ikoktejl

Keňský Babylon

TEXT A FOTO: ROMI STRAKOVÁ

 

Pojem „národ“ je pro Čechy poměrně čitelným termínem. Na africkém kontinentě ale často ztrácí smysl. Nemilosrdné geometrické hranice států totiž jednotlivá etnika v úvahu neberou. A tak je jen otázkou času, kdy se rozhoří nějaký nový konflikt…

Lidé si spojují Keňu převážně s hrdým pasteveckým kmenem Masajů, jejichž válečný štít dominuje keňské státní vlajce. V Keni dnes ale žije přes čtyřicet milionů obyvatel z více než šedesáti etnik. A Masajové tvoří pouze jedno procento z celkové populace. Každé etnikum má svoji vlastní kulturu i jazyk – svahilštinu používají jako rodnou řeč pouze obyvatelé svahilského pobřeží. O tom, že ani ona, ani angličtina nestačí k tomu, abyste se dorozuměli s místními obyvateli, jsem se přesvědčila na vlastní kůži při cestě na keňský sever.

 

ko1103_kena_strazci_mkoktejl_8

BOJ O OBŘEZANÉHO PREZIDENTA

Kmenová příslušnost a nevraživost mezi některými etniky dodnes významně ovlivňuje politické dění v zemi. Mocenskou hegemonii nejpočetnějšího keňského kmene Kikujů (5,3 milionů), které za dob kolonizace zvýhodňovala britská správa, se snaží narušit i další početné kmeny – Kalenijové, Luové nebo Luhjové. Spory vyvrcholily prezidentskými volbami na přelomu roku 2007 a 2008, kdy těsné vítězství prezidenta Mwai Kibakiho z kmene Kikujů zpochybnil poražený kandidát Raila Odinga z kmene Luo. Nepokoje vyústily v krveprolití a zmaření více než tří tisíc lidských životů. Mír zavládl v zemi teprve tehdy, když Odinga získal premiérské křeslo. Nepokoje ale rozdmýchává i síla tradice. Většina keňských kmenů praktikuje například chlapeckou obřízku, teprve po jejím absolvování jsou muži považováni za dospělé. Odingův kmen Luo ale obřízku neprovádí – a to současnému premiérovi ubírá hlasy.

HRDOST NADE VŠE

Nejpočetnější kmeny dnes obývají dynamicky se rozvíjející regiony a rychleji se adaptují na západní životní styl. Jejich tradiční oblečení a zvyky tak stále častěji nahrazuje formální oděv a anglický „speak of business“. Když se dnes zeptáte kteréhokoliv Kikuje, začne si stýskat, že příslušníci jeho kmene ztratili svoji identitu a jen s nostalgií vzpomínají na doby, kdy Kikujové byli nejzdobnějším keňským kmenem. Právě proto dnes roste význam etnik obývajících vyprahlý sever Keni. Nepřívětivé pouštní klima, vzdálenost izolující od hlavního města Nairobi a politický vývoj v 60. a 70. letech je sice odkázal na periferii politických zájmů, ovšem z hlediska etnologie je jejich kultura naprosto unikátní. Státní politiku mohou sice ovlivnit maximálně ve volbě zástupce svého regionu do parlamentu, většina z nich ale k volbám nechodí – nepovažují se totiž za příslušníky státu, ve kterém žijí. Pokud někdo z nich cestuje do Nairobi, tak hrdě prohlašuje, že jede do Keni. Příčinu tohoto vztahu ke státu musíme hledat v politické minulosti. Sever Keni obývá mnoho etnik původem z Etiopie nebo ze Somálska. Ti se ještě před vyhlášením nezávislosti v roce 1963 v referendu vyjádřili pro připojení severních provincií k Somálsku. Britové ani rodící se keňská vláda nechtěli připustit rozbití celistvosti nově vznikající země a proti povstalcům zasáhli vojensky. Somálsku vyhlásili válku – to na oplátku začalo vyzbrojovat povstaleckou armádu. Výsledkem byl totální kolaps už tak neutěšené pouštní krajiny s tisíci oběťmi na životech.

 

ko1103_kena_strazci_mkoktejl_10

KRAJ SE ŠPATNOU POVĚSTÍ

Je historickým paradoxem, že díky tragické minulosti byla tato část Keni dlouho zapovězenou oblastí. Výjimečný stav zde skončil až v roce 1991. Ještě dnes jsou některé kmeny dobře vyzbrojeny, a pokud se sem vydáte, musíte to mít na paměti. Když jsem natáčela dokument Africa obscura, dostala jsem se nejednou do situace, kdy náš řidič John musel rozvášněné ozbrojené pastevce uklidňovat. K vyvolání konfliktu stačilo i pootočení kamery na stádo velbloudů.

Krajina v poušti Chalbi nebo v Kaisutské pustině není o nic přívětivější než krajina Marsu. Přesto zde žije mnoho etnik – od bojovných Turkanců až po hrdé Gabry, které v krajině nemůžete přehlédnout. Ženy se zahalují do pestrobarevných šátků, muže zdobí bílé turbany. V jejich tvářích jsou už patrné etiopské rysy – neklamný důkaz o jejich příbuznosti s kmenem Oromo. Další zajímavostí je jejich nezvyklé vnímání času – den nemá 24 hodin, ale 365 dní. Roky totiž nesou jména dnů v týdnu, takže například středa je třetím rokem v sedmiletém cyklu. Každý rok navíc dostává své jméno podle toho, co významného se událo – Gabrové jsou tak bez kronik schopni vyložit historii svého kmene několik desítek let zpátky.

BYZNYS V POUŠTI

Z pohledu ženy pro mne bylo největším překvapením setkání s gaberskými ženami v oáze Kalacha. Jejich život stojí na rodinných hodnotách a chovu velbloudů. V jejich komunitě se ale před lety začala zhoršovat životní úroveň. Ženy se už nevydržely dívat na své neschopné muže a vzaly osud do vlastních rukou. Podařilo se jim vybudovat farmu a v krytých dílnách pletou košíky, zpracovávají kůži nebo modelují vázy, které potom prodávají na trhu. Houževnatost a podnikavost místních žen sklidily brzy ovoce – přišly první peníze z Evropské unie a organizace Farm Africa. V roce 1999 vznikla komunita Kalacha Women Group. Od té doby se podařilo vybudovat zavlažovací systém, který farmu napájí vodou z nedaleké oázy. Pokud na farmě pracují muži, pak pouze pod vedením žen.

Odlišnou strategii pro přežití musel kvůli konkurenci zvolit i další pastevecký kmen, Samburové. Tito blízcí příbuzní Masajů byli v minulosti díky své mírné povaze několikrát napadeni bojovnými Turkanci. Jednou ale samburské válečníky napadlo, že se ukryjí na vrcholcích hor Kulal a Nyiru. Nepřítel se do chladných výšin neodvážil, a Samburové tak po letech nekonečného putování zakotvili natrvalo. Rivalita mezi Sambury a Turkanci ale dodnes nevymizela – kromě vzájemných krádeží dobytka se nesnášenlivost projevuje i v kulturních odlišnostech. Turkanci jsou totiž často terčem posměchu, protože se narozdíl od Samburů neobřezávají. U Samburů je rituál obřízky naopak jedním z nejdůležitějších projevů jejich kmenové identity – dochází k němu často na vrcholcích posvátných hor jako Ol Doinyo Sebache nebo Nyiru.

Pozorování těchto drobných odlišností v kmenových zvycích pomáhá historikům při určování dějinných stop migrací jednotlivých etnik. Na hoře Kulal, která shlíží na třpytivou hladinu jezera Turkana z výšky 2200 m n. m., můžete například spatřit naprostou raritu – vedle pastevců tu totiž žijí i Samburové živící se zemědělstvím. Je to památka na původní obyvatele této hory, kmen Boranů, který se asimiloval a Samburům předal kus svého know-how. Mimochodem, samburský zvyk „zpívajících“ studní pochází také z boranských tradic.

MASAKR V TURBI

Kmen pasteveckých Boranů, který nyní obývá zejména okolí Marsabitu, platil v koloniální době za druhého největšího agresora hned po turkanských válečnících. Ještě na počátku 20. století disponovali Boranové rozsáhlou kavalerií, s níž podnikali nájezdy na jižněji usazené kmeny. Boranští jezdci budili hrůzu nejen mezi pokojnými Rendilly a Sambury, ale také znepokojovali koloniální vládu. Proto jim Britové v roce 1895 zakázali používat koně a zároveň je nechali odzbrojit. V boranské kultuře se ale dodnes vyprávějí příběhy o bájných hrdinech, kteří v poušti víří prach a rozsévají hrůzu.

Kmen Boranů svým původem patří podobně jako Gabrové k lidu Oromo. Přestože mluví stejným jazykem, odlišují se od svých příbuzných způsobem života – Gabrové obývají sušší rovinaté oblasti, Borani chladnější svahy hory Marsabit a na rozdíl od Gabrů nechovají velbloudy, ale dobytek zebu. Navíc soužití v některých oblastech znesnadňuje jejich vzájemná rivalita o pastviny a napajedla, kterých je na severu nedostatek. Jedna z nejtragičtějších potyček se odehrála v roce 2005, kdy v gaberské vesnici Turbi zahynulo více než sto lidí, z toho dvaadvacet dětí. Tento incident vstoupil do povědomí světové veřejnosti jako masakr v Turbi. Událost navíc eskalovala další násilí, v jehož důsledku muselo své domovy opustit šest tisíc lidí. Proto mne při natáčení boranských zpívajících studní nepřekvapila napjatá atmosféra a přítomnost ozbrojené domobrany.

HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO KMENE

V knihách slavných cestovatelů Thomsona nebo Martina Johnsona v souvislosti s Keňou nebo Tanzanií narazíte na jméno tajemného kmene „Ndorobo“, obývajícího odlehlé pahorkatiny nebo hluboké hvozdy. Jeho jméno však na seznamu keňských etnik nenajdete – ve skutečnosti se totiž nejedná o etnikum, ale spíše o sociální skupinu lidí, majících několik společných rysů. Nejlépe je vystihuje jejich jméno – Ndorobo pochází z masajského il-torobbo a znamená „chudý“, nebo také „lidé bez dobytka“. Lid Ndorobo představoval tradiční lovce-sběrače, podobně jako jsou botswanští Sanové (Křováci). Sběr medu a lov divokých zvířat byl však zároveň cestou vyděděnců. Etnika jako Masajové či Samburové považují maso zvířat z divočiny za nečisté. Lid Ndorobo nelze definovat geograficky ani etnicky, v jejich řadách se mohl ocitnout kdokoliv, koho postihlo sucho nebo jiná tragédie. V současnosti jsou však tito lidé již pouhým přeludem, zachyceným v pověstech a legendách – jejich původní útočiště, hluboké lesy, které kdysi pokrývaly 15 % keňského území, se totiž dnes smrskly na pouhou desetinu původní rozlohy.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group