ikoktejl

Rwanda znovuzrozená

 

TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ (ČESKÝ ROZHLAS)

Genocida ve Rwandě v roce 1994, při které zahynul milion lidí, šokovala celý svět. Dodnes lze těžko uvěřit, jak daleko může zajít etnická nenávist, v tomto případě mezi Hutuy a Tutsii. Dnes svou zemi buduje jen jeden národ: Rwanďané. A daří se jim.

Upozorňujeme cestující, že ve Rwandě jsou zakázány igelitové pytlíky. Pokud je tedy máte, doporučujeme vám je vyhodit ještě v letadle,“ hlásí letuška krátce před přistáním v Kigali. Málokdo z cestujících bere tato slova vážně, někteří dokonce zakroutí nechápavě hlavou. Mnohé metropole černého kontinentu totiž spíše soupeří o titul nejšpinavějšího města světa.

Jenže ouha! Hned první minuty jízdy hlavním městem Rwandy vám způsobí šok. A zejména těm, co už se v Africe dříve pohybovali. Silnice, většinou s asfaltovým povrchem, někde dokonce narazíte i na tzv. kočičí hlavy, jsou čisté. Nikde se podél cest neválejí odpadky a přilehlé pozemky, zahrady či pole už vůbec nepokrývají igelitové pytlíky.

ko1311 rwanda bl img 9110

Bamako, Yaoundé, Nairobi. Typická kulisa těchto i dalších afrických metropolí je vždy stejná. Místo romantických obrázků známých z filmů o divočině na vás už cestou z letiště čeká plastová realita v podobě všudypřítomných povalujících se igelitek. Rwandská vláda se proto rozhodla pro radikální řez. A tak když v roce 2007 zakázalo používání plastových tašek americké San Francisco, připojila se o rok později i Rwanda. Ostatně vzor čistoty hledá Kigali právě v zahraničí a následovat chce zejména asijský Singapur. Ve Rwandě však nejde jen o polyetylen, který v minulosti ničil celou zemi, ať už igelitky ucpávaly zavlažovací systémy, nebo při jejich spalování unikaly do ovzduší toxické látky. Tamní vláda se rozhodla pro mnohem větší očistu a přikázala všem obyvatelům ve věku od 18 do 65 let, že se musejí účastnit odklízení odpadků v okolí svého bydliště.

Umuganda, tedy celonárodní úklid probíhá vždy každou poslední sobotu v měsíci. Pravda, pod přísným dohledem policie, ale ruku na srdce – bez represivních prostředků to zřejmě, alespoň zpočátku, nejde. Však si vzpomeňme třeba na zmiňovaný Singapur, jaké pokuty člověk zaplatí za odhození nedopalku nebo žvýkačky. Nedá mi to, abych si nevybavil, jak „čisté“ jsou ulice českých či moravských měst. O nástupištích na vlakových a autobusových nádražích nemluvě. Rwanda je tak příkladem nejen pro Afriku. A to nejen co se čistoty týče.

ŽIVOT VS. SMRT

León Pierre Muberuka otevírá železné dveře od bývalého kostela v obci Nyamata. Nejprve ty nové, pak ty staré, původní, v nichž dodnes zeje obří díra: „V dubnu 1994 hledalo mnoho křesťanů úkryt v kostele, který považovali za bezpečný. Před vládními vojáky se ještě zamkli, ti ale použili granát a dostali se dovnitř. Během několika hodin Hutuové povraždili 10 800 Tutsiů. Většinu postříleli, ostatní pak dobili mačetami,“ vzpomíná na hrůzné okamžiky León, kterému tehdy bylo pouhých jedenáct let.

Vcházím do ponurého chrámu Páně, kde kněz pravidelně kázal o lásce k bližnímu. Až do osudného 15. dubna 1994. V lavicích už nesedí žádní věřící, přesto zůstávají zcela plné. Všude kolem mne se totiž nacházejí haldy oblečení, které zavraždění muži, ženy i děti měli na sobě. Prach na oděvech smíšený s krví, na vše shůry hledí Panna Marie. Prožité hrůzy přímo křičí z cihlových zdí kostela, ve kterém přesto panuje naprosté ticho. Krátce na to se ale ozve dětský smích. Přichází z mateřské školky, která stojí hned naproti. Smrt i život na jednom místě. Vycházím ven a spatřím holky a kluky, jak si hrají a čekají na rodiče. Dědečky a babičky prakticky nikdo z nich nemá, nikdo z nich také netuší, co se tu dělo. Jejich starší sourozenci to ovšem vědí. „Snažíme se je učit, jak zlá byla genocida. Co se tu stalo, jak špatné je řídit se nenávistnou ideologií. A mluvíme s nimi o jednotě, o usmíření,“ říká učitel ze základní školy, která stojí hned vedle bývalého kostela. A právě v tomto duchu se současná vláda snaží o rozvoj země, kde šedesát procent obyvatel tvoří lidé ve věku 14–24 let. Nejdůležitější ovšem je, že sami Rwanďané už odmítají dělení na jednotlivá etnika: „Teď jsme jen Rwanďané, nikdo se nezajímá o to, zda jste příslušníkem kmene Tutsiů nebo Hutuů. Všichni máme jediný cíl: vybudovat fungující a prosperující Rwandu,“ dodává León Pierre Muberuka.

ZÁZRAK Z GISENYI

Slunce už se sklání nad jezerem Kivu, poslední paprsky olizují poklidnou vodní hladinu a zároveň i obličeje kluků a holek v tričku s nápisem „Future Vision Acrobat“. Právě teď, před setměním, nastává jejich čas. Z magnetofonu položeného pod jednou z palem hraje taneční hudba, členové skupiny ale zatím poslouchají poslední pokyny vedoucího. Pak následuje krátká, ale důležitá rozcvička a začíná se.

Salta, hvězdy, přeskoky. Akrobaté doslova létají kolem nás, místo žíněnky se pohybují po nerovné a tvrdé zemi. Hledištěm, které se postupně zaplňuje, je otevřený prostor mezi stromy obsypanými tropickým ovocem i obřími netopýry. „Vrhl jsem se na akrobacii před sedmi lety, protože rodiče neměli peníze, abych mohl studovat. A cirkus mne vždycky bavil, sledoval jsem různé artistické kousky v televizi nebo na YouTube a podle nich jsem se vlastně i učil,“ vzpomíná pětadvacetiletý Elyseé Niyonsenga. Elyseé je vedoucím dvacetipětičlenné skupiny mladých akrobatů z města Gisenyi. Akrobatů, z nichž mnozí ještě před pár lety žili doslova na ulici, protože to byli sirotci. „Hrozně mne to baví, akrobacie mi dává všechno, díky ní jsem šťastná a vždy se těším, že se naučím něco nového,“ svěřuje se mi osmnáctiletá Odette, která se skupinou začala trénovat v roce 2010. Dnes už také žije v adoptivní rodině: „Víte, pro křesťanství a křesťanskou kulturu je typické, že pomáháte bližním. Proto jsem Odettu přijala za vlastní, stejně jako další dva sirotky,“ prozrazuje důvody vskutku bohulibého činu nová matka Odetty.

Dnes se stará celkem už o devět dětí! Na „svědomí“ má všechno Elyseé, který obcházel své známé a prosil je, aby se opuštěných dětí ujali. A každý den s nimi cvičí právě na pláži u jezera Kivu: „Je to paráda, baví mne hlavně gymnastika. Ze začátku to bylo těžké, ale teď už vůbec. Mé tělo je postupně pružnější a pružnější,“ říká devítiletý Samuel Uwizeyi.

ko1311 rwanda bl img 9361 11

 

Eliseé je nejen výborný akrobat, ale také showman. Na oko dělá zcela neschopného umělce, aby pak předvedl neuvěřitelné kousky, včetně skákání na kole přes švihadlo. Když se na kolo postaví, do úst si vloží nůž, na jeho ostří postaví tenisový míček, na něj dá na sebe dvě láhve a vše dokáže udržet, a dokonce se i pohybovat, nemluvě o jeho proměňujících se grimasách, širokém úsměvu i poulících očích, propukne nadšený potlesk.

Celé vystoupení skupiny „Future Vision Acrobat“, která je výjimečná nejen v samotné Rwandě, ale v celé Africe, pak vyvrcholí stavěním lidských věží, to už za naprosté tmy. Oči kluků a holek však doslova září. Štěstím i nadějí, že v budoucnu třeba dostanou šanci vystoupit i ve střední Evropě. Opuštění totiž už nejsou ani Bohem, ani lidmi.

JEZERO NENAPLNĚNÉ LÁSKY

Všude okolo mne to zurčí, bublá a vře. Stojím sice na břehu jezera Kivu, zároveň ale také u horkých pramenů, které tu vyvěrají. O louži vedle zas mladá žena pere prádlo a v další si mladík z blízké vesnice myje nohy. Místní si tady mnohdy připravují dokonce i teplé jídlo. Stačí do vody ponořit brambory nebo kukuřici a oběd je za chvíli hotov.

Jeden ze zázraků přírody má ale podle místních přímo božský původ: „Právě v těchto místech kdysi dávno sedávala bohyně Nyiransibura, která stvořila jezero Kivu. Čekávala zde na svého milého,“ začíná vyprávět legendární příběh starý rybář. Příběh, který ale neměl šťastný konec.

„Nyiransibura se zamilovala do chudého muže, který se s ní chtěl oženit. Jenže ouha! Její rodiče mu dali úkol, který musel splnit. Chtěli, aby jim daroval tři krávy, jenže na ně neměl peníze. Odešel tedy do jednoho království, kde tvrdě pracoval, aby si na ně vydělal. Jenže když je nakonec koupil, tak jedna z nich se mu při návratu domů ztratila. Hrozně ho to zarmoutilo a také rozlítilo. Hněv se nakonec přenesl i na bohyni, která se za svého milého nemohla provdat. Z tohoto hněvu vznikly i zdejší horké prameny,“ končí smutný příběh o jezeře, jehož hladina se na severu, u města Gisenyi leskne pod sopečnými velikány.

Místní proto Kivu ležícímu na hranici Rwandy a Demokratické republiky Kongo říkají „Jezero života i smrti“. Je sice až osmnáctým nejhlubším jezerem na světě, přesto patří ke zcela výjimečným. Obsahuje totiž tzv. reliktní vodu, která se vůbec nepohybuje, a navíc se pod jeho hladinou nacházejí miliardy kubíků nebezpečného metanu. Pro místní obyvatele je však i zdrojem života. A rušnou živoucí tepnou.

V okolí jezera o rozloze 2700 kilometrů čtverečních žijí dva miliony lidí. A mnoho z nich, vždy po ránu, než slunce začne pálit až příliš, pravidelně nazuje tenisky a vyrazí si zaběhat. Kvůli kondici i pro radost. Odpoledne se zase nad hladinou rozléhá křik a smích koupajících. To však nedoporučuji, protože v Kivu žijí i bilharzie, které přes kůži proniknou do těla a napadají plíce, mozek a další orgány.

Jezero ovšem skrývá ještě další nebezpečí, ze kterého však lidé mohou mít i užitek. Pod hladinou se totiž nachází metan, který ale na druhé straně má Rwandě zajistit energetickou soběstačnost: „Plyn budeme extrahovat z hloubky asi 350 metrů. Pak ho oddělíme od vody a tu následně, zcela vyčištěnou vypustíme zpět do jezera. A podotýkám, že živého jezera. Vědci v něm napočítali 28 druhů ryb, z toho několik endemických včetně tlamovců. Žijí ale maximálně v hloubce šedesáti metrů, hlouběji je už zcela mrtvo,“ vysvětluje Ronnie Verhelst pracující v elektrárně Contour Global, budované u města Kibuya.

„Plyn je zadržován pod hladinou ve velké hloubce. Dnem jezera, které se nachází až v hloubce 480 metrů, proniká oxid uhličitý, a ten se bakteriálním procesem mění v metan. Navíc, přestože ho vytěžíme, tak se jeho množství nesníží, vždy se sám přirozeným způsobem obnovuje. Zásoby metanu v jezeře Kivu přitom odhadujeme na 300 miliard kubíků,“ dodává s tím, že těžbou metanu sníží i riziko úniku plynu následkem vulkanické činnosti.

V blízkosti jezera jsou totiž dvě aktivní sopky. I proto se americký investor snaží o co nejrychlejší spuštění elektrárny zpracovávající metan jako palivo pro výrobu tolik potřebné energie. Nejprve chtějí vyrábět 25 MW ročně, v budoucnu ale plánují do rwandské sítě dodávat až 100 MW elektrické energie.

VZHŮRU KE HVĚZDÁM

Poslední zatáčka, poslední kopec. Oranžový prach za námi pomalu usedá a jezero Kivu se opět zrcadlí v dálce. Náš cíl je ale vpředu. Na jednom z tisíců bezejmenných kopců, který se však od většiny z nich zcela liší. Pokrytý ananasovými, banánovými a dalšími plantážemi, s malým kravínem, obří vodní věží a řadou domků, ve kterých žijí desítky sirotků. Dětský domov L´Esperance.

„V životě jsem měl, nač jsem si vzpomněl. Narodil jsem se v bohaté rodině, dostalo se mi toho nejlepšího vzdělání, nikdy jsem netrpěl nějakým nedostatkem. A pak jsem se dozvěděl o Rwandě, o dětech, jejichž rodiče zemřeli při genocidě. A tak jsem se rozhodl všeho nechat a odešel jsem pomáhat sem,“ vzpomíná Victor Monroy, původem z Guatemaly.

Kolem nás pobíhají děti všech věkových kategorií. Několik dívek se dá do zpěvu, o kus dál zase sedí už dvacetiletý Antoinne Rukundu. V ruce drží mačetu a kus dřeva, ze kterého se o několik hodin později vyklube nádherný artefakt v podobě gorily: „Vydělávám si tak na živobytí a samozřejmě i prostředky na chod sirotčince,“ vysvětluje.

Dětský domov u obce Kigarama se snaží být zcela soběstačný a chce si na sebe i sám vydělat. Tím spíše, když se vláda v Kigali chystá zrušit všechny sirotčince v zemi. Proto dnes sirotčinec produkuje tuny ovoce a zeleniny ročně, používá dřevo z vlastního lesa na topení i vaření a staví ekologickou ubytovnu pro turisty. Na pokrytí všech nákladů to ale stále nestačí. Vedení domova se totiž zavázalo, že bude všem dětem platit jejich kompletní vzdělání. A náročné je třeba i získávání tak vzácné pitné vody. I tady ale pomohla náhoda.

Jednou totiž do těchto končin zamířil známý americký astronaut Ronald J. Garan, a když se dozvěděl o nedalekém sirotčinci, navštívil ho. Výsledkem bylo navázání spolupráce, kdy NASA dodala dětskému domovu zařízení na čištění vody. Denně tak mají děti k dispozici dvacet tisíc litrů pitné vody. 
Posléze se mezi Garanem a sirotky vytvořilo i velké pouto. Pouto přátelství kosmonauta s dětmi, které pro něho nazpívaly cédéčko. Garan jej na oplátku vzal do vesmíru. A tak se zpěv dětí ze sirotčince v Kigarami dostal až do nebe a rozléhal se i na oběžné dráze kolem Země.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group