ikoktejl

Maurský sen

TEXT A FOTO: BARBORA LITEROVÁ

 

„Dej almužnu, ženo, chudákovi. Vždyť není na světě nic horšího, než být slepým v Granadě.“ Tento verš napsal mexický básník Francisco A. de Icaza v zahradách Alhambry. A jen ten, kdo srdce Andalusie už objevil, pochopí pravdu jeho slov.

Největší autonomní oblast Španělska je pastvou pro oko, ale ani duši strádat nenechá. Stejně jako tanečnice flamenca má mnoho tváří. Nepřehlédnete ji. Jak byste si taky mohli nevšimnout území velkého přibližně jako celé Portugalsko? Překypuje životem. Pro více než osm milionů obyvatel je jižní cíp země mi casa – domovem. Ten protínají horské štíty, zúrodňují řeky, lemuje mořské pobřeží… Města jako Granada, Sevilla, Córdoba, Cádiz patřila v době maurské nadvlády k tomu nejlepšímu, co mohla středověká Evropa nabídnout. Města, o nichž byste si mohli číst v pohádkách tisíce a jedné noci a přesto jsou tady v Evropě, i když tak blízko Africe. Stačí zavřít oči a není těžké představit si, jakou tíhu muselo mít srdce Nasrovců, když odevzdávali „svou“ Granadu zpět do rukou katolických králů.

NEŠŤASTNÍK BOABDIL

Muhammad XII., známý jako Boabdil, byl dvaadvacátým panovníkem z dynastie Nasrovců a byl to on, kdo uzavřel kapitolu posledního muslimského království na Pyrenejském poloostrově. Říkali mu také el chico – chlapec, nebo el zogoybi – nešťastný. Druhého ledna 1492 bychom sotva našli většího nešťastníka. Krále, jenž se stal vazalem. Krále bez království. V mešitě Alhambry se toho dne vůbec poprvé sloužila křesťanská mše. Smlouvy byly podepsány, klíče od Granady předány vyslanci katolických králů, Isabelly a Ferdinanda. Některé zdroje uvádějí, že Boabdil byl ušetřen posledního ponížení a nemusel na výraz své kapitulace políbit křesťanským veličenstvům ruce.

Pokud ale můžeme věřit zápiskům Kryštofa Kolumba, opak byl pravdou. „Potom co Vaše Veličenstva ukončila válku s Maury, kteří vládli Evropě, a dobyla skvostnou Granadu, kde jsem 2. ledna tohoto roku (1492) viděl královské prapory vztyčené na věžích Alhambry, viděl jsem maurského sultána vycházet z městských bran a líbat ruce Vašich Výsostí…” poznamenal si budoucí objevitel nového kontinentu do svého deníku.

Zdali pak si Boabdil vzpomněl na Tárika ibn Sijada, který se roku 711 vylodil v doprovodu deseti tisíc mužů u Gibraltaru, aby rozprášil vojsko vizigótského krále Rodericha a učinil tak z Pyrenejského poloostrova muslimský emirát? Trvalo celých osm set let, nežli se křesťanští králové dočkali této chvíle, kdy dílo reconquisty bylo dokonáno. Muslimové nazývali území, jež ovládali, Al-Andalus, a navzdory vnitřním nepokojům uvnitř říše zde vznikla nejvyspělejší společnost celé středověké Evropy. Arabové se při svých výbojích v oblasti Blízkého východu a Středomoří seznámili s věděním antických velikánů, a tak právě zde v Andalusii opět oživly myšlenky Pythagorovy, Hippokratovy, Galénovy či Euklidovy a šířily se křesťanskou Evropou dál, až z nich v Itálii vzklíčila renesance.

Snad je to zákon bohů, že každý zlatý věk musí jednou skončit. A tak si křesťané po stovkách let brali to, co považovali za své, až zbyl poslední kousek. Granada. Podle legendy, když Boabdil opouštěl svůj palác, na kopci ještě zbrzdil svého koně, aby se naposledy ohlédl za Alhambrou a neubránil se slzám. „Nebreč jako žena nad tím, co jsi nedokázal ubránit jako muž,“ nešetřila ho matka Fátima. Tomuto místu se dodnes říká „poslední Maurův vzdech“.

RAJSKÁ NÁVŠTĚVA

Nelze se divit Boabdilovi, že se s Alhambrou těžce loučil. Díky jeho nasrovským předkům vznikla tato rajská zahrada a on, nešťastník, byl vyhnán z ráje. Isabellu s Ferdinandem stál relativně almužnu. Alpujarraská údolí, třicet tisíc zlaťáků a záruku náboženských svobod Boabdilovým poddaným. Z posledního ale brzy sešlo…

Vydáte-li se navštívit Alhambru v letních měsících, připravte se na nejhorší. Budete se mačkat v turistické tlačenici a pravděpodobně už ani neseženete vstupenku. „Kolik lidí tudy denně projde?“ ptám se Manuela, mladíka, který tady už pár let provází. „Může to být i šest tisíc. Maximum, kolik pustíme, je šest tisíc šest set.“ Aby nedošlo ke kolapsu, na vstupence je uveden čas, do kdy musíte být u bran hlavní atrakce: Palacios Nazaríes. A nedochvilnost se netrpí ani v ráji.

Když sem roku 1829 dorazil americký diplomat a spisovatel Washington Irving, aby zde našel inspiraci pro své dílo „povídky z Alhambry“, objevil omšelý a bohy zapomenutý ráj. Za jeho zachování údajně vděčíme vojákovi, který neuposlechl Napoleonův rozkaz a nevyhodil palác do povětří. Je fascinující, že na první pohled působí „Červený hrad“ pouze jako bytelná pevnost. Ani největší snílek by si netroufl pomyslet, jaké poklady najde uvnitř. Irving napsal: „Díváme-li se na ni zvenčí, je to hrubé nakupení věží a cimbuří bez patrného pravidelného plánu a architektonického půvabu. Neposkytuje vůbec představu o půvabu a kráse, která čeká na diváka uvnitř.“

Alhambra není jeden palác, je to celý komplex staveb zbudovaný různými vládci v různých obdobích. Stavební materiál tohoto díla je až překvapivě prostý. Především sádra, dřevo a dlaždice, opracované ovšem k dokonalosti. Maurští stavitelé dokázali mistrně skloubit architekturu s přírodními prvky. Jejich jména zůstala neznámá, jediný podpis, který zachovali, jsou otisky dlaní. Jezírka, fontánky, pomerančové a citrusové háje, vlahý vzduch díky zavlažovacímu systému, hra světel a stínů... To vše napomohlo vytvořit ráj na Zemi, jak si ho emíři představovali podle četby koránu. Časté poselství, které se objevuje na zdech Alhambry, hovoří jasně: Není vítěze kromě Alláha.

V době maurské nadvlády bychom v Granadě našli třicet mešit, dnes jedinou. Hlas muezzina se znovu rozezněl v roce 2003, tedy po více než půl tisíciletí, kdy Boabdil dal Granadě sbohem. Díky štědrému daru arabského šejka, který ji nechal vybudovat, jsem se mohla usadit na lavičku před mešitou a nasávat atmosféru Orientu na jihu Evropy.

TO JSOU PANORAMATA!

Prošla jsem maurským bludištěm, abych se dostala sem, k božské vyhlídce, na náměstí Mirador de San Nicólas. Jestli chcete mít nejlepší záběry Alhambry, pak odsud! Křivolaké uličky arabské čtvrti Albayzin jsou labyrintem, v němž je radost zabloudit. Bílé domečky, které pamatují zlatý věk Granady, nezapřou svou maurskou minulost. Kašny, zahrady, pestré ornamenty… Od roku 1984 je středověký Albayzin spolu s Alhambrou na seznamu UNESCO. 
„A tohle jsou cármenes,“ říká mi Granaďanka jménem Cristina a ukazuje na domy se zahradou skryté za vysokou zdí. Že by je něco pojilo s Carmen? Ani náhodou. Carmen je arabský výraz pro vinici a tyto domy zde začali stavět maurští vládci ve 13. století. „Dnes jsou tyto nemovitosti velmi žádané a drahé,“ doplňuje Cristina. Do oka mi padl zvenčí nenápadný dům. Sen, který za šet set tisíc eur mohu proměnit ve skutečnost...

Pouliční umělci, pro které je život nikdy nekončící siestou, vybrnkávají na kytaru tklivé písně. Mi amor. Mi corazón. Ten březnový večer čekala i česká srdce nelehká zkouška. Fotbalový zápas se Španěly o postup na mistrovství Evropy. Arabskou čtvrtí se tak překvapivě často linula i čeština. „Takhle bych žít neuměla,“ řekla Češka při pohledu na hudebníka, který si celý svůj svět nesl v jednom batohu. „Zase bys byla svobodná. Nevláčela bys s sebou složenky a starosti s hypotékou,“ argumentoval pragmaticky její protějšek. „To sice jo. Ale já potřebuju vědět, že se mám večer kde vykoupat.“ uzavřela žena své filozofické okénko.

Na špičce arabské čtvrti je rušno jako v kotlíku, ve kterém smícháte různé kultury a s nimi i různé představy o „kvalitním“ životě. Vedle skupinky distingovaných německých turistů pobíhají mladíci s dready, oblečení podle vlastních módních trendů. Prodávají korálky a šperky, které sami vyrábějí. Smějí se, hrají na kytaru a tančí… Vůně jasmínu se sem tam mísí s nezaměnitelnou vůní marihuany. Hipísáckou idylku občas naruší poškorpení psi. Křehká Asiatka ve fialových kalhotách s květinovými ornamenty drží kastaněty. Klap klap. Ozývá se těžkopádně. Nejde jí to, ale nevypadá, že by se nechala odradit. A tak to zkouší stále znovu... Najednou, jako když luskne prsty, mám chuť kroutit rukama a rozvlnit boky. To si kastaněty vzala do rukou stará Španělka. Zralá dáma se šátkem na hlavě v sobě probudila Carmen a učila asijskou dívku tomuto prastarému umění.

Čas se tu na chvíli zastavil i pro mě. Nemohu se nabažit pohledu na zasněžené vrcholky Sierra Nevady. Jsou tu jako strážci bdící nad Alhambrou. Nejlépe by tuto dokonalost vystihla slova homolkovského klasika: to jsou panoramata!

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group