ikoktejl

Chihuahua!

TEXT A FOTO: ZDENĚK DIVÍŠEK

 

„Bezpečnostní situace v Mexiku je v současné době vyhrocena v důsledku eskalace násilí mezi drogovými kartely. Z tohoto důvodu se turistům nedoporučuje cestovat do států na hranicích s USA,“ varuje na svém webu ministerstvo zahraničí. No, to zní jako výzva ne?

Dnes, zpětně, mohu z vlastní zkušenosti říct, že severní Mexiko není zdaleka tak nebezpečné, za jaké se považuje. Tedy pokud se vyhnete příhraničním městům a dodržujete jistá pravidla hry. S přítelkyní jsme procestovali vnitrozemní státy Chihuahua a Durango a z naší cesty si odnesli nezapomenutelné zážitky. Jmenované státy cestovateli nenabídnou ani příjemné pláže, ani mayské pyramidy jako jih země, zato ho provedou zajímavou horskou krajinou s obrovskými kaňony, vesničkami s „drsnými“ domorodci, ranči se skutečnými kovboji a vlijí mu do žil trochu povinného dobrodružství, o němž bude později tak rád nad sklenicí piva vyprávět svým kamarádům.

Zatoužíte-li po cestě do stejných míst, jakými jsme putovali my, obrňte se pořádnou dávkou trpělivosti. Určitě ji oceníte při čekání na sporadicky projíždějící auta, které se může protáhnout i do druhého dne. V horách totiž nenarazíte na žádné autobusy, jež by vám pomohly cestu zkrátit. Zdolání některých dlouhých úseků, pospojovaných jen horskými prašnými silničkami připomínajícími místy spíš vyschlé koryto řeky než cestu, nám tak zabralo i několik dnů. Byly dny, kdy se neobjevilo ani jediné auto. Když už nám ale panenka Marie, jejíž obrázky a sošky jsme potkávali při silnici téměř na každém kilometru, do cesty některé z nebe seslalo, vždy zastavilo. V těchto ztracených drsných končinách neexistuje, že by si lidé vzájemně nepomohli.

 

ko1206_mexiko_severni_frontpage_shutterstock.com_shutterstock_26302831

PRAVIDLA HRY

Vydrápali jsme se na otevřenou zadní korbu džípu, kde už seděli vesničané nebo byla zaskládaná zbožím z nejbližšího městečka, kukuřičnými klasy, pytli s odpadem či pneumatikami a radostně se kodrcali dále. Zvířený prach nám pronikal do úst i nosu, usazoval se na našich už tak špinavých tělech, ale nestěžovali jsme si. Tyto nepříjemnosti nám byly mnohonásobně vynahrazeny nádhernými horskými sceneriemi a usměvavými tvářemi našich spolucestujících, ze kterých jsme četli zvědavost. „Co tady ti gringové chtějí? Kde se tu vzali?“ Naší chabou španělštinou, skládající se z pár prvních lekcí z učebnice pro samouky, jsme neobratně vysvětlovali, co nás do jejich hor přivádí.

„Ne, opravdu nepašujeme motu,“ jak místní nazývají marihuanu, která se v horách pěstuje ve velkém a je příčinou přestřelek mezi mafiány a vojáky, i mezi drogovými kartely samotnými. Když jsme se prvně střetli na prašné cestičce uprostřed hor s po uši ozbrojenými vojáky usazenými v armádním džípu, měli jsme strach. Z masek na jejich obličejích vystupovaly nic nenaznačující oči a ani stojící voják držící se rukojeti mohutného otočného samopalu, ukotveného na střeše kabiny auta, nás zrovna nepovzbudil. Do vědomí se nám vkrádaly nepříjemné myšlenky o údajné zkorumpovanosti mexické armády i mnohá varování, která jsme posbírali cestou. Většina gringů pohybujících se v horách severního Mexika s objemnými bágly je prý pašeráky marihuany. „Skutečně na nás takto pohlížejí zdejší horalé i vojenské patroly?“ Několikrát se nám opravdu přihodilo, že vesničané na nás pořvávali „mota mota“ a ukazovali na naše baťohy. S vojáky jsme naštěstí žádné problémy neměli. Při každém setkání s nimi jsme sklopili zrak k zemi a snažili se stát neviditelnými.

Od místních jsme byli brzo poučeni, jak poznáme auta mafiánů, kterými se to v horách jenom hemží. Když jsme na cestě mezi vesničkami potkali několik za sebou jedoucích aut s černými neprůhlednými skly, byli jsme si jisti, že máme to potěšení se členy drogového kartelu. Alespoň tak nám je popisovali zdejší domorodci – auta jsou nová, draze vypadající, a o tom, kdo sedí uvnitř, lépe ani nepřemýšlet. Na rady horalů jsme se po setmění raději na cestách nemotali. Zejména v noci se prý převáží po nejméně frekventovaných lesních stezkách marihuana. Po několika týdnech strávených v horách jsme si zvykli. Stačí dodržovat pravidla hry, tedy ta mafiánská.

 

ko1206_mexiko_severni_img_4899

OŽIVLÝ WESTERN

Z ohybu lesa se po prašné cestičce proti nám vyřítila dvojice mužů na koních a my se nestačili divit. Byli jako vystřižení z nějakého westernu. Na hlavě jim seděla velká bílá sombrera, z rozepjaté vlající kožené bundy s třásněmi vyčuhovala flanelová košile a rozdrbané džíny v pase ukotvené koženým opaskem s blýskavými cvočky a masivní stříbrnou sponou zakrývaly kožené jezdecké kalhoty. I jejich boty s protáhlou špičkou vypadaly stylově. Muži za sebou táhli na lasech dvě vzpínající se telata. Rychle jsme jim uhnuli ke kraji cesty, překvapeně vychrlili pozdrav „Buenos dias“ a ještě dlouho civěli za mizejícími kovboji, sotva viditelnými v oblacích zvířeného prachu.

Část pohoří Sierra Madre, kterou jsme putovali, je doslova poseta rozlehlými ranči. Často jsme potkávali jejich vstupní brány nebo jen narezlé tabule ukazatelů doprovázející nějakou cestu. V hornickém městečku Santa Barbara, hraničícím už se státem Durango, nás v místním baru pozval přiopilý kovboj na rodinný ranč, kde se chystala porážka krav. Samozřejmě jsme si takovou akci nemohli nechat ujít. Dalších několik dnů jsme tak strávili s ním a jeho rodinou na odlehlém ranči, rozprostírajícím se mezi vyprahlými kopci a strmými kaňony. Jedinými dalšími společníky byli už jen kojoti, vyplňující měsíční světlé noci vytím, a malí černí škorpioni ukrývající se pod kameny. Hned jsme se do ranče zamilovali. Jesus, náš nový mexický kamarád, naše nadšení ovšem nesdílel. S jistou nostalgií v hlase nám vyprávěl, jak na ranči kdysi úspěšně hospodařila celá rodina. Okolní travnaté kopce spásala ohromná stáda krav a koní, čítající mnoho set kusů. „Podívej se teď,“ ukázal na několik vychrtlých krav zavřených v ohradě. „Už pět let tady nepršelo. Zvířata nemají co jíst a hynou. Ranč nás už neuživí,“ smutně zakončil své vyprávění.

V posledních letech již na ranči nikdo na stálo nežije. Jesusova rodina si občas na výpomoc najímá jednoho zkušeného kovboje s dospívajícím synem. Oba jsme poznali při naší návštěvě. Obdivně jsme sledovali, jak se jim podařilo během chvíle nahnat z kopců pár zdivočelých koní a zkušeně je chytit do smyčky lasa. Pak s koňmi vyrazili do hor hledat stádo krav s telaty, které se už po několika hodinách tísnilo v ohradách. Ze stáda museli vybrat všechny mladší kusy a označkovat je, aby bylo jasné, že patří právě jejich rodině. Každý ranč míval svoji speciální značku, která byla dokonce evidována na k tomu určeném úřadě. Jesusovým kravám byl odříznut kus pravého ucha ve tvaru trojúhelníku. Našemu kovboji vždy stačil jediný pokus, aby lapil vybrané tele do oka lasa. S pomocí dalšího muže teleti svázali přední i zadní nohy a povalili ho na zem. Označkovat tele byla pro kovboje otázka vteřiny. Při pozdějším porcování zabitých krav jsem už pomáhal i já. Čerstvé krvavé steaky chutnaly jedinečně!

V MĚDĚNÉM KAŇONU

Už několik let nepoužíváme na našich toulkách světem knižní cestovní průvodce. Někdy se držíme mapy, často jedeme tak říkajíc za nosem. Naším cestovatelským motem zůstává ono osvědčené: „I cesta může být cíl.“ Vždyť velká očekávání také znamenají velká zklamání.

Když jsme se neočekávaně ocitli tváří tvář ohromnému Copper Canyonu, v rozlehlém národním parku Barranca del Cobre, úžasem jsme téměř oněměli. Jak jsme se záhy dozvěděli, Copper Canyon patří k jednomu ze třinácti přírodních divů Mexika a je údajně mnohem větší než světoznámý Grand Canyon v USA. Původními obyvateli kaňonu byli indiáni Tarahumarové, kteří jsou věhlasní pro své neuvěřitelné běžecké schopnosti na dlouhé vzdálenosti. Žijí zde dodnes. S rozpaky jsme pozorovali copaté indiánky, které sporadickým turistům prodávaly ručně tkané šály a pletené proutěné koše. Hned mě zaujala jejich barevná načechraná sukně, přes rameno přehozená šála, a především zářící dlouhé froté ponožky v gumových sandálech, které měly vyrobené ze staré pneumatiky.

Sestoupili jsme po vyšlapané indiánské cestičce v lese do útrob kaňonu, kde jsme zjistili, že tradiční život je indiánům stále vlastní. Jejich prťavé domečky z nevypálených cihel, s doškovou, břidlicovou nebo jen igelitem krytou střechou jsou rozházeny v srdci kaňonu. Někteří indiáni dokonce žijí pod skalním převisem v igelitovém přístřešku, přesto to nevypadá, že by si stěžovali. Mexická vláda v posledních letech investuje do zlepšení životních podmínek obyvatel zdejších hor. Otázkou je, zda to vůbec chtějí či potřebují. Mohlo by se stát, že několik století přežívající společenství definitivně vymizí.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group