ikoktejl

Vězení letargie

TEXT A FOTO: Ondřej Kolman

„Co udělali s dětmi? To se snad radši ani neptej…,“ odpovídá Solomon a své velké uzlovité ruce zkříží na klíně. „Otec byl voják, vládní voják, jestli mi rozumíš. Žili jsme v neustálém strachu, v hrůze, že zase přijdou. Pokud by se dozvěděli, že je táta u armády, přijeli by v noci, jako za ostatními. Proto jsem utekl, vzal jsem ženu a děti a teď žiju tady, v Kakumě.“

Kakuma je druhý největší utečenecký tábor v nejnehostinnější poušti na severozápadě Keni, v oblasti sousedící těsně se Súdánem a Ugandou. Tábor je postaven na udusané hlíně, africké slunce vyhání rtuť teploměru pravidelně nad čtyřicet stupňů. Procházíme ulicí a žhavý vítr nám žene do očí pouštní prach a písek, který bodá do obličeje jako tisíce žhavých jehliček.

ko1301 kena kakuma kakuma - small v.jpg

„Vždycky přijeli a začalo zabíjení. Znásilnili ženy a pak je zpracovali mačetami. Doma byl navíc strašný hlad, hlad a vše prostupující strach, rozumíš? Nikdy jsi nevěděl, jestli se dožiješ druhého dne. Tady je to lepší, je tu hlad, ale nemáš strach. Není tu zabíjení, a když, tak se to nedá porovnat se Súdánem. Šťastný? Ne, to teda nejsem, ale žiju.“

Kakuma je rozdělena do zón podle národností. Jsou tu uprchlíci ze sousedního Súdánu, Etiopie, Ugandy, Somálska, Burundi, Konga, Eritreje a Rwandy. Buďto prchají před válkou, nebo před hladomory. Každopádně vždy před smrtí. Tábor je spravován Organizací spojených národů, ze které tu občas vidím bílá terénní auta s velkými modrými písmeny UN.

„Tady dostáváme 3 kg kukuřičné mouky, 3 kg pšenice, 1 a půl litru oleje na 15 dní. Takže máš stejně pořád hlad. Ale dá se s tím vyžít, dokonce někteří ušetří jídlo, aby je potom mohli prodat a mít alespoň nějaký peníze. Voda je zdarma, ale ne vždy dostupná. Pak chodíme k řece. Odsud nemůžeme jinam, to je zakázaný. Ono stejně není moc kam.“

Kakuma znamená ve svahilštině „nikde“, to kvůli naprosté nehostinnosti této výspy třetího světa. Uprchlický tábor je zde od roku 1992. Lidi přežívající v tomto pekle sužují časté prašné bouře a epidemie infekčních nemocí. Přesto je to tu lepší než v jejich původních domovech, odkud je vyhnaly vraždy, genocidy nebo hladomory.

Problémem je, že Keňa dohodla s OSN, že maximální délka pobytu jednotlivých uprchlíků je 50 let. Nikdo nikoho nenutí, aby se vrátil do svých původních zemí. Podmínky jsou tu sice hrozné, ale lidé dostávají jídlo od OSN zdarma. S návratem do vlasti tak většinou nepospíchají, i když už tam válka či hlad nejsou. Bojí se, že neseženou práci, nebo je tenhle systém prostě naučil dostávat jídlo zdarma. Uvrhl je do letargie, ze které už v podstatě není návratu.

ko1301 kena kakuma kakuma - small iv.jpg

„Nejhorší je hlad, hlad a znásilňování,“ říká Solomon nad láhví kokakoly ve špinavé komůrce sloužící jako místní restaurace. „Znásilnění je v táboře strašně moc, nebo se dostávají různí uprchlíci ven z tábora a znásilňují venkovanky mimo jeho prostor. Ženy se bojí ostudy, znásilnění je tak velké stigma, že o něm většinou mlčí. Rozumíš, některý lidi jsou jako zvířata.“ Koukám na Solomona, kluk, kterému je 26 let, má ženu, dvě děti. Nabízím, že mu koupím ještě jednu kolu. Poděkuje, ale ukáže si rukou na žaludek. Kupuju mu tedy jídlo, maso s fazolemi. V tu chvíli mě přestal vnímat.

Po jídle pokračuje. „Drogy? Ne, na to tady nikdo nemá peníze. Ale dělá se tu podomácku alkohol, a to je velký problém. Sem tam někdo oslepne, ale pálí se dál. Bezpečnost je přes den jakž takž, ale v noci jsou venku jenom kriminálníci. V sedm hodin se každý zalígruje doma v boudě a nevychází ven. Od sedmi je to město duchů a těch, co je lepší nepotkat. Dalším velkým problémem je malárie a AIDS, to tady kosí lidi jednoho po druhém. Sice tu probíhá nějaký očkování, ale lidi stejně umírají.“

Pouštní žár, prašné bouře v kombinaci s HIV a malárií zde dělají ze života jednu velkou výzvu. Největším problémem je ovšem pasivita, na kterou tu lidi uvyknou. V momentě získání statusu uprchlíka jsou totiž automaticky diskvalifikováni z jakékoliv formy výdělečné činnosti na území státu. Někteří pracují pro různé nevládní organizace, ale to je jen zlomek z celkového počtu uprchlíků. Je to past, ze které není úniku. Past příjemnější než smrt. Lidi si zde zachrání život, ale nevědí, co dál s ním. Pracovat nemohou, vrátit se také ne. Zbývá tedy jen letargie a postupná destrukce jakýchkoliv návyků.

„Jak bych to charakterizoval? Je to jako vězení na svobodě. Nevyděláš si nic. Snažíš se, ale co tu můžeš dělat? Já alespoň jezdím na motorce, která není moje, a rozvážím lidi. Většinu peněz musím dát šéfovi. Prostituce tu samozřejmě je, ale kolik holka stojí, to ti neřeknu. Mám přeci ženu.“ Ptám se, jestli by se chtěl vrátit do Súdánu. Solomon dlouho mlčí, kouká na své velké uzlovité ruce. „Jsem tu už čtrnáct let, mám strach vrátit se. Nevím, jestli bych sehnal práci. Tady se dá hlad alespoň vydržet. A ty vzpomínky, ty vzpomínky nejsou dobrý. Děti? Jo, ty děti. Arabové větší odvezli do otroctví, ty malinký vzali za nohy a před našima očima jim roztříštili hlavy o kmen stromu.“

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group