ikoktejl

Lara Croft divočiny

PTAL SE: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: MAREK WÁGNER

 

Tak se primatoložce Charlotte Uhlenbroek přezdívá a určitá podoba s akční hrdinkou tu skutečně je. Situace, do nichž se občas dostává, jsou jakoby vystřiženy z her a filmů o neohrožené vědkyni. Sama Charlotte se ale takovému srovnání brání: „O svůj zevnějšek se už nemohu starat méně, než o něj dbám teď.“ Přesto její pořady, ve kterých proniká do tajů života opic, hltají miliony diváků na celém světě. A teď se konečně dočkají i v ČR. I o tom jsme se s ní bavili v rámci Tourfilmu, nejstaršího festivalu turistických filmů na světě, jehož 43. ročník tradičně proběhl v Karlových Varech.

 

ko1103_rozhovor_ring_tailed_lemurs_madgascar2._otvirak

Vaše láska k přírodě má hluboké kořeny. Už jako dítě jste brala domů zraněná či opuštěná zvířata. Pamatujete si, které bylo první?

To bylo kdysi v Nepálu. Tamní ulice byly plné opuštěných koťat, protože hinduistická a buddhistická tradice lidem neumožňovala zabít zvíře, o které se už nemohli starat. Tak ho dali na ulici. A já jsem ta opuštěná koťátka zachraňovala. Jeli jsme autem a já jsem prosila: Tohle musíme zachránit. A tohle taky... A tak jsem je za chvíli měla všude kolem sebe na sedadle. Byla jsem rozhodnutá, že najdu domov pro každé z nich. Tedy kromě toho jednoho, které jsem si chtěla nechat. Někdy v té době jsem si už byla vědoma toho, že chci i v budoucnu nějakým způsobem pracovat se zvířaty.

Viděl jsem vás šplhat za orangutany do korun bornejských velikánů, viděl jsem, jak vás nakopl gorilí alfa samec, ale vždy jste měla na tváři úsměv. Cítila jste vůbec nějaký strach?

To jsem tedy cítila (smích). Ale možná, že je to můj způsob, jak se s takovými situacemi vyrovnat. Někdy se lidé smějí, i když jim vstávají vlasy hrůzou na hlavě. Ale musím se přiznat, že na Borneu, kdy jsem byla velmi vysoko v klenbě stromů a velmi daleko od ostatních členů týmu, mi do smíchu nebylo. Ve výšce dvaadvacátého poschodí jsem byla odkázána jen na malou sedačku připevněnou k balonu, kterým cloumal vítr. Byla jsem k smrti vyděšená. Hrozně se totiž bojím výšek. Když jsem se pak dostala dolů, měla jsem úplně bílé klouby na prstech, jak jsem se křečovitě držela lana. Jenže režisérka se podívala na záběry a nevypadala zrovna nadšeně. A pak to řekla: „Mohla bys nahoru ještě jednou?“ V tu chvíli se mi z očí vyřinuly slzy, ale poslušně jsem vystoupala opět k nebesům.

To byl jediný moment ve vaší kariéře, kdy jste byla paralyzována strachem?

Ještě si vzpomínám na situaci, kdy mě napadla sloní samice. To jsem byla absolutně vystrašená, myslela jsem si, že je to můj konec. Dodnes mě ale překvapuje, že ještě více než strach jsem cítila vztek a zlost. Přicházelo to odněkud z hloubi duše. Chtěla jsem bojovat, křičela jsem na ni, mávala jsem větví, kterou jsem rychle sebrala. Mířila si to přímo ke mně, ale najednou se otočila a šla hledat své mládě, které odešlo do lesa. V tu chvíli jsem utíkala, co mi síly stačily. To byla opravdu situace, kdy jsem skoro zkolabovala. A následující dva tři dny jsem se cítila úplně vyčerpaná, jako vyždímaný citron. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat. O adrenalinové zážitky v terénu nemám nouzi, ale tyto dva okamžiky nade všemi ostatními o dost vyčnívají.

Ještě k vašemu úsměvu – to je také řeč těla, kterou například psi chápou jako vyhrožování…

Ano, to je také velmi zajímavé. Protože u primátů je široký úsměv, při kterém ukážete zuby, známkou strachu. A to je také pravděpodobně prapůvod našeho úsměvu. Můžeme si představit, že když vás v nějaké sociální skupině bude dominantní jedinec ohrožovat, tak mu ukážete široký úsměv, kterým mu sdělíte, že se podřizujete, že nemáte žádné úmysly ohrozit ho. Říkáte tím: „Prosím, neubližuj mi.“ Takže si můžeme představit, že u sociálních druhů se toto mohlo vyvinout ve znamení přátelskosti.

 

ko1103_rozhovor_pa064945_dr._charlotte_uhlenbroek_otvirak

Stejně jako se u mnoha kultur ukazuje prázdná dlaň.

To je naprosto stejná řeč těla. Nemám zbraň, nemám nepřátelské úmysly, nijak tě neohrožuji.

Zásada etnologů říká, že pokud vám nějaký kmen nabídne lidské maso nebo dívku na noc, tak existuje jen jediné zdvořilé odmítnutí. Řeknete, že vám to nedovoluje náboženství. Co ale řeknete šimpanzům nebo gorilám, když chtějí překročit hranice?

Naštěstí se mi ještě nepřihodilo, že by mě nějaká opice nutila dělat něco, co by mi bylo nepříjemné, nebo že by mi dokonce nabízela lidské maso (smích). Musíme si ale uvědomit, že my, lidské bytosti, opice velmi zajímáme. Ale nevnímají nás jako plnohodnotnou součást své skupiny. Zajímá je naše kamera, fotoaparát, ale nejde jim o to, aby s námi spali v korunách stromů. Takže se mi nikdy nestalo, že by nějak výrazně překročily vymezené hranice, tedy s výjimkou hlavně mladých samců, kteří byli někdy suroví. Ale to jsem vždy poodešla o kousek zpět. To je univerzální prostředek, který zvířata rozpoznají.

Nakolik je důležité znát základní mechanismy a vzory chování primátů?

Je velmi důležité znát řeč těla. Když žijete delší dobu mezi primáty, ale třeba i mezi lidmi jiné kultury, tak do jejich řeči těla a pravidel chování proniknete. Když se blížím v pralese k šimpanzům nebo ke gorilám, tak se snažím být co nejméně nápadná, co nejmenší. Raději si sednu, než abych nad nimi vyčnívala. Ale úplně stejně byste se měl chovat, když přijdete do zapomenuté vesničky, kde děti nikdy předtím neviděly bílého člověka. Podřepnout na jejich úroveň, skrčit se, aby z vás nešel strach. To je univerzální řeč společná nejen lidem nebo primátům, ale i mnoha jiným savcům.

Pracovala jste s Jane Goodall. Kterých jejích kvalit si ceníte nejvíc?

V první řadě její neobyčejnou odhodlanost. Musela překonat v mládí hodně překážek, vyrovnat se s kritikou mnoha akademiků a předsudky, které panovaly o mladých vědkyních, vydávajících se do Afriky bez patřičných zkušeností. Setkávala se s nepochopením při svém výzkumu třeba proto, že dávala šimpanzům jména, což ostatní vědci vnímali jako neserióznost. Musela bojovat po celou tu dobu. A dokonce i když už byla uznávaná, když zjistila, v jakém ohrožení jsou šimpanzi v Africe, tak musela bojovat ještě víc. Nikdy si nemohla říct, že je její práce u konce. Je to malá žena tichého hlasu, ale z oceli.

Jaký odkaz po sobě zanechala?

Učinila několik zásadních objevů, které otřásly dosavadním poznáním. Tím nejpodstatnějším asi bylo to, že zjistila, že šimpanzi vyrábějí a používají nástroje, že vyjadřují emoce nebo že se mezi sebou vraždí. Jsem ale přesvědčená o tom, že její dlouhodobý odkaz je ještě důležitější. To, že inspirovala další generace lidí k tomu, aby chránili přírodu a divočinu. A to je pro budoucnost to nejpodstatnější.

Strávila jste v africké džungli téměř čtyři roky. Postrádala jste něco z naší civilizace?

Je to až neuvěřitelné, ale téměř nic mi nechybělo. Občas se mi ale zastesklo po kousku dobrého sýra (smích). Samozřejmě mi chyběla má rodina a přátelé, ale všechna jiná přání se v pralese brzy rozplynou. První týden se mi ještě zastesklo po čokoládě, zmrzlině, sklence vína, ale za pár dní na to úplně zapomenete. V pralese brzy oddělíte věci příjemné od těch opravdu důležitých.

V Africe jste studovala chování zvířat. Když jste se pak vrátila do velkoměsta, aplikovala jste – třeba mimoděk – nějaké mechanismy z džungle na lidská společenství?

Pokud znáte chování a řeč těla, pokud strávíte tolik času tím, že řeč těla pozorujete a jste sám pozorován, pak se tomu nevyhnete. To potom sedíte v baru nebo restauraci, rozhlížíte se kolem a říkáte si, kdo je tu tím alfa samcem, kdo bude obsloužen jako první, koho si číšníci ani nevšimnou. Myslím, že pro antropologa je docela těžké toto vypnout a dívat se na svět s nadhledem.

Co jste se v temnotě tropického pralesa naučila sama o sobě?

Musíte se vypořádat se samotou. Naprostá většina naší osobnosti je vytvářena interakcí s ostatními lidmi, kteří jsou nám i zrcadlem, ve kterém se můžeme pozorovat. A když o toto přijdeme, je to zvláštní pocit. Jako když se na sebe díváte objektivem s automatickým ostřením. Někdy jsem se viděla ostře, byla jsem si jasně vědoma sebe sama, jindy jsem byla tak nějak rozmazaná, byla jsem spíš součástí celého prostředí. Zjistila jsem, že je velmi pozitivní a přínosné strávit nějaký čas v samotě, ale pokud by to mělo trvat dlouhou dobu, tak to může být destruktivní. Potvrdilo se mi také, že všichni lidé jsou v základu stejní. Ať už jste u Bayaků, v České republice nebo v New Yorku. Zaznamenáte sice nějaké kulturní změny, ale ve své podstatě jsme stejní. Stejné věci nás motivují, stejným věcem se většinou smějeme. A to je pro mě velmi uklidňující. To, že jsme jedna velká rodina, nehledě na to, jaké oblečení máme na sobě.

Dočetl jsem se také, že jste se v džungli naučila, jak se zbavit klíštěte zakousnutého do očního víčka.

Ano, to bylo velmi přínosné (smích). Naučila jsem se od Bayaků zvláštní techniku, jak klíště odstranit. Zakouslo se mi do očního víčka, tak jsem se šla zeptat bayackého stařešiny, jestli na to nemají nějaký grif. Řekl, že ano, vzal klíště a rázně ho vyškubl. Hlavičku klíštěte jsem pak měla v očním víčku další dva roky. Ale klíšťata a pijavice – to byli mí oblíbenci. Zvlášť pijavice byly v pralese všudypřítomné a skutečně nesnesitelné.

Když studujete primáty, tak vlastně studujete naše příbuzné. Které vlastnosti spolu sdílíme?

Nejdůležitější a nejzásadnější vlastnost, kterou máme společnou, je silná společenskost, družnost. Chceme interakci, chceme být v kontaktu se společností. Patrné je to u mláďat, která jsou fascinována světem a touží ve všem napodobovat rodiče, ať už jde o šimpanzí mládě nebo o dítě, které po mamince napodobuje telefonování nebo třeba líčení. To je bytostná snaha podobat se ostatním jedincům ve společenství. Další věcí, která je nám společná, je neuvěřitelná zvídavost. Zatímco většina zvířat nebude věnovat předmětům, které jste v jejich teritoriu umístil, větší pozornost, tak opice to budou zkoumat, studovat, zajímá je cokoliv nové v jejich prostředí.

A které schopnosti nás dělají naopak jedinečnými? Čímž netvrdím, že jedinečné znamená dobré…

Ze zkušenosti si myslím, že největší rozdíly jsou nikoliv v druhu našich schopností a dovedností, ale v jejich úrovni. Jsou to rozdíly kvantitativní spíše než kvalitativní. Není pochyb o tom, že naše inteligence je na hony daleko od inteligence i těch nejbystřejších šimpanzů. Rozhlédněte se kolem sebe, co jsme vybudovali. Když se ale velmi pozorně podíváte na jejich schopnosti, tak uvidíte stejné základy. V používání jazyka, nástrojů nebo v představivosti, ačkoliv zde to nedokážeme přesně odhadnout, protože do hlavy nikomu nevidíme. Lidská představivost je ale výjimečná v tom, že dokážeme předvídat. Myslím, že šimpanzi a další primáti takového stupně představivosti nedosahují.

Lidé mají dar řeči, ale často říkají prázdné fráze. Komunikují i zvířata podobným způsobem? Tedy takovým, který nemá žádný určitý cíl nebo smysl.

To je velmi dobrá otázka. Podle mě mají zvířata ve svém rejstříku velmi mnoho zvuků, které vydávají nevědomky, jakoby mimoděk. Když se třeba o něco uhodí, tak vykníknou, vydají náhlý a nečekaný zvuk. Nebo další věc, která mě dokázala při pozorování šimpanzů rozesmát. Když chtěli na někoho zavolat, tak to obvykle bylo: „Huha huuhaa húúúhááá huuhaa huha.“ Někdy ale udělali jen: „Huha huuhaa húúú…hm.“ Prostě si to v půlce věty rozmysleli. Nevadí, zapomeň na to. Nekomunikují sice tak dobrým způsobem jako my, ale jejich řeč je velmi zpěvná a té naší v mnoha ohledech podobná. A myslím, že opravdu mají i své specifické fráze či slova, která používají jako vatu nebo výplň běžných vět.

I tak si ale dokážou sdělit vše podstatné.

Ano, ale způsob, jakým se vyvíjí lidský jazyk, jak nové generace vycházejí z generací předchozích, je naprosto výjimečný. Já jen doufám, že jednou budeme své schopnosti používat trošku lepším způsobem, než jak se to občas děje. Věřím, že kdybychom se na spoustu problémů skutečně zaměřili, tak je vyřešíme. Potíž je ale v tom, že často ani nechceme. Sobeckost a lakota…to jsou bohužel také vlastnosti příznačné pro lidskou rasu.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group