ikoktejl

Jsme jedineční

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: MAREK WÁGNER

 

Spiklo se proti mně peklo, říkal jsem si při vstupu do arcibiskupského paláce. Měl jsem na mysli techniku, selhal mi počítač, notebook i mobil. Vysvětlování na půl stránky. Zachránil mě pán na recepci – vytiskl mé otázky z internetu. Neskončilo to. Notebooku, kde je i funkce diktafonu, v polovině rozhovoru došly baterie. Část rozhovoru naštěstí zůstala, ale peklo pokračovalo. Notebook při přepisu klekl. Veškerá snaha vyletěla do luftu?... Můj zrak se upřel k nebi... S prosbou, aby ti, kdo tomu rozumí, přivedli „peklo“ k poslušnosti, a aby biskup Malý měl pro mé „peklo“ pochopení...

Náš časopis je zejména o cestování. Je pro vás cestování důležité?

Je důležité, protože člověk pozná jiné mravy, jinou kulturu a zároveň si uvědomí, že jsme všichni lidé a přes různost jazyků, zvyků a osobní historie se můžeme vždy domluvit. Je to pro mne hezký zážitek.

Možná by člověk měl žít a pobývat tam, kde se narodil, a cestovat především ve své duši?

Já cestuji pouze tak jednou za rok, a to do zemí, kde ještě není demokratický systém, kde jsou omezovány občanské svobody, abych povzbudil lidi dobré vůle. Nicméně otázku, kterou jste položil, beru vážně a ve své duši cestuji každý den. Takzvaně zpytuji své svědomí. Znamená to, že se na závěr každého dne snažím ve chvíli ztišení si uvědomit, koho jsem potkal, co jsem v ten den učinil nebo co jsem zanedbal, jaké chyby jsem udělal a čím jsem se koho dotkl. To mi velmi pomáhá, abych sám sebe viděl v realistickém světle, abych si něco nenamlouval, a abych si řekl, v čem bych mohl být lepší.

Tuhle otázku pro Koktejl pokládám každému. Dnešní svět nabírá neuvěřitelné tempo co do výměny informací, ale i ve zmíněném cestování. Turistika v podstatě ničí charakter a ojedinělost určitého prostředí, protože lidé v něm žijící kvůli turistům mění svůj styl života a vyznávají jiné hodnoty. Souhlasíte se mnou?

Turistika může obohatit i místní obyvatele, ale může být i rušivým jevem. Například na posvátných místech nebo památnících té či oné kultury domácí pak nemají šanci, aby tam spočinuli. Zároveň je tady veliké pokušení poměrně snadného dobrého výdělku, a to všechno mění vztahy, turisté už nejsou vnímáni jako hosté, ale jako ti, z nichž může člověk něco získat.

Ale oni přitom ztrácejí i sami sebe. Chovají se jinak, vychovávají své děti jinak a kultura toho prostředí jde „do háje“.

V podstatě se turismus zužuje jenom na obchod, místní lidé hledají, jak z toho nejvíc vyzískat, přičemž vlastní kultura zůstává opomenuta. Odráží se to i v jejich mluvě, která se kvůli turistům zjednodušuje. Snaha turistům vyhovět může být pozitivní, ale zároveň má své negativní důsledky.

Jak se tahle šílená rychlost odráží v možnostech misijní činnosti a vůbec v získávání víry v Boha?

Rychlost napomáhá tomu, že se dnes člověk může přemístit do veliké vzdálenosti během krátkého času, ale při zvěstování a prezentaci víry rozhodně není na místě spěch. To opravdu vyžaduje mít čas a klid. Zastavit se, vést rozhovor a opravdu otevřít svou duši, a ne těkat a jen tak mimochodem lapat, abych se dozvěděl něco jiného. Rychlost misijní činnosti rozhodně nepřispívá.

Odlišné vyznání víry se i v dnešním světě stává podhoubím pro válečné konflikty. V afrických státech to vidíme na bojích mezi muslimy a křesťany. Připomenu Súdán, Rwandu, Kongo… Zdá se mi, že různá náboženství jsou čím dál víc důvodem k násilí a získání moci než dejme tomu před sto lety.

Neřekl bych, že se zintenzivňují náboženské války, například v Africe je to začasté kmenová záležitost. Samozřejmě se na to nabalí různé náboženské kontraverze, ale více jsou to etnické nebo kmenové boje.

Třeba v Súdánu je osmdesát procent muslimů, pět procent křesťanů a zbytek jsou takzvaná přírodní náboženství...

Právě v Súdánu to není náboženská válka, ale především jde o konflikty mezi kmeny a etniky. Tyhle záležitosti za pomoci odborníků pozorně sleduji, takže nejde jen o můj dojem. Na území Súdánu je 19 velkých etnik, žije tam přes 500 kmenů, které hovoří více než sty jazyky.

Dám strašně kacířskou otázku? Nebylo by na světě lépe bez náboženství? Nebylo by méně násilí?

(úsměv) Rozhodně ne. Autenticky pojaté náboženství vede člověka k tomu, že ne všechno je v jeho moci, že dostal do vínku určité možnosti, a že se také nakonec bude zodpovídat před vyšší mocí a ne před svým vlastním soudem nebo před momentálním míněním.

To ale mluvíte o hlubokých lidech, kteří víru uchopili jako nástroj pro dobro věci, ale většina různě „věřících“ bere proti člověku s jinou vírou do ruky zbraň. Odlišná víra neinspiruje, často je to zdroj pro vznik válek.

Víra není ideologie. Musíme si uvědomit, že lidské dějiny nezačínají jenom dvacátým století, naopak dvacáté století je jasným důkazem, že nebyly jen „náboženské“ války, ale války především ideo¬logické, rasové, nacionalistické a těch obětí bylo v důsledku těchto válek daleko více než v celých dějinách lidstva.

Byly dokonalejší zbraně...

To je pravda, ale je třeba vidět počet obětí v tomto poměru.

Jediné náboženství, on je to spíše způsob uchopení života, které kvůli své víře takřka nikdy nepoužilo zbraň, je buddhismus. Další naivní otázka: kdyby v duších lidí převládal budd¬hismus, možná by bylo po problémech...?

Rozhodně ne. Ne vždycky jsou budd¬histé tolerantní. Existují kraje, viz třeba Cejlon, kde rozhodně není klid a kde ne každý buddhista je mírumilovný.

Ale pokud to srovnáte se stoupenci jich náboženství, jsou to v dějinách lidstva téměř beránci...

To je pravda, to připouštím. Na druhé straně buddhismus klade veliký důraz na sebesoustředění a zdaleka už ne na aktivismus proměňovat prostředí okolo sebe. Je to spíše záležitost pasivního postoje. Sice mírumilovného, nikoli však aktivního postoje, který by přispíval ke změně toho kterého prostředí. To je dobré si uvědomit.

Dá se říci, že vám buddhismus připadá alibistický?

Neřekl bych alibistický...

Sebestředný?

Částečně ano.

Měl jsem možnost hovořit s dalajlamou a překvapilo mě, jak zcela pragmaticky pojmenoval největší problém lidstva: „Je nás stále více,“ řekl. Co na to křesťan?

Podle odborných průzkumů je pořád zeměkoule při spravedlivém rozdělení přírodních zdrojů schopná současných sedm miliard lidí uživit. I více. Na druhé straně je nutné klást důraz na to, že jedna část (viz Evropa) vymírá a zároveň v jiných částech kontinentu dochází k přelidnění. Ano, je dobré být otevřený vůči potomstvu, ale zároveň zodpovědně uvážit, zda jsem schopen se o své potomky postarat. To v některých kulturách či teritoriích chybí. Například v Indii. Těžko ale dávat rozumy či recepty, protože u nás žijeme v jiných podmínkách.

Je nás stále více a dějiny nám dokázaly, že člověk se svým působením na tuto planetu projevil jako největší škodná. Ze všech živočišných druhů je nejnebezpečnější, nejinvazivnější. Jak se s touto skutečností vyrovnává člověk nábožensky činný. Třeba farář, biskup…

Především vycházím z toho, co je řečeno na začátku Bible ve zprávě o stvoření: člověku je stvoření dáno do správy, nikoli k tomu, aby je vlastnil. Člověk má se svým stvořením zodpovědně zacházet, není tu pánem, má respektovat stvoření a pomáhat mu, aby se mohlo rozvíjet. Bohužel se to často i křesťany vnímalo jinak: člověk může využívat, ale ne zodpovědně spravovat. Zase záleží na tom, jak člověk pochopí svou náboženskou tradici. Jsme lidé křehcí, slabí, jsme tvorové, kteří si chtějí zvyšovat životní úroveň, chtějí větší pohodlí. Často to děláme na úkor přírody, což je špatně.

Zajímalo by mě, zda ve svých kázáních máte obsaženo, jak jsme nebezpeční pro přírodu, jak jsme nebezpeční sami sobě.

Ano, jsme nebezpeční sami sobě a také se o tom zmiňuji. Otázky ekologie v tom dobrém slova smyslu přicházejí v posledních letech na přetřes, a proto zdůrazňuji, že jsme stále v pokušení chovat se k přírodě nešetrně, a že zodpovědností člověka je nejen kultivovat mezilidské vztahy, ale chovat se též s citem vůči přírodě.

Stále jsem nepochopil, proč byl třeba Jan Pavel II., vzdělaný, charismatický, všestranný až osvětový člověk, proti používání kondomu. Zvláště v chudých afrických zemích, kde jsou děti odsouzeny převážně k hladu, k brzké smrti a k násilí. Čím více dětí, tím více bolesti pro ně i pro tento svět. A právě kondomy jako součást jistého vzdělávání by tomu mohly zamezit.

(smích) Nechtěl bych otázky mezilidských vztahů omezit na prostředky, které zabraňují početí.

Zabraňují především utrpení a učí jisté zodpovědnosti...

Souhlasím s tím, že by člověk měl zodpovědně přistupovat i ve svých intimitách vůči druhému pohlaví a zodpovědně plánovat potomstvo, jenže z toho pohledu se na to příliš nedívá a vidí se to pouze z technické stránky. Tahle záležitost není středobod morálky a není to ani středobod mezilidských vztahů.

Nebral jsem to jako středobod morálky, ale jako součást jistého vzdělání, protože se těm maminkám často rodí děti, na které čeká hlad a smrt.

Jenže ty kondomy vůbec nepatří do jejich kultury. Ta je často založena na tom, že čím více je potomstva, tím větší je naděje, že bude postaráno o rodiče. Neříkám, že je správné čekat, co z toho vzejde bez nějakého zodpovědného plánování. Myslím, že je pro ty lidi třeba celkové osvěty a nemůže se to zužovat na používání prostředků, které zabraňují početí.

Ale i to je součást, či součástka osvěty...?

Ale opravdu jen malinká, spíš je třeba s těmi lidmi mluvit o zodpovědných vztazích a rodičovských povinnostech.

Dnes se stále dovídáme, kterého dalšího z vůdců Tálibánu zabili. Může mít křesťan radost ze smrti nepřítele?

Nejsem pacifista. Je třeba se někdy bránit proti násilí i silou. Evidentně některé radikální skupiny a jejich vůdcové rozrušují společenský řád, chtějí prosadit své myšlenky násilím, tudíž je zapotřebí se bránit i se zbraní v ruce. Záleží však na konkrétním místě, nelze to bagatelizovat.

Zeptám se jinak. Měl jste radost ze zprávy, že Usáma bin Ládin byl zabit?

(chvíle ticha) On se stal symbolem, nevím do jaké míry měl vliv na celý chod Al-Kajdy...

Ptám se na vaše emoce...

Abych nějak emotivně vnímal jeho smrt, to ne, ale říkal jsem si, že to může přispět k tomu, že se psychicky nebo psychologicky zlomí alespoň odpor u některých jeho stoupenců. I když jeho smrt, upřímně řečeno, boj proti terorismu nevyřešila.

Vy přicházíte často do styku s umíráním a se zemřelými lidmi. To znamená, že smrt je součástí vaší práce, vašeho života. Obohacuje vás to? Dokážete se na smrt dívat smířlivěji, víc komplexněji než dříve a než ostatní?

Už jsem zažil různé situace s umírajícími. Jednak mě to vede k tomu, že si říkám: Využij čas, dokud je ti dán. Nevíš, jak tady budeš dlouho na této zemi. Také je pro mě zajímavé, že lidé přijímají tuto skutečnost různě. Za třetí si uvědomuji, že každý je ve smrti svým způsobem sám. Je falešné dávat člověku laciné útěchy nebo rady, spíše se snažím být umírajícímu nablízku, naučil jsem se méně mluvit a více s tím člověkem být. Rozhodně tedy nepřicházím jako machr, který jenom něco řekne a zase odejde. Stejně tak se nelze do situace umírajícího zcela vcítit, člověk stále zůstává vně, je spíše jen pozorovatelem. Ale učí mě to jednak více lidi vnímat a jednak se i sám více připravovat na smrt.

Jste tedy vůči ní smířlivější?

Čím víc jsem starší, tím víc si uvědomuji, že jednou konec přijde a člověk by měl do toho konečného stadia vejít ne s kupou různých nevyřízených mezilidských záležitostí, ale pokud možno co nejvyrovnaněji.

Dá se říci, že vás toto poznání přinutilo více na smrti „pracovat“?

Snažím se na tom pracovat. Není to tak, že bych si stále opakoval, že mohu každou chvíli zemřít, ale je pravda, že před spánkem říkám: Pane Bože, pokud bych se ráno neprobudil, odpusť, že k tobě přicházím jako slabý, křehký, hříšný člověk.

Oslovuje vás nějak pojem reinkarnace, tedy víra v to, že váš život bude podle vašich zásluh pokračovat v adekvátním převtělení?

Reinkarnaci nevyznávám, protože pevně věřím, že každý lidský život je jedinečný. I po smrti zůstane nějakým jiným způsobem, který si nedovedeme představit, jedinečnost člověka uchována. Nevyznávám, že by člověk po smrti přišel do jiné podoby bytí, třeba nižší než je člověk. Věřím v nový život, ale to budu já. Neztratím svoji lidskou identitu.

Co vás na tomhle světě nejvíc znepokojuje?

Sobectví a utilitarismus v lidských vztazích.

Jistě víte, že dnešní modlou jsou pro lidi převážně peníze. Bylo tomu tak vždy a patrně ještě dlouho bude. Anebo nás možná v dohledné době čeká taková „rána“, že se nám rozsvítí...?

Modloslužba penězům bude stále svádět lidstvo. Můžeme ovšem ve svobodě říci NE. Šanci má každý.

Teď mě napadá, zda je pro faráře či misionáře důležitý pocit vlastenectví.

I kněz je součástí národa, jeho jazyka, kultury i dějin. Vztah k vlasti nevylučuje vztah k jiným kulturám.

Co vám dělá v dnešním světě největší radost?

Obětaví a dobří lidé. Je jich více, než si myslíme.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group