ikoktejl

Silnice utrpení

 

MILUJETE ADRENALIN A MÁTE HODNĚ ČASU? VYDEJTE SE DO DEMOKRATICKÉ REPUBLIKY KONGO A VYZKOUŠEJTE SILNICI, NAZÝVANOU TAKÉ DÁLNICE, SPOJUJÍCÍ MĚSTA KISANGANI A BUNIA. ZÁŽITEK TO BUDE VÝJIMEČNÝ. POVAŽUJI TOTIŽ TUTO SILNICI ZA NEJHORŠÍ V AFRICE.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Cestovat po Demokratické republice Kongo je jako snít o něčem, co skoro není možné. Veřejná doprava neexistuje, trosky letadel před většinou odletových hal naznačují, že ani letadlem často nemusíte doletět, a jet po zemi se rovná takřka sebevraždě. Můžete to dokázat, jen pokud se vybavíte velkým množstvím peněz a obrníte se pořádnou dávkou trpělivosti. Kdy dojedete do cíle, neví totiž nikdo. Konžané jsou ale zvyklí, sami říkají, že není důležitý čas, ale především dosažení vytouženého místa.

Když jsem ve městě Kisangani sháněl dopravu do pralesa Ituri, připadal jsem si jako v úplně jiném světě. Všichni kroutili hlavou, že to je nemožné. V první autobusové společnosti nesoucí název Mama na Bana Coach jsem dostal „krásnou“ odpověď: „Jezdíme dvakrát do roka a poslední autobus odjel před měsícem.“ Postupně jsem obešel pět společností a pokaždé dostal víceméně stejnou odpověď. „Náš autobus se ještě nevrátil a už půl roku nevíme, co s ním je,“ sdělil mi manažer společnosti Soft Coach. To mě mělo trochu znejistět, ale bohužel jsem tomu nevěnoval náležitou pozornost. Nakonec jsem objevil auto, které se chystalo na cestu Kisangani–Bunia, dlouhou 750 km. Jenže jak už to bývá, nebyli pasažéři. Každý den mě majitel ujišťoval, že se na cestu vydáme následující den, možná pozítří. Nakonec čekání trvalo deset dnů. 

ko1312 kongo silnice dscf0304

VYRÁŽÍME!

Naše vypulírovaná terénní toyota čekala slavnostně na svůj odjezd. Cena jízdenky 300 USD byla vskutku lidová. Do auta se nakonec vměstnalo patnáct pasažérů, pět dětí a tři poskoci. Africká realita, se kterou se musí smířit každý dychtivý cestovatel. Sotva naše auto vyrazilo na cestu, došel benzin, tak jsme auto tlačili k benzince. Po zdárném natankování zase selhal motor a oprava trvala celý den. Vzpomněl jsem si na to, jak majitel vychvaloval vozidlo jako nejlepší ve městě. Naštěstí pro něj se po zkasírování ihned vypařil. 

Za průjezd po silnici a jediné fungující spojnici mezi východem a západem Konga se platí mýto. Za osobní auto sto dolarů. Cesta se dá ujet bez vážnějších komplikací, jenže to by nesmělo začít pršet. Období dešťů přišlo letos o něco dříve, ale spolucestující mě i přes provazce dešťů ujišťovali, že mého vytouženého cíle dosáhnu už za týden. Pravda vyšla najevo ještě první den. Ze solidní cesty se postupem času stala dráha mazlavého bláta, které se lepí a nechce pustit. Kdo šel pěšky, připomínal čápa s několika kilogramy bahna na každé noze. Cesta sice ubíhala pomalu, jenže se alespoň jelo. Zle začalo být, když nás zastavila kolona kamionů. Před námi byla asi tři metry hluboká díra, do které zapadl protijedoucí přetížený náklaďák. Jakákoliv naděje na brzké vyřešení byla mimo realitu, řidič neměl peníze a zadarmo ho nechtěl nikdo vytáhnout. Po pěti hodinách čekání se naštěstí našel dobrodinec, který mu pomohl. Uvolněná cesta však nalákala dalšího spěchajícího řidiče, který vzápětí skončil v té samé díře. Řidič, který pomohl tomu prvnímu, se naštval a odešel, takže nás čekalo dalších několik hodin čekání, protože ani tento uvázlý řidič neměl peníze. Rozhodli jsme se proto kolonu objet. Toyota se pomalou rychlostí prodrala blátivou stezkou u hranice lesa za pomoci nás všech, kteří jsme po pás v bahně tlačili. Konečně jsme mohli pokračovat. Vyhlídka na pohodlnou cestu však netrvala dlouho. 

BAHENNÍ LÁZEŇ

Po deseti kilometrech nás čekala další bahenní lázeň plná kamionů. Někteří řidiči mi říkali, že už měsíci zde tráví čekáním na průjezd. Při představě, že za všechno se tu platí, jsem nevěřil vlastním očím. Někteří řidiči a jejich pomocníci už rezignovali a jednoduše spali v bahně na igelitech. U této díry se nám nakonec podařilo proklouznout s pomocí těžkého nákladního auta patřícího OSN, které nás táhlo na laně pronajatém za 20 USD. O několik kilometrů dále nás čekalo další peklo. Kolona kamionů čítala 260 aut a díra plná zapadaných vozidel byla sedm metrů hluboká. Marnost, tady se to nedalo už ani objet. Jedinou nadějí byl buldozer státní správy silnic, který si ovšem účtoval 100 USD za vytažení. I státní zaměstnanci musejí z něčeho žít. Škoda, že je moc nezajímala kvalita silnice, důležitější byl byznys s taháním aut. Vše kolem cesty bylo náležitě kasírováno a nic nebylo zadarmo, i suché místo vystlané trávou se střechou z listí bylo za 20 USD. Mnozí řidiči a pasažéři u této díry čekali i několik dnů, vyrostlo proto okolo několik příležitostných občerstvoven, kde místní ženy smažily opice a červy mbinji. Hladoví cestující kupovali vše, nejlevnější byl pečený maniok s pálivou omáčkou pili-pili. 

Kousek dál vyrostl v lese plachtou krytý jednoduchý nevěstinec, aby nikdo nestrádal ani v oblasti radovánek. Za sex se platilo nákladem, protože většina řidičů už neměla peníze. Krabice koly za hodinku radosti. Většina řidičů musela během neskutečně dlouhé cesty rozprodávat drahocenný náklad přivezený z Ugandy. Tento bohatý východní soused je zdrojem snad všeho, dováží se cokoliv, od balené vody po auta. Princip je jednoduchý. V Ugandě koupíte vozítko za 5000 USD a v Kinshase prodáte za 15 000 USD. Jen auto musí po náročné cestě projít rekonstrukcí. Dovézt auto se prý podaří tak třikrát do roka. 

VYDÍRANÍ

Afričané se většinou nedokážou domluvit, a tak přicházejí na řadu divoké výměny názorů, které končí řevem a často i velkou bitkou. Jediný, kdo si získal respekt, byl voják se samopalem, na němž měl pro případ napadení i bodák. Přestože byl voják stále opilý a zfetovaný, jediný dokázal zařídit klid a vynutit si svoji vůli. Náš řidič byl chytrý, proto se obezřetně držel za autem s vojákem. Jediné, co ozbrojenci vadilo, byl můj fotoaparát. V zemi se nesmí legálně fotografovat bez povolení, které obyčejně stojí pro každé město 100–300 USD. Někdy je ovšem levnější nechat si fotoaparát zabavit, a pak vykoupit zpět, to je jen okolo 100 USD. 

ko1312 kongo silnice dscf0100

Nakonec čekání u nejhlubší díry trvalo jen den a půl, a to díky aktivnímu vojákovi. 

Další cestu začaly kromě bahna komplikovat i různé policejní a vojenské zátarasy, kde se muselo znovu platit. Cena záležela na náladě vojáků. Ráno po opici měli abstinenční příznaky, toužili po nové láhvi, a tak vydírání bylo kruté. Ideální na průjezd byl čas po obědě, to byli unaveni jídlem a projíždějící auta je nezajímala. Stal jsem se svědkem i tragické události. Jeden večer po nás zfetovaní vojáci chtěli peníze, tak jsme jim něco dali, protože pořád divoce mávali samopaly. Bohužel jeden z pasažérů odmítl cokoliv dát a peníze nechtěl ani od nás. Jediný výstřel ukončil jeho život, stál přímo vedle mě. 

Průjezd po konžské dálnici se proměnil ve stále stejný příběh. Bahno, hluboké díry, zapadané kamiony, spousty pasažérů toužících po odjezdu a beznaděj. Nejhorší silnice v Africe, nic drsnějšího jsem nezažil. I já rezignoval, na cestě jsme byli deset dní a naše terénní toyota se postupně začala rozpadat. Cestou nám vypadlo okno, potom i dveře, nefungovalo chlazení, stejně tak karburátor. Když nám vypadl motor, už nikdo nevěřil, že vůbec někdy dojedeme. Naštěstí zkušení pomocníci řidiče to za dva dny dali nějakým záhadným způsobem dohromady. Zlaté ručičky zdejších mechaniků dokážou opravit i neopravitelné. 

KONEČNĚ V CÍLI

Dvanáct dnů byla naše toyota na cestě, když se kousek před cílem auto definitivně rozpadlo. Řidič nám jednoduše oznámil, že už dál nepojede. Pro většinu pasažérů šok, protože peníze během náročné cesty postupně docházely. Zbývalo jít po svých, nebo si zaplatit motorku, případně počkat na kamion s nejasným datem dojetí. Loučení bylo dojemné, s většinou spolucestujících jsem se během naší poutě skamarádil. Dokonce došlo i na slzy, všichni se chtěli ještě vyfotografovat. Zato dojezd do Epulu, mého vysněného místa, byl ještě dramatický. Motorka byla jen jedna a my, kterým zbyly peníze, jsme byli tři. Řidič nás však se samozřejmostí usadil za sebe, sám seděl na nádrži a batohy jsme si drželi v rukou. Docela nepohodlná jízda dlouhá 30 km nám trvala šest hodin. Ale v Africe pohodlí nečekejte. Důležité je dorazit do cíle a to se nakonec po dvanácti neskutečných dnech podařilo. 

V pralese Ituri jako by se celý svět proměnil. U lidí, kteří ve svém životě byli maximálně v pár kilometrů vzdálené vesnici na tržišti, jsme si užívali nádhernou atmosféru večerů plných povídání u ohně. Lidé nám nabídli nocleh v hliněných chatrčích a také čaj. Jen jídlo bylo za drobný peníz. Ti chudší byli těmi opravdovými hostiteli. Já jako muzungu (běloch), který tu bývá opravdu minimálně k vidění, jsem byl velikou atrakcí pro všechny. Dokonce mi někteří trhali mé vlasy a chlupy z rukou jako suvenýry. Až tady hluboko ve vnitrozemí byla k vidění Afrika taková, jaká byla kdysi v minulosti, plná fascinujících obyvatel a lidské sounáležitosti. Kdosi mi tvrdil, že v Kongu žijí lidé, kteří jsou v Africe nejvíce zlí a nenávistní, s takovými jsem se nesetkal a naopak jsem zažíval opačný pohled.

Na závěr už si dovolím jen malou radu. Ve Střední Africe nespěchejte a spíše počítejte, že se vaše plány silně zredukují, dovolená vám asi nebude stačit. A peněženku si pořádně naplňte, protože v Demokratické republice Kongo vám ji důkladně vyprázdní.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group