ikoktejl

Nejmladší na zemi

TEXT A FOTO: Martin Mykiska

Všudypřítomný kouř a prach, stoupající žár a otevírající se země. Před téměř sedmdesáti lety se zničehonic zrodila před zraky lidí v Mexiku nová sopka a pohřbila vše, co ji stálo v cestě.

Pohled na svět je nejkrásnější z koňského hřbetu, říká staré arabské přísloví. V okolí mexické sopky Paricutín se pohled z koňského hřbetu může navíc zdát jedním z nejzajímavějších. Spolu s indiánským průvodcem jsme vyjeli z vysokého lesa na zvláštní mýtinu. Z plochy pokryté šedým pískem bylo vidět vyrážející mladé, čerstvě zelené borovičky. Působily trochu nepatřičně, jako by je tam někdo napíchal. Za nimi byl vidět začátek jakési skalnaté hradby – čelo lávového pole. Podél čela lávy jsme pokračovali dalších sedm kilometrů. Povrchu dominovala popelově šedá barva, z ní v pravidelných intervalech trčely sazeničky mladých stromků. Někde bylo vidět i stromy vzrostlé – tam se začalo se zkulturněním krajiny dříve, asi tam byla menší vrstva sopečné strusky. Rostlinný svět pomalu, ale jistě osidluje panenské území lávy. Ke konci jízdy jsme stále častěji viděli za lávou vrchol přibližujícího se pravidelně kuželovitého kopce. Byla to sopka, a ne ledajaká.

 

ko1212_mexiko_wire0116_libraryphoto.cr.usgs.gov

Armageddon

Ve středomexickém státě Michoacán se nachází nejmladší sopka na světě. Vulkán Paricutín je navíc zatím jedinou sopkou, jejíž zrod měl možnost člověk pozorovat od úplného počátku sopečné aktivity. Bylo 20. února 1943, Dioniso Pulido pracoval na svém poli. Všiml si, jak se o kus dál na jeho pozemku propadá země. Vše se začalo třást, ozval se hluk, jako když hřmí, a po chvíli začala trhlina chrlit prach a kouř. Pulido se tak stal jediným člověkem na Zemi, který na vlastní oči viděl zrození sopky.

„Ve čtyři hodiny odpoledne jsme se ženou na poli pálili roští. Nechal jsem ji, aby rozdělala oheň a šel jsem sbírat další větve,“ líčil později Pulido svůj neopakovatelný zážitek. „Najednou jsem si všiml, že prohlubeň, která se nachází na jednom z pahorků mé farmy, se otevřela. Měla hloubku asi jeden a půl metru. Ozvalo se hřmění, kolem se začaly třást stromy. Chtěl jsem se vrátit k ženě Paule, když v tom jsem uviděl, jak se z pukliny zvedla jakási hromada vysoká dva až dva a půl metru. Ze zadní části trhliny, kam jsem nedohlédl, začal vystupovat kouř a vylétávat šedý prach. Po celou dobu to doprovázelo syčení či pískání a já ucítil zápach síry,“ vzpomíná Pulido (jeho citace je zveřejněna například v knize: „Paricutin: The Volcano Born in a Mexican Cornfield“, Jim Luhr and Tom Simkin, the Smithsonian Institution 1993). „Dostal jsem strašný strach, pokoušel jsem se vypřáhnout vola, abych ho zachránil, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. Nemohl jsem najít ani mou ženu, ani syna. Pak jsem se trochu vzpamatoval a vzpomněl si na ,Pána zázraků‘ a vykřikl jsem: Požehnaný Pane zázraků, přivedl jsi mne na tento svět, nyní mě zachraň! Znovu jsem se podíval do trhliny, ze které se kouřilo, a konečně jsem přemohl strach. Vyběhl jsem zpět, ale nikoho jsem už na poli nenašel. Myslel jsem, že šli s volem k prameni, ale pramen vyschl. Myslel jsem, že voda zmizela kvůli té trhlině. Běžel jsem do Paricutínu (vesnice), kde jsem našel ženu i syna a přátele. Čekali na mě. Všichni se báli, že jsem zahynul, a že už mě nikdy neuvidí.“

„Výbuchu sopky předcházelo tady v okolí několik zemětřesení. Lidé z nich měli strach,“ vyprávěl mi jednaosmdesátiletý zemědělec Jose Guadalupe Bravo Lorenzo ze vsi Angahuan, kterému bylo v době prvního výbuchu třináct let. „Tu noc, co na poli u vesnice Paricutín začala růst sopka, nám jeden silně věřící muž řekl: Připravme se na soudný den, brzy všichni zemřeme. Všichni se rozbrečeli. A začali si k sobě brát sošky svatých. Teprve za několik dnů k nám přišli lidé z jiných vesnic a ti nám vysvětlili, že se jedná o rodící se vulkán.“
Během následujících 24 hodin na poli vyrostl kužel o výšce 50 metrů. Za týden dosáhl vychrlený sopečný materiál výšky 100 metrů a padající popel začal pokrývat vesnici Paricutín. V březnu erupce zesílila, sloup dýmu dosáhl výšky několika kilometrů. Láva se pomalu rozlévala do okolí.

Pohřbené vesnice

Horké magma 12. června doteklo do těsné blízkosti vesnice Paricutín a následujícího dne byli lidé za pomoci přivolané armády evakuováni. Později se musela vyklidit druhá vesnice, San Juan Parangaricutiro. Během srpna 1944 zmizely obě osady pod lávou. Lidé ale předtím stačili rozebrat své dřevěné domy a materiál odvézt do bezpečí. Co se neodneslo, shořelo, či to pohřbila láva. Jediné, co dnes vesnice připomíná, je kamenná věž a kus oltářní zdi kostela San Juanu trčící z lávového pole.

„Chodili jsme se na tu zkázu dívat. Když láva dotekla do San Juanu, narazila na kostel, nejprve ho obtékala, pak ale prolomila boční zeď, zničila kostel a zavalila obytné domy. Vesnice byla všude kolem kostela. Do naší vesnice ale láva nedotekla, protože jsme na vyvýšenině. Bylo mi tenkrát třináct let,“ uzavírá pan Lorenzo. Erupce sopky trvaly s různou intenzitou devět let, než nyní 400 met¬rů vysoká hora změnila stav na „spící vulkán“. Začátek soptění proběhl ve stylu strombolského typu erupce, tedy erupce, kdy sopka vyvrhuje žhavou lávu vzhůru, ale její většina dopadá zpět do kráteru, a tak nepůsobí bezprostředně velké škody. V případě Paricutínu byla strombolská erupce nezvykle dlouhá, trvala celý rok. Následujících osm let bylo klidnějších, zvolna vytékající láva pokryla území o rozloze 25 km čtverečních. Teprve v posledním půlroce své aktivity přešel Paricutín opět do stavu častých silných výbuchů.

Při putování k sopce jsme na koních dojeli až k samému úpatí kužele. Zde jsme koně uvázali u osamělého stromku a po úzké pěšině jsme pěšky pokračovali kolem vlastního kužele. Zanedlouho jsme se ocitli na rovnějším úseku, obklopeném skalkami a hromadami velkých kamenů. Na mnoha místech se kouřilo – z podzemí vycházela horká pára. Z oblasti s párou nás stezka zavedla přímo k vrcholu, který skrýval sopečný kráter. Po jeho obvodu i ze dna také vycházela pára. Krásně pravidelný kráter má po obvodu 800 m, šlo ho tedy bez potíží obejít. Na jeho vrcholu se držely při životě odolné křehké květinky. Na pozadí okolní měsíční krajiny působily ještě křehčeji.

 

ko1212_mexiko__dsc4027-2

Sopečný kostel

Asi po hodině pobytu na vrcholu jsme se spustili dolů, suťoviskem jsme sjeli přímo ke koníkům. Zbývala nám cesta zpět, spojená s návštěvou lávou zasypané vesnice San Juan. Napadlo mě, že bych mohl lávovým polem projít pěšky a průvodce s oběma koňmi potkat nedaleko San Juanu. Časově to vychází zhruba nastejno. Lávou vede značená stezka, průvodce mi ukázal její začátek a nechal mne jít. Ocitám se v jiném světě. Ztuhlá láva má neuvěřitelně členitý, tvrdý a ostrý povrch. Boty trpí. Na kamenech sporadicky rozmístěné červené tečky mě vedou. Někdy je stezka nepatrně vyšlapaná, jindy musím hledat další puntík před sebou instinktem. Z hlubších krytých míst či prohlubní vyrůstají osamělé stromky, trsy kapradin, keříky. Převažuje temná barva povrchu – černošedá, někdy lehce načervenalá. Puntíky mě vedou cik cak tím bludištěm, spolu s několikerým focením cesta trvá mnohem déle, než jsem odhadoval. Na opačném konci 4 km dlouhé trasy přes lávové pole už na mě průvodce čeká asi pěkně dlouho, z dálky píská na pozdrav.

Na koních pak obloukem zajíždíme na jiné místo okraje lávového pole. Zde nás čeká velmi zvláštní pohled, který činí návštěvu oblasti Paricutín ojedinělou. Z pole lávy ční k nebi osamělá kostelní věž. Z našeho směru není vidět z příliš velké dálky. O to neskutečněji působí, když se nedaleko nás vynoří. Sesedáme a po klikatící se stezce se přibližujeme pěšky až k ní. Kromě věže a zbytku průčelí kostela lze v lávě vytušit obvod kostelní lodě díky dalšímu zdivu zadní části kostela trčícímu z lávy. V ní dodnes zůstal oltář! Jen menší část je zrekonstruovaná, větší je původní. Výzdoba oltáře prozrazuje, že místo je stále vysvěcené. Oltář uprostřed lávy evokující dokonalou zkázu působí za nastávajícího soumraku hodně posvátně i na náhodného návštěvníka z daleké Evropy. Co asi teprve cítí obyvatelé obou zničených vesnic, kteří se zde každoročně scházejí v době výročí zániku svých domovů?
Od roku 1953, kdy se sopka uklidnila, z ní vychází jen horká pára. Seiz¬mologové probuzení aktivity Paricutínu v nejbližší době neočekávají, z vědeckého hlediska tomu prý nic nenasvědčuje. Nacházíte-li se ale přímo nad kouřícím kráterem, jistí si tím vůbec nejste.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group