ikoktejl

Oslepující svět

TEXT A FOTO: JIŘÍ KOLBABA

 

Jediné místo na Zemi, které si žádný člověk dosud nezabral. A jediné, kde má také příroda navrch. Krásná a tajemná Antarktida nabízí svá tajemství, ale jen pokud k ní přistupujete s náležitým respektem.

Po přistání v Buenos Aires vše proběhlo jihoamericky zdlouhavě, ale zdárně. Vystoupil jsem před budovu letiště a polilo mě neskutečné horko, teplota dosahovala 36 stupňů. V Praze jsem nastupoval při extrémních minusových teplotách a letěl jsem přece do Antarktidy. Kalhoty z trojvrstvého gore-texu, poctivá péřovka a vysoké hřejivé boty od Merrellu... Stačil jen nepatrný pohyb a už ze mě lilo. Po mnoha zmatcích a hodinovém zpoždění jsem nakonec s Aerolíneas Argentinas přeletěl do Río Gallegos, hlavního města provincie Santa Cruz.

Velmi brzy jsem se zorientoval a za pár desítek minut už povlékal postel v jakýchsi předpotopních kasárnách přímo na letišti. Zprvu to vypadalo divně, ale měl jsem informace, že tady je někdo, kdo zná někoho, jenž prozradí někoho, kdo mi pomůže při plánované cestě na Antarktidu. A skutečně, druhý den jsem se sešel se sympatickým kapitánem Alonsem a vše jsme do detailu domluvili. Přelet vojenským speciálem Herkules do Antarktidy byl naplánován za několik dní, a tak jsem volný čas využil pro cestování po argentinské a chilské Patagonii.

 

ko1207_kolbaba_07

Krásné divadlo se odehrává jen 80 kilometrů od základny. Tam se do Canal de los Témpanos – Kanálu ledových ker – denně s ohromným rámusem noří tuny pohádkově namodralého ledu z ledovce Perito Moreno, jednoho z největších přírodních skvostů světa. Jediného ledovce, který neubývá, naopak prokazatelně roste. Strávil jsem tam tři dny a skoro se od něj ani nehnul. V přítomnosti tak nadpozemské přírodní krásy mi zase po nějaké době bylo absolutně skvěle. Abych mohl fotit až do pozdního večera a od časného rána, přespal jsem vždy ve voze. Myslel jsem si, že jsem na odloučeném místě docela sám, ale to jen do té doby, než jsem si všiml strašidelných stínů. Sporadicky vykukující měsíc mi odhalil, že kolem vozu se vytrvale potulují urostlé lišky. Jistě o mně věděly a přišly mi prostě dát dobrou noc. Tak jak se na slušné lišky na konci světa (byl jsem nedaleko oblasti, která má přívlastek Fin del Mundo) sluší.

Po návratu zpět do kasáren se v rozhovorech stále více objevovala slova Antarktida, Herkules a Marambio. Nic konkrétního se ale nedělo. Byl jsem před „gumovým“ časem, vojenskou logikou této jednotky, ale hlavně před vrtkavým počasím již dříve varován, takže jsem to bral docela se stoickým klidem. Utíkal den za dnem a pátý den ráno jsem náhle dostal rozkaz sbalit rychle zavazadlo a připravit se na odlet letadla. No, byl to spíše pokyn – jsem přece jen civil. Sen se začal naplňovat.

V ledovém světě

Vojenské letadlo Hercules C-130 mi připomnělo silnou scénu z filmu Vlasy. Dokonce jsem se šel podívat, zdali má vzadu mohutnou sklápěcí rampu, po které vpochodovali do útrob obra vojáci, odvedení do války ve Vietnamu. Nastupoval jsem téměř obřadně. Vyvrcholením bylo pozvání do kokpitu a seznámení s kapitánem. Směl jsem tam dokonce zůstat i při přistání na ranveji argentinské stanice Marambio. Známá antarktická základna na ostrově Seymour se měla stát na pár hodin přestupní stanicí. Vše však nakonec bylo úplně jinak. Antarktida je naprosto ojedinělé místo. Tady neplatí pravidla, podle kterých lidé žijí. Vše je zde řízeno přírodními zákonitostmi a mechanismy. Člověk je na veškeré rozmary Antarktidy krátký. Jakékoliv podcenění přírodních sil a přecenění těch vlastních vedlo v minulosti již mnohokrát k nevyhnutelným katastrofám. Antarktida jich zná stovky.

 

ko1207_kolbaba_08

A tak, i když jsem měl na Marambiu zůstat jen pár hodin a pokračovat dál na českou vědeckou stanici Johanna Gregora Mendela na ostrově Jamese Rosse, strávil jsem zde – jediný cizinec – s argentinskými vědci, vojáky a podpůrným personálem víc jak dva týdny. Nejdříve bouřlivé počasí, téměř stokilometrový vítr strhával do vodorovného letu sníh i jemný písek, později pro nedostatek leteckého benzinu nemohly helikoptéry vzlétnout. Nebyl jsem jediný, kdo na zásobovací loď netrpělivě čekal. Dozvěděl jsem se, že na stanici došel cukr, ale co horšího, nebylo už maté, tradiční argentinská obdoba čaje. Závislost Argentinců na tomto národním nápoji je tak silná, že by to časem, umocněno izolací stanice, mohlo značně zvyšovat nervozitu mužstva.

Čas jsem tedy využil pro dobrodružné výpady okolo stanice. Musel jsem být opatrný. Je zaznamenáno mnoho případů, kdy lidé ztratili v bouři cestu a umrzli třeba jen pár desítek metrů od cíle. V extrémních podmínkách jsem testoval fotografické vybavení, oblečení a nakonec i sám sebe. Stále víc a víc jsem se skláněl před duchem a bojovností všech polárních objevitelů, badatelů a dobrodruhů, kteří se nesmazatelně zapsali do historie objevování ledového kontinentu. Denně jsem si připadal jako na jiné planetě. Mnohokrát jsem skončil v tak neprůchodném terénu, že jsem ani nevěřil, že projdu. V takových místech, víc než kde jinde, mě neustále napadalo, že našlapuji na půdu, kterou ještě nikdy přede mnou nikdo svou nohou neoznačkoval. Nevím, mám-li z toho mít radost, nebo si to spíš vyčítat. Směs vzrušujících pocitů objevitele i provinění, že svou přítomností definitivně ničím panenskost zdejší krajiny.

Také jsem „objevil“ neuvěřitelně rozlehlé lokality s pozůstatky prehistorického podmořského světa. Miliony, a to rozhodně nepřeháním, fosilií různých druhů mořských mušlí a ulit tu ležely navrstveny s kousky zkamenělých korálů. Nikdy bych si nedovedl představit, že něco takového uvidím. Důkazy, že Antarktida, než našla tuto svoji zeměpisnou šířku a došla mohutného zalednění, prošla v prehistorii různými fázemi a geologickými změnami. Vždyť v období křídy – před 144 až 64 miliony let – se po této části někdejšího prakontinentu Gondwana proháněli dinosauři a vačnatci tudy migrovali mezi Jižní Amerikou a Austrálií.

Přelet nad českým hnízdem

Denně jsem s vedením základny vyjednával přepravu ke krajanům. Dokonce jsem již několikrát čekal se záchrannou vestou v leteckém terminálu vojenské základny Marambio, ale vždy nakonec z letu sešlo. Až jednou… Bylo pěkné počasí. Okamžitě po vzletu helikoptéry jsem se pustil do překotného focení všeho, co jsem z okénka zahlédl. Najednou rána… a chvíli jsem nevěděl, „která bije“. V hlavě prázdno, ruce také prázdné (aparát mi spadl na podlahu stroje), v očích krev. Stalo se neuvěřitelné, vojenské helikoptéře se za letu utrhly dveře a snesly se do hlubin Wedellova moře! Při pádu mě ještě stačily zranit v obličeji, na noze a ruce. Zranění to nebyla příliš vážná, ale krev v obličeji a na žluté záchranné vestě pilota i posádku značně vyděsila. Ihned stroj naklonili tak, abych nevypadl, a obě helikoptéry se vracely na základnu. Mrazivý vítr mě ale brzo probral. Snad podvědomě, ale docela bezprostředně po incidentu jsem sebral z podlahy fotoaparát a pokračoval ve snímání. Teď už pěkně bez rušivého skla – sen každého fotografa. Slibovali mi, že po ošetření a montáži nových dveří ještě tentýž den odletím. Dokonce i novou vestu mi uvázali. Po několika hodinách bohužel rozhodli jinak. Musel jsem na stanici Marambio vydržet ještě další týden.

Večer na základně proběhl docela zvláštně. Chlapi nosili pití a chtěli si se mnou připít na zdraví. Mluvilo se o štěstí v neštěstí. Kdyby ty dveře odletěly do rotoru, tak jsme se poroučeli do mrazivé vody i my. Přežít takový pád by ještě nemuselo znamenat, že je vyhráno. V ledové vodě Antarktidy vydrží lidský organismus při životě maximálně dvě minuty. I to je jeden z důvodů, proč argentinští orli létají vždy ve dvojici. Nikdo z důstojníků a pilotů Fuerza Aérea prý nic podobného nepamatuje. Incident se řešil až v ústředí leteckých sil v Buenos Aires. Byl jsem tak trochu hrdina i škůdce – někteří mě podezírali, že jsem to udělal kvůli lepším fotkám. Později mi došlo, že pokud bych neměl před obličejem aparát, mohl jsem být zraněn daleko víc. Kovová sluneční clona dostala takovou ránu hranou, že se neuvěřitelně zdeformovala. Zranění na obočí a na nose mi způsobila až zadní plochá stěna kamery.
Z toho plyne jednoznačné poučení: „Foťte, prospívá to životu a zdraví!“

Na čtvrtý pokus se sen konečně naplnil. Ani ne po hodině letu jsem se přiblížil k severnímu výběžku Ulu Peninsula. Přes okénko helikoptéry vypadala česká stanice Johanna Gregora Mendela v porovnání s Marambiem daleko upraveněji, komorně a mile. Pilot udělal velký oblouk nad stanicí a měkce přistál. Seskočil jsem ze stroje a v hluboké úkloně se přiblížil k hlavní budově vytoužené základny. Předklonit jsem se musel. Velí to předpis, jak z helikoptéry správně vystupovat. Byla v tom ale i symbolika. Právě se mi splnil letitý sen.

Polární Benátky

Základna stojí na břehu, jen několik desítek metrů od průlivu prince Gustava. Téměř osm kilometrů daleko se tyčí Red Island a horizont lemuje dynamicky členěné východní pobřeží Antarktického poloostrova. Scenerie tvořená ledovcovými splazy, skalnatými nunataky a pásy tmavých hornin. Nalevo Bibby Hill, napravo Cape Lachman. Ty už ale jsou na „našem“ ostrově Jamese Rosse. A mezi tím neuvěřitelně dynamický provoz, připomínající gondoly v Benátkách ve vrcholné sezoně. Ty gondoly však byly z různě barevného a různě starého pevninského i mořského ledu. V závislosti na směru větru a vodních proudů se přemisťovaly na mořské hladině všemi směry.

Vzhledem k tomu, že se můj příjezd na „Mendela“ značně zpozdil, bylo jasné, že dlouho zde nepobudu. Stanice se musí vždy v první půli března zazimovat a vědci se přesunou zpět do svých domovských pracovišť a univerzit. Snažil jsem se využít každé minuty. Focení okolo stanice jsem prokládal cestami na místa, kde jednotliví badatelé či týmy mají své pokusné plochy a měřicí přístroje, kde sbírají další a další materiál ke zkoumání a porovnávání. Po večerech vědci hodnotili data z přístrojů nebo prováděli první analýzy získaných vzorků. Většina vědecké práce čeká je i jejich kolegy vždy až po návratu domů.

Nezapomenutelná byla zejména rána. Odliv odhalil až téměř 300 metrů mořského dna a já se mohl vydat přímo mezi ty úchvatné kulisy, které tam různě poházeny zůstaly „zaparkovány“ až do dalšího přílivu. Chladné bloky ledu spolehlivě zrychlovaly tepovou frekvenci a tím rozehřívaly tělo. Menší připomínaly auto, větší spíš tramvaj, a ty největší byly velké jako fotbalové hřiště. Každodenní úchvatné divadlo nabízelo pozornému divákovi tak silný estetický zážitek, že se od něj – zejména v prvních hodinách a dnech – téměř nešlo odtrhnout. Během pár treků po okolí jsem k tomu ještě zaznamenal velmi zvláštní barvy hornin a sedimentů. Pozoruhodné byly geologické struktury, často modelované sopečnou činností. Na nich se místy objevovala druhově bohatá, i když drobná vegetace v podobě různě barevných mechů a lišejníků. Odledněný severní cíp ostrova Jamese Rosse je pro vědce badatelským rájem. Děkuji odpovědným odborníkům z brněnské Masarykovy univerzity, společnosti Czechoslovak Ocean Shipping, letošnímu týmu vědců ze stanice Johanna Gregora Mendela, důstojníkům a pilotům Fuerza Aérea za to, že jsem zde mohl být. Antarktida je kontinent oslepující krásy.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group