ikoktejl

Mrtví odcházejí

TEXT A FOTO: Mnislav Zelený

Zažít dnes slavnost mrtvých zvanou kuarup není nic výjimečného. Indiáni rádi sehrají za příslušný obnos celé divadlo se vší parádou. Mnislav Zelený je jedním z mála bělochů, který se rituálu zúčastnil v dobách, kdy byl celý obestřen dávkou tajemství.

Indiánské kultury mají celou řadu obřadů vztahujících se ke kalendářnímu a životnímu cyklu. Je zajímavé, že indiáni Amazonie některé z nich spojují do jednoho kulturního fenoménu. Indiáni z povodí řeky Xingú, obecně zvaní xingúští, dokonce směšují dva obřady z jejich životního cyklu. Jedná se o slavnost mrtvých – kuarup – a obřad dospívání, iniciaci. Dívky, které od posledního kuarupu dostaly menstruaci, mohou vytvořit skupinu pro iniciaci. Xingúští indiáni tvoří pacifickou koexistenci čtrnácti etnik. Jazykově patří k různým jazykovým rodinám, arawacké, tupiské a karibské, avšak kulturně tvoří jeden celek. Vedle stejných obřadů a ritů dodržují například i matrilokalitu, což znamená, že muži odcházejí žít do osady své manželky. Manželství tak společně s intertribálním ritem kuarup či zápasy huka-huka svým způsobem upevňují jejich mezikmenové a mírové spojenectví. A kuarup, podobně jako yurupary či jiné obřady indiánů jsou součástí celé jejich kosmologie.

ko1211 brazilie 014

Slavnost mrtvých má svůj původ v mytologii o jejich stvořiteli Mavutsinimovi. Ten se rozhodl, že navrátí život zemřelým lidem oživením vyzdobených špalků ze stromu mavú. Za pár dní se špalky zvané kuarup už začínaly pomalu hýbat, i když tomu členové osady, v té době ještě zvířata, zpočátku nevěřili. Měli se všichni radovat, a ne lkát nad umírajícími. Špalky málem už už obživly, měly hlavu, ruce, tělo a chyběla pouze jedna noha, která byla ještě dřevěná. Avšak jeden z mužů, který přihlížel, nedodržel zákaz Mavutsinima o dočasném celibátu během obřadu, a celé kouzlo touto nečistotou pokazil. Kuarupy neobživly a navždy se staly jen symboly mrtvých, a ne živých. Lidé, které demiurg Mavutsinim stvořil, už neměli věčný život. Už neobživli při kuarupu, z kterého se stala jen slavnost. Příprava těchto špalků je základem slavnosti mrtvých. Součástí kuarupu pro zemřelé vážené osobnosti kmene, náčelníka, šamana nebo výjimečně pro jejich „bílého otce“ Orlanda Villas Boase v roce 2002, je i prezentace a iniciace panen a zápasy huka-huka. Souvislost iniciace dívek a pohřební slavnosti je třeba hledat v symbolickém spojování začátku a konce, dvou hlavních slavností, kdy se mění podstata člověka. Kuarup je totiž oslavou života, smrti a duchovního vzkříšení. Iniciace je zase oslavou kvalitativní změny dítěte v dospělou osobu schopnou rozmnožování. Z tohoto pohledu narození a svatba nejsou v cyklu lidského života brány za důležitý důvod ke slavnostem.

Cesty do Xingú

Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi dramatický rituál s nádherně vyzdobenými a vymalovanými indiány, zlákal kuarup v posledních letech k řadě návštěv filmové štáby a fotografy z celého světa. Osada se zaplní davy filmařů, fotografů a techniků s kolejnicemi pro kamery, balony, kulisami, cateringem, ubytovnami s leteckým zásobováním. Klid a posvátnost je pryč. Zůstává jen adrenalinová atrakce pro bělošské diváky a snaha tvůrců se náležitě prezentovat v jejich bělošském světě. Bohužel se tím pádem prapůvodní intimita rituálu ztrácí a mění se ve folklorní aktivitu. Mýtus je ničen bělošským humbukem a kšeftem. Ještě donedávna byla totiž slavnost mrtvých bělochům až na malé výjimky naprosto nepřístupná. Navíc se o ní ani příliš nevědělo. Prvním bělochem, který ji asi viděl, byl cestovatel Karl von den Steinen, který do této oblasti přijel v roce 1884 jako první cizinec. Dalšími byli bratři Villas Boasové v roce 1943 při jejich famózní Expedici Roncador-Xingú, která zahájila pochod Brazílie do vnitrozemí. Byli to právě oni, kteří se zasloužili o vytvoření Národního parku Xingú s 22 000 km2 v roce 1961, a tím zahájili i ochranu asi 2500 xingúských indiánů před běloškou devastací. Právě Orlando Villas Boas mě v roce 1989 poslal za náčelníkem Aritanou, vůdcem kmene Yawalapiti.

Aritana mne s tímto doporučením přijal, protože Orlando byl pro ně jakýsi bílý otec, který zachránil Yawalapitie před vyhynutím. V roce 1943 jich bylo pouze osmnáct. V době mého příjezdu jich bylo kolem sto deseti. Po několika měsících jsem byl dokonce adoptován ženou Ayrikou a adoptivním otcem se mi tak stal i její manžel, šaman Guňitze z kmene Kuikuru. Ayrika mi dala jméno Atapana. Účastnil jsem se každodenních činností kmene. S Warípirou jsem rybařil, s Tunuli vyráběl slaný popel potaš z modrých vodních hyacintů, s Jakao sbíral v lese ananasy, s dětmi vyhrabával ze země arašídy, se ženami nosil maniok, pekl placky beiju, každodenně se koupal nebo pozoroval Pajpualo při předení bavlny, Tuho Pesé při náročné výrobě opeření šípů či Guňitzeho léčení s jeho kouřením doutníků, tancem a zpěvem, který jej přiváděly do extáze. Ženy mi se smíchem daly ochutnat šťávu, kterou vymačkávaly z hořkých maniokových hlíz, aby byly jedlé. Naivně jsem se jich totiž zeptal, zda se nebojí, když jsou při strouhání hlíz jedovatou tekutinou celé potřísněné a náhodou by si jí lízly. Tím mi chtěly dokázat, že se nemusí smrti otravou obávat, a já byl náhle postaven před zkoušku. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Alexandera von Humboldta, který, aby dokázal, že kurare působí jen v krevním oběhu, jed spolkl. Odmítnout jsem již nemohl, ztratil bych navždy svoji tvář. Olízl jsem ženám ruce pošpiněné bílou tekutinou. Byla pěkně hořká, jako mandle.

Časem jsem chodil nahý jako ostatní, a prošel jsem i krvavým rituálem rozřezávání ramene, který mi provedl sám šaman tykvovitou škrabkou jajap. Guňitzeho razantní uchopení mých rukou mi dávalo důvěru v jeho profesionalitu. S ničím se dlouho nepáral a rychlými pohyby mi rozřezal obě ramena sadou rybích zubů. Jednalo se zřejmě o piraní zuby, které kůži řežou jako žiletky. Krev mi stékala po rukou. Guňitze se pak sehnul k zemi, kde měl přichystáno pár listů. Sežmolil je v dlani a špinavě zelenavou tekutinou mi potřel ramena. V tom okamžiku krev přestala téct a kapat na zem. Také mi pomaloval nohy rybím ornamentem temnomodrým barvivem genipapo a hlavu mi nabarvil na červeno barvivem z rozdrcených semínek urucú proti zlým duchům.

ko1211 brazilie 005

 

Pohřební rituál

Jednoho dne se začal Aritana malovat černou a červenou barvou. Vytáhl své péřové ozdoby, pečlivě uskladněné v jakýchsi deskách z proutí a listí, a i jaguáří opasky. Skladoval ozdoby pro všechny muže, kteří si je k němu chodili vyfasovat. I já jsem dostal svůj příděl. Ostatní začali náčelníka bez velkých řečí napodobovat, malovat se a zdobit. Bylo jasné, že se chystal obřad. „Pajé Takuma, velký šaman ze sousední osady Kamayurá, zve nás i tebe na kuarup,“ řekl jednoduše Aritana.

Protože nebyl dostatečný počet dívek k iniciaci občas spojované s kuarupem, připravovala se jen samotná slavnost rozloučení s dušemi zemřelých. Jednalo se o jejich tradiční intimní rituál, který si připravili pro sebe. Já, jako člen kmene Yawalapiti, jsem se tak jako první běloch na světě plnohodnotně a aktivně účastnil kuarupu. Nejdříve byla na pořadu složitá a dlouhá příprava všech účastníků, malování těla nejčastěji rudou barvou z urucú a černou barvou z dřevěného uhlí, oblékání ozdob ramen, uší, krku, hlavy. Nakonec jsme si malovali nohy tradičním rybím vzorem symbolizujícím piraně, nazývané merexu, černou barvou genipapo. Ryby jsou totiž pro xingúské indiány životně důležité. Jsou totiž především rybáři, a různé druhy ryb hrají logicky důležitou roli i v jejich mytologii.

Po řádném namalování a vyzdobení jsem s ostatními vyrazil do lesa kácet posvátné kmeny stromu mavú. Byl jsem natřen celý na černo, kolem pasu měl jaguáří opasek a svazky bavlněných barevných nití mi chránily ohanbí. Dřevo mavú je velmi tvrdé, kácení je proto náročné. Často nás vyrušovaly včely a sršně, což vždy bylo důvodem všeobecného veselí a útěků před jejich žihadly. S několika metrovými kmeny na ramenou jsme vpochodovali do osady Kamayuráů. Ti nás již čekali s velkými nádobami žlutého zfermentovaného nápoje z ovoce pequí. Pohřebiště mrtvých, jejichž duše čekaly na rozloučení již pár let, bylo tradičně umístěné před domem mužů ve středu osady, tvořené asi šesti velkými malokami. Pajé Takuma vše nenápadně organizoval. Začali jsme s těžkými kmeny na ramenou tancovat pomalými a houpavými, jakoby medvědími kroky kolem pohřebiště. Vedle mne tancovali muži z osady Yawalapitiů. Každý z nich měl na zádech v rudých a černých barvách vymalované nejrůznější zvířecí symboly. Nejčastěji jsem poznával anakondu, piraně, jaguára.

Rituál byl plný emocí a krásy. Jednalo se o velký spirituální zážitek, poslední setkání s dušemi svých známých, svých přátel, svých příbuzných. Obřad má zachránit a přinést těmto duším posvátný klid a označit začátek nového života v osadě duchů. Kuarup tedy zemřelým navrací nový život. Kmeny mavú, ze kterých Mavutsinim vytvořil lidi, symbolizují zemřelé. Při vzpomínání na významné osobnosti se kmen řeže na špalky, které se zdobí bílou hlinkou obrázky ryb a peřím. Po skončení obřadu se naházejí do řeky. My jsme kmeny začali rozsekávat na malé špalky, z kterých jsme stavěli Dům mrtvých. Někteří pracovali se sekerami, jiní, i já s mačetami. Aritana pod vedením Takumy vyryl do země pohřebiště tvar posvátného Domu mrtvých. Jedni vyhrabávali hlínu, jiní zasazovali špalky do země, další je stahovali liánami k sobě. Hodiny a hodiny namáhavé práce, na kterou indiáni nejsou příliš zvyklí. Tropické slunce nad námi nelítostně žhnulo. Cítil jsem, že Yawalapitiové i Kamayuráové toho mají tak nějak dost.

Slunce pálilo, a tak jsme se nalévali žlutavým hustým nápojem z plodů pequi. Všem tekl pot po zádech. Takuma spokojeně chodil kolem a vůbec nevypadal jako nejdůležitější osoba. Ba právě naopak. Tak ovšem činí šamani. Nebyl vyzdoben ani namalován. Chodil v roztrhaném triku a kalhotách od bělochů zřejmě proto, aby neupoutával pozornost zlých duchů. Ti nejváženější chodí totiž u indiánů co nejnenápadněji. Důležité jsou jejich duchovní schopnosti a znalosti, ne povrchnosti jako je oděv. Bylo po poledni, když kuarup vrcholil. Pozůstalí se sesedli kolem Takumy, tiše vzpomínali na zemřelé a lkali. Pajé jejich jménem rozmlouval s dušemi zemřelých a žádal je o konečný odchod do zásvětí. Od své smrti totiž stále přebývaly v okolí živých lidí a občas je lákaly k sobě. Do záhrobí se jim ještě nechtělo. Právě k tomu slouží kurup. Má jim usnadnit cestu k zahájení nového života v zásvětí. V případě, že se to šamanovi se všemi dušemi nepovede. Tehdy Takuma coby psychopompos odvádí duše zemřelých do světa mrtvých. Špalky se pak naházely do řeky, zatímco my jsme se šli ochladit do jezera.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group