ikoktejl

Bez signálu

Narozena předaleko od moře mezi pěti rybníky, nikdy bych netušila, kolikrát mne cesty povedou přes největší oceán světa, do pohádky jménem Polynésie. Píše se o ní jako o ráji, ač je to nejpřežilejší klišé, které kdy Polynésii postihlo.

TEXT A FOTO: EVA PALÁTOVÁ

Polynésie má svoje skrytá trápení, a má jich mnoho. Ale proč se o nich neví? I proto, že se o nich nepíše. Polynésie takřka nezná věc zvanou noviny (mám na mysli Polynésii tradiční, nikoli turistické rezorty či hlavní města jednotlivých souostroví). Chtělo by se říci – informovanost vázne, a není právě to v dnešním světě příslibem ráje? Neštěstí, o kterém se neví, jakoby neexistovalo. V Polynésii se „obývák“ (hliněná podlaha pod střechou na kůlech) nemůže proměnit v televizní střílnu z Blízkého východu, kuchyň se nemůže stát čítárnou o brutální vraždě z titulku denního tisku… O traumatech z celého světa se v Evropě dozvídáme bleskurychle, zažíváme tak zprostředkovaně neštěstí, kterých bychom kdysi byli ušetřeni. Nestalo se vám náhodou včera či předevčírem, že jste chtěli chviličku neslyšet? Neposlouchat? Nevědět? Vítejte v Polynésii!

ko1309 polynesie 32

NOVINY NAD POLYNÉSIÍ

Při toulkách Polynésií mne noviny nepotkaly prakticky nikdy a nikde. Staly se artiklem, co se s lagunou, palmami a kokosy naprosto nesnoubí. Vymazala jsem je z předmětů potřebných. Neexistovaly. Až jednou... „Slečno, jste špatně, tohle je výhradní vstup pro mezinárodní lety.“ Zahrazuje mi cestu obří uniforma a ukazuje rukou kamsi na pole. Pozorně se rozhlížím po nějakém boeingu, ale vidím pouze jakýsi historický model, jehož smysl jsem přikládala důmyslné dekoraci letiště. Funkční mezinárodní komunikace se zpravidla obejde bez zbytečných sloves i podstatných jmen, a tak jsem jen tázavě ukázala na onen legrační stroj, načež se uniforma souhlasně rozkývala. Ano, rozkývala. Polynésané jsou ohromně velicí a potřesení hlavou rozvlní podstatnou část další tělesné masy bez přímého spojení s nějakou kostí v dosahu.

Proti autoritě dvojitých rozměrů žádné námitky, mašíruji k modelu. Trošku mě straší kód sedadla 1A, logicky to bude nějaká krajní mez stroje, která již tak připomíná krajní mez techniky. Moje předtucha se plní. Není to na ocase, není to u dveří, je to přímo ve dveřích. Mé sedadlo se sklápí a bude blokovat východ. Záhada, kam usedne letuška, je rozluštěna záhy. Na mne. Totiž přesně tam, kam až sahají mé nohy, je druhé sklápěcí sedadlo. Soudruzi udělali někde chybu. Jediné štěstí, že ze vzorku 0,00001 štíhlých Polynésanek vybrali tu nejútlejší, co se poskládá jak harmonika. Tedy nebude mít jinou možnost. Prohlížím si nezdravě vychrtlé tělo dívky. Jestli tohoto dosáhla dietami, pak tomuhle říkám letecká katastrofa. „Slečna katastrofa jako by četla mé myšlenky a aby se mi pomstila, sklopila si své sedátko. Moje pomlouvačné myšlenky jsou odplaceny. Jenže myšlenky má hlava a trpí za to noha. Ale tak to v životě chodí…“

Problém. Nemůžeme odstartovat, neb pasažéři se do letadla nemůžou vejít. A na každém sedadle zavazí dar aerolinií – noviny, které nejdou nikam odložit. Kapsy a poličky chybí. Letuška poskytuje asistenci, stoupá si a s ostrou kadencí ředitelky mateřské školy zařve: „Sit down!“ A tlouštík za mnou zapadl, ani nevěděl jak. Letadlo plné všech věkových kategorií i titulů sklopilo uši, ani nešpitlo a zanořilo zrak do novin, jež konečně dosáhly účelu.

Noviny jsou v Polynésii chápány jako hradba v komunikaci. V dnešním letu velmi vítaná, ale ve staré Polynésii se čtení považuje za neslušné. Turistům se nevychovanost toleruje, neboť nejsou „zasvěceni“ do dobrých mravů. Sklápět zrak je nevhodné. A když už si někdo na zápraží čte, mumlá si to zpravidla nahlas. Je to dáno tím, že ve škole ho to tak zkrátka učili – četlo se vždy hromadně nahlas. A tak se v letadle snažím soustředit za zvuku dvou mumlajících na svou vzácnou „tichou“ novinovou chvilku.

ko1309 polynesie bl dscn6922 7

ŠPATNÉ ZPRÁVY

Není překvapením, že rozdílné problémy trápí rozdílné národy. Přesto jsem noviny otvírala spíš s rozpustilou zvědavostí, jako dětskou knížku. Copak nám tu poví? Příběh osvícení poutníka, co mu spadl kokos na hlavu? Bajku o velrybě, co omylem spolkla ostrov? První není zpráva o národním neštěstí, ale zpráva národní chlouby: Ostrůvek Aitutaki (součást Cookových ostrovů) se opět účastnil „Hodiny Země“. Tj. šedesáti minut každoročně vyhlášených světovými dobrovolnickými organizacemi, kdy jste žádáni vypnout proud a milosrdně tak Zemi naznačit, že i šetřit energií je možné. A vida, i Aitutaki – atol z písku a palem, bez magistrál, bez kanceláří, bez dlouhých řad computerů, se uvědoměle zapojil. Vypnutí proudu na onu inkriminovanou dobu atol pravděpodobně pramálo ovlivnilo, dost možná by proud stejně nešel, ovšem už to symbolické uctění Země mi přišlo milé. Noviny mne začaly bavit.
Nad dalším sloupkem mi nutně chyběl nadpis „Dobré fóry“. Text uváděl, že návštěvnost polynéských ostrovů Evropany klesá. Z důvodu, že jsou „financially troubled“. Vyznělo to, jakoby Polynésan, co spí na rohoži na zemi, litoval nebohého Evropana z domu za šest milionů, jenž nemá na letenku hodnoty jedné obývákové skříně. Já vám nevím, krom grafů jsem onu „ekonomickou krizi“ na vlastní oči nikde neviděla. Asi je neviditelná. Jako kosmické vlnění námi prochází, všude se o ní píše, maluje a nad články se hoduje se steaky na slanině. No prima, tak tu zvyšuji potenciál návštěvnosti ze „zbídačených“ národů, cítím se jako boháč. Další článek mne úlekem zarazil do sedadla, což se koneckonců v tomto prostoru hodilo. Tak se nám tu kousek od nás prohání cyklon. Sousední souostroví Fidži je ohroženo, zněla mi ozvěna v mém vlastním dómu lebečním, ale spočítat kilometry, sílu větru a protivětru se mému chrámu vědění hned nepovedlo, tak zůstal klidný a jakž takž tichý, jako oceán pod námi.

Člověka v novinách upoutá, že krom předpovědi počasí nikoho neděsí špatné zprávy. Vlastně jsem je z přirozené zvědavosti musela začít hledat. Jsou vtěsnány malým písmem kdesi vzadu. Aneb neštěstí je už tak veliké, proč je zvětšovat zvýrazněným nadpisem a probůh ještě nastrkovat na oči? V polynéském království Tonga se dokonce mnohé špatné zprávy do tisku nikdy nedostanou. Neztratit tvář je tu vysoká ctnost, tak co rozmazávat nepohodlnosti? Ostatně lidé stejně vědí všechno. Na malých ostrovech fungují noviny ústní a reportérem je každý občan. Na malých ostrovech vás neustále sledují něčí oči. Vy jste živoucí zábavná televize. Vždyť jen palangi (člověk bílé barvy pleti) jezdí v pravé tropické poledne na kole, večer si svítí a čte. Polynésan ve dne pro vedro spí a večer spí neb nemá elektriku. Ovšem vstává ve čtyři ráno, za což nejste vždy rád. A i když spí, vždy se napůl oka dívá. A tím jedním okem vidí vše, co k životu vidět potřebuje. Polynésie není pro introverty.

NA ÚTĚKU Z RÁJE

Již jste se nadýchali nevědění? Dne a týdne bez přísunu informací? Mozek si odpočinul? Pro spravedlnost musím dodat, že onu kouzelnou izolovanost na izolovaných ostrovech nevydrží Evropan dlouho. Do půl roku drtivá většina naivních palangi-podnikatelů balí své byznysy. Zbytek balí do roka, nebo tajně pije. Jsme nastaveni na rychlý efektivní svět. Už ani neumíme spočinout v klidu s oblohou a mořem okolo, bez žádného dalšího vjemu. Polynéský ráj se zdá pro palangi časem nudný, katastroficky nepružný, zkostnatělý. Na povolení k stavbě se čeká dva roky, protože úředníci hrají za monitory karty (viděno na vlastní oči). Pro náhradní sprchu, vařič, ledničku, je snazší zaletět na Zéland. Naše věci nejsou k dostání, neb přece nejsou potřeba! A když už, rozhodně nejsou potřeba rychle. Čas tu jako veličina neexistuje. Chcete něco vyřídit dnes? Běžte tedy tam, odkud jste přišli, tam vám vyhoví. 
Měli jste snad nervy tu vše pět let přestát a něco tu vybudovat? Přijde tajfun a o vaši práci se postará. Jedno je jisté, Polynésie není nejvhodnějším snem pro podnikatelský plán, ale i stavba obyčejné chaty pobourá významnou část vašich nervů. Přesto se lidé usmívají. Děti běhají v tuctech kolem domů, jak to už u nás nevidíme. I dospělí si hrají jako děti. Mávnou rukou nad sebou i nad vámi. Nespoří. Žijí teď a tady. Nechápou pojem – něco budovat. Nechápou dokonce ani projekt – jet na dovolenou. Dělají si dovolenou každý den. A sem, do jejich prostých dní bílí palangi utíkají jako do „ráje“, a ještě rychleji utíkají z ráje pryč. Jedou si pro ten polynéský nakažlivý úsměv, který však nejde předat z člověka na člověka, který si ho zapomněl už přivézt v sobě.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group