ikoktejl

Jezerní království

TEXT A FOTO: LENKA POŽÁROVÁ

 

Jako ve snu jsem si připadala, když jsem objevila zapadlý kout rakouské země plný milých lidí na pomezí s Maďarskem. Neměla jsem tu žádný cíl. Jen jsem se toulala, potkávala se s lidmi a místo si vychutnávala.

Burgenland je nejvýchodnější rakouskou zemí, jejíž území bylo až do konce první světové války předmětem sporů s Uherskem. Název Burgenland čili země hradů dostala pro množství hradů, nacházejících se zejména v jižní části země. Nejznámější je však kvůli Neziderskému jezeru, druhému největšímu stepnímu jezeru v Evropě, které do oblasti každoročně láká tisíce turistů.

 

ko1207_rakousko_burgenland_img_3795

V městečku Neusiedl am See jsem zastavila až na molu u Neziderského jezera, kde je přírodní jezerní koupaliště. Modrá obloha bez mráčku, dvacet sedm stupňů, žloutnoucí listy na stromech a pár plavců. Na začátek října dost netypický pohled. Usadila jsem se v restauraci Mole West, abych se tu posilnila husími játry s meruňkovokardamomovým kompotem a bramborovými šiškami s mákem a rebarborou. Do restaurace se dá dojet přímo plachetnicí, což jsem mohla za dobu mé přítomnosti pozorovat několikrát. Všimla jsem si i jednoho nadšence, který se plavil na voru. Jezero má hloubku jen 1,5 metru a v létě je tu voda teplá jako ve vaně. V obří vaně. Od půlky dubna se odtud dá jet po 43 kilometrů dlouhé cyklistické stezce a kochat se mořem kvetoucích třešní. Ty dávaly odjakživa ráz krajině v okolí městečka Breitenbrunn. Tradici tu ctí a tak je tu k dostání třešňová hořčice, šunka zapečená s třešňovou marmeládou nebo krémový med z třešňových květů. Ten dělá mladý včelař, který si na svém vzhledu nechává záležet stejně jako na designu svého medu. Tedy velmi, neboť hezčí skleničku medu jsem jaktěživa neviděla. Druhého nejhezčího muže Rakouska bych čekala v jiné profesi než včelařské, ale musím uznat, že je na něm hezké ještě něco. Jeho zapálení pro práci.

Kde se čápům líbí

Městečko Rust je podle mě tím nejmalebnějším v celé oblasti. Krásné domky v barokně-renesančním stylu v samotném centru zdobí komíny s čapími hnízdy. Oblast je vyhlášená produkcí sladkého vína Ruster Ausbruch. To dělá skvěle i vinařka Heidi Schröck. Usměvavá energická žena mi ukázala na svém vinohradu přezrálé seschlé hrozny, které sice nevypadaly moc vábně, ale chutnaly skvěle. Jako nejšťavnatější hrozinky!

V pozdním odpoledni jsem si šla do půjčovny na náměstí pro kolo. Nikde nikdo, jen cedule s telefonem. V telefonu se ozval bodrý chlapík a na dálku mi radil, jaké kolo si mám vybrat a odjet na něm. Nebyla zamčená, ani je nestřežila sedmihlavá saň. Po chvilce už jsem jela podle jezera stezkou lemovanou rákosem a vinicemi a kochala se pohledem na zapadající slunce. Když jsem kolo vracela, majitel bodrého hlasu jen spráskl ruce černé od šmíru: „Holka, ale vždyť ty sis vzala kolo pánský a těžký!“ No a takhle srdečných lidí jsem tu potkala několik. Třeba majitele zapadlého řeznictví, který když zjistil, že jsem step viděla jen z projížďky po silnici, mě nabral do svého vozu a vyrazil se mnou po těch pravých prašných cestách. A tak jsem viděla vzácné bílé osly, chundelatá zabahněná prasátka nebo rohatý stepní skot.

Na kolo jsem sedla i na druhé straně jezera a vyrazila k Lange Lacke. V této oblasti je na čtyřicet slaných jezírek plněných dešťovou vodou. Je to ráj pro ptáky a na podzim tu jsou tisíce divokých hus. Sedla jsem do sedla, šlapala statečně proti větru a vzpomínala, jak jsem rázně zavrhla půjčení elektrického kola. Minula jsem spoustu vyhlídek připomínajících posedy, když se najednou setmělo a ke mně se blížil černý mrak. Proletěl nade mnou tisícikřídlý mrak špačků, s kola jsem sesedla s otevřenou pusou a s očekáváním něčeho hrůzostrašného, ale nic takového se nekonalo. Uzemnila mě ta něžná jemnost třepotání křídel. Nádhera, která se jen těžko k něčemu přirovnává. Ani mě nepřekvapilo, že jsem minula i fotografa – těžkooděnce. Se svým půlmetrovým objektivem číhal na některé z mnoha vzácných ptáků, kterými oblast oplývá.

Na ranní rybaření s Helmutem Schwarzem ve vesnici Oggau jsem se těšila tak, že jsem nemohla dospat. Na malé vratké modré loďce to mělo ty správné grády. Nejdříve bylo třeba proplout několikakilometrovým pásem rákosu, a pak jsem konečně mohla na širém jezeře rozpřáhnout ruce ve větru. Jenom jsem doufala, že nepůjdeme ke dnu jako Titanic. Zkontrolovali jsme sítě, do kterých se chytil sumec, štika i kapr a mohla jsem si sáhnout i na klubko svíjejících se slizkých úhořů. No, vlastně Helmut kontroloval a já zdatně přihlížela a snažila se to na vratké loďce ustát. Po návratu jsme společně posnídali uzeného úhoře i kapra. Ty si sám udí a pomáhá mu maminka, která, jak jsem později zjistila, ryby nejí. Jak to ale může vydržet, když manžel i syn rybaří, je mi dodnes záhadou.

 

ko1207_rakousko_burgenland_img_3649

Pro trochu toho šafránu...

Šafrán? V Evropě? Přiznávám, byla jsem tak trochu paf z toho, že se u Neziderského jezera pěstuje vyhlášený šafrán. Dlouhou tradici pěstování oživil před pár lety pan Pinterits. Když jsme spolu seděli nad malými škatulkami a pomocí pinzety porovnávali šafrán místní jemně sušený s méně kvalitním praženým šafránem perským, nestačila jsem žasnout. Chutě byly nesrovnatelné. Kvalitní šafrán dává jídlům nejen barvu, ale i chuť, která u toho mého zatím vždy chyběla. Pan Pinterits mi vyprávěl, že v nekvalitním šafránu najdete při rozboru kousky oranžových bodláků, sušeného masa nebo dokonce cihlový prášek! Vydali jsme se společně na pole, kde už rašily první šafránové krokusy, které kvetou v říjnu a listopadu. Z květu se vytrhnou jen tři červená vlákna, vše se dále ručně přebírá pomocí pinzet. Na jeden gram šafránu je třeba natrhat pět set květů. Není se co divit, že piplavé práci odpovídá i cena. Mimochodem, šafránové speciality můžete ochutnat v restauraci pana Gregoritse ve vesnici Klingenbach. Množství chorvatských jmen napovídá, že se tu mluví stále i chorvatsky. Jeho restaurace pro mě byla malým zjevením. V nevelké místnosti s kachlovými kamny sedí u jednoho stolu štamgasti, kteří mastí karty, u dalšího popíjí místňák pivo, u jiného dělají děti domácí úlohy!

Odolná rajská jablíčka

U městečka Illmitz jsem pátrala po farmě se speciální odrůdou prasat Mangalitza. Bloudila jsem tak dlouho, až jsem dorazila zpět k jezeru. Všechno špatně, pomyslela jsem si, a vtom jsem zjistila, že jsem tady sice špatně, ale v pravý čas. Krásný západ slunce u jezerní hladiny byl opravdu jedinečný. Vedle mě cvakal spouští starší chlápek, který se po krátkém rozhovoru přiznal, že pro radost dělá v důchodu reportáže pro rakouské noviny. Když se dozvěděl, co jsem hledala, vypadlo z něj, že na onu farmu narazil náhodou. Každý jsme sedl do svého vozu a jeli za sebou silničkou, kterou bych spíš nazvala cyklostezkou. Až k prasátkům. Ta byla v tuto chvíli už osvětlena oblohou, na které se slunce vystřídalo s měsícem. Fotit se už nedalo, tak je aspoň škrábu přes plot. Rozloučila jsem se s důchodcovským reportérem, abychom se za hodinu opět šťastnou náhodou setkali ve stejné hospodě. Nad talířem s místními specialitami. Jak jinak než vepřovými.

Vždycky se mi líbí, když si někdo postaví hlavu a dělá věci jinak než většina. Proto mě přitahoval pan Erich Stekovic, který coby vystudovaný učitel netrpí žádnými předsudky, jak se co má nebo nemá pěstovat. Je proslulý pěstováním prastarých druhů ovoce a zeleniny a jen rajčat má na tisíc druhů a stovky odrůd chilli papriček. Ale hlavně svá rajčata nezalévá už osm let, protože jsou odolná a vláhu si prý pomocí dlouhých a hlubokých kořenů sama najdou. A jak taková rajčata chutnají, to jsem se mohla přesvědčit rovnou na poli. Nevím, kdy jsem tak aromatická rajčata jedla. Usměvavý chlápek prostě rebelství nezapře.

Burgenland, a především krajinu kolem Neziderského jezera jsem si zamilovala. Když jsem pomalu jezdila po úzkých cestách, zpívala si přitom, často zastavovala, abych mlčky žasla.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group