ikoktejl

Kola s duší

TEXT A FOTO: MARTIN HOMAN

Městečko Gunjur se ještě utápí v ranním oparu, když potkáváme holčičku Kaddy Touray. Je jí deset let a chodí do školy vzdálené šest kilometrů. Kaddyiny nohy se líně šoupou po asfaltu. Otáčí hlavu, jako by se ujišťovala, že opravdu jdeme s ní. Každý den musí Kaddy absolvovat tuto náročnou cestu pěšky. Teď ráno je ještě příjemně a teplota dosahuje patnácti stupňů. To se ale rychle změní. Pomalým tempem se pachtíme dále. A přece by stačilo naskočit do sedla kola a vyrazit. Nebýt toho všudypřítomného písku, člověk by nemusel skoro ani šlapat, tak rovná je tu krajina. Technický stav kol, těch, která tu poskrovnu jsou, odpovídá jejich stáří. Především brzda je tady skoro neznámé slovo. Brzdy nejsou potřeba, překážce se vyhnete, hada přeskočíte a v písku stejně zastavíte. Pokud už máte kolo, pak je dobré ho náležitě využít. Děti na kole svážejí dřevo i vodu. Na kole se také jezdí do mešity stejně jako do kostela, na kole se mlčí i svačí, zpívá i povídá. Tady jezdit je veselé a chodit smutné. Přemýšlíme o místní cyklistice a okolo nás se zatím začínají míhat šťastnější děti na rozvrzaných kolech. Většinou jedou na jednom kole hned dva školáci. Děti pokřikují na Kaddy a ta se směje. Je evidentně šťastná, že má exotický doprovod. Zpívá nějakou písničku a cesta tak lépe ubíhá.

ko1402 zambie prilepek fotomartinhoman

ŠKOLA VZDÁLENÁ

Gunjur leží na pobřeží Atlantiku několik málo kilometrů vzdálený od hlavního města Banjulu. Jsou to jen rozesetá stavení (z pálených cihel s plechovou střechou) u hlavní silnice vedoucí z hlavního města. Život zde plyne pomalu. Při sčítání na silnici vedoucí do Gunjuru by statistik určitě došel k překvapivým číslům. Odhadem si troufáme říct, že devadesát procent dětí zde chodí do školy pěšky. A nejsou to rozhodně malé vzdálenosti. Jednoho staršího studenta se po cestě ptáme na dopravu do školy. „Děti tady chodí do školy velké vzdálenosti, často mnoho kilometrů, a jsou ve stresu, aby nepřišly na vyučování pozdě. Když přijdou pozdě, občas i dostanou. Teď, když někteří mají kola, je všechno jednodušší.“

Opouštíme starší studenty a po hodině nekonečné cesty se dostáváme k základní škole. Nad vchodem je cedule s nápisem Lower Basic School a motem „disciplína a tvrdá práce“. Klučina, ne větší než Kaddy, houpe velkým zvonem a svolává děti na hodinu. Děti se pomalu trousí ze všech směrů a žlutý písek dvora školy se začíná měnit v pestrobarevné klubko dětí. Ředitel školy něco chvilku vysvětluje, a potom začíná rozdávání dárků z charitativního projektu. Dnes bylo vybráno několik sirotků, kteří dostávají plátěné tašky. Dětí je na dvoře školy dva a půl tisíce a tašek sotva dvacet. Když chodí děti se skloněnou hlavou pro dárky, je nám do breku. Naštěstí už začíná krátká, zpívaná motlitba. Klubko se náhle rozděluje a školáci se rozcházejí do tříd. Jsou to jednotlivé malé budovy s plechovou střechou. Místo oken mají několik desítek malých, deseticentimetrových děr. Třída je vzdušná a překvapivě příjemně chladná. Školáčci nemají učebnice, někteří dokonce ani sešity. Učitel předčítá z knihy, nesoustředěné děti opakují, nepřemýšlejí, nýbrž papouškují jednoduché anglické věty. Hlavy pomalu padají na lavice, jak po dlouhé cestě do školy unavené děti odpočívají. 
O přestávce se ptáme ředitele na aktuální situaci ve škole. „Teď je pauza na oběd, všichni jsou venku. Během 30 minut se musejí najíst. V loňském roce jsme měli zajištěné jídlo z charitativního programu, ale ten už skončil. Nyní to funguje tak, že ti, kteří mají peníze, si mohou koupit jídlo ve stánku. Ti, kteří je nemají, musejí být hlady až do 14 hodin, a pak jdou domů.“

KOLA Z ČESKA

Po skončení školy se vydáváme s naší malou kamarádkou Kaddy pěšky domů. Znamená to dalších šest kilometrů a další hodinu pěšky ve čtyřicetistupňovém horku. V období dešťů to musí být ještě podstatně horší. Kaddy chodí do školy pouze šest kilometrů denně, a tak nemá nárok na kolo z českého projektu Kola pro Afriku. Proto Kaddy druhý den ve městě kupujeme úžasné růžové kolo, a děláme to rádi. Poté se loučíme s Kaddy, naší malou průvodkyní po nelehkém životě v Gambii. Přirostla nám za tu malou chvíli k srdci. Její rozzářené oči nad novým kolem jsou naší nejlepší odměnou. Jak to u dětí bývá, nadšení střídá smutek z našeho loučení. Nedá se nic dělat. Však smutek rychle zmizí, ale kolo snad bude odrazovým můstkem na její cestě za vzděláním.

My vám však chceme vyprávět ještě jeden příběh s velmi dobrým koncem. Tento malý zázrak má své centrum právě v gambijském městečku Gunjur. A i když většina místních asi neví, kde Česká republika leží, tak má zde výborný zvuk. Vraťme se ale na začátek roku 2012. Charitativní projekt Kola pro Afriku, který iniciovali Roman Posolda a Richard Gazda, tehdy startoval v Ostravě se sloganem „Každé kolo má dvě duše“. Projekt totiž symbolicky spojuje české dobré duše s těmi gambijskými. Za velmi krátkou dobu vzniklo s pomocí dobrovolníků 120 sběrných míst, kde můžete nechat staré nepotřebné kolo. Do dnešního dne bylo dětem do škol v Gambii odvezeno 1495 jízdních kol. Poděkování patří především všem dárcům kol v České republice a také dobrovolníkům ve sběrných místech. Stejně jako malá Kaddy už stovky gambijských školáků nechodí do školy pěšky.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group