ikoktejl

Návštěva u vraha

 

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL JOSEF SLOUP

Kapela Vlasty Palána vyhrává na plné pecky oblíbenou melodii a na malém parketu se tísní desítka tančících párů. Muži v džínách, v tmavých svetrech nebo v montérkových blůzách roztáčejí v divokém vířivém reji své partnerky, mezi kterými se občas mihne světlá halenka nebo růžové paleto a prozáří jednotvárnou šeď prostředí. Zábava nabývá na razanci a od stolů se ozývají hlasité výkřiky štamgastů. „Miluško, hoď nám sem osm hopsinek!“ „Šéfe, tři kafe s trpajzlíkem!“ Čárky na účtenkách už připomínají plot a všude kolem dokola vládne dobrá nálada a pohoda. Všichni téměř bez výjimky pijí pivo, jen pár starších decentních dam u stolu v rohu usrkává způsobně bílý vinný střik. v místnosti to hučí jako v úle i o pauzách mezi jednotlivými skladbami a pomalu není slyšet vlastní slovo. Pípou pod neustálým náporem protéká snad nikdy nekončící proud zlatavého moku do štíhlých štuců a obsluha roznáší pivo s vysokými hustými klobouky pěny. V bílinské restauraci U vraha, která je nabita k prasknutí, vrcholí jeden obyčejný sobotní večer.

BÁJE A POVĚSTI. Hospoda U vraha byla pro mě už od dětství zahalena mlhavým, ponurým tajemstvím. Kdysi počátkem 50. let tu cikán v hospodské rvačce ubodal nožem člověka. Zpráva o této události proletěla jako blesk naším předm ěstím a vzbudila úděs v dětských duších. Dodnes si matně vzpomínám na provoz pokrytý černou látkou a věnci, tažený černými koňmi a dlouhé procesí lidí v černých oblecích a šatech. Pohřeb, který procházel od místa činu, přes celé město až na hřbitov, zanechal v mém srdci jakýsi pocit prvotního dětského strachu i obavu z možného konce. Pověst o vraždě nabyla v dětských očích hrozivého rozsahu a hospoda se stala místem, kterému bylo lépe se vyhnout a nebo ho velkým obloukem obcházet. I později po letech, když jsem tam občas docházel otci pro pivo, jsem měl pocit nejistoty a tlaku v prsou. Hbitě jsem přeléval natočené pivo z půllitrů do džbánu, v rychlosti vypil teplou limonádu, koupil krabičku partyzánek a ve spěchu jsem opouštěl hlučnou, zakouřenou místnost. Restaurace se vlastně do nedávna oficiálně jmenovala Na zastávce, ale od oné osudné události jí už nikdo jinak neřekl než U vraha. Dnes se tento název skví v celé své kráse na průčelní stěně hostince.

VŠEDNÍ DNY Důvěrněji jsem se s hospodou seznámil nedávno. Téměř při každé návštěvě Bíliny se tam zastavím a strávím tam příjemné odpoledne nebo večer.

 

Objevil jsem útulnou hospůdku, plnou prostých upřímných lidí, mezi kterými je mi dobře. Nikdo se tu nepřetvařuje a nedělá ze sebe hogo fogo. Odpolední zákazníky tvoří lidé v montérkách a pracovních oděvech. Přicházejí často i se svými, nářadím nabitými, těžkými brašnami. Po směně se tu scházejí horníci z blízkého velkolomu Maxim Gorkij, dělníci ze skláren i zámečníci z údržbářských dílen ČD. Tváře mají zvrásněné, za nehty černý šmír a v pórech rukou zažraný prach, který ani ta nejlepší solvina nedokáže odstranit. Zajdou na pár piv, sem tam nějakou tu hopsinku (broskvová vodka) a odeberou se ke svým rodinám. Někteří hrají karty, jiní kulečník a několik se jich pokouší o štěstí na hracích automatech. Nálada je mírná, až idylická. Zapadající slunce probleskuje okny a prosvětluje zlatavým světlem po okraj plné štůcky. K večeru se začínají scházet štamgasti. Hlasitost hovorů nabírá na intenzitě a větrák ve zdi má co dělat, aby zpracoval modravý vzduch z desítek hořících cigaret. Hostinec se stává místem obchodních transakcí. „Nevíš, kde bych sehnal blatník na žigula? Trochu jsem ho štrejchnul a novej se mi nechce kupovat.“ „Nějak mně blbne pračka, nemohl by ses na to podívat?“ „Neznáš někoho, kdo by udělal přepážku na chalupě?“ Otázky neberou konce. Rady přicházejí ze všech stran a uzavírají se navzájem výhodné obchody. Je to ovšem hospoda, které se snobské paničky i uhlazení frajeři vyhýbají jako čert kříži. Nenašel by se tu nikdo, kdo by obdivoval elegantní róby, prázdné, úlisné řeči nebo portmonku plnou peněz. Tady vládne zvláštní ovzduší láskyplného pochopení i nevšedních přátelství. Člověk se tu může opít, prospat se na stole a druhý den kromě několika štiplavých úsměvných poznámek svých kamarádů se tu opět cítí jako doma. Nikdo mu nedá najevo, že je vyvrhelem společnosti a že není vítán.

HARMONIKÁŘ „Hospůdko, hospůdko malá, hospůdko začouzená, ty jsi mi mé mládí vzala, bylas mi přisouzená...“ Ještě před několika měsíci obšťastňoval svou hrou na harmoniku své o dvě generace mladší posluchače dvaaosmdesátiletý pan Frydrych. Doprovázen vozembouchem a sborovým zpěvem celé hospody vytvářel dobrou náladu a atmosféru porozumění. Zemřel ned ávno nešťastnou náhodou na otravu svítiplynem společně se svou družkou. Po krásném večeru v hospod ě, kterou miloval a které dal své srdce. Poslední hrneček kávy už zůstal nedopit. Jeho jen o několik let mladší bratr stále roztáčí v divokém reji svou o dvacet let mladší přítelkyni zahanbuje svým elánem temperamentem usedlé čtyřicátníky. „Vzduch je modrým nikotinem nasycen, nový ubrus starým vínem polit. Mladý muž si tyká s měsícem, život je pes...“ Tak nějak to zpíval v 60. letech zpěvák Pavel Sedláček. Byl v tom smutek nad odchodem mládí a nešťastným životem. Tady U vraha si to snad nikdo ani nepřipouští. Tyká si tu skoro každý s každým bez ohledu na věk a život se zdá být nikdy nekončící a krásná cesta k opojení duše bezstarostnosti a snad i k pomíjivému štěstí.

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group