ikoktejl

HUDBA a MACHIAVELLI

 

PTAL SE ROSTISLAV SARVAŠ
Setkáte-li se s Ondrou Soukupem na nějaké recepci, pokaždé spatříte jeho úsměv. Hravý dětský úsměv. Tak hravý, že se i sami pousmějete. Zvlášť když ho navštívíte v jeho studiu, kde mu na zdi visí plátěný obraz Lenina. Koupil si ho v roce 1990: má slabost na relikvie. A ještě větší radost vám udělá, když ho potkáte ve společnosti manželky Gabriely Osvaldové, která si v žádné společnosti nebere servítky. Nevíte, zda máte Soukupa politovat nebo mu závidět. Spíše mu závidíte. Je totiž pozitivní: je nakažený optimismem. I když s oblibou tvrdí opak. Ostatně, jinak než v černé barvě ho asi neuvidíte.
Proč jste se tak našemu rozhovoru bránil? Mám pocit, že když dělám rozhovor, měl bych řídi nějakou novou myšlenku, ale já se jen opakuji.
„Mám moc práce“, byla nejčastější věta, než jsme si sedli za tenhle stůl. Co vás nutí tolik pracovat? Jsem „workalkoholik“. Když nemám co odevzdat, stejně si na sebe nějakou práci vymyslím. Když mám čtrnáct dní volna, co se stává zřídka, tak mi dá strašně moc práce, abych se přinutil nic nedělat.
Jste „workalkoholikem“rád? Trošku tím trpím. Se závistí vzpomínám na svého tchána Ivana Osvalda, který učil na FAMU ve čtvrtek odpoledne, večer to šel zapít do Vrtbovské vinárny a zbytek týdne si četl nebo luštil křížovky. Byl to šťastný a naprosto vyrovnaný člověk.
Jste s Petrem Hapkou nejžádanější a tedy nejvytíženější autor filmové hudby. Nezdá se vám, že se někdy rozmělňujete? Od té doby, co jsem začal skládat (1986), udělal jsem hudbu pro jeden film ročně. Já se nerozmělňuji: dělám pouze ty projekty, které dělat chci. Samozřejmě něco dělám s větším či menším nadšením, ale nikdy bych nepřistoupil na práci, kterou bych odbyl.
Nikdy jste žádné práce nelitoval? Samozřejmě, ale bylo to tím že jsem ji předem neodhadl.
Řídíte se intuicí? Většinou ratiem. Vím, co od koho mohu čekat, nikdy nejdu do úplného neznáma. A musím odmítat věci, které bych dělal velmi rád, ale prostě je nestíhám. A jsem nešťastný, když je to kamarád a jde o dobrou věc.
Hodně jste se bavil, když se vaši kolegové Vladimír Mišík, Michael Kocáb a Michal Prokop pouštěli do politiky? Proč bych se tím měl bavit... To byl tak zásadní historický předěl, že v něm bylo všechno možné. Ale teď se u toho smějete: bavíte se tím. Já se bavím spoustou věcí...
Michal Prokop teď dostal od Francouzské republiky řád umění a literatury v hodnosti důstojníka. Prozraďte mi první myšlenku, která vás v této souvislosti napadla? Za co to mohl dostat?... To neznamená, že to nedostal spravedlivě, o tom nic nevím. Ale asi udělal něco tak dobrého, že se stal důstojníkem. Je hezké být francouzským důstojníkem. Možná že bude muset do války, když si Francouzi s někým začnou. (Smích) Tak za co to dostal? Nevím..
Pokládám vám tyto otázky, poněvadž mi připadáte jako apolitický člověk... Já nejsem vůbec apolitický. Nežiju politikou, ale dost ji sleduji. Ale proboha, nikdy bych do ní nevstupoval: na to je potřeba zvláštní kategorie lidí. Politika mě zajímá je to velká hra. Nakonec každá hra je zábavná.
Váš přechod od Kocába ke Štaidlovi vypovídá právě o vaší apolitičnosti. Vy si přece neděláte o politice žádné iluze... Tak jestli si o něčem nedělám iluze, tak právě o ní. V politice se až na pár výjimek pohybují hyperpragmatičtí lidé. A vzhledem k tomu, že mi můj otec dal v sedmnácti přečíst Machiavelliho VLADA ŘE, není divu, že takto smýšlím. Jsou tam modely, které pouze v jiných obměnách pasují do každé doby. Najednou si člověk uvědomí, že tyhle modely fungují jak v malých, tak velkých vztazích.
Hudba je podle mého sféra citová, takže proto má otázka: hudebník a posléze politik. Myslím si, že vlastnosti lidí se kříží. Pakliže někdo dělá muziku, neznamená to, že by nemohl být dobrým boxerem nebo dobrým politikem. Zrovna tak může být politik nebo jaderný fyzik dobrým muzikantem. Člověk není předurčen. Proto největším uměním je, přijít na to, čím by člověk měl být. Každý máme pro něco optimální schopnosti.
Vy jste si vybral dobře? To nevím, ale jsem šťasten. Ale ono si to spíše vybralo mě.
Ale to vypadá jako vámi zavržená předurčenost...? Dotkl jsem se něčeho, čím jsem byl posvěcený, ne předurčený.
Jak na to přijít?... To nikdo neví. Spousta lidí na to nepřijde vůbec a mohou mít obrovský talent. Já jsem napřed chtěl být strojním inženýrem - šíleně mě zajímaly motory (dnes si pomalu neumím u auta vyměnit kolo) - a pak mě asi od sedmé třídy nepříčetně bavila chemie. A já ji znal! Doma jsem měl laboratoř a maminka, která je doktorka, se snažila veškerý můj zájem podchytit, a tak mě vodila do laboratoří, kde ze mě měli srandu a zasvěcovali mě do tajů od bengálských ohňů, přes slzné plyny až po výbušniny.
Předpokládám, že nejvíce vás bavily výbušniny. Ty především. Nosil jsem do školy slzný plyn a brečela celá škola. V pubertě jsem pak slyšel hrát spolužáka na kytaru píseň STROMY TANČÍ V LESE a zrovna po něm jela spolužačka, která se mi líbila. Zacloumalo to s mým pubertálním srdcem a začal jsem hrát taky. Pak jsem uslyšel tradiční jazz: zešílel jsem, pak jsem uslyšel Beatles, zešílel jsem čtyřnásobně a vzalo mě to takovým způsobem, že tyto výřezy emocí se mnou cloumají dodnes víc než cokoli jiného.
Vaše jméno kdysi hodně vešlo do povědomí též vaším přestupem od Kocába ke Gottovi. Zajímalo by mě, s jakými asociacemi vzpomínáte na éru u Pražského výběru? Vidíte, čím se člověk může proslavit. Kdybych byl nepřestoupil, nikdo by o mně nevěděl. (Smích) Na dobu u Pražského výběru vzpomínám v tom nejlepším. Byla krásná.
Bylo v ní něco, po čem se vám dnes stýská? Ne. Dnes je krásná jinak. Může se mi stýskat leda po tom, že mi bylo o patnáct let méně. Nejsem nijak nostalgický. Ač tu propadám depresi nebo šílenému optimismu, tak jsem defacto šťastný člověk v každé situaci. Asi vás překvapím, ale já vidím svět lidí růžově, což je mi kolikrát vyčítáno i ze strany mé ženy, protože ze mě každý instalatér snadno udělá trhlíka: mám prostě pocit, že lid je dobrý. Pokud mě někdo vyloženě nenaštve, a to mi vyloženě musí úmyslně šlápnout na nohu a ještě vzít po hlavě kladivem, nepodezírám ho. I přitom šlápnutí na nohu mu často řeknu: „Pardon.“
Říkáte, že lid je dobrý a uznáváte Machiavelliho, který vyznává: „Účel světí prostředky.“... To jsou politici, to je něco jiného. Ale já to myslím u přístupu k jednotlivcům. U vás mám například pocit, že jste dobrý, i když má žena tvrdí, že když jste seděl na OPBH, tvářil jste se jako naprostý blbec. (Smích) Prostě když někoho neznám, obecně k němu zaujímám vstřícný postoj.
Tedy žádná opatrnost? Předpokládám, že ten druhý je stejně nezáludný jako já. Takže žádné: Pozor!
Zkuste se přemoci, a řekněte mi něco o tom, co jste v té době, kdy jste odcházel ke Štaidlovi, v sobě řešil? Pane Sarvaši, ale na to se mě ptá skoro každý...Nenecháme toho?...
Byla to machiavelická úvaha? Samozřejmě, byl jsem zvědavý, co je to za svět a zajímaly mě ty peníze.
Dá se říct, že vás přestal zajímat Pražský výběr? Ne, mě to strašně mrzelo, ale nemohl jsem si pomoct: ten jiný svět mě přitahoval. Chtěl jsem vědět, co tahle společnost obnáší a navíc s tím byly spojené výjezdy do zahraničí.
Výčitky svědomí byly? Lámal jsem je v sobě určitým způsobem, ale pak jsem řekl: jednou jsem to udělal a hotovo. Tak razantnímu přestupu musela předcházet i změna v žebříčku hodnot.
Co jste v té době nejméně rád posunul o jeden či více žebříčků níž: čeho jste se dobrovolně vzdal? Ježišmarja, víte, co mě štve?... Že se tomu neustále přikládá politický kontext. Kdybych žil v jiném systému, tak se o tom nenapíše ani řádka. Kdybych dnes hrál s „natrženou žábou“ a přestoupil ke Gottovi, tak se o to nikdo nebude zajímat.
Nemyslím si, že máte pravdu. Nejde o politiku, ale o naprosto odlišný druh hudby. Mám na mysli jiný žebříček hodnot. V té době mi bylo jasné, že budu už psát jenom svou hudbu a u Kocába i u Gotta jsem hrál pouze jako interpret. Svou muziku jsem si dělal jinde a Gott mi umožňoval vydělat si peníze na nástroje a aparaturu. Pravdou je, že s lidmi od Pražského výběru jsem byl na určité vlně: lidské, názorové, kdežto u Gotta hrály roli především profesionální vazby. Tohle jsem postrádal. Mluvil jste o tom, že jsem vystoupil z jakéhosi disentu, vzdal se rebelství, ale mně se zdá, že to berete příliš osudově.
Mohlo to být zlomové období...? Jděte někam se svým zlomovým obdobím. (Smích)
Mohla se tato rezignace na rebelství promítnout do vaší hudby? Ne, nemohla, byl jsem jenom interpret. Vy jste teď produkoval desku Daniela Landy, o kterém se dá říct, že má punc rebela. Sám jste o něm řekl, že je romantický zabiják. Nabízí se otázka, zda si touto spoluprací něco nevynahrazujete. Nemám tyto pocity, v životě mě to nenapadlo. Ledaže by se to ukrývalo v mém podvědomí. S Landou mě dal do hromady Kočandrle. Landa je člověk s velmi specifickým kouzlem. Tím, jaký je, nutí lidi zaujímat k němu stanovisko: ano nebo ne. On nenechává lidi lhostejnými.
To vzbuzoval i Michael Kocáb...? Tohle mají silné individuality společné. Landa je svým způsobem posvěcený. Ač je hudební analfabet, objevují se v jeho hudbě zajímavé motivy, které jsou do určité míry geniální.
Znáte tu hranici, kdy hudba začíná být geniální? Setkáváte se s ní? Hranice jsou neurčitelní, nejsou obecné. Ale dají se cítit. To ano. Pokud mě hudba fascinuje, je pro mě geniální.
Vy se vědomě bráníte pojmenovat něco, aniž by nebyl přítomen rozum. To jste skutečně takový pragmatik? Říkám to tak, jak myslím. Připadáte si někdy geniální? Ne. (Smích). Občas jsem pyšný na to, co se mi podaří, ale že bych trpěl pocitem geniality... Ale není nic krásnějšího, než žít s komplexem génia. Nakonec je to jen stav duše. Takto postižený „vrzal „ bývá mnohem šťastnější než světově uznávaný virtuos. Svého času jsem nechápal, proč se Hemingway zastřelil, když byl tak světově uznávaný. Dnes už vím, že to tak neplatí. Čím je člověk starší, tím víc pochybuje. Za sebe mohu říct, že mám strašné pochyby.
Když jste v televizním pořadu Trend mluvil o sportování a létání, o takových lážo plážo věcech, říkal jsem si: Soukup buď stárne anebo něco v sobě vědomě zabíjí... No jasně, oni si všichni myslí, že jsem takový pohodář. Za prvé nežiju zdravým životem. V Trendu si to vystříhali tak, jak potřebovali. Něco vám řeknu: Zvracel jsem doma na záchodě, protože den před tím jsem se opil jako čuně. A do toho telefon. Vzala ho Gábina, a pak mi pobaveně sděluje, že mám do televize natočit pořad o zdravé výživě. Například jsem jim vyprávěl, jak strašně rád kouřím a piju. Ano, já běhám, ale také z toho důvodu, abych si víc roztáhl plíce a mohl víc kouřit. A běhám stále větší trasy. Teď třeba tři kilometry...
To není moc, co? Člověk, když stárne, začíná být trošku regresivní... Jděte někam, vy ze mě děláte senilu. To není pravda. A to jsem vám chtěl říct: já na sobě nenechávám zdát své utrpení a neštěstí, zoufalství a pochybování, přestože pochybuji o každé své notě.
Opravdu? To víte, že přeháním, nesmíte všemu věřit. Teď jste ve filmu VÁLKA BAREV obviněn z plagiátství... To jsem udělal vědomě. Renč po mně chtěl, abych mu napsal repliku, tak jsem mu ji napsal. Tak jaké plagiátství. Já bych mu rád napsal jinou muziku. A navíc mě to bavilo: je nádherné proniknout do něčí kuchyně. Je to stejné, jako když bych byl uznávaný malíř a někdo by po mně chtěl namalovat Monu Lisu. Tak mu namaluji Monu Lisu. Jen tak. A pak všichni říkají: „On namaloval Monu Lisu!“ A můžou se zbláznit, že jsem namaloval Monu Lisu. Absurdní je, že kdybych nenamaloval Monu Lisu, tak by o tom nikdo nemluvil, ale díky tomu, že jsem namaloval Monu Lisu, tak o tom vyšly články a stoupá prodej desky. Oni mě zatracují, ale potažmo mi dělají reklamu. Já být kritikem, tak to odbudu jednou notickou a hotovo.
Jste háklivý na kritiku? Když kritik napíše blbost, což se ne zřídka stává, tak je mi to jedno, ale když o něčem pochybuji a kritik to vyhmátne a pozná, že se to nepovedlo, tak jsem naštvaný. Samozřejmě na toho kritika, přece nebudu naštvaný jenom na sebe. I když bych měl.
Máme kritiky, kteří to poznají? Stalo se mi to. Většinou však nejdou do hloubky, shrnou to v obecný dojem, opíšou půlku textu od Osvaldové (když se jedná o Lucii Bílou) a pak skladbu vyzvednou do nebes nebo pošlou do pekel. Mně se líbí, jak odpovídá na podobnou otázku Philip Noiret: Zeptejte se plynových lamp, jak mají rády psy.
Necháváte se v hudbě inspirovat? Ne vědomě. Třeba ve mně zakotví nálada z písně a přejmu ji, aniž bych to tušil.
Vykrádáte sám sebe? To víte že jo. A kolikrát zírám.
Například váš kolega Petr Hapka se brání poslechu cizí hudby. A jeho hudba je skutečná stále „hapkovská“... Děláte totéž? Cíleně poslouchám skladby, které se mi líbí, a to většinou bývají ty starší. Neposlouchám systematicky. Nesnáším hitová rádia. Čeští filmaři často se steskem vzpomínají na úroveň filmů let šedesátých.
Setkal jste se s tím steskem i v hudbě? Samozřejmě, teď prožíváme návrat k šedesátým letům. I když už posunutý. S rock and rollem a Beatles přišlo úplné nóvum, došlo k totální kulminaci energie. Dnes je to bloudění a víc byznys, než kdy jindy. V té době byla u nás ve filmu hvězda Jana Brejchová a v hudbě Marta Kubišová.
Proč myslíte, že nám dnes chybějí hvězdy? Je fakt, že dnes nejsou hvězdy typu jako byli Kubišová, Gott, Matuška. Ale je to i celosvětové. Hudba se strašně diferencovala. Dříve zpěváci obsáhli obrovskou skupinu posluchačů i věkových kategorií. Dnes poslouchají jinou hudbu „teenageři“, dvacetiletí, čtyřicetiletí a starší. Hudba jedné skupiny neoslovuje druhou. Je to roztříštěné. Současná americká hudba je asi senza ční (neposlouchám ji), ale já jsem v poslední době alergický na americké filmy, i když vím, že některé jsou geniální. Nedávno jsem se díval na francouzský film DOBRODRUH a já úplně jásal, že vidím evropské domy, evropské auta, evropské rozměry...
Hudba pro film BONY A KLID byla pro vás tak trochu satisfakce za odchod z Výběru... Pokud vím, tenkrát tu hudbu měl dělat Kocáb, ale prý odmítl. Třetina hudby byla od Frankie Gous to Hollywood, což nebyl můj nápad, ale Vítka Olmera. A bylo velmi příjemné spolupracovat s Američany a dopisovat hudbu, která diskotékovou hudbu evokovala. Tenkrát jsem udělal maximum, co jsem udělat mohl. Navíc se mi ten film hodně líbil. Dá se říci, že svého času pohnul národem.
Umíte si vysvětlit, proč Vít Olmer, s nímž jste hodně spolupracoval, tak očividně rezignoval na filmové umění? Já mám pocit, že dělá naschvály. Mohu se mýlit, ale mně připadá, že si dělá ze všech srandu, a to způsobem: čím hůř, tím líp. On je dost cynický.
Myslíte si, že taková pauza, jako měl Michael Kocáb v hudbě, muzikanta nepoznamená? To by mě opravdu zajímalo, protože on psal opravdu fantastické věci. Byl to velký skladatel. Za jeho věcma je znát obrovská dřina, a to pak přichází ta správná slast z dobře udělané práce. S někým jsem se bavil o tom, že kdybych vyhrál deset miliónů marek, byl bych nešťastný člověk: mohlo by mě to demotivovat. Přišel bych o tu radost, že když napíšu muziku, jsem za ni i náležitě oceněn. Kocáb si přičichl k něčemu, kde se peníze vydělávají, a přitom se tolik dřít nemusí jako u muziky. Jede úplně v jiných kategoriích. Hudebně ho to snad nepoznamenalo, ale větší problém je, zda bude schopen se tak koncentrovat jako dřív.
Michael Kocáb mi tvrdil, že pro něho není ani dnes problém složit píseň. Třeba během pár minut. Jste toho též schopen? Samozřejmě, že jsem. Nezaručuji, že bude hitem, ale bude mít určitá kritéria.
Také na vás působí bič termínu? Ano. Takhle vzniká strašná spousta věcí. I Michelangela museli do Sixtinské kaple zavřít.
Je stres příznivý faktor pro skládání hudby? To by mě taky zajímalo. Pokud musíte stihnout termín, nezaobíráte se deseti verzemi, ze kterých si pak nedokážete vybrat. A takhle napíšete třeba rovnou tu nejlepší.
Můžete nám něco prozradit z textařské kuchyně vaší manželky Gabriely Osvaldové? Pokud se nemýlím, píše texty ke všem vašim písním. Skoro ke všem. Pokud to neodmítne. Ale do její kuchyně vidím asi tak, že si vezme lahev červeného, v kuchyni ji vypije a napíše text. Ale kde se to v ní bere?... To by mě taky zajímalo. Ji asi ale taky. Já to u sebe také nevím. Myslím, že Mozart tvrdil, že hudbu dostává od Boha a on je pouze prostředníkem. Já jako těžce nevěřící...
Proč říkáte těžce? Protože nevěřím. Nikdy jsem nevěřil a nikdy věřit nebudu. Vše je sice v rukou božích, ale všichni to zdárně ovlivňují, ať v dobrém či ve špatném slova smyslu.
Jak se spolupracuje s vlastní manželkou? Mně při takové představě docela jímá hrůza. Dokonale. To je její práce, já jí do ní nemluvím. Dělá jenom to, co se jí líbí. Taky mně zkritizovala věci a odmítla je. Je hypersenzitivní: takže dělá jen s tím, co jí konvenuje.
Je pro vás takové odmítnutí signálem, že něco není v pořádku? Člověče je. Samozřejmě někdy uletí, ale to si musím být zatraceně jistý tím, aby mě nezviklala. Jakmile trochu pochybuji, stačí, když si zapálí cigaretu a podívá se na mě tím svým pohledem, už vím, že to mohu všechno vyhodit.
Máte z ní v dobrém slova smyslu vítr? Používám ji jako dramaturga. A takhle funguje i můj jedenáctiletý syn. Když mi řekne: „Já nevím, mně se to moc nelíbí,“ moc dobře vím, že má k tomu důvod.
Mne velmi zaujalo, že když vám před chvílí telefonoval, měl potřebu vám říct, že vás má rád. Vy jste s ním málo? Ne, já se mu hodně věnuju, my se prostě máme hodně rádi. Velice si s ním rozumím, v mnoha věcech jsme si ať v dobrém či ve špatném slova smyslu podobní. Nevím, jaké to bude v pubertě. Třeba mě bude k smrti nenávidět, jak to tak bývá.
Znáte dobře svoje špatné stránky? Znám, ale nepovím. Ale nemám je rád.
Vy mi tvrdíte, že často o sobě pochybujete, že znáte své špatné stránky, ale já se nemohu zbavit pocitu, že mi trošku lžete... To je taky možné. Já si odporuji v tolika věcech, a proto nechci dávat rozhovory. Ale neodporuje si jenom blb.
Tři roky jste navštěvoval sebeobranný kurs. Co vám to přinášelo? V životě jsem necvičil. Chodil jsem na nápravný tělocvik a z každého cvičence, sportovce jsem měl nebetyčnou srandu. Tělesná námaha bylo něco nedůstojného. Seděl jsem a popíjel po kavárnách. Jít někam hrát fotbal mi připadalo potupné. Ale to byl zastydlý přístup šedesátých let, kdy správnej kluk musel být vyzáblý, nesportovní, zkouřený, zfetovaný, zarostlý, dlouhé vlasy... kdyby někdo uměl salto, byl ihned vyřazen ze společnosti.
Proč máte teď holou hlavu? Protože mám tak blbý vlasy, že to je z nouze ctnost. To není světový názor. (Smích) Do toho kursu jsem se dostal náhodou. Ve svých pětatřiceti letech jsem začal mít ze sebe hnusný pocit: připadalo mi, že se každou chvíli rozpadnu. Jeden kamarád mi ten kurs nabídl, a tak jsem do něj tři roky chodil. Musím říct, že mi hodně pomohl. Ne, že bych se uměl prát (nikdy jsem se nepral), ale zpevnil jsem se a nemusel jsem zvracet sám ze sebe. Bohužel, ve zdravém těle zdravý duch.
Lepší by bylo kouřit a chlastat? To je určitě větší zábava než běhat. To je taková otrava! Běžím a v hlavě si skládám, jak se pohádám s Integramem.
Jaké máte problémy s Integramem (organizace, která zastupuje výkonné umělce, pozn. aut.)? Jejich systém je naprosto neprůhledný. Ke všem klipům s Lucií Bílou jsem složil hudbu, v rádiu a v televizi se hraje spousta mé hudby a za to všechno mi vyplatili směšný honorář (například Gábina brala víc než já a dělá toho mnohem míň). Když jsem chtěl, aby mi řekli, kolik dostává Integram za jedno odvysílání klipů v televizi, bylo mi řečeno, že to je tajná dohoda mezi televizí a Integramem. Nechápu proč tajná, protože to jsou peníze moje a toho, kdo v nich účinkuje. A snadno identifikovatelný. Když jsem chtěl, aby mi řekli, kolikrát byla v televizi hraná písnička LÁSKA JE LÁSKA, dočkal jsem se odpovědi, že by vyhledání této informace trvalo počítači čtyři dny a nemohl by dělat nic jiného. Všude, kde nemůžete rozkrýt příjmy, mohou s penězi udělat cokoliv. Tam se může vesele krást. Doufám, že až to bude možné, se muzikanti okamžitě trhnou, půjdou od Integramu pryč a založí svou vlastní organizaci.
Jsou teď v show byznysu velké peníze? Jak kde. Jsou větší, než bývaly. Někteří lidí dostávají velké peníze za koncerty nebo za diskotéky. Dřív byl pro sólistu podíl z desky 0,6 procenta z velkoobchodní ceny. Dnes to může být až 25 procent.
Máte hodně zahraničních zakázek? Dělal jsem pro BBC, pro německou televizi, a teď dělám pro španělskou televizi animovaný seriál (26 dílů), kde je taková napůl comicsová postavička hrdinného nebojácného človíčka Cuttase, který je tu kovbojem, tu kosmonautem, tu Jamesem Bondem a zachraňuje svou milovanou Mabel před padouchy.
VÁLKA BAREV se vám líbila? Mně se tam nelíbil typ společnosti, který tam Filip Renč prezentoval: připadal mi odtažitý od reálna. Něco se mi na tom velmi líbilo, ale já se na to musím podívat s odstupem.
Když jsem se ptal Kocába, jakou hudbu slyší na konci tohoto tisíciletí, odpověděl: apokalyptickou... Ono to tak vypadá. Lidstvo se přemnožuje, zamořuje, lidstvo je vlastně rakovina zeměkoule.
Lid je dobrý, řekl jste před chvílí... Věřím vám nebo panu Pučválkovi, ale na druhou stranu, ten apokalyptický tón někdy slyším a mám z něho deprese.
Odháníte ho, nebo ho využíváte? Mám z něho hrůzu. Ale v mé hudbě ZAHRADA RAJSKÝCH ROZKOŠÍ ta apokalypsa je. Ale to trápí strašně moc lidí a jsme proti tomu asi bezmocní. Spousta muzikantů jako Sting cítí povinnost nějak přes váhu své popularity upozorňovat na zásadní problémy tohoto světa.
Táhne vás to k vážné hudbě? Ano. Chtěl byste se věnovat i jiné umělecké oblasti? Myslím, že ne. Já jsem se hudbě naprosto upsal. Neberu ji jako zaměstnání. A za to děkuji pánu Bohu, ve kterého nevěřím. Živím se tím, co opravdu miluji. Vím, že kdybych to neměl, asi bych zešílel. Ale někdy to na mě dolehne. To si jdu koupit lahev vína a na chvíli té prodavačce závidím, že to v šest zapíchne a bude mít jasnou hlavu. Někdy kvůli své práci nemůžu spát: celou noc mě budí tytéž motivy.
Jaké obranné mechanismy si pěstujete nyní? Já se necítím ohrožen odnikud. Ani od sebe? To ano.
Jak? To nevím.

 

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group