ikoktejl

Cézar bydlí na Montmartru

 

NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS
Sedíme na terase vysoko nad Paříží, pod námi Montmartre, vlevo šedý povlak soumraku pokrývá běloskvoucí kopuli Sacré-Coeur, vpravo si Eiffelovka růžencem žárovek svítí na město. Mám dojem, že Jean-Pierre Aumont za ta dlouhá léta vůbec nezestárl. A to bezpečně vím, že je mu pětaosmdesát, ani o chloupek míň! Když jsme šli městem, málem jsem mu nestačil, šel krokem rychlým a pružným, jako by chtěl uniknout letícímu času a zároveň se mu i vysmát...
Vydechl jsem až ve chvíli, kdy se herec zastavil u majestátní budovy nedaleko Louvru, od Seiny, co bys kamenem dohodil. Na průčelí je nápis COMÉ DIE FRANCAISE. Usměje se, vrásky se rozprost řou do širokého vějíře. Ukáže na vchod legendami opředeného divadla: „Všude jsem snad hrál, jen tady ne. Už to asi nevyjde, na klasick ý repertoár, který tady vládne, jsem už trochu starý. Poslyšte, neznáte nějaký lék na mládnut í?“ Ne, nemohu sloužit, ještě sotva popadám dech. Naštěstí si toho nevšimne, pohladí průčelí divadla, něžně a s láskou, jako když laskáme milovanou bytost.
„Snad Krále Leara bych si tady ještě rád zahrál. To je Mount Everest světové dramatiky. Tu horu bych slezl s chutí. Snad bych ten výstup přežil...“ Žil, miloval a umíral na divadelních prknech nejvýznamnějších scén. A filmy? Kolik jich bylo? „Nemám rád statistiky. Člověk má účtovat se životem, až když se chyst á do hrobu. Ale nedávno jsem z dlouhé chvíle ty filmy počítal. Bylo jich sto padesát.“ Nedávno jsem viděl po letech přeslavnou Truffautovu Americkou noc, film o filmu, dílo patřící do zlat ého fondu světové kinematografie stejně jako Chaplinův Diktátor, Ejzen štejnův Křižník Potěmkin nebo Wllesův Občan Kane. Slavný herec hraje v Americké noci slavného herce, ba řekl bych že trochu i sám sebe, až na ten závěr ovšem, kdy ho sklátí scénářem předepsaná smrt. Režiséra, jednu z ústředních rolí si zahrál režisér Francois Truffaut, legenda mezi filmovými tvůrci, který už není mezi námi.
Teď už není Americká noc, odpočívá v zátiší filmových archivů, připravena nás vždy a v každé chvíli potěšit, je noc pařížská, halící střechy města něžným dotekem, jakoby vyjmutým ze vzorníku hebkých sametek. Kdesi dole na nás Paříž spiklenecky mrká nesčíslnými světélky. Plástve střech navozhují atmosféru filmů René Claira ze třicátých let, zlatého věku francouzského filmu... Pod střechami Paříže, Ať žije svoboda... „Škoda, nikdy jsem se s tímhle skvělým režisérem nesetkal při práci byli jsme ale dobrými přáteli.“ Před hercovým domem, který před časem chtěli koupi Jack Nicholson a taky Miloš Forman, právě venčí pejska slavná Anouk Aiméeová. Zvoní telefon. Jean-Pierre Aumont se omluví, za chvíli se vrací. „To byl Jean Marais, bydlí přes ulici. Ptal se kdy spolu popijeme šálek čaje. Přátel je a bylo bezpočtu. „Doufám, že jich ještě mnoho přibude. „ Probíráme se spolu svědectvím letitých fotografií: přátelský stisk ruky s de Gaullem. Tady je Albertem Einsteinem. Jean Cocteau, Pablo Picasso, kousek odtud měl ateliér. Ano, Jean Marais. Jean Gabin. Maurice Chevalier. (Marisa Pavanová je slavná hollywoodsk á hvězda, manželka Jeana- Pierra Aumonta, nominovaná v roce 1953 na Oscara za hlavní roli v přepisu románu Tennessee Williamse Vy tetovaná růže v němž vytvořila mladičkou partnerku Bruta Lancastera). „Doprovázel jsem ji k Chaplinovi. To bylo tak... Marisin agent zavolal, že jeden člověk ji chce do nového filmu. A čeká na ni. Prý se to bude jmenovat Světla ramp. Ten člověk, který ji chtěl vidět, byl Charles Chaplin. Na vršku stál bílý dům, na tenisovém kurtu hrál Chaplin s Billy Tildenem, někdejší světovou jedničkou. Hned odložil raketu, usedl ke klavíru a zpaměti hrál melodii z filmu, který ještě nebyl natočen.
Vyprávěl přitom příběh stárnoucího klauna Calvera a mladé tanečnice. Byl spokojen, že Marisa má baletní průpravu. Dlouze ji rentgenoval. očima, a pak řekl, že tu roli bude hrát. Bohužel...přišla vleklá nemoc a roli musela převzít Claire Bloomová...Abych nezapomněl, zahrál jsem si tedy s Chaplinem jeden set. Hrál dobře. Všechno, co dělal, uměl skvěle.“ Ani setkání s de Gaullem nebylo náhodné. Hrdina a symbol francouzského odboje dobře věděl, komu má stisknout pravici...V klopě saka nosí Jean-Perre Aumont červenou stužku, vysoké vyznamenání za účast v bojích druhé světové války, kdy nikdo neznal text pro příští chvíli a hrdinové na nekonečně velké scéně umírali, aby už nevstali, protože válka není divadlo, je to krutý život a když spadne opona, znamená to smrt. Ne, nejezdil na frontu vojákům hrát nebo zpívat, jak by si někdo mohl myslet. Vzal pušku, oblékl uniformu Svobodné Francie a šel střílet. Vylodil se po boku Spojenců v Africe, při osvobozování Francie, přistál v Marseille. Má na tu dobu ještě jinou památku. Vyhrne košili, ukáže jizvu po těžkém zranění. „Když jsem krátce po válce zase přijel točit do Ameriky, ještě jsem byl oblečen do francouzské uniformy. Hned v přístavu mě vítaly davy příznivců a chvílemi měla policie co dělat, aby mě lidé neumačkali.“ V Hollywoodu se Jean-Pierre Aumont setkával u bazénu s vytáhlým, ještě nepříliš známým hercem.
Jmenoval se Ronald Reagan. Francouz chtěl vést učené disputace o víně a dobrém jídle, takže o počasí Američan neustále řečnil o politice, které měl francouzský herec po válce plné zuby. Když už Reaganův monolog trval příliš dlouho, Francouz kontroval: „Ronnie, čím déle tě poslouchám, čím víc jsem ochoten se vsadit, že jednou budeš prezidentem! „ Dlouhán ani v nejmenším neprotestoval, jen spokojeně přikývl, že ano, tak to bude, a šel se vykoupat. ¡“Škoda, že jsem se tenkrát nevsadil! „ lituje Jean-Pierre. A už není Americký noc, nýbrž docela obyčejný a všední pražský den. Jean-Pierre Aumont k nám přijel natáčet koprodukční film SENSO, příběh star ého českého hraběte, jeho mladičké ženy a přelétavého milence, kterému se nechce bojovat v prusko-rakouské válce. Před kamerou šustí krinolíny, blýskají se pastelové žakety, z playbacku se vyřinuly tóny vídeňského valčíku a zhrzená hraběnka se právě rozhoduje, že udá nevěrného milence, který se ulejvá v nemocnici, místo toho, aby šel hrdinně padnout za císaře pána. „Milence popraví, žena si promptn ě najde nového amanta, a mně zůstanou jen oči pro pláč a kolečkové křeslo.“ Celý štáb přerušil práci,když velk ý herec vyšel na scénu z provizorn í maskérny. Má žaket a cylindr, jde křepce a svižně, to jen za chvíli, až režisér Gérard Vergez vykřikne ACTION! a zavrčí kamera, se jako mávnutím kouzelného proutku změní v bezmocného starce, kterému sebemenší pohyb činí velké pot íže. „Bon jour, monsieur,“ řekne režisér a mírně se ukloní. Stejný obrázek můžeme vidět už desítky let při natáčení jakéhokoli filmu, v němž hraje hvězda jménem Jean-Pierre Aumont.
„První film? To jste ještě nebyl na světě...Bylo to ve čtyřiat řicátém, hned po dokončení konzervatoře. Učil mě slavný herec Luis Jouvet. Dodnes si pamatuji, jak mně do omrzení vštěpoval - buď vždycky živý člověk, jinak se z tebe stane mrtvý herec! Filmové řemeslo zůstalo i po tolika letech stejné. Jen technika se mění a taky režiséři jsou stejně jako dřív - každý z jiného těsta. Avšak herec, dobrý herec, může jen zrát k lepšímu jinak jim není. Se svým učitelem Louise Jouvetem se po letech setkal na prknech Divadla Champs Élysées. Hrál i v inscenacích slavného režiséra Jeana Vilara. Vykládám herci, jak jsem v pětapadesátém jako kluk viděl Vilara a jeho slavný soubor Theatre National Populaire v Praze. Ruy Blase a Cida, dvě par ádní klasické postavy z pera Victora Huga a Corneilla, tehdy hrál Gérard Philipe. O přestávce jsem se protřel do zákulisí, slavný herec seděl na oprýskané bedně s rekvizitami. Neslyšně pohyboval rty, opakoval si text. Dodal jsem si odvahy a poprosil o autogram. Podepsal se mi dvakrát a dal se pohroužil do romantického světa Ruy Blase. „Gerard Philipe...Zažil jsem s ním neuvěřitelnou příhodu. Něco mezi nebem a zemí. Člověk by málem věřil na zázraky. Jean-Pierre Aumont se vracel v noci autem z natáčení, když ho zastavil zoufalý stopař: „Prosím vás pomozte mi, porouchalo se mi auto, nevím si rady.“ „Ten hlas mi byl velice povědomý. Vy jste přece...Ten člověk se omluvně usmál a jakoby v rozpacích se představil Gérard Philipe.“ Společnými silami neposlušné auto přivedli k životu.
Za několik let si pro změnu kdesi na okraji Paříže postavil hlavu Aumontův vůz. Herec bezradně vystoupil a začal shánět spásnou pomoc. „Zazvonil jsem u nejbližšího domu. Otevřela služebná v čepečku, vyslechla mé bědování, načež mě požádala, abych chvíli počkal, že zavolá pána domu. A víte, kdo se objevil u dveří? Gérard Philipe! Tentokrát pomohl zase on mně.“ Když se zajímám, jaký byl Gérard Philipe v soukrom ém životě, herec omluvně pokrčí rameny: „Znali jsme se jen přes auta.“ Ukáže mi společný snímek s krásnou blondýnkou. „To je v Hollywoodu, při natáčení s Marilyn Monroeovou.“ Opatrně ťuknu o záhadu pozoruhodné smrti plavovlasého idolu. Odešla ze světa vlastním přičiněním? Byla přece důvěrnou přítelkyní Johna i Roberta Konnedyových. Říká se, že věděla příliš mnoho... „Marilyn nebyla typ, který by spáchal sebevraždu,“ řekne herec bez sebemenšího zaváhání. „Vzpomínám na jeden večírek, který Marilyn pořádala. Moje žena zrovna dokončovala film Muž ve Flanelovém saku s Gregory Peckem, já natáčel s Jean Simmonsovou, tedy jednou z nejl épe placených světových hereček. Byl to velice napjatý večer. Pozván byl i Yves Montand se svou ženou Simone Signoretovou. O románku Marilyn s Montandem si v té době povídal celý Hollywood. Arthur Miller, tehdejší Marilynin manžel, jen pokuřoval a já s manželkou jsme si připadali jako hasiči, kteří v nejbližší chvíli budou muset vyjet k požáru. Miller s Montandem diskutovali o politice, ale spíš víc mlčeli. Signoretová mluvila jako kolovrátek o všem možném, jen aby rozehnala dusnou atmosféru. A Marilyn Monroeová všechny hosty jen tiše pozorovala, celý večer prakticky neřekla slovo. Byla velice stydlivá. Připadala mi, jako by se každého kolem sebe z nějakého nevysvětlitelného důvodu bála. Na chvíli odmlčí, potáhne rozvážně z lulky, pak rezolutně dodá: „Bylo na ni vidět, že není šťastná?“
Závěrečná slovní přestřelka s legendou francouzského herectví se odehrává při jeho další návštěvě, tentokrát v útulné pražské restauraci. Host z Paříže si objedná jen míchaný salát. „Musím si hlídat linii,“ praví s rozvahou svých pětaosmdesáti let. Jaký je největší francouzský film všech dob? „Zvoník u Matky Boží s Michelem Simonem a s mým učitelem Louisem Jouvetem,“ Nejlepší režisér? „Potkal jsem mnoho skvělých, výborných i dobrých. Králem je ale Jean Renoir. „ Herečka, před níž se skláníte? „Danielle Darrieuxová. Pak ještě slavná Scarlett, Vivien Leighová. Tu jsem znal velice dobře.“ I jejího manžela? „Laurence Oliviera? Byli jsme velice dobří přátelé. Několikrát jsme spolu i hráli.: Jak se vlastně člověk stane dobrým hercem? „Nesmí si nechat utéct štěstí mezi prsty.“ Co by ještě měl dělat, aby dosáhl na Olymp? „Denně prosit Pánaboha.“ Hodně jste prosil? „Dělám to dodnes.“ Jak velkou tíhu musí unést herec s osmi křížky na hřbetě, když mu čas přikáže odložit texty milovníků, posléze mužů v nejlepších letech, a převádí ho nemilosrdně na druhý břeh, kde čekají postavy starců? „Není to těžké. Něco vám řeknu. Věk na mne nedoléhá ani v životě. A víte proč? Jsem šťastně ženat čtyřicet let, a když si to spočítáte, tak starý už jsem byl vlastně při svatbě. Takže se nemus ím přehrávat.“ Před časem byla v Grand Theatre Champs Elysées velká sláva - udílení Cézarů, francouzská obdoba Oscarů. Z žen získala ocenění Sophia Lorenová, nestárnoucí šedesátnice. A pak se ozvalo - Cézara za celoživotní dílo získává Jean-Pierre Aumont! Celý sál vstal a dlouze aplaudoval. „Byl to docela příjemný pocit,“ přizná se plaše. „Měl jsem nádherný život,“ říkám obdivně. Podívá se na mne se zjevným pohoršením. Chyba! Neměl jsem užit čas! Zapomněl jsem, že jsou na světě lidí, kteří se místo ohlížení dívají dopředu a čekají, o co krásnější bude zítřek oproti včerejšku i v pětaosmdesáti. „Měl?“ opáčí s nevolí.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group