ikoktejl

Ztracený tulák

TEXT: Lenka Stránská

Radiotelegrafická zpráva z ostrova Midway: „Bouře od jihu. Déšť. Silné poryvy větru. Zábradlí na návětrné straně pod vodou. Lůžka mokrá. Stěží udržujeme kurs. Mám se báječně. Přál bych vám, abyste byli na mém místě.“

Tuto zprávu dostali přátelé cestovatele Richarda Halliburtona 24. března roku 1939. Ani tváří v tvář hrozící katastrofě neztrácel tento dobrodruh, autor velepopulárních cestopisů, svůj pověstný smysl pro humor. Čínská loď s ptákem fénixem na zádi jako symbolem štěstí, se kterou se 5. března roku 1939 vydal z Hongkongu, aby proplul Tichým oceánem a mohl tak „vpadnout do Ameriky na čínské džunce“, navždy zmizela. A s ní i Richard Halliburton, nejznámější zapomenutá legenda.

ko1301 tema halliburton dally-and-halliburton

Smělý a romantický

Byl rockovou hvězdou své doby, člověkem, jenž nedbal společenských konvencí a prostě žil. Jeho cestopisy, které vycházely v milionových nákladech, inspirovaly tisíce lidí. Zdolal Matterhorn, proplul Panamský kanál, jako první nafotil letecké snímky Everestu, bojoval s piráty v Macau, nechal se uvěznit na Ďábelských ostrovech, které až později proslavil Charrièrův román Motýlek, jako Hannibal přešel se slonem Alpy, v Mexiku se vrhl do jednadvacet metrů hluboké Studny smrti (po vzoru obětí Mayů), nechal se naverbovat do francouzské legie… Podnikl řadu dalších kousků, které mu vynesly přezdívku Smělý Dick nebo Romantický Richard. Ve své době byl hvězdou, které zářila stejně, jako ta slavného letce Lindbergha. Tak proč dnes o Richardu Halliburtonovi víme tak málo, jestli vůbec něco?

Narodil se 9. ledna roku 1900 v americkém Tennessee. Studium na prestižní Princetonské univerzitě ho předurčovalo k úspěšné kariéře, jenže Richardovou touhou bylo zažívat dobrodružství. Jako dvacetiletý se vydal na malé obchodní lodi Ipswich z New Yorku do Hamburku s pár dolary v kapse. O patnáct let později mu jeho nakladatel nabídl: „Jeďte, kam se vám zachce, a pište o tom, o čem se vám zamane.“

Greenhorn na Matterhornu

Vystoupit na švýcarský štít, který byl proslulý početnými oběťmi, to byla pro dvacetiletého mladíka bez předchozích horolezeckých zkušeností pořádná drzost. Jeden z horských vůdců – Adolf – zjišťoval, zda on a jeho přítel Irvine mají „nějaké kopečky“ již za sebou. „Prozradit mu, že naším jediným doporučením k přijetí do cechu alpinistů je umění stoupat po schodech, jsme si netroufli,“ píše Halliburton. „Spoustu,“ zalhali unisono a vypočítali všechny zdolané vrcholy od Palisád k Popocatépetlu. Horským vůdcům, kteří se uvolili je doprovázet, muselo být divné, že nemají žádné horolezecké vybavení, a záhy měli možnost se přesvědčit, že ani žádné zkušenosti. „Ochráncům našich kroků na ledovci netrvalo dlouho, aby zjistili, že nejsme žádní kamzíci, za něž jsme se vydávali v Zermattu,“ glosuje vtipně Halliburton. Při překonávání jednoho těžkého útesu se totiž uvolnil balvan, který Richard prý užil jako oporu pro ruce, v okamžiku, kdy na něj šplhal. Ztratil okamžitě pevnou půdu pod nohama a začal se sněhovou a kamenitou lavinou klouzat dolů po jednolitém zledovatělém pravém úbočí hory. Lano se napjalo a on prý visel v povětří jako pytel brambor. Převážně zásluhou vůdcova tahacího úsilí se mohl vyprostit. Posledních třicet metrů připomínalo rozviklané štafle s vysoko navátým prašanem, do něhož se při každém kroku bořili po lýtka. „Jsme na místě, gratuluji,“ řekl údajně horský vůdce Adolf. Richardu Halliburtonovi se splnil první cestovatelský sen. Jeho přítel Irvine se prý na vrcholu zasnil a dlouze se zadíval do dvoutisícimetrové prohlubně. Richard čekal nějaký hlubokomyslný proslov, ale dočkal se těchto slov: „Po všech těch letech vykládání a snění konečně doopravdy doplivnu na dva kilometry.“

S Elizabeth přes Alpy

Ne, nešlo o přítelkyni, i když v jistém slova smyslu ano. Takto pojmenovali v pařížské zoo samici slona indického, která s ním absolvovala náročnou cestu přes Svatobernardský průsmyk. Halliburton si totiž usmyslel, že se vydá po vzoru Hannibala na hřbetě tlustokožce přes Alpy. Slonice s ním útrapy nelehkého výstupu absolvovala, i když jí řídký vzduch velehor nedělal dobře. Před cestou se však musela odnaučit strachu z jedoucích a troubících aut. Kartaginský generál v roce 218 př. Kr. tyto starosti neměl, ovšem je známo, že většina slonů výpravu nepřežila. Navíc se jednalo o slona afrického, který dosahuje nepoměrně větší hmotnosti než jeho bratranec – slon indický. Halliburtonovy výpravy se zúčastnil cvičitel Elizabeth Louis Harel, který plnil úlohu sloního provianťáka a asistenta. Richard Halliburton píše, že sotva pustil v Paříži do světa zprávu, že hodlá překročit na hřbetě slona Alpy průsmykem Velký svatý Bernard, stal se terčem těžkopádné kritiky trudnomyslných historiků. Ti prohlásili, že trasa, kterou vybral, se neshoduje s trasou Hannibalovou. Ten by si ji jistě nevybral, když měl přímo před nosem Malého svatého Bernarda a průsmyk Monteceniský.

ko1301 tema halliburton richard halliburton histor

 

Samozřejmě, že muž cestující na slonu vyvolával velikou senzaci. Vždyť mezi švýcarskými horaly bylo jen málo těch, kteří vůbec měli možnost někdy předtím slona vidět. Zchvácená Elizabeth s oběma poutníky dorazila do kláštera svatého Bernarda z posledních sil, ale podle Halliburtonova popisu si svůj triumf na místě vychutnala a předvedla mnichům a obyvatelům vesnice pár kousků, jejichž zlatým hřbetem byla hudební produkce s foukací harmonikou. Zamýšlený triumfální pochod na Řím se však nekonal. Elizabethiny tlapy byly přeci jen dost uchozené, a navíc průvodce Harel naboural doprovodný vůz a vážně se zranil. Halliburton se pustil do bilance své výpravy – přišel o ošetřovatele, šoféra, vůz a bagáž, a slon nebyl schopný provozu. Proklel tedy věk motorů, který jim prý otrávil každý kilometr cesty – hrozbu, „o níž se velkému Kartaginci ani nesnilo“. Závěrečný triumf v Turíně, který „sponzorovala“ továrna Fiat, byl však dostatečnou náplastí na prožité útrapy. Dokonaleji prý nemohl kapitulovat ani sám Řím.

Ostrov hrůzy

Spinalonga je ostrůvek u pobřeží severozápadní Kréty. Zdejší pevnost ze 6. století byla součástí benátského opevnění severního pobřeží ostrova, kdy chránila zejména přístav Elounda. Tehdy se jmenovala Kalidon, a i když od roku 1954 nese opět oficiálně toto jméno, všichni ji nadále nazývají Spinalonga (italsky „dlouhý trn“). Zvláštní kapitola dějin Spinalongy se začala psát v roce 1903, kdy byla určena jako poslední útočiště pro nakažené leprou. Tehdy se ještě lidé domnívali, že lepra je vysoce nakažlivá, a tak bez milosti posílali nemocné z dosahu civilizace. Richard Halliburton měl odvahu ostrůvek navštívit, ale sám přiznává, že potom, co do těchto prokletých míst vstoupil, ho tlačila noční můra ještě dlouhou dobu.

„Jsem nečistý, nečistý! zní zoufalý pokřik malomocných po východních zemích už od dob prehistorických. Nikdo takto postižené nepolitoval, nikdy jim nikdo nepomohl a všechny bez rozdílu vyháněli za hradby města. Pokud se k nim nic netušící cizinec příliš přiblížil, museli ho varovat, že jsou nedotknutelní, nečistí,“ píše Halliburton. Za léta existence zdejšího leprosária se prý nepokusil o útěk ani jeden z nakažených. Veslice, na kterých by se dostali na Krétu, byly pod přísnou kontrolou, a plavat by museli skoro kilometr. I kdyby se přeci jen někomu podařilo uprchnout, příbuzní by ho okamžitě poslali zpátky. Halliburton si všímá, že nikdo z nemocných netrpí hladem nebo zimou. Jen steskem po svých blízkých. S jedním z obyvatel Spinalongy se dal do řeči. Dotyčný studoval práva a těšil se dobrému zdraví, než mu na obličeji vyrazily napuchlé skvrny a začaly tuhnout klouby. Když se dozvěděl krutou diagnózu, dostal šok, na který prý div nezemřel. Na Spinalongu se ovšem nechal dopravit bez odporu. Nepřipustil, aby ho kdokoli z rodiny navštívil, protože kdyby viděli, s jakými příšerami musí žít, všichni by si zoufali.

Co mělo zůstat skryto

Jako každá výrazná osobnost měl i Halliburton svoje kritiky, vyčítali mu především megalomanství a velké ego. V kuloárech se také špitalo o jeho homosexualitě, Smělý Dick, který neměl strach ani z lidojedů na Borneu, se zjevně obával, jak by veřejnost přijala jeho sexuální orientaci. Nijak ho to ale neodradilo, aby si žil po svém. V jeho třinácté komnatě bychom našli Ramóna Novarra, Mexičana, jenž dobyl Hollywood v rolích milovníků, a další lásky… Halliburton totiž miloval život a byl nenapravitelný romantik. „Romantika – to je to pravé. Lačním po romantice moří a dalekých přístavů a cizokrajných úsměvů… Musím využít svého mládí, pokud je ještě mám, a podléhat pokušení, než mě přibývající léta a pocit odpovědnosti zbaví kuráže.“ Než ho přibývající léta a pocit odpovědnosti zbaví kuráže... bohužel i bohudík se tak nestalo.

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group