ikoktejl

Náčelník z Čech

PTAL SE: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

 

ko1012_rozhovor_stingl_1_kopie_otvirak

Miloslavu Stinglovi bude osmdesát let. Svou první expedici za indiány podnikl už v osmi letech. S rodiči tenkrát vyrazil výletní lodí z Ústí do Děčína. Už od čtyř nebo pěti let totiž četl takové jednoduché, ale dobrodružné příběhy o indiánech, kde se psalo, že žijí v horách. Když proto viděl Pastýřskou stěnu v Děčíně, myslel si, že je tam najde. Tak rodičům utekl a vydal se za nimi.

A následoval výprask?

 Rodiče samozřejmě nebyli moc rádi. Ale bála se o mě i moje mladší sestra, která mi pak říkala: „Vždyť tě mohli ti indiáni sežrat!“ Tak jsem jí vysvětlil, že indiáni nežerou, ale papají, a že by člověka určitě nespapali.

Netrvalo ale dlouho a vy jste se na svou první velkou expedici za domorodými kmeny skutečně vydal. Co na to říkali rodiče tentokrát?

 To už věděli, že etnografie je mým celoživotním zájmem, protože jsem už od desíti let četl odborné články, a to v němčině. Nešlo tedy jen o pubertální nerozvážnost. Ale pochopitelně se o mě báli. A ten strach byl znásobený tím, že jsem vždy směřoval do exotických zemí, které byly samozřejmě mnohem divočejší než dnes. O těchto zemích bylo u nás navíc minimum publikací, a když už, tak se vždy kladl důraz na to nebezpečné.

Po kom jste zdědil tu nesmírnou touhu cestovat?

 Tak to nevím, my jsme byli vždy slušná rodina. (smích) Napadá mě snad jen prastrýc Jaroslav Kristián Kubín, černá ovce rodiny. Byl to akademický malíř, který bydlel v domě U dvou slunců, kde žil Jan Neruda. Byl to ale také velký bohém, tulák a přítel Jaroslava Haška. Zůstal mi po něm jediný obraz, který jsem měl na chalupě. Do té se ale vloupal zloděj, dokonce se mu v ní tak zalíbilo, že se tam zabydlel, a nakonec ho tam i policie chytla. Obraz už byl ale bohužel prodaný…

Když jste vyrážel na své první cesty, kde jste sháněl věrohodné informace o exotických zemích?

Inspirujícím a velmi seriózním autorem pro mě byl Claude Lévi-Strauss. Ale to byla výjimka. Ale to nebezpečí bylo tehdy skutečně objektivní – vždyť jsem se například setkal s potomky posledních lidojedů. Navíc jsem ze zásady cestoval sám. Dobře jsem si uvědomoval, že když uklouznu na banánové slupce v pralese, tak jsem odkázaný sám na sebe, a že sebemenší zdravotní problém může být fatální.

Dalo se vůbec před čtyřiceti lety adekvátně připravit na všechna rizika?

To bylo často nemožné. Nikam se nejezdilo, a tak lékaři ani nevěděli, co očkovat. Existoval sice obor tropické medicíny, ale ani tam neměli možnost všechno si vyzkoušet. Moje sestra byla lékařka, takže mi dodávala spoustu jinak nedostupných informací. Navíc jsem se vždy nechal naočkovat úplně vším, co bylo k dispozici. Včetně třeba velmi vzácné japonské meningitidy. Bohužel se mi nepodařilo vyhnout se malárii, to je hrozné svinstvo. Dostal jsem ji na Vanuatu a bylo to hodně nepříjemné. Cestovatel Ruda Švaříček ji měl osmkrát – to už je na hranici života a smrti.

To ale musela být docela zátěž pro tělo, tolik dávek očkování. Jak jste to zvládal?

Já jsem jako kluk, i když na to nevypadám, dost intenzivně sportoval a dokonce jsem závodně běhal. Nedávno jsem doma našel diplom, že jsem třetí nejlepší běžec Karlovarského kraje. Ale řekl bych, že v životě také hraje velkou roli štěstí. To je pojem těžko definovatelný, ale zdá se mi, že skutečně objektivně existuje. Většinu nemocí v exotických zemích jsem překonal silou organismu. I z té malárie jsem se nakonec vylízal.

 

ko1012_rozhovor_stingl_fo00281615

Když jedete sám do rizikových míst, tak musíte být smířený s tím, že už se nemusíte vrátit…

Ano, to pro mě byla conditio sine qua non, tedy podmínka, bez které to nejde. A stále to platí. Teď se sice belhám, ale už se těším, až budu zase běhat po pralese. Pokud jsem chtěl cestovat, musel jsem to riziko podstoupit. A abych cestoval ve dvou? Jednak jsem ani nevěděl o partnerovi, jakého v sobě našli třeba Hanzelka se Zikmundem, jednak jsem na to neměl peníze. Kdybychom navíc jeli dva, tak nesu zodpovědnost i za kolegu. Takhle jsem ji nesl jen sám za sebe. Navíc jsem trošku samotář a když už si rád povídám, tak sám se sebou.

Být sám ale může být výhodné ve chvílích, kdy potřebujete být neviditelný. Byl jste někdy v takové situaci?  

Ano, to jsem skutečně zažil. Když jsem v Havaně učil na univerzitě, tak jsem dvakrát týdně chodil na obřady do černošského předměstí, kde bělocha nepotkáte. Já se ale díky kolegovi z univerzity dostal do komunity lidí, kteří provozovali místní kulty. Bylo to poměrně nebezpečné, protože se jednalo o extrémní náboženskou skupinu, která si říká abakuá. Tito lidé při obřadech stále používají africké jazyky, obětují kozy, prolévá se krev. Ještě do začátku minulého století se dokonce na Kubě obětovaly děti. A tito lidé pak při obřadu upadají do transu, v němž bývají často agresivní. A já byl jako rušivý element první na ráně. Byl jsem cizí, lépe oblečený a navíc bílý. Seděl jsem proto v koutě, snažil jsem se být co nejnenápadnější a jen jsem všechno pozoroval.

Spousta podobných syrových rituálů se už ale bohužel vytrácí. Dají se ale i v současnosti a v naší kultuře najít rituály, které by nahrazovaly odvěkou lidskou potřebu něčemu se klanět?

Ano, například v Podkrkonoší nebo v Českém ráji byl donedávna velmi rozšířený spiritismus. V muzeu v Nové Pace je tomu věnováno celé oddělení. A to je určitě substituce lidské duchovní potřeby. U nás se už od první republiky odmítala katolická církev kvůli jejímu propojení s Habsburky. A komunisté se pak vypořádali i s ostatními církvemi. Člověk ale duchovno potřebuje, a dnes tuto potřebu mnohdy nahrazují různé nové obskurní církve, které často přicházejí ze Spojených států. Vzpomeňte třeba na malou, padesátičlennou církev, jejíž pastor chtěl spálit korán a vyvolal tím celosvětové pozdvižení. Tyto církve mají ohromné prostředky, za které mohou lidi kdekoliv na světě duchovně zkorumpovat.

Tomu dost nahrává i dnešní propojený svět, kdy se dá pomocí internetu šířit jakákoliv blbina…

Blbina, to je to správné slovo. Je strašně jednoduché zmanipulovat lidi, zvlášť když k tomu máte dostatečné finanční zázemí. My dva bychom si spolu například mohli založit vlastní církev. Vy můžete být papež, já třeba arcibiskup. Vymyslíme si sebevětší blbost a tu budeme prezentovat. A pokud ji budeme prezentovat dobře, tak bude působit velmi seriózně. A u duchovna to jde snadno, protože není ověřitelné. Proto se chudé národy upínají k novým církvím. Jejich původní náboženství jim bylo kdysi odňato, a tak ho teď často nahrazují absolutním blábolem, který pro ně může znít věrohodně.

Stejně tak ale dokáže přírodní národy decimovat jejich přílišná ochrana.

Přesně tak, s tím jsem se setkal například v Austrálii, kde je to obzvlášť markantní. Tam je skutečně krásným povoláním být domorodcem. Ale je na to strašný pohled. Týká se to těch žijících ve městech. Původní obyvatelé ráno nafasují peníze a dopoledne už jich mnoho leží totálně opilých na lavičkách. Těm opravdu neděláme dobrou službu.

Vraťme se k dramatickým okamžikům, které jste na expedicích zažíval. Kdy vám bylo nejhůře?

Jednou jsem se v oblasti Melanésie potřeboval dostat z jednoho ostrova na jiný, kde žilo velmi zajímavé etnikum. Musel jsem ale přeplavat takovou velkou mořskou úžinu, kde žili mořští krokodýli. Musel jsem se rozhodnout, jestli je pro mě důležitější nebýt sežraný, nebo vidět to etnikum. Tak jsem to přeplaval. Bylo to nakonec bez problémů, ale strach jsem měl obrovský. V ohrožení života jsem pak byl ještě několikrát, ale nejhorší to asi bylo, když jsem plul na lodi, která málem shořela.

Vy jste zažil požár na lodi? To je prý jedna z vůbec nejhorších situací, protože člověk nemá před ohněm kam uniknout, pokud se nechce utopit. Proto se také rozdělání ohně na lodi kdysi trestalo smrtí.  

Je to opravdu enormně stresující zážitek. Jste sice obklopeni vodou, ale ta vás může zachránit i zabít zároveň. Plul jsem asi před třinácti lety ze Sydney do Itálie. V Adenském zálivu u Džibuti začalo hořet ve strojovně, všude spousta dýmu, spustila se nouzová siréna a pasažéři překotně prchali na palubu. Nahoře jsme pak čekali, kdy začne hořet i loď. Nakonec se po několika hodinách podařilo oheň uhasit, ale to nejhorší nás teprve čekalo. Strojovna byla zničena, loď neovladatelná a v podpalubí tolik kouře, že jsme museli zůstat na palubě. Čtyři dny nás spalovalo slunce, všichni nesmírně trpěli. Naše loď totiž uvízla ve vůbec nejteplejší oblasti světa.

Čtyři dny na prudkém slunci, to si vůbec nedovedu představit.

Také jsme brzy odhodili i poslední kusy oblečení a nazí a vyčerpaní jsme doufali v záchranu. Byl jsem svědkem neuvěřitelně hysterických scén lidí, kteří už ztratili naději. Nakonec nás ale přeci jen našla nějaká loď, která nás pak odtáhla do Saúdské Arábie. A tamní vláda se o nás skvěle postarala. Ubytovala nás v pětihvězdičkovém hotelu a sám král nám poskytl vlastní letadlo, které nás pak zavezlo do Frankfurtu. O katastrofě se tenkrát dozvěděli i mí rodiče – znali jméno lodi, na které pluji, a když si v novinách přečetli, že shořela, tak si mysleli, že jsem zahynul. Volal jsem jim proto hned ze Saúdské Arábie.

Vás by ale nějaké nenadálé události neměly překvapit, že? Narážím na váš pověstný kufr.

Můj univerzální kufr? Jistě, že ho mám s sebou, leží v hotelovém pokoji. Vozím ho na všechny cesty a mám v něm léky, vodu nebo základní oblečení pro všechna roční období. Včetně třeba kulicha. Jak ale vidíte, tak s sebou všude nosím také obyčejné igelitové tašky, kterým říkám stinglovky. Ty jsou totiž velmi praktické – nikdo mi je neukradne. V parku na lavičce s nimi vypadám jako bezdomovec. A známí mi dokonce říkají, že jsem falešný bezdomovec. Jednou mě s taškami vyfotili redaktoři bulvárních novin. Seděl jsem na lavičce, vedle sebe asi čtyři stinglovky a kolem projíždělo redakční auto s fotografem, který mě poznal a pohotově vyfotil. Ta fotka pak v novinách vyšla s popiskem, že slavný český cestovatel cestuje s igelitkami. (smích)

To se docela divím, že vás poznal i bulvár. Ale přeci jen vaše knihy byly vydány v počtu skoro sedmnáct milionů výtisků. V jaké zemi mimo Českou republiku jste měl největší úspěch?

Například v Německu mi vyšly knihy pětačtyřicetkrát. Rekordmanem v tomto je kniha Synové slunce, která tam vyšla v devíti různých nakladatelstvích. To už je skutečně kuriozita. V jedné jazykové oblasti vydá jednu knihu jednoho autora hned devět nakladatelství.

Lze tedy říct, že by Němci měli oproti jiným národům větší zájem o etnografii?

To nevím, já mám v Německu přeci jen velice dobré renomé. Kromě jiného také proto, že jsem udělal pro tamní televizi třiatřicet filmů. Režiséři chtěli ukázat, odkud jsem, a tak mě na přebal vyfotili před Pražským hradem. A několikrát se mi stalo, že se mě lidé ptali, jestli v tom baráku, co je za mnou, bydlím. Ale skvěle se mé knížky prodávaly také třeba v Lotyšsku, kde jsem měl na dva miliony obyvatel náklad 200 tisíc knih. To znamená, že přibližně každá druhá rodina v Lotyšsku má jednu knihu Miloslava Stingla. Obrovské náklady jsem pak měl v Rusku – jednu knihu mi tu vydali desetkrát, pokaždé po sto tisících výtisků. To je milion knih! Všechny peníze z knih jsem ale dával zpátky do cestování. A teď mi padá barák na hlavu…

Cestování je i dnes, kdy je všude blízko, dost drahým koníčkem.

A to bylo i tenkrát. Kdyby mi už jako mladému klukovi nevycházely knížky v zahraničí a nechodily mi relativně vysoké honoráře, tak nevyjedu vůbec nikam. Udělali jsme tenkrát se státem dohodu, že dostanu sedmdesát procent mých honorářů v devizách a stát si zbytek ponechá. To pro mě bylo výhodnější, než kdybych normálně dostal devadesát procent honoráře v tuzexových poukázkách, za které bych si mohl koupit luxusní prádlo nebo třeba mercedes. Takhle jsem sice neměl nic, ale zase jsem mohl cestovat – všechny devizy jsem dával do cest.

Vám se dařilo vyjíždět na expedice i v době nejtužší normalizace…

Pro režim jsem byl takovým tolerovaným bláznem. Oni nechápali, proč se člověk se dvěma doktoráty pořád zabývá indiány a proč za nimi pořád musí jezdit. A já jsem měl klid. Netoužil jsem po mercedesu, kterým bych je možná provokoval, toužil jsem vyjíždět do světa. A to jsem mohl. To bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group