ikoktejl

Konec Mantího ráje

 

Místní domorodce obdivuji, ale vzápětí bych je nejraději… Zabíjejí vše, pro co se tady potápíme, a to, co ve vodě ještě dýchá, mělo by se mít na pozoru. Nikdy bych s nimi neměnil.

TEXT A FOTO: RICHARD JARONĚK

Náš člun vyskočil na písek alabastrové pláže a jak sebou prudce trhnul, když narazil na pevnou plochu, málem jsme z něj vypadli. Pro suchozemce drsný a překvapivý výjezd na pláž. Pro africké Mosambičany normálka. Zrovna jsme se vrátili z ponoru a jsme tak trochu rozčarovaní z toho, že manty mizí. Každým dnem se geometrickou řadou snižují jejich počty a seznam mé americké kamarádky doktorky Andrey Marshall, který čítal několik stovek zaznamenaných rejnoků, je již řádně prořídlý a čtverečky s fotografiemi jsou ze sedmdesáti procent proškrtány. Co křížek, to mrtvá manta. Čísla jsou katastrofální a denně dostáváme informace, že v zátoce Paindane zabili tři manty, v Praia de Zavora dalších pět a severně od Inhambane dokonce sedm za dva dny.

Obvykle po ponoru naskočíme na korbu džípu a necháme se dovézt až k potápěčskému centru. Ani ne tak z lenosti, jako spíše kvůli rozpálenému písku. Botky ve většině případů zůstanou před domkem a bosky, to chodidla shoří za pár minut. Dnes ale mám výhodu potápěčských botiček a procházkou po pláži se chci trochu protáhnout. Užívám si šumění Indického oceánu, který hrne po čtyřkilometrové pláži drobná zrníčka písku a zbytky rozbitých lastur a škeblí. Sleduji ptáky, kteří spěšně utíkají v seřazeném šiku před každou drobnou vlnkou, aby zase urychleně ptačí formace naběhla zpět a ve vlhkém písku posbírala neopatrné kraby. Zdravím se s partičkou domorodců, kteří ve strakatých šortkách a pestrobarevných tričkách připomínají spíše reklamu na Benetton. Předběhli mě a pelášili k velké skupině svých kamarádů, kteří se sbíhali z palmového háje, z kopců porostlých písečných dun k pláži.

ko1311 mozambik manty dsc 0060

PŘEKVAPENÍ NA PLÁŽI

Přiblížil jsem se ke skupince asi třiceti Mosambičanů v předtuše, že zrovna horečně řeší opravu nějaké své bárky, či se přou, komu náleží lapená ryba v síti. Vtlačil jsem se mezi snědé kluky a zůstal jako opařený. Na pláži, s půlí těla ještě ve vodě, ležela obrovská manta. Nebyla vyvržena přílivem, tak jak by se mohlo na první pohled zdát. Hluboké záseky mačetou na hřbetě v místě, kde je páteř, svědčily o úspěšném lovu místních rybářů.

Lovec, který ji chytil do své sítě, byl nyní hrdinou a ikonou. Ulovit třistakilové zvíře znamená dostatek potravy nejen pro jeho rodinu a vesnici, ale i pro sousední klany. I když manta nepatří mezi delikatesy a všichni místní by ji raději vyměnili za lahodného tuňáka žlutoploutvého, mají smůlu. Již nejsou. Hrdina byl plácán po ramenou a nejbližší přátelé do pozdravovali na mosambický způsob. Místo sevření dlaně, tak jak je nám známé, prsty obou mužů sklouzly podél zápěstí až k předloktí, kde se muži pevně stiskli. Děti k rybáři zbožně vzhlížely a v jejich tvářích byl znát obdiv. Mladé dívky flirtovně házely očkem po svalnatém, možná dvacetiletém mladíkovi.

Jako na povel se pět nejbližších chlapíků chopilo ostrých mačet a začali tělo obra porcovat. Nejdříve nadvakrát odsekli mohutná křídla. Byl v tom systém. Chvíli jsem přemýšlel, jakou mají logiku v porcování takového giganta, ale byla až neuvěřitelně jednoduchá. Oddělovaly se takové kusy, které muži dokázali dát na hlavu a odnést vlastními silami do několik kilometrů vzdálených vesnic. Lidský řetěz se pomalu s těžkým nákladem trousil do kopců mezi vzrostlé kokosové palmy a podél něho se vytvářel další „štrúdl“ lidí, kteří přicházeli s prázdnou, aby si též něco odnesli.

DALŠÍ ZMAŘENÝ ŽIVOT

Jindy klidné písčité pobřeží připomínající lákavou idylku turistických katalogů se proměnilo v krvavou pláž. Stojící voda slábnoucího odlivu se změnila v rudou kaluž s kusy masa. V ní pobíhaly bosé nohy drobotiny, která výskala radostí nad bohatým úlovkem. Ostrá mačeta začala párat hřbet rejnoka a já začal podezírat domorodce, že zabili březí mantu. Mé námitky byly utlumeny rázným vysvětlením, že je tak tlustá. Domorodci si z denních střetů s turisty byli velmi dobře vědomi, že „my bílí“ máme hodně námitek proti jejich „černému“ způsobu lovu a bojujeme proti němu.

Dívali se na mě přes prsty a s opovržením kritizovali mé fotografické nadšení. Chtěl jsem zdokumentovat každý jejich krok, a to se jim příliš nezamlouvalo. Několikrát jsem byl hrubě odstrčen a mačeta jen tak, čirou náhodou, sklouzla na zem a dopadla vedle mé nohy. Nenechal jsem se zastrašit, a i když mladíci byli šlachovití a dobře stavění, jsem přece jen jiné váhové kategorie a to u domorodců vždy zabíralo. Navíc se s některými znám osobně, a ačkoliv si nepamatuji jejich jména, oni mě znají velmi dobře. Vzbuzoval jsem respekt a kromě drobných odstrčení, které bych mohl taky chápat jako tlačení se na místo pro lepší kus masa, k výraznějšímu konfliktu nedošlo.

V otevřeném hřbetu se objevila hluboká rána a v ní zmizely obě ruce lovce. Chvíli něco nahmatával, jeho svaly se napnuly a začal tahat. V prstech se objevil dlouhý tenký ocas a další „řezník“ v rudém triku čínské stavební firmy, budující dálnici do tohoto bohem zapomenutého kraje, musel mačetou rozříznout záda ještě více. Na denním světle se objevilo něco neuvěřitelného. Jako nešťastné klubko se v rukou domorodce ukázal uzlíček smotaných ploutví mantího miminka. Zázrak, který jsem nikdy neviděl. Nevím, zda se mi to zdálo, či jen to byla touha něco obdobného zažít, ale mládě ležící na dlaních lovce se pohnulo.

ko1311 mozambik manty dsc 0027

NADĚJE

„Ono žije!“ zvolal jsem a vzal mládě z krvavých rukou Mosambičana. Odběhl jsem pár metrů do hlubší vody, ponořil miminko do vody a začal s ním pobíhat jako šílenec v domnění, že prudkým přívalem okysličené vody drobného rejnoka rozdýchám. Dokonce jsem mantě roztáhl její drobná křídla, abych tak zvětšil její šanci na přežití. V zoufalé naději jsem očekával každou vteřinou prudké mávnutí ploutví a manta vyrazí vstříc svému novému osudu.

Bylo však již příliš pozdě. I když mládě bylo připraveno na vstup do nebezpečného světa Indického oceánu, jeho matka ležela mrtvá na pláži už delší čas. Novorozenec se bez přísunu kyslíku udusil. Možná pár dní, či jen den a snad pár hodin chybělo, aby se rod zachoval a ono mohlo žít. Březí manty již po tisíce let připlouvají v závěrečném stadiu své březosti na mělké pláže, aby nahřály svůj plod a vyprovokovaly tak vrh. Žel toto dění vypozorovali i místní obyvatelé a zranitelné matky se naučili zabíjet.

Po pár minutách zoufalého boje o život mláděte jsem své, možná až fanatické snažení vzdal. Připadal jsem si jako nějaký pomatenec, ale pohled na dokonalé mantí tělíčko mě dostával na kolena. Byla nádherná. Perfektní výtvor matky přírody byl zmařen tak pitomě, až ve mně začaly vřít všechny bubliny adrenalinu, které jen v těle dokážu vytvořit.

Manta byla mrtvá, a aby její tělo neskončilo v kotli s dalšími kusy masa její matky, rozhodl jsem se mládě od lovce koupit. Nikoliv z nějakého osobního zájmu, ale chtěl jsem ji odeslat či dovézt do Johannesburgu k pitvě a vědeckým účelům. I vědcům se málokdy podaří získat mládě těsně před narozením. Začala má hádka s lovcem mant:

„Kolik chceš za to mládě?“ a má otázka jej vyloženě zaskočila. Ne však na dlouho, a i když hodnota masa ve váze možná pěti kil rejnočího masa by se ve skutečnosti na trhu v Inham¬bane vešla v přepočtu do padesáti korun, domorodec vytušil šanci na další bohatý přivýdělek.

„Tisíc randů!“ houkl nesmyslnou cifru, která v české řeči znamenala dva a půl tisíce korun. Plat rovnající se půlročnímu výdělku velmi dobře situovaného barmana v nedalekém baru sloužícím jihoafrickým rybářům. Věděl jsem, a i on velmi dobře věděl, že vyřkl imaginární částku. Již jen proto, že já jsem přece bílý s drahou zrcadlovkou na krku a tím pádem i velmi bohatý. Vždyť jsem dorazil z Evropy až k nim, do zapomenutého Mosambiku. Žel pro ně jsem v kapse šortek nahmatal pouze jedinou bankovku:

„Tady máš dvě stovky a víc ti nedám!“ řekl jsem rázně a bylo mi jasné, že jsem přeplatil. Neměl jsem chuť s ním smlouvat, i když bych to dokázal. Mantí miminko jsem podal na džíp projíždějícího kamaráda a za pár hodin měli ze mě v místní hospodě strašnou radost. To když jsem mrtvolku rejnoka zabalenou do silonové tašky cpal do mrazáku mezi kusy steaků, zmrzlá kuřata, filety z tuňáků a několik láhví místního silného alkoholového nápoje z kešu oříšků.

MEMENTO

Dnes, když píšu tento příběh a prohlížím si fotky, mám na celou situaci jiný názor. Dříve jsem byl odhodlán poslat lovce a celou partičku vrahounů před popravčí četu. Dnes už vím, že jakýkoliv domorodec, ať je to Inuita, probodávající kopím z losa na zmrzlém kusu ledu tučné tělo narvala, Malajsijec, lovící poslední klipku na domovském útesu pod svým domkem z kůlů, či Mosambičan ostřím mačety párající tvrdou kůži rejnoka, chce mnohem méně než my.

Samozřejmě že by přivítali poslední model bavoráka, vilku s klimatizací a bazénem. Letadlem létat po celém světě a v akci koupit letenku a z nudy si v zimě vyrazit zalyžovat do Špindlu. Jsou však mnohem skromnější. Stačí jim dostatek jídla pro jejich rodinu, léky pro nemocné děti či umírající matku, aby jí pomohli od nesnesitelné tuberkulózy, která postupně požírá její oslabené tělo.

Chce tak málo. Jen trochu toho práva na své místo na této planetě. Chce jen žít.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group