ikoktejl

30 tisíc let přátelství

 

TEXT: Jaroslav Petr, FoTo: MZM

Člověk a pes spolu žijí už 30 000 let. Na obou to zanechalo nesmazatelné stopy. Dnes žije na světě asi 400 milionů psů nejrůznějších plemen. Maličkými jorkšírskými teriéry nebo čivavami počínaje a buldoky, dogami či bernardýny konče. Všichni jsou to zdomácnělí vlci, i když na mnoha z nich to na první pohled není příliš patrné. Moderní genetické analýzy pohřbily mylné představy o tom, že v krvi některých psů koluje šakalí krev. Není pochyb o tom, že jediným předkem psů je vlk. Jenže kde a kdy lidé domestikovali vlky?

O primát „psí kolébky“ se uchází hned několik míst. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že si člověk ochočil vlka na území dnešní Číny. Podle jiných expertů se tento významný moment lidských dějin odehrál na Blízkém východě. Nejnovější výzkumy však ukazují, že domestikace vlka proběhla v Evropě. Dlouho převládal názor, že se psy žijeme společně deset, nejvýše patnáct tisíciletí. Teď se ukazuje, že soužití psů a lidí trvá dvakrát déle. Náznaky toho byly už v archeologických nálezech, ale řada vědců jim nevěřila. První psi se nápadně podobali vlkům. Z pravěkých koster se proto nedá vždycky s jistotou určit, zda patřily vlkům nebo psům.

ko1403 tema psi fcg shutterstock 158219150

Pravěké psí pohřby

Jedny z přesvědčivých důkazů o domestikaci psa objevili archeologové v tábořišti lovců mamutů z Předmostí u Přerova. Právě tato lokalita je unikátní z hlediska výzkumu civilizace lovců mamutů. Moravské zemské muzeum získalo grant k tématu - vztah mezi lidmi a psovitými šelmami a spolu s belgickými odborníky analyzuje objevený materiál. Našli tam tři lebky, jejichž anatomické proporce se od vlčích lebek významně liší – mají kratší čenich a širší mozkovnu. Patřily psům, kteří vzhledem připomínali dnešní sibiřské husky, ale byli mnohem větší. Vážili kolem 40 kg a v kohoutku dorůstali výšky možná i 70 cm. Zhruba před 27 000 roky pomáhali tito psi pravěkým lovcům tahat a nosit těžké náklady, např. ulovenou zvěř nebo dřevo na oheň. Neměli jednoduchý život, o čemž svědčí zlomené zuby v čelistech.

Lidi poutala k těmto zvířatům silná citová vazba, což dokazuje mamutí kost, kterou měl jeden z pohřbených psů strčenou v tlamě. Zřejmě to byla potrava na cestu na onen svět. O tom, že těla mrtvých psů nebyla ponechána sama napospas osudu, vypovídají i otvory proražené do mozkovny psích lebek. Belgická archeoložka Mietje Germonpréová razantně odmítá možnost, že pravěcí lidé otevřeli psí lebky, aby jedli psí mozek. „Tihle lidé měli dostatek vysoce kvalitního mamutího masa a krmili s ním i své psy. Pokud otevřeli psí lebku, pak šlo zřejmě o rituál, jaký dnes známe od některých severských národů. Tito lidé věří, že v hlavě sídlí duch nebo duše. Prorážejí do lebek mrtvých zvířat otvor, aby ducha či duši osvobodili z mrtvého těla,“ argumentuje Mietje Germonpréová.

ko1403 tema psi bl 09d3

 

Co prozradila DNA pravěkých psů

Nedávný výzkum genetiků dal Miet­je Germonpréové za pravdu. Vědcům se podařilo izolovat dědičnou informaci z kostí a zubů deseti vlků a osmi psů. Někteří žili před tisícem let, kosti dalších byla staré až 36 000 roků. Analýzy staré psí a vlčí DNA přinesly nejedno překvapivé odhalení. Dědičná informace dnešních psů má blíže k pravěkým vlkům než k vlkům, kteří přežili do dnešních dní. To znamená, že přímí potomci vlků, které pravěcí lidé domestikovali, už nežijí. Buď vymřeli, nebo jsme je vyhubili. Pes, jehož DNA se při analýzách nejméně lišila od vlčí dědičné informace, žil před 14 500 roky na území dnešního Švýcarska. To znamená, že „psí kolébka“ neležela ani v Číně, ani na Blízkém východě, ale v Evropě.

Z rozdílů mezi psí a vlčí DNA vědci určili, že domestikace mohla proběhnout už před 32 000 roků. To je po archeologických nálezech další hřebík do rakve teorií spojujících domestikaci psa s prvními zemědělci. Před třiceti tisíciletími se lidé stále ještě živili lovem a sběrem. Zemědělství bylo hudbou budoucnosti.

Někteří vědci jsou přesvědčeni, že domestikace psa zasáhla významně i do evoluce člověka. Lidé, kteří si ochočili vlky a začali chovat psy, získali nad svými konkurenty významnou výhodu. Díky ní jsme se posledních třicet tisíciletí vyvíjeli jako chovatelé psů pestré škály plemen a naučili se využívat tato zvířata pro nejrůznější účely. Chov psů se promítl i do náboženských kultů a poznamenal lidskou kulturu. Svědectví o těsném soužití člověka se psy nacházíme i v těch nejstarších uměleckých dílech. Například Homér v Iliadě popisuje Achilleova nejvěrnějšího přítele Patrokla jako vlastníka devíti psů, s nimiž starořecký Řek jedl u jednoho stolu.

ko1403 tema psi bl 09d2

 

Mají nás přečtené

Dlouhé soužití s člověkem je na psovi jasně patrné. Zdaleka nejde jen o to, že psí plemena jsou ve srovnání s plemeny jiných domácích zvířat bezkonkurenčně nejrozmanitější. Pravěcí lidé se často ocitali v situa­cích, kdy úspěch či dokonce přežití záleželo na rychlé domluvě. Zdaleka se to netýkalo jen členů lovecké tlupy. Často bylo důležité, aby na signál reagovali rychle a přesně i psi. Člověk si proto vybíral pro další chov taková zvířata, která byla v tomto ohledu nadanější. Postupem času vyšlechtil ze svých čtyřnohých přátel pomocníky, kteří ho dokonale chápali. 
Pes získal vrozenou schopnost „číst“ úmysly člověka. Pochopí, co znamená, když člověk na něco ukáže rukou. Nepotřebuje k tomu žádný výcvik. S touhle schopností se rodí. Na pokyn rukou reagují už šest týdnů stará štěňata, zatímco vlčata toto gesto lidské ruky ignorují. Ukázání rukou nechápou dokonce ani šimpanzi. Pro psa je důležité, aby s ním člověk před pokynem rukou navázal kontakt očima. Pak zvíře ví, že gesto je určené jemu, a zařídí se podle něj.

Pes vyniká i reakcemi na lidskou řeč. Pes Rico (border kolie), vycvičený německými vědci, rozlišoval dvě stovky slov. Na povel našel mezi hračkami nejen správný předmět, například klíč nebo kostku, ale uměl ze dvou stejných předmětů vybrat menší nebo větší. Rico uspěl i při pokusu, kdy mu vědci mezi známé předměty přidali věc, s kterou se dosud nesetkal. Vědci pak požádali psa, aby novou věc přinesl, a to slovem, které nikdy předtím neslyšel. Rico si dal dohromady, že neznámé slovo patří k novému předmětu, a úlohu zdárně vyřešil. Při plnění tohoto úkolu podával pes výkony srovnatelné s tříletými dětmi.

Pes chápe z výrazu lidského obličeje naše emoce. Vědci otevírali krabice s úsměvem nebo se znechuceným výrazem ve tváři a psi si byli rozdílu zjevně vědomi. Většinou se rozhodli blíže prozkoumat krabici, kterou člověk otvíral s úsměvem. Pes zvládl i nelehký úkol, který lze shrnout slovy „vím, že víš“. Zákaz konzumace lákavého pamlsku dodržují psi mnohem poctivěji, když jsou pod přímým dohledem. Pokud se v pokusné místnosti zhasne a zavládne tma, pes pochopí, že ho nikdo nevidí, a pokusí se zákaz přestoupit. Pes pochopí, že ho jeho pán nevidí, dokonce i tehdy, když člověk jenom zavře oči. Také v tomto ohledu pes překonává většinu zvířat.

Psí kompas

I když psi zdomácněním získali celou řadu nových vlastností, zachovali si překvapivě hodně i z dědictví po vlcích. Úžas vzbuzuje jejich orientační smysl. Dobře známé jsou příběhy psů, kteří byli odvezeni daleko od svých majitelů, a přesto se k nim po strastiplné cestě dokázali vrátit. Vlci mají lovecký areál běžně kolem sta kilometrů čtverečních a dokonalá orientace je pro ně životně důležitá. Řídí se zřejmě i vnitřním kompasem podle magnetického pole Země.

O tom, že psi vnitřní kompas neztratili, svědčí výsledky výzkumu vědců z České zemědělské univerzity v Praze a jejich německých kolegů z Universität Duisburg-Essen. Psí schopnost vnímat magnetické pole se prozradí při močení a kálení. Zvířata se při této činnosti staví tak, aby osa jejich těla mířila směrem sever–jih. Aby se tato slabost pro zemský magnetismus projevila, musí mít pes naprostou volnost. Nesmí být například na vodítku a musí se pohybovat v terénu, který mu není důvěrně známý. I pak existuje z pravidla jedna významná výjimka, která v první fázi málem zavedla pátrání po psím kompasu do slepé uličky. První analýzy dat prokázaly orientaci těla psů při močení a kálení podle siločar magnetického pole jen asi ve třetině pozorování. Ve zbývajících přídech se psi svým vnitřním kompasem neřídili.

Pak si ale vědci uvědomili, že magnetické pole je poměrně často narušené. Kolísá jeho intenzita, mění se směr siločar. Výzkumníci proto porovnali zvlášť data získaná v době, kdy bylo magnetické pole Země stabilní, a v době, kdy došlo k jeho narušení. Výsledky nových analýz byly překvapivé. Při stabilním magnetickém poli se psi při močení a kálení stavěli hlavou k jihu nebo k severu. Při narušeném magnetickém poli nebrali na směr jeho siločar ohledy. Odhalení výrazné reakce psů na poměrně malé změny v magnetickém poli patří k největším překvapením, jež studie českých a německých zoologů přinesla.

„Můžeme si to představit, jako když se člověk na výletě zastaví a podívá se do mapy. Pokud je mapa v daném místě nečitelná, je orientace podle ní nemožná,“ vysvětlují autoři studie. Podobně, jako se člověk nesnaží najít cestu podle nečitelné mapy, nepokoušejí se ani psi orientovat podle narušeného magnetického pole. Záhadou zůstává biologická podstata psího kompasu. Vědci zatím jen spekulují, zda psi vnímají magnetické pole některým ze svých smyslů – zda je například vidí, slyší, cítí nebo nahmatají. Nelze ale ani vyloučit možnost, že pes vnímá magnetické pole podvědomě, a že je mu poloha těla ve směru siločar magnetického pole jednoduše příjemnější než jakékoli jiné postavení.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group