ikoktejl

Denis Mukwege: Zvěrstva jsou tu na denním pořádku

 

Ptal se: Tomáš Nídr, Foto: Tomáš Nídr

Studoval na gynekologa proto, aby pomáhal na svět dětem. Jenže místo toho dává Denis Mukwege ve své klinice ve východokonžském Bukavu brutálně znásilněným ženám dohromady jejich intimní partie. Práce má bohužel příliš, protože sexuální násilí proti civilistkám používají všechny strany nepřehledného konfliktu ve středoafrické republice. V rozhovoru vyzývá světové mocnosti, aby přestaly přihlížet tomu, jak jeho vlast už téměř dvě desetiletí trpí kvůli nekonečným rebeliím, během nichž se sexuální násilí používá jako válečná strategie. Mukwege, jehož hřmotná postava a zvučný hlas budí respekt už při vkročení do dveří, si otřesné zážitky z operačního sálu nenechává pro sebe. O utrpení konžských žen mluví veřejně. Kvůli tomu se z něj stala nejviditelnější osobnost země, která se zápalem kritizuje místní vládu i svět za to, že se zoufalou situací nejsou schopni nic dělat. Do své argumentace dává tolik rozčileného elánu, že se při ní opakovaně zakoktá.

ko1401 rozhovor 017bunyakiri-porodnlasestralouisekabene

Při vyslovení jména Kongo mi jako první naskočí slovo znásilnění. Je to nefér vnímání státu, nebo je taková reputace zasloužená?

Je to poněkud přeháněné. Není to tak, že by se zneužívaly na potkání ženy, které jdou po ulici. Masová znásilnění v Kongu nemají nic společného se sexuální potřebou, ale je to snaha o zničení individua i komunity. Musíme v něm vidět politický nástroj a bohužel úspěšnou strategii. Není to jen válečná zbraň, ale zbraň hromadného ničení.

Postavila se tomu nějak vaše vláda?

Proti znásilňování máme zřejmě nejlepší zákon na světě. Ale mít zákon a aplikovat ho jsou dvě odlišné věci. Prvotním cílem každého státu musí být ochrana jeho občanů. Neexistuje žádná omluva proto, když ji neposkytuje.

A co svět?

Válka k nám byla dovezena ze zahraničí. Je důsledkem rwandské genocidy z roku 1994. Dnes můžeme říct, že naše země a hlavně její ženy vytrpěly více, než si prožila Rwanda. Je neakceptovatelné, že svět od masového znásilňování v Kongu dává ruce pryč. Podobná situa­ce byla v 90. letech v Bosně. Mezinárodní společenství řeklo, že taková situace se nedá tolerovat. Zareagovalo silou a důsledně. A z masového znásilňování se stala historie. Ale pro nás je to už patnáct let přítomnost. Každý den se starám o zneužité ženy, které se musejí schovávat v pralese jako zvířata. Není omluvy pro to, jak mezinárodní společenství přechází situaci v Kongu.

ko1401 rozhovor 168lulingu-vchoddonemocnice

Jaké je řešení?

Nevolám po vojenské akci, ta by přinesla jen větší utrpení civilnímu obyvatelstvu. Nevěřím ani v politická řešení, kdy se s povstaleckými skupinami dlouze vyjednává, pak se jim zaručí beztrestnost, dají posty v armádě a administrativě. Je přece absurdní poskytnout jim legální moc nad lidmi, které dosud zabíjeli, znásilňovali a ničili jim domovy. A navíc po pár měsících začnou novou rebelii se stejnými zločiny.

Tak co se tedy dá dělat?

Pevně věřím v diplomatické řešení. Je nutné tlačit na lídry sousedních zemí, kteří z války profitují a kteří stojí za rebelskými skupinami, aby jejich podporu zastavili. Když se zarazí financování konfliktu, který povstalci paradoxně platí minerály vytěženými na našem teritoriu, tak hned skončí. Bohužel nikdo netrvá na dodržování dohod, které už byly uzavřeny. Jsou totiž mrtvé hned při podpisu.

Jak se má na Rwandu a Ugandu tlačit?

Podívejte se na aktuální případ Sýrie. Amerika a Francie naléhaly tak, až Rusko domluvilo Bašáru al-Asadovi a jeho vládě, která nikdy nepodepsala dohodu o zákazu chemických zbraní, že se vzdá svého arzenálu. Řeklo se jim: buď ustoupíte, nebo udeříme. Za diplomacií musí být vůle jednat. Konžská krize není neřešitelná, jediné, co chybí, je vůle ji vyřešit. Je to ostuda pro mezinárodní společenství. Obrázky řádění rebelů v Kongu nejsou přece o nic méně skandální, než důsledky použití chemických zbraní v Sýrii.

ko1401 rozhovor 172lulingu-reklamananemocnicipanzi

 

Proč tady svět nezasáhne?

To je otázka, kterou si stále kladu a nemám na ni odpověď. Zlo je pořád zlem, ať se stane v USA, Evropě nebo Africe. Bohužel se zdá, že utrpení v jedné části planety se nebere tak vážně jako jinde. Svět v klidu akceptuje to, co je neakceptovatelné. Ale omlouvám se, už o tom nemohu mluvit, hrozně mě to rozčiluje.

Několikrát jste byl nominován na Nobelovu cenu za mír. Pokud byste ji dostal, mělo by to pro Kongo nějaký význam?

Možná, že by to pomohlo k tomu, aby se lidé ve světě dozvěděli více o našich problémech a přestali je ignorovat.

Hodně místních lidí mi řeklo, že byste vy s vaší mezinárodní reputací byl ideálním kandidátem na příštího prezidenta. Máte politické ambice?

Rozhovor děláme v nemocnici, mám na sobě bílý plášť, takže vidíte, že jsem lékař, nikoliv politik. Ale nemohu mlčet o utrpení, jehož jsem každý den svědkem. Snažím se dělat svoji práci co nejlépe, a to bych chtěl i od ostatních Konžanů. Naši zemi nespasí nový prezident. Je potřeba, aby se každý zeptal sám sebe, jak může Kongu pomoci pohnout se kupředu z té mizérie, ve které teď jsme.

Není v protikladu s touto myšlenkou masivní přítomnost západních humanitárních organizací? Na jednu stranu pomáhají s nejpalčivějšími problémy, na druhou stranu vychovávají lidi k pasivitě.

Je to fundamentální otázka. Samozřejmě jejich urgentní pomoc hladovějícím nebo nemocným je v současné době ve východním Kongu nenahraditelná. Ale po jejich odeznění je potřeba, abychom za sebe převzali zodpovědnost my. Pokud budeme čekat, že naše problémy za nás někdo vyřeší, situace se nezmění nikdy.

Jenže jak to udělat? Na konžském venkově jsem třeba viděl matky s podvyživenými dětmi, které jen čekaly, co pro ně udělají neziskovky, a samy se nijak nepokoušely potomkům pomoci.

Když vidíte, jak je naše země úrodná, správně se ptáte, proč bychom měli dovážet fazole a další potraviny odjinud. Problémem jsou bezpečnostní problémy, kterými si na venkově obyvatelé za posledních patnáct let prošli. Znásilňování a mučení rodičů před očima jejich dětí, zabíjení, vypalování domů, destrukce… Tato válka psychicky devastuje jednotlivce, ničí rodiny, rozbíjí společenské vazby. Lidé jsou tak traumatizovaní, že v jednom okamžiku přestali myslet. Přestali plánovat do budoucna. Proč něco pěstovat, když výsledky jejich práce sklidí ten, kdo je vyžene z jejich domovů. Ztratili schopnost organizovat se. Jen jako primitivové přežívají dnešek a nemyslí na zítřek, kterého se možná nedožijí.

Jak zase jejich myšlení nastartovat?

Jediné, co to může změnit, je mír. Bez něj nemůžeme mluvit o potravinové soběstačnosti, prevenci nemocí nebo zlepšování školství. Veškerá práce neziskovek tak může jen zahlazovat nejviditelnější následky války. Tak jako já, když musím operovat znásilněnou ženu, která už u mě ze stejných důvodů byla před pár lety. Vyléčím ji, ale její problém nevyřeším. Hrozí, že se jí to stane znovu.

Mohou neziskové organizace pomoci jinak?

Říkal jste, že jste tu s Člověkem v tísni. Co tato organizace dělá v Česku za kampaň, aby přesvědčila vaše politiky, že mají na úrovni Evropské unie tlačit na zásah v Kongu? (Pracovnice Člověka v tísni natočila o znásilněných film, který putoval při besedách po celém Česku. V Kongu zdarma hradí zneužitým zdravotní i psychologickou pomoc – pozn. autora.) Evropané dnes utrácejí mnoho peněz na humanitární pomoc naší zemi, které by ale nebyly potřeba, kdyby se EU zasadila o mír.

Znásilňování bohužel patří ke každé válce, ale v Kongu jeho brutalita přesahuje všechny myslitelné hranice. Čím to je způsobené?

Nejsme žádní barbaři. Pracoval jsem tady patnáct let před válkou a nikdy jsem tu neviděl takové hrůzy co teď. Operuji děti s roztrženým konečníkem, holčičky, které penetrovali až do břicha. V květnu jsem ošetřoval zneužité šestnáctiměsíční batole. Před válkou tu byla znásilnění stejně výjimečná jako v Evropě. Ale když se násilnosti rozjely, nikdo neřekl stop jako třeba za holocaustu nebo v Bosně. Krutosti se tak dál stupňují, jednotlivé skupiny rebelů se přebíjejí v brutalitě. Je to spirála násilí, kterou je třeba rozetnout, aby to ustalo.

Jak tato spirála změnila konžskou společnost? Nestala se znásilnění už něčím normálním i pro civilisty?

Přesně. Dnes už tu máme dospívající, kteří nezažili nic než válku. Těžko od takových lidí čekat, že se budou chovat normálně. To bychom od nich chtěli nemožné – něco, co nikdy neviděli a nezažili. I kdybychom nastolili mír, budeme mít hroznou práci změnit v lidech jejich válečnou mentalitu. 
Text vznikl s podporou organizace Člověk v tísni

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group