ikoktejl

AUSCHWITZ-BIRKENAU

 

NAPSAL ARNOŠT LUSTIG

Nikdy už nikdo nepopíše, co bylo Auschwitz-Birkenau. Tři spisovatelé, kteří je přežili, spáchali sebevraždu. první Tadeusz Borowski, největší talent polské literatury, skoro hned potom, co popsal hrůzy pekla, které vytvořil člověk pro člověka v podmínkách vyspělé technické civilizace. Jean Amery, rakouský humanista a esejista, když shledal, že skutečnosti z Auschwitz-Birkenau zůstanou zdrojem vysvětlení pro mnoho událostí, které teprve přijdou, a Primo Levy, jeden z nejlepších, který se snažil sdělit, co viděl, jen aby shledal, že to je nemožné zprostředkovat. Mnoho lidí, kteří Auschwitz-Birkenau přežili, zešílelo už po válce. Některým, co přežili, se narodili šílené děti. Devět lidí z deseti, co přežili Auschwitz-Birkenau, se od něho každý den bezpečně vzdalují, ale každá noc je beznadějně vrací. Americký velitel jednoho z poválečných táborů pro lidi bez domova nemůže zapomenout na paniku, jaká se zmocnila lidí, co přišli z Auschwitz-Birkenau a neměli kam jít. Mysleli, že se nacisté vracejí, že Auschwitz-Birkenau není za nimi ale s nimi. V nich.

Byl jsem v Auschwitz-Birkenau v roce 1944. Vrátil jsem se tam teď a pojala mě dvojí hrůza. Auschwitz-Birkenau jako muzeum, jako obrovská rezervace lidské surovosti, nevyvoláván v představě ani stín strachu, úzkosti rezignace, jaké v dobách plného provozu této továrny na smrt vyvolávala sebemenší realita. Bez mužů SS, kteří tábor pyšně spravovali a kteří na základě svých zkušeností stavěli podobné lágry po celém Německu a v okupovaných územích Evropy, působí ztichlý tábor, největší, jaký kdy člověk pro člověka postavil, jako tiché pohřebiště. Mrtví nemluví. Země je skoro krásná, porostlá trávou, pokrytá sněhem, paměť, která slouží živým, zrazuje mrtvé. Není v moci živých dát slovo mrtvým. Čas pracuje proti nevinným. Čas si pohrává s tím, co se stalo včera. Čas uvolňuje prostor paměti pro to, co se stane teprve zítra. Představa mrtvých, kterou má člověk, který se prochází po hřbitově, nejsou mrtví, jen jejich povadlý obraz. Celou dobu, co píšu, je mi špatně od žaludku. Není to v silách člověka, kdyby od chvíle, kdy opustil Auschwitz-Birkenau, nemyslel na nic jiného, přivolat nazpět víc než zlomek toho, co bylo, co se stalo, jak tu zemřelo čtyři milióny nevinných. Původnímu městečku Oswiecimi, spojenému s vesnicí Brzezinkou, kousek od Katovic a na skok od Krakova, je už osm set let. Má svoje dějiny, hostilo v rakousko-uherských jezdeckých kasárnách kavalérii: období plynu a plamenů a popela z mrtvých, období krematorií patří včerejšku.

Lidé se snaží žít. Je mi pořád špatně z bezmoci vyjádřit ve slovech slabost paměti. Balzac měl kdysi prohlásit, že zlo, které je příliš velké, nemůže být nikdy potrestáno. Jak si to srovnat s milióny mrtvých, kteří tu naposled viděli slunce, hvězdy a měsíc, s matkami, které naposled viděly své děti? Jak jim alespoň vdechnout posmrtný život, protože každý z nich někdo byl, moje matka, můj otec, můj bratr, má sestra? Kdysi jsem tu byl vězněm. Proč jsem na tom najednou stejně jako někdo,kdo tu nikdy nebyl, kdo nikdy neviděl Auschwitz-Birkenau? Jak přivolat nazpět k životu to, co cítil každý z těch mrtvých? Byl jsem opravdu na rampě, když tu orchestr složený z nejlepších hudebníků okupované Evropy hrál francouzský šlágr J“attendrai těm, co šli do plynu i těm, kdo obsluhovali krematoria, dělníkům v Buna Werke nebo v Auto Union, v odvšivovací stanici? Jednou zpívalo trio německou verzi šlágru těm, co se pokusili o útěk. Komm zurück, ich warte auf dich, denn du bist für, mich all mein Glück...

Měl jsem v orchestru přítele, který hrál předtím v hotelu Esplanade v Praze v Est baru, Otu S..., jehož žena šla do krematoria s jejich třemi chlapečky před jeho očima, zatímco on hrál. Hrál jako v Praze Dinah, Bei mir bist duschön, Stetele Belz. Ten den, kdy ztratil rodinu, hrál Měl žid ženušku, a písničku o svatbě pod nebesy, kde se říká, jak jsou svatebčané veselí, a rodiče nevěsty i ženicha tančí, a taky písničku o neopětované lásce milované dívky k zamilovanému mládenci. Stál jsem tu opravu ve větru, když dva moji kamarádi, starší T. a mladší T., nastoupili v Auschwitz-Birkenau k fotbalovému zápasu s jedenáctkou mužů SS a bylo jim řečeno, že musí hrát co nejlíp, ale nesmějí vyhrát, a za každé zranění, které by způsobili někomu z mužstva soupeře, půjdou do komína, stejně jako vyletí komínem, když budou zraněni sami? Když to přežili, dostali každý po vece německého vojenského komisárku a čtyřkilovou plechovku krvavé vepřové paštiky. Držel jsem staršímu boty a šaty, než dohráli. Bylo to skoro jako doma, dvě jedenáctky, šatny, lajny, hřiště, branky, kulatý míč. Jen, jak napsal potom Tadeausz Borowski, mezi zahajovacím a posledním hvizdem píšťalky rozhodčího, co by kamenem dohodil od hřiště, šlo tři tišíce lidí do plynu.

Byl jsem skutečně v cikánském táboře, který vyčistili muži SS noc a den předtím, než jsme přijeli z Terezína, města, které daroval Adolf Hitler židům, a kde se zachránilo jen pár cikánských dětí, které se zahrabaly do země jako červy a začaly nás kamenovat, jako bychom my byli zavinili smrt jejich rodičů? Mluvil jsem tedy opravdu s dvojčaty, Petrem a Pavlem, na kterých dělal doktor Mengele pokusy a kastroval? Ještě v Terezíně, na pokoji číslo 16, v domě mládeže na L:218 so se vyměnili deset deka cukru za sbírku veršů katolického básníka Otakara Březiny. Když jsem se teď ptal, kde jsou jejich rodiče, odpověděli mi, že vylítli komínem v krematoriu číslo 2, jako by řekli, že odjeli orientexpresem do Istambulu. Pamatuju se na malého René G. z Prahy, který si připadal jako prominent, protože jeho sestra směla sloužit v nevěstinci SS v Auschwitz-Birkenau a mohla mu nosit mléko, chleba a cukr. Věděl, že bude žit tak dlouho, dokud tam jeho sestra bude. A pak plyn a komín a popel. On i jeho sestra, až se opotřebuje.

Chápu, jak je těžké psát o tom 50 let po válce, do čítanek a do učebnic pro děti, které se narodily až dlouho po dnech, kdy nad komandaturou v Auschwitz-Birkenau vlála vlajka s hákovým křížem, znamení slunce a dovr- šení. Někdy bych si přál, aby každý člověk, kdekoli na zeměkouli, jako zkoušku dospělosti, než se ožení, dostane vůdčí list, bude smět volit, musel navštívit na hodinu, na den, na jedinou vteřinu Auschwitz-Birkenau v dobách, kdy se Hitler, Himmler, Eichmann nebo Baldur von Schirach nadýmali pýchou, co tu stvořili díky německým architektům, plánovačům, stavitelům. Navštívit se zárukou, že se mu nic nestane, že jde jen o nahlédnutí do pekla. Věřím, že by obraz světa, v každém člověku, který by to směl vidět, dozrál. Jen ten, kdo by spatřil, jak málo stačí odloupnout z člov ěka, aby byl zase zvíře, může porozum ět světu, do jakého jsme se narodili. Auschwitz-Birkenau je na začátku všech otázek, které nás trápí, a místo odpovědí rodí jen další otázky. Pamatuju se na odpoledne v září 1944, kdy jsem stál v cikánském táboře B 2e, u drátů s vysokým napětím. Kolem se táhly holé polské pláně, lesy. Řídká, průsvitná mlha padla na zemi, na lidi, vnikala do duše. Bylo vidět na krematoria číslo 2 a 3, kde hořeli naši příbuzní. Druhý kouř pocházel z velkých jam, kde hořeli na vlastním tuku mrtví z Maďarska, jež nestačili pálit pece. Z komínů šlehal nachový oheň. Chvílemi plameny zbrunátněly, než přešly v černý čmoud. Všechno páchlo. Z kouře se stával mrak, z něhož jako pomalý černý déšť pršel popel.

Přál jsem si jako všichni, aby se zvedl vítr, nebo aby se země začala otáčet opačným směrem. Popel měl hořkou chuť. Také plyn měl hořkou vůni mandlí. Byl to jiný popel, než z uhlí nebo páleného dříví, hadrů nebo papíru. Sypal se na nás, němý, hluchý a neúprosný popel, v němž se dal tušit lidský dech, křik nebo pláč. Stál jsem u betonového sloupku s bílým porcelánovými izolátory a vnímal jsem to, jako když má člověk halucinaci, zdá se to skutečné. Hlavou mi šel nápěv ze Straussova Netopýra. Pár dní předtím jsem to viděli s tatínkem v kabaretu na půdě hasičského domu v Terezíně. Teď bylo z tatínka mýdlo. Popel. Dým s příchutí kostí. Mlha, jako labutí křídla, černala a píseň a nebe a popel mi splývaly. Křivka melodie a pletenec slov, jež náhle nabyla nového smyslu: Glücklich ist, wer vergisst, was schon nicht zu ändern ist. Zpíval jsem. Před sčítáním vězňů mě kamarádi odt áhli zpátky na barák, abych se dožil alespoň příštího dne. To bylo přesně to, co chtěli muži SS od těch, co ještě v Auschwitz-Birkenau žili. Aby se cítili šílení a osamělí, ztracený a bezmocní, jako v hrůzném snu. Aby absurdní viděli jako normální a normální jako absurdní. Ale osamělost s mrtvými je ještě lepší než osamělost živých. Někdy jsem chodil k betonovému sloupku a drátům, jako když člověk chodí na hřbitov. Až na to, že naši mrtví nemají hroby. Mohl jsem jen chytat do dlaně popel nebo se dívat na komín, který ve dne v noci kouřil. Tak jsem jednou zase stál u drátů a viděl stádečko žen, docela nahých. Byl říjen, foukal studený vítr. Ženy si nesly pod paží boty a uzlík svršků. Byly dohola ostříhané. Posledních dvacet žen mělo na sobě průhledné košile. Všechny byly bosé. Byl to Frauenkonzentrazionslager (FKL), na dohled z našeho tábora. Ale to byly jen původní výstřelky hlavní smysl tábora byl zabít milióny lidí.

Nikdo by se neměl divit, že se zdá skoro neuvěřitelné připustit existenci světa, v němž svědomí znamená slabost nebo zločin, ale co říci tváří v Auschwitz- Birkenau o lidech, kteří označují toto mistrovské dílo nejodhodlanějších mužů SS, vrcholu jejich kariéry, za židovskou lež, podobné jako „Sionské protokoly“ chtěly přimět svět, aby uvěřil, že čtvrt procenta jeho obyvatel chce ovládnout všechny země, národy, kontinenty? Pamatuju se, jak jsem v září 1944 projel branou na rampu v Auschwitz- Birkenau. Cítil jsem, co asi pociťuje zvíře při zatmění slunce nebo když hoří les anebo přichází zemětřesení. Během několika minut byly už děti pod patnáct, ženy a muži nad čtyřicet, nemocní, lidé s brýlemi a šedovlastí, v koupelnách, kde místo vody padal z kropiček Cyklón B. Za půl hodiny šlehal z komínů krematoria číslo 2 a 3 mastný oheň, pak kouř, z něhož čpěl pach lidských kostí, jako když se vaří klíh nebo mýdlo. Matky, které čekali, se musely dívat, jak házejí jejich nemluvňata do pece jako slepice. Na koupelně stálo: Lázně věčného zapomenutí. Jak to, že se tak velká země, která porazila Francii za několik dnů, bála židovských nebo cikánských dětí? Svět odvahy soucitu přátelství zmizel, aby udělal místo novému světu mužů SS, zbabělosti, která musela zmenšit ostatní rasy, aby ve vlastních očích povyrostla. Všichni, kdo nemohli nebo nevypadali, jako že nebudou moci dlouho pracovat, šli do plynu. Na bráně stálo Arbeit mach frei. Tenkrát jsem se nemohl zbavit myšlenky, že když se z tatínka stalo mýdlo, popel a ozvěna Netopýra od Johanna Strausse, bylo by snad lepší, kdyby se to stalo i z matky. ´

Abych se nemusel dívat, jak jde bosa po bahnité říjnové zemi, po rozplihlém vodnatém sněhu. Díval jsem se na zkřehlé ženy, jednu po druhé, zda mezi nimi není moje matka. Měl jsem radost, když jsem probral pohledem ty nahé ženy a nebyla tam, a pak ženy v košilích a nešla ani mezi nimi, zbývaly už jen dvě poslední - a předposlední byla matka. Byl jsem rád, že mě neviděla. Nedívala se nikam, ani na cestu. Bylo mi smutno, že nešla do koupelen věčného zapomenutí, protože byla zdravá a silná a mohla pracovat v německé letecké tov árně a nosit kameny v lomech, třebaže to byla výjimka, protože byla šedovlasá a než jí ukradly šaty a boty a prádlo a ostříhali vlasy, byla krásná. Zase mě začaly přitahovat dráty. Stačil dotek. Nechtěl jsem si představit, co matku čeká, nakonec zase mučení, plyn, oheň. Čekal jsem, než zmizela, zakutána do mlhy. Nazítří jsem se probudil s uklidňující myšlenkou, že zmrzla dřív, než došla na konec pláně mezi dráty. Než procitl můj nový den. Padal sníh s deštěm. Chuchvalce chladu se otíraly o zemi. Pohřbil jsem v duchu také matku v té písni, v níž je šťasten člověk, který zapomene na to, co nelze změnit. Necht ěl jsem, aby byla se mnou, až budu zase tak strašně sám. Myslel jsem na ni, když věšeli v Auschwitz-Birkenau ženy, které propašovaly z Buna Werke zápalné šňůry a pomohly židovským mužům ze Sonderkommanda vyhodit do povětří krematorium číslo 4. Rabín, který mi vzal kousek chleba, když myslel, že už nežiju, mi potom řekl, že v Auschwitz-Birkenau každý žije a umírá sám.

Jako by svět byl jen potápějící se loď, kde každý slyší ozvěnu: Zachraň se, kdo můžeš. Každý na vlastní pěst. Po nás potopa. Leželi jsme na betonu v baráku číslo 21 a můj kamarád Jiří Fischl, který zemřel pár týdnů po válce už v pražské nemocnici, mě utěšoval, že můj tatínek třeba žije. Nejsou to krematoria, jsou to tunely, tisíce lidí jimi denně vcházejí a vycházejí někde na odvrácené straně, z komínů šlehá oheň, protože pálí staré hadry, které Zimní pomoc nemůže použít. Nazítří šel do komína jeho desetiletý bratr Milan. Byl žid jen po otci, matka byla křesťanka. Ptal se mě, co si myslím. Odpověděl jsem mu, jako on mně včera. Mám věřit, že Němci zabíjejí děti, jako by to byli vojáci? Mohou to být, továrny. Němci pálí haraburdí, aby nám nahnali strach. Nacisté srovnávali židovské muže a ženy a děti s hvězdným prachem, který nemá co dělat na planetě Zemi, ale skladovali do posledního gramu tuny zlata ze zubních můstků a tuny vlasů, z nich se vyráběly pokrývky, sítě a kombinézy pro posádky v německých ponorkách. Vyráběli z našich kostí mýdlo a parfémy, jimiž se krášlily německé ženy v zázemí. Zlato, peníze a drahé kamení, ukradené čtyřem miliónům vězňů v Auschwitz-Birkenau za pár let jeho existence, mluví spíš o zločinu loupeže než o výsadnosti čisté rasy. Za každého člov ěka, kterého přepravil vlaky, dostala říšská dráha zaplaceno, právě tak jako za protézy, zlaté zuby, kožichy, rukavice, střevíce, spodní prádlo, které odvážely nákladní vlaky ve dne v noci nazpět do Německa, kde je vykupovaly německé instituce. Každou tunu, každý metrický cent, každé kilo. Nic nepřišlo v Auschwitz-Birkenau nazmar, kromě života lidí. Muži SS byli odměňováni a vyznamenávání za tvrdost, káráni za nejmenší projev soucitu.

Sadismus povýšilo Německo v Auschwitz-Birkenau na státní ekonomie. Všechno se pečlivě zanášelo, propočítávalo, kontrolovalo, platilo a účtovalo. V Auschwitz-Birkenau a v kontrolních střediscích Třetí říše byly celé legie po- čtářů, písařů, účetních, revizorů. Nacisté vytvořili systém, v němž museli židovští muži nahánět své matky, otce a bratry a sestry do podzemních koupelen a pálit jejich mrtvá těla, i když výsadu vhazovat Cyklón B firmy Degesh do Lázní věčného zapomenutí měli jen muži SS. Znám dva z těch židovských mužů osobně, přežili nějakým zázrakem nebo nedopatřením. Nikdo by neměl sílu vypovědět, co viděli. Mluvil jsem s Meilechem Bukim, který pracoval v Sonderkommandu. Slyšel denně v podzemních koupelnách, jak muži SS vyzývali příchozí, aby se svlékli, nebáli se že se budou koupat. Šipky ukazovaly K desinfekci. Říkali jim, že budou pracovat. Německo potřebuje práci. Arbeit mach frei. Pak si brali do čepic SS snubní prstýnky od chudších, šperky od majetnějších obětí a hodinky od všech, co je měli. Jednoho dne zaslechl Buki v koupelně svoje jméno. Viděl svého mladšího bratra Josefa. Prosil o vodu. Ptal se, co bude. Meilech mu to nemohl říct. Běžel k muži SS, který měl v koupelnách službu. Řekl, že přišel jeho malý bratr. Bude zaplynován a spálen za pět minut. Smí mu dát trochu vody? Dostal povolení a vzal si od židovského kuchaře v kuchyni SS hrníček vody. Doběhl nazpět a viděl, že bratr je už v plynové komoře. Podal vodu prvnímu člověku u vchodu a požádal ho, aby ji dal bratrovi. Měli všichni žízeň. Každý upil trochu. K bratrovi se voda nedostala. Křičel za Josefem, že stejný osud očekává i jeho, všechny. Kdoví, jestli ho bratr slyšel? Za deset minut vezli popel jeho bratra spolu s popelem ostatních deset kilometrů od Auschwitz-Birkenau, kde jiné židovské komando lovilo ženy pro SS kapry a vybíralo vajíčka z hnízd racků, kteří se tu usídlili v rákosí. Ničeho se muži SS v koupelnách neb áli tolik, jako paniky.

Ukázalo by se - jako se ukázalo několikrát - že nejsou ani na vrcholu své slávy tak silní, jak se navzájem přesvědčovali a jak chtěli, aby je viděl svět. Ve chvíli, kdy beznaděje byla jasnější, než naděje, se z obětních ber ánků stávali divocí tygři - židovští muži a zdivočelé tygřice - židovské matky. V Auschwitz-Birkenau zabíjeli nacisti s lidmi i myšlenku člověka, jak ji znali lidé po tisíce let až do této chvíle. Odstraňovali svět, kde dobro je odměněno a zlo potrestáno. V Mein Kampf odmítl Hitler myšlenku svědomí jako židovský vynález, který mrzačí mysl právě tak, jako obřízka mrzačí tělo. Když dokázal obětovat nejlepší německou krev, jak řekl, proč by se ostýchal prolévat krev nepřátel? Příroda je krutá, říkal Hitler, proto může být taky krutý. Snil o německé mládeži, z jejichž zraků se bude dívat dravec. Líheň německých dravců byla v Auschwitz-Birkenau. Tady vyváděli starší dravci mladé, učili je rvát a zvykat si na krev, na syrové maso. Pamatuju se na den, který mi připadal jako zázrak. Odj ížděl jsem jako otrok za jedno jídlo denně pracovat do německé muničky Hassag, dříve Hugo Schneider Aktiengessellschaft, hrnce a kuchyňské nádobí, teď panzerfaust 1 a 2. Aussenkommando Meuselwitz bei Leipzig, mateřský tábor Buchendwald. Bylo to 28. října 1944. Byl slunný den. Mladý muž SS, který měl hlídku v mém vagóně a jel s námi až do vnitrozemí, měl modré, ocelov ě tvrdé oči, plavé vlasy a v koutcích úst výraz nevole. Měl jsem za to, že nevole platí nám. Byl vychovaný dívat se na nás, jako se dívá čistotný člověk na nechutný hmyz. Ale nevole mladého vojáka SS platila Auschwitz-Birkenau, které opouštěl stejně rád jako my. Řekl mi, abych si sedl vedle něho, pak se mě zeptal, jak dlouho jsem tu byl. Aniž čekal na mou odpověď, řekl mi, že ve srovnání s ním vím jen zlomek toho, co je Auschwitz-Birkenau. V jeho tváři bylo mnoho druhů únavy. Únava člověka, který hodně pracuje, což v Auschwitz-Birkenau znamenalo hodně zabíjet. Únava člověka, který mnoho nocí už dobře nespal, nebo i když ležel v posteli nemohl usnout.

A konečně únava člověka, pro něhož se stal život přítěží, něco, co se mu zhnusilo, protože se z něho ztratily smysl i krása, hodnota i rovnováha, a mezi zbabělostí a odvahou zmizela hranice. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ho litoval. Většinou byli muži SS chladnokrevní vrazi. Vyznali se ve svém řemesle. Slovo soucit patřilo do jejich slovníku stejně zřídka, jako slepé patrony do jejich zbraní. Neměl, ke komu by mluvil. Nebyl to trik. Nebyl to rozmar. Nebyla to chvilkov á záležitost. Řekl, že odjíždíme z pekla - oba, já i on. Prohlásil, že jakmile doraz í transport na místo určení, požádá vedení SS o přeložení. To znamenalo východní frontu. Pro muže SS v ustupuj ící německé armádě skoro jistou smrt, které dával přednost před zajetím, v němž trest za to, co SS udělala v Rusku a Polsku, by hrozivě blízko smrti. Kdyby vedení SS jeho žádosti o přeložen í nevyhovělo, měl poslední alternativu, zabít se sám. Za žádnou cenu, jak řekl, nepůjde sloužit do Auschwitz-Birkenau. Věděli jsme oba, že v Auschwitz- Birkenau se dějí věci, které nelze vyslovit, i kdyby je člověk líčil roky, staletí, ani pak je nepřiblíží těm, co tam nebyli, i ti, co tam byli, jim nikdy neporozuměli. Mám jeho tvář dodnes před sebou. Jedeme ve vagóně, projíždíme branou, kde stojí Arbeit macht frei a víme, že vyjíždíme z pekla, kde posledním slovem je oheň a popel. Říká mi němčinou, které jsem se naučil rozumět, že kdyby řekl svému otci, co jako dělal v Auschwitz- Birkenau, nepromluvil by s ním jako Němec do smrti slovo. Kdyby to řekl matce, zabila by se, jako se chce zabít sám. Kdyby to řekl babičce nebo dědečkovi, kteří s nimi žijí v jedné domácnosti, zemřeli by hanbou. Nebyl o moc starší než já. Bylo mi sedmnáct, šlo mi na osmnáctý a viděl jsem, co by mohl vidět jen člověk, který by žil tisíce let. Radil jsem mu, jak spáchat sebevraždu. Nalít trochu vody do hlavně, vložit si ústí laufu do úst a stisknout spoušť. Myslím na mladého německého muže v čisté uniformě SS na cestě z Auschwitz-Birkenau, jako by to bylo svědomí Německa. Nechtěl bych nikoho urazit. Vím, že v Německu byli za války lidé, s nimiž bych chtěl být bratr.

Potkal jsem v muničce mistra, který ke mně přišel, když nás nikdo neviděl, pohladil mě po hlavě a řekl, že budu jeho syn. Jednoho syna ztratil při náletu štuk na Londýn, druhého v Rusku u Volhy a třetí byl na ústupu z Ruska smrtelně zraněn, a zemřel až v mateřské zemi. Každý člověk, který mi v Německu důvěřoval, mi připadal buď šílený nebo jsem ho podezříval; nebo jsem si kladl otázku, co všechno se mu muselo stát, než změkl a zlidštěl. Musel to cítit; reagoval jsem jako zvíře, které chce pohladit neznámá lidsk á ruka. Hluché k lidským motivům. Byla to nedůvěra, kterou ve mně vypěstovalo Německo. Žily ve mně nápisy na koupelnách, ujištění mužů SS, že se jdeme koupat, jen abychom se rychle svlékli a zavázali si boty tkaničkami k sobě, abychom své věci snadněji našli. Mistr mi nosil chleba. Někdy, když viděl, že se dělím se svými druhy ho nosil víc. Ale na mladého muže SS myslím jinak, skoro tak, jako někdy uvažuju o sobě, o tom, co mělo, má a bude mít v mém životě smysl. Byl bych rád, kdyby žil. Přál bych si slyšet, co říká své ženě, svým rodičům, svým dětem. Rád bych věděl, jak zemřel, jestli bylo jeho osudem zemřít. Někdy zavřu oči uprostřed jasného dne a vidím stíny. Nejsou to stíny. Jsou to shrbené postavy mužů a žen, dětí a starců. Je to rampa v Auschwitz-Birkenau. Koupelny, kde stojí německy Desinfekce. Jdou do plynu. To je Německo ve mně. I když bych si přál mít Německo tak rád, jako je měla moje matka, která mluvila jeho jazykem, než se jí Německo vtělilo do Auschwitz-Birkenau. To je Německo ve mně, které může obohatit rodinu národů stejně tak, jako ji mohlo ochudit. Za dva tisíce let existence Německa v Evropě, než se z divochů stali lidé, vtiskli Němci nesmazatelné svoje stopy do mapy a dějin Evropy. Vdechli duši své kultury do prostoru, v němž všichni žijeme, jak když včela opyluje květ, z něhož teprve vyroste květina, jablko, strom. Za dvan áct let nacismu zastínili svou minulost natolik, že bude trvat dva tisíce let, než se rovnováha vrátí, kde byla, než si Němci pustili k tělu Hitlera a z Hitlera se stalo Německo a z Německa Auschwitz-Birkenau..

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group