ikoktejl

Otroci trnů

TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK (ČRO1 RADIOŽURNÁL)

 

Kytice růží zabalené ve staniolu znáte z mnoha českých supermarketů. Jsou levné, i když k nám doputovaly přes půl zeměkoule. Jejich cena je ale mnohem vyšší než ta, kterou si přečteme na cenovce: otrocká práce na plantážích a zničené životní prostředí.

"Nejsi novinář? O žádnou publicitu tady nestojíme. Nikdo cizí sem vlastně ani nesmí,“ říká mi vedoucí směny Tuwile a vede mě do skleníků. Zvenčí vypadají jako monstra z jiného světa a vevnitř se tento dojem jen umocňuje. Na výšku mají dobré čtyři metry a každý z nich má rozlohu menšího fotbalového hřiště. Je tu vlhko, teplo a ve vzduchu je cítit podivný chemický zápach. Mezi nekonečnými záhony růží procházejí sběrači a odstřihují nalévající se růžová poupata. Opodál pak muži ve žlutých gumových pláštích stříkají květiny chemickými preparáty z tlakových nádob na zádech.

V JÁMĚ LVOVÉ

„Velká část produkce je automatizovaná. Zalévá se samočinně přímo ke kořenům. Vidíš pod stropem ty trysky? Těmi se aplikují ochranné postřiky,“ vysvětluje hrdě Tuwile. Ptám se, jak funguje vodní hospodářství? Kde končí odpadní vody? Muž jen mávne rukou: „Tady jsme v Africe. Nemáme tak přísná pravidla jako u vás v Evropě,“ směje se. „Vodu bereme z jezera Naivasha. Máme tam několik čerpadel, která sem ženou vláhu dvacet čtyři hodin denně. Kytky musí rychle růst. Je to byznys, chápeš?“

Jen tato jedna jediná farma vyprodukuje za rok pětadvacet milionů růží. Plantáží stejné velikosti jsou v Naivashe desítky. Menších květinových farem stovky. Právě tady se květiny balí do kytic, nakládají do kamionů a odvážejí na letiště do Nairobi. Odtud putují do Evropy a za pár dní se ocitají na pultech našich obchodů. Proč se centrem pěstování stala právě Keňa a okolí jezera Naivasha? Tuwileho argumenty jsou pádné: „Máme příznivé klimatické podmínky, díky nimž můžeme růže sklízet celý rok. V jezeře je dostatek vody a pracovní síla je tady levná. Jinde by za takový plat nikdo nepracoval,“ směje se. O tom, jak moc je pracovní síla na plantážích levná, se můžu přesvědčit později. Zatím využívám mimořádné příležitosti k prohlídce továrny na květiny. Příležitosti, kterou mnoho cizinců nemělo. Míjíme dřevěnou boudu na prostranství před skleníky. Nad vchodem je výmluvná cedule s umrlčí lebkou a zkříženými hnáty. Vevnitř jsou vidět obří plastové nádrže a čerpadla. „Tady se míchají hnojiva a postřiky, které potom aplikujeme na naše květiny. Tam nikdo nepovolaný nesmí,“ mrká na mě. Jaké chemické přípravky se používají, nakolik mohou být škodlivé, to neví ani on a prý ho to ani nezajímá. Toto téma je zde zjevně tabu. Loučím se tučným bakšišem a slibem, že o tom, co jsem při prohlídce růžové farmy viděl, budu mlčet jako hrob.

TŘI STATEČNÉ

Scházíme se v maličkém domku na předměstí, na dohled od obřích skleníků. Tyto tři ženy jsou odvážné, přesto ale nechtějí, aby mě s nimi někdo viděl. Žádné z nich není ani třicet let. Mají ztrhané rysy a mluví tiše a odevzdaně. Pracují v různých květinových farmách v okolí, zkušenost mají ale všechny stejnou: za voňavými kyticemi květin se skrývá otrocká práce, zničené životní prostředí i jejich zdraví. „Máme sice ochranné oděvy, rukavice a gumové holínky. Rychle jsou ale děravé a nové jen tak nedostaneme. Často se brodíme celý den ve vodě. Slyšela jsem, že několik lidí dokonce vinou chemikálií zemřelo, jiní odcházejí s poškozeným zdravím. Já sama mám vleklé kožní problémy. Kdybych si ale stěžovala, vyhodili by mě,“ popisuje poměry na růžových plantážích Marry. Nejhorší situace je prý před svátkem svatého Valentýna. Poptávka z Evropy roste a majitelé květinových farem se nebrání porušit i tak měkká pravidla. „Pár týdnů před Valentýnem se začnou běžně používat i zakázané chemikálie, agresivní pesticidy a hnojiva. Kvůli utajení stříkají kytky v noci. Když ale přijdeme ráno do skleníků, cítíme ten zvláštní zápach,“ vzpomíná Fabiane. Stejně jako ostatní ženy i ona přišla k jezeru Naivasha za vidinou výdělku. Našla jen těžkou práci, mizerný plat a podlomené zdraví. Když se žen ptám, jestli mají představu, kde končí všechny ty květiny, které projdou jejich rukama, jen krčí rameny.

ŽIVOT S BOŽÍ POMOCÍ

Obytná kolonie stojí hned vedle květinové farmy. Stejně jako plantáž je i vesnice obehnána plotem. V řadách stojí několik dlouhých přízemních domů. Okno, dveře, okno, dveře. Jedno obydlí vedle druhého. Osmadvacetiletá Marry je vdova se čtyřmi dětmi. Tady žije už šestým rokem. „Toto je můj dům,“ otevírá dveře a vstupujeme do temné místnosti, která má nanejvýš dvanáct metrů čtverečních. Pár poliček, na zdech vybledlé fotografie z kalendáře a v koutě plynový vařič. „Tady bydlím já s dětmi, bratr s rodinou a švagr,“ vypočítává a já se snažím představit, jak se sem všichni vměstnají. „Sama bych sebe a děti neuživila,“ vysvětluje Marry, jako by mi četla myšlenky. „Pracuji na plantáži šest dní v týdnu, ale výdělek nestačí ani na jídlo,“ říká a ukazuje mi výplatní pásku. Hrubý měsíční příjem dělá v přepočtu asi osmdesát dolarů. Po odečtení nájmu, poplatku za užívání společné umývárny, latríny a za elektřinu pro jedinou žárovku pod stropem činí čistá mzda něco málo přes deset dolarů. Na celý měsíc! Právě tolik jsem včera v Nairobi zaplatil za jedinou večeři. Ptám se, jak z toho může vyjít? „S pomocí boží a s pomocí rodiny…, jak vidíš, ještě jsme neumřeli. Kdybych mohla jít pracovat jinam, šla bych hned. Jiná práce tady ale není a já už se nemám kam vrátit.“

ADAMSONOVI BY SE DIVILI

Ve stínu vzrostlých stromů stojí prostorný bungalov s velikou verandou. Křesla na trávníku před domem lákají k odpočinku. Posadit se, kochat se výhledem na jezero a poslouchat křik ptáků z korun stromů. Přesně takto vypadá Afrika v romantických představách. Však si také toto místo vybrali ke svému životu manželé Joy a George Adamsonovi. Známí ochránci divokých zvířat, jejichž knihy před lety probudily v lidech odpovědnost za přírodu nejen v Africe. Své usedlosti dali jméno Elsamere, na počest jejich nejslavnější lvice Elsy. „Když tento dům manželé Adamsonovi před více než čtyřiceti lety koupili, bylo to místo na konci světa. Naivasha byla jen vesnice s pár stovkami obyvatel. Všude kolem byl jen buš,“ říká Johnson Kianda, který spravuje nadaci Elsamere Trust. Dnes by se manželé Adamsonovi asi divili. Z vesnice Naivasha se stalo město a dvacet kilometrů dlouhou silnici k Elsamere lemují z obou stran řady skleníků. Od okolního světa je odděluje vysoký plot a hlídači bezpečnostních agentur. Veliké obludy z průhledné fólie se tyčí nad vesničkami a obytnými koloniemi pro zaměstnance květinových plantáží. Všude je spousta lidí a spousta odpadků. Nuzná obydlí se tlačí až k plotu legendární usedlosti manželů Adamsonových. Negativní vliv květinových plantáží je ale znát i tam. Johnson mi chce ukázat hnízdiště posledních orlovců říčních. Za chvíli se ale vrací se špatnou zprávou: molo se čluny sevřela kvetoucí zelená masa. Na jezero nelze vyplout. „V poslední době je to stále častější jev. Zcela jistě souvisí s intenzivním pěstováním květin. Voda je plná hnojiv. Naše nadace se zabývá ochranou životního prostředí a osvětou. Školáky učíme, aby si životního prostředí vážili. Kolem sebe ale vidí pravý opak,“ stýská si Johnson.

KUPOVAT, ČI NEKUPOVAT?

Na břehu jezera sedí rybáři a opravují své sítě, ženy prodávají jejich ranní úlovky. Ještě před dvaceti lety bylo tady všude jezero. Dnes je to holá pláň. Abasi má čtyřiasedmdesát let. Hrdě mi oznamuje, že je nejstarším rybářem na jezeře Naivasha. „Není to tak dávno, co sahalo jezero až tam k těm stromům,“ ukazuje přes travnatou plochu. Má pravdu. Za padesát roků klesla hladina jezera o šest metrů. A nejen to, v posledních letech se viditelně zhoršila i kvalita vody. „Jezero rychle zarůstá vodními rostlinami, které nám trhají sítě a úlovky nestojí za nic. Po velkých deštích je hladina pokrytá mrtvými rybami. Zabíjejí je květinové farmy,“ říká přesvědčeně Abasi. Vyplouváme na hladinu. Doprovází mě mladý inženýr Patrick Wainena, který se do Naivashi nedávno vrátil ze studií v Nairobi. „Přímé důkazy nemám, ale není pochyb, že jezero je ohroženo. Kdybychom ztratili jezero Naivasha, hlavní město by se udusilo. Naivasha je součástí širšího ekosystému, tady se čistí vzduch z dvě stě kilometrů vzdáleného Nairobi,“ varuje.

Pokud se situace radikálně nezmění, jsou dny jezera Naivasha sečteny. Je šance na jeho záchranu? Místní jsou přesvědčeni o tom, že ano. A řešení je prý v našich rukou. „Neříkám, aby lidé v Evropě kytky vypěstované v Naivashe nekupovali. Mnoho lidí by tady přišlo o jedinou práci. Měli by ale tlačit na obchodníky. Říct jim: zajímejte se o to, jak a kde se květiny pěstují a za jakou cenu. Není v našich silách změnit naši situaci. Ti, kteří květiny kupují, ti tu moc ale mají!“

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group