ikoktejl

Ledová past

 

Fjord se začíná pomalu zužovat. V dálce, na jeho konci, se jako gigantický bílý had klikatí ledovcový splaz stékající ze zasněžených horských štítů, které uzavírají tuto velkolepou podívanou.

TEXT A FOTO: LEOŠ ŠIMÁNEK

Vpředu už vidím první kry,“ volá nadšeně Veronika. Do této chvíle nedělala nic jiného, než je vyhlížela. Jsou důkazem, že se náš cíl blíží. „Těch ještě bude. A o moc větších!“ řeknu, abych jí udělal radost. Dcera si pro kry ráda vymýšlí přirovnání – celou plejádu fantastických ledových zvířat máme už letos za sebou. „Dnes ale k největšímu stádu ker nemůžeme dojet. Je už moc pozdě. Utáboříme se přímo proti nim za těmito ostrůvky,“ ukazuje Jirka místo, o kterém jsme se ráno před vyplutím nad mapou bavili, a pokračuje: „Zítra pak budeme pokračovat rovnou k ledovcovému zlomu – tenhle je nejširší, jaký jsme zatím viděli. Má rovných pět kilometrů!“ Druhý den dopoledne již vidíme Columbia Glacier v celé jeho mohutnosti. Splaz stéká z nedozírna. Má nevídaných tři tisíce metrů výškový rozdíl! Pomalu se k němu přibližujeme. Vytáhnu mapu, chci se zorientovat a nestačím se divit.

ko1309 usa simanek 88 simanek

ZMRZLÉ VELKOMĚSTO

„Jirko, přijeď blíž!“ volám. „Podívej, tady něco nepasuje,“ řeknu, když se svým člunem přirazí, a pokračuji: „Vysvětli mi, jak je to možný, že ten zatracený zlom je v mapě zakreslený tady, na konci ostrova, ale ve skutečnosti je až tamhle, kdoví kde.“ „Z toho jsem jelen! Vždyť máme ty nejnovější mapy,“ diví se Jirka. Že by ledovec tak rychle ustoupil? Na celém světě ledovce odtávají, ale zde je to extrémní. Připlujeme k ledové hradbě a zjišťujeme, že to ledovcový zlom pořád ještě není, jen nalámané malé, velké a ohromné kusy ledu. Čelo ledovce má být osmdesát metrů vysoké, tvrdí literatura. Je až někde daleko před námi, schované za krami, ke kterým se právě přibližujeme. Nadešel nejnižší odliv, prohlížíme si nalámaný led. Jakub jako prvý odhadne absolutně neobvyklou situaci a řekne: „Podívejte, ty kry neplavou, ale sedí na mořském dně!“ Na chvíli zmlkne a pak pokračuje: „Mohli bychom mezi nimi ke zlomu dojet. Moc rád bych ho viděl!“ Promluvil mi z duše. Nikdo z nás přece nechce nic jiného. Ledové bloky dosedlé na dno jsou všech možných velikostí: nejmenší mají rozměry kozích chlívků, hodně jich je velkých jako rodinné domky, některé však jako činžáky padlé na bok. Všechny jsou zabořené v bahně schovaném pod vodou. Celá řada z nich je nádherně modrozelených – tisíce roků starý led.

Přímo před námi se objevuje opravdová zajímavost a Veronika nadšeně volá: „Tak jestli tohle není hlava nějakého pravěkého ještěra? Podívejte na tu ohromnou hubu a strašný zuby!“ Nediví se jen Veronika, i my ostatní žasneme. Projíždíme širokými bulváry ledového velkoměsta, které se zužují do uliček středověkého městečka. Těmi se proplétáme pořád dál, přímo na sever. Po dobrých dvou kilometrech jízdy mi to už začíná být divné a říkám ostatním: „Tak tady bych si už konečně zlom představoval. Kdepak asi vězí?“ „To se dá úplně jednoduše zjistit,“ navrhuje Jakub. „Vylezeme si na nějaký hodně velký kus a rozhlédneme se.“ Po několika minutách pokračuje: „Leoši, napravo vidím jeden šikovnej. Na ten se určitě dostanu. Vypakuj mačky a cepíny!“ Za chvíli se už drápe na ledový blok. S mrštností veverky lezoucí po kmeni stromu se přibližuje k horní hraně, přehoupne se přes ni a zmizí nám z dohledu. Brzy jej slyšíme seshora: „Už ho vidím. Zlom je úplně úžasný, ale ještě hodně daleko. Nejsme ani v polovině toho nalámaného ledu.“ „Rychle dolů!“ pobízím ho. „Musíme to osolit! Příliv na sebe nenechá čekat a nerad bych zažil, až všechno kolem nás začne plavat.“

ko1309 usa simanek 87 simanek

 

JDE DO TUHÉHO

Sotva je zpět v lodi, pokračujeme uličkami dál na sever. Urazíme necelý kilometr, když nastává to, čeho jsem se obával: menší ledové kry se začínají pohybovat, a pomalu dochází i na velké. Pozoruji tajně Jirku, když se přiblíží. Ten pokukuje zase po mně. Nikdo nechce vyslovit Jobovu zvěst jako první. Léna nás chvíli pozoruje a zeptá se: „Neštymuje tady něco?“ Jirka se podívá na mě, nic neříká. Tak začnu sám a vyjdu s „jobovkou“ na světlo boží. „Zlom je určitě krásný,“ začínám. „Ale pořád ještě daleko. Dopředu to jde ztuha, a jestli jste si nevšimli, některé kry už začaly plavat. Já bych to nejraději zabalil a vrátil se zpátky.“ „No ty ses dočista zbláznil!“ vyjede na mě junior. „Těsně před cílem to vzdát? Něco takového jsi ještě nikdy neudělal!“ „Všechno je jednou poprvé. Mně to tady začíná smrdět krchovem. Otoč to a svištíme zpátky!“ Veronika žadoní, ale matka ji usadí slovy: „Buď ticho! Tatínek moc dobře ví, co říká.“ Všichni jsme skleslí, ale rozum vítězí. Ledy se čím dál víc začínají pohybovat, příliv je mačká k sobě a tlačí ke zlomu. Některé uličky se uzavírají, jiné zase otevírají, vjíždíme z jedné slepé do druhé. Po hodině už plavou i ty největší ledové bloky a my pořád ještě mezi nimi. Ne a ne najít volnou cestu zpátky na jih. Začíná mi být úzko. Představuji si, jak nesmírné síly drtí naše čluny, jak plaveme v ledové vodě. Najednou se před námi otočí kolem své osy kra velká jako dvojgaráž a všechno kolem se rozhoupe. 
„Leoši, pryč odtud!“ křičí Lenka. Rád bych, pomyslím si. Ale jak? Ulička, kterou jsem měl před chvílí vyhlédnutou, je pryč. Všude jen led, nic jiného než led! „Takhle to nejde dál!“ řekne Jirka a dodá: „Hoď mi mačky a cepíny! Vylezu tady nahoru, odkud budu mít dobrý výhled. Zkusíme to vzít ke břehu. Třeba je odtud blíž, než začátek tohoto blázince.“ Jirka má lezení po ledu dobře natrénované a co by dup je vysoko nad námi, kde přelézá přes hranu bloku. Následuje dlouhé ticho. Konečně ho slyšíme, jak z dálky volá: „Ke břehu je to mnohem blíž a už vidím volnou uličku! Za chvíli jsem u vás dole.“

VYSVOBOZENÍ

Skočí – v představách vidím, jak se mu zabodávají hroty maček do pláště člunu – ale dopadne na zadek. Sundá mačky, hodí je Léně, nastartuje motor, přidá plyn a strhává člun do uličky tak úzké, že jí sotva projíždí. Jsem mu v patách. Jakub sedí na špici, dívá se proti mně a hlásí: „Tam, co jsme před chvílí byli, se právě obrací ohromnej flák ledu vzhůru nohama. To teda bylo jen o chlup!“ Naštěstí se Jirkova vyhlédnutá ulička pořád ještě neuzavírá. Pozoruji, jak se kousek od nás právě srazily dva bloky – přesně jak jsem si předtím představoval. „Břeh na dohled!“ křičí Lenka tak hlasitě, jak jsem ji ještě nikdy neslyšel. Konečně najíždí jejich a pak i náš člun na pláž posetou ledem. Jsme v bezpečí.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group