud z Galicie, Extremadury, Andalusie nebo Murcie. Prostě odjinud. Zatím se ukazují jako milí, zdvořilí lidé, sousedi o nich pomalu ani nevědí. Paní Ríosová či Gutiérrezová je dobrá zákaznice, ten její se uchytil u zedníků nebo na dráze (u Siemense, Sony apod.) a umí vzít za práci. Řeznice a paní Masová či Calvetová sice ještě neskončily o tom, co je nejlepší na loupání v zádech, ale jaksi samozřejmě pokračují španělsky. Až tu bude paní Ríosová či Gutiérrezová déle, budou mluvit jen katalánsky. Samo prostředí a snaha porozumět místním vytváří z přistěhovalců nové Katalánce. Pochybujme o tom, jak chceme: je cosi ve vzduchu, něco, co nedokážeme definovat, nicméně nás utváří a vede mezi skalisky a borovicemi, horami a mořem do Barcelony nebo zapadlých vesniček a mezitím jakoby mimochodem promluvíme katalánsky.

Pod padajícím listím platanů v Barceloně jsme o tom svého času meditovali s Davidem Rosenthalem, americkým Židem, jehož předci byli vyhnáni Marií Terezií z Čech (že by z Rožmitálu?) do Litvy, odkud se na začátku století vystěhovali za prací do New Yorku: na vyhřátém podvečerním balkónu v Sitgesu jsme se o tom bavili s překladatelkou české literatury do katalánštiny Monikou Zgustovou. Přijdete a zůstanete navždy. Pokud ne vy sami, vaše děti se už budou považovat za stoprocentní Katalánce. Kdyby paní Ríosová či Gutiérrezov á trvala na tom, že je ve Španělsku, kde je úředním jazykem španělština, a tudíž od ní nikdo nemůže chtít, aby se učila nějakému menšinovému jazyku, nebudou jí to vyčítat, ale ani řeznice, ani paní Masová či Calvetová ji „nevezmou mezi sebe". Ať přijde napřesrok za dva roky se svou nákupní taškou a popřeje španělsky Buenas tardes, budou s ní dál jednat zdvořile, ale „nebude jejich", jak se podařilo metaři z Palsu v zelených montérkách, pěstiteli karafiátů z Arenys del Munt nebo lékaři z Vilafranky i la Geltrú: co na tom, že přišli z Afriky a mají černou pleť. Dnes mluví se svými sousedy katalánsky a „jsou jejich".

STAROUSEDLÍCI A PŘISTĚHOVALCI Nemám k dispozici aktuální výsledky průzkumů, nicméně i ty, které byly provedeny před několika lety, by se od dnešních asi příliš nelišily: 60 % obyvatel Katalánska jsou starousedlíci, 40 % přistěhovalci. Celkový počet obyvatel se blíží 6 miliónům. 90,3 % obyvatel rozum í katalánsky, 64 % jich tímto jazykem mluví, 60,5 % v něm čte a 31 % umí psát. Odpověď na otázku, proč tak malý podíl lidí dovede psát v jazyce, kterým běž- ně mluví, je nasnadě: ve škole se to neučili. Když chtěl někdo v minulosti Katalánce pokořit, nespokojil se jenom vojenským vítězstvím, ale zasáhl je v místě nejcitlivějším: zakázal používat katalánštinu v úředním styku, ve sdělovacích prostředích a ve školách. A zrušil také jejich samosprávné instituce. poprvé Filip V. na konci války o dědictví španělské v  oce 1714, podruhé Franco na konci občanské války v roce 1939. Přitom Katalánci se odlišují od svého okolí, řekli bychom vymezují, mimo jiné i svým jazykem, který se liší od španělštiny asi jako čeština od polštiny. Zatímco všichni Katalánci vlivem školní docházky běžně hovoří španělsky, ostatní Španělé tvrdí, že katalánštině nerozumí ani zbla. „Mluvte křesťansky", nebo „jsi-li Španěl, mluv jazykem impéria!", byla hesla, která kdosi po občanské válce pal přes šablonu po stěnách, když v ulicích hořely hranice katalánských knih. Za hovor v katalánštině na veřejnosti se pokutovalo a děti ve škole dostávaly bití nebo byly po škole. Dnešní situace je odlišná tím, že katalánština se vedle španělštiny stala úředním jazykem Katalánska a každý se může svobodně rozhodnout, kterým jazykem bude komunikovat s místními úřady. Při posledním průzkumu mezi rodiči se jich z 12 tisíc jenom 86 vyslovilo, že si nepřejí, aby se jejich děti vzdělávaly v katalánštině. I tohle zanedbatelné číslo stačilo, aby se v Madridu strhl pokřik, že v Katalánsku je budoucnost španělštiny v nebezpečí a že by tam veškeré nápisy měly být dvojjazyčné. Katalánsko dnes stojí před problémem existence národa, kterému se nepodařilo vytvořit novodobý národní stát a který v rámci mnohonárodního státu vstoupil do Evropy zvané Evropská unie. Evropskou unii pramálo zajímají národní odlišnosti, vidí jen účastnické státy, v tomto případě Španělsko. Má vůbec ještě smysl se odlišovat, hovořit jiným jazykem, neusilovat o samostatnost? Schválně do otázky klidu skryté odpovědi ano-ne: většina Katalánců si je dobře vědoma, že při přerozdělování daní se jim domů vracejí jen 70 %, nicméně samostatnost, kter á neuspěla ani 8. března 1873, ani 14. dubna 1931, ani 6. října 1934, není tím nejtíživějším historickým břemenem: dobře vědí, že jejich země je přes svoji průmyslovou vyspělost chudá na suroviny a nejbližším nenasytným trhem je ostatní Španělsko. Separatismus, z něhož jsou stále podezíráni, většina Katalánců odmítá. Nechtějí víc než důstojnost ve svazku národů Špan ělska, respekt ke svému vývoji v minulosti, k odlišnosti, která není jen jazyková, k vlastní síle, která je s to ukazovat cestu celému Španělsku. Ne nadarmo „pracovali o dvě hodiny víc než ostatní Španělé", ne nadarmo s příslovečným rozmyslem každou pesetu nejdřív dvakrát obrátí. Nesetkáme se u nich s tím, že by „vyhazovali dům oknem", když třeba jde dcera k prvnímu přijímání nebo když ji chystaj í svatbu. Katalánsko, které v rámci Aragonského království od 14. století sázelo přes středozemní zájmy na Evropu, je i dnes evropštější než ostatní národy ve Španělsku. jeho obyvatelé mají s námi mnoho společného a doufejme, že jednou vzájemně přijdeme na to, proč.

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group