ikoktejl

Děsivé muzeum

TEXT A FOTO: Kateřina a Miloš Motani

Je tu divný vzduch, pomyslíme si, když vstupujeme do ponurých síní. Opatrně našlapujeme, skoro nedýcháme. A pak to přijde, zrak zaostří na první vitrínu. Před námi stojí první mumie. Je velmi zachovalá, má něco přes sto let.

V tuto chvíli máme za sebou dva měsíce napříč Mexikem. Právě se vracíme z Kalifornského poloostrova směrem na Ciudad de México. Vzdálenosti jsou tady ohromné, vždyť by se na plochu Mexika vešlo dvacet pět Českých republik. Spěcháme, za pár dní nám letí letadlo. Včera jsme půjčeným autem ujeli přes tisíc tři sta kilometrů na jeden zátah. Moc času nemáme, můžeme si zvolit pouze jedinou zastávku. Z toho, co se cestou nabízí, padne volba jednoznačně na město Guanajuato.

ko1405 mexiko mumie mex-130111-202orig

Silnice pod koly stoupá, kroutí se jako had. Za nějakou chvíli nás obklopí první barevné domky. Jako první míříme k památníku Monumento El Pípila, odkud má být na město nejkrásnější výhled. Skutečnost předčila naše představy. Guanajuato je vtěsnané do úzké rokle. Strmé svahy pokrývají staré pestrobarevné domy postavené jeden vedle druhého. Je pozdě odpoledne a my čekáme na západ. Netrvá dlouho a barevné stavby zezlátnou. Slunce zapadá a do ulic se vkrade rychle večerní modř. Žlutě se rozsvítí pouliční lampy i okna. Nad celou tou nádherou se nám tají dech.
Vší kráse vévodí okrová barokní stavba farního kostela Basílica de Nuestra Señora de Guanajuato, která v tuto podvečerní chvíli svítí jako zlatý poklad. Díky velmi bohatým zlatým a stříbrným dolům, které v blízkosti leží, se z Guanajuata stalo velkolepé a velmi bohaté město.

Ztraceni v kanálech

Obloha tmavne, my nasedáme chvatně do auta a noříme se zvědavě hlouběji do města. Najednou se před námi objeví tunel a my zmizíme v podzemí. Ve skutečnosti se jedná o staré kanály, které měly odvádět z města řeku a zabránit pravidelným záplavám. Řeka však časem ustoupila dál do podzemí, a tak kanály a staré důlní šachty město využilo aspoň pro dopravu. Tříkilometrové hlavní podzemní silnici se říká La Subterránea.
Ve spletitých podzemních kanálech se okamžitě ztratíme. Uděláme několik koleček, několikrát projedeme po stejné ulici. Mineme stejné rozcestí, vjedeme do stejného vjezdu, odbočíme stejně špatně. Proklejeme tohle „nádherné město“, než se konečně v Guanajuato aspoň trošku ­zorientujeme. Zaparkujeme na jednom podzemním parkovišti, abychom se o půlnoci odvážili udělat městem kratší okruh, prošli několik spletitých úzkých uliček a temných podchodů, a s trochou štěstí pak trefili zase zpátky k autu.

ko1405 mexiko mumie mex-130111-079orig

Muzeum mumií

Na druhý den zamíříme na okraj města, kde mají podivné až morbidní muzeum mumií – Museo de las Momias. Z fotografií tak trošku víme, jak hrůzný pohled nás čeká, a tak s napětím vstupujeme do první místnosti. Opatrně jdeme krok za krokem a pomalu se přibližujeme k první skleněné vitríně. Vtom stojíme tváří tvář první mumii. Máme opravdu smíšené pocity – zvědavost, zábrany, bezmocnost, pociťujeme úctu k mrtvým i k životu.
Vstupujeme do další místnosti, kde stojí jedna mumie vedle druhé. Jejich seschlá těla jsou oděná do zachovalých kalhot, košilí či kabátů. Většina ženských a mužských těl je však necudně odhalená. Některé mumie mají na sobě jen shrnuté zaprášené punčochy, jiné mají obuté jen střevíce. Stojíme tu mlčky mezi mumiemi a nahlížíme do neznámého světa mrtvých. A vůbec se nedivíme, že se vstup dětem do tohoto muzea vůbec nedoporučuje.

Pozorujeme na některých tvářích hrůzyplný výraz. Údajně ve své době byli pohřbíváni i umírající nebo zdánlivě zesnulí lidé. Jaká musela být asi jejich hrůza, když se po nějaké době probudili v hrobě?!

Miminka bez očí

A kdy to přesně bylo? Ve městě řádila okolo roku 1833 cholera, která si vyžádala hodně mrtvých, kteří pak byli pochováni v hrobkách na místním hřbitově. Po čase bylo potřeba hřbitov rozšířit o nové hroby. V tu dobu také nabyl platnosti zákon, že se z pohřebního místa musí platit daň. Kdo z pozůstalých na zaplacení hrobu neměl, musel se hrobky vzdát. V roce 1865 se začaly hroby postupně (až do roku 1958) rušit a mrtví exhumovat. K velkému překvapení našli některá těla mumifikovaná ve velmi dobrém stavu. Těla se mumifikovala přirozenou cestou vlivem minerální půdy a suchého klimatu. Ne všechna těla se však takto dobře zachovala, mumie se staly z pouhých dvou procent pochovaných. Vůbec první vykopanou mumií byl francouzský lékař Remigio Leroy, který v roce 1861 zemřel na již zmiňovanou choleru.

V muzeu mají také hodně mumií dětí, pohled na ně je pro nás obzvlášť deprimující. Miminka zabalená do plen a zavinovaček, děti s povadlou tvářičkou, oční důlky bez očí, na hlavičce ušmudlaná krajková čepička. V jiné vitríně stojí mumie mladé těhotné ženy. Vedle ní se krčí fetus – tělíčko nenarozeného dítěte. Jedná se o vůbec nejmenší mumii na světě.

Tohle muzeum existuje již více než sto let. Zpráva o podivných mumiích se rychle rozkřikla do světa, zájem o ně velmi rychle rostl, každý je chtěl vidět. Hrobníci začali vybírat za zhlédnutí místnosti s mumiemi drobný poplatek a za nějakou dobu zde udělali opravdové muzeum. V současné době se tu vystavuje sto devatenáct mumií.

Po pravdě řečeno, jsme rádi, když se zase ocitneme na čerstvém vzduchu. Ve stánku koupíme mumie z cukru a noříme se raději do ulic, kde pulzuje život.

ko1405 mexiko mumie mex-130111-006korek

Slavnosti mrtvých

Na tomto místě je potřeba podotknout, že Mexičané mají všeobecně jiný přístup ke smrti. Jejich silná víra v posmrtný život se snoubí s vírou starých indiánských kultur Aztéků a Mayů, kteří jsou známí svými krvavými lidskými oběťmi. Indiáni pevně věřili, že smrtí život rozhodně nekončí, ale že pokračuje v jiné dimenzi.

Od Evropy odlišný postoj ke smrti je nejvíce znatelný v době Dušiček. Začátkem listopadu slaví celé Mexiko Día de Muertos. Všude je možné vidět kostry a kostřičky, prodávají se barevné lebky a lebky z marcipánu. Rodiny zesnulých navštíví hřbitovy, svým milovaným přinesou jejich oblíbená jídla a rozmlouvají s nimi. Mezi hroby a mrtvými se konají velké hostiny.

Zapomínáme na smrt a míříme do města zahnat hlad. Mercado Hidalgo je obrovská secesní tržnice ve stylu viktoriánského nádraží. Mexičané nás jeden přes druhého lákají na dobré jídlo, které zapíjíme čerstvou šťávou z pomerančů. Pak pokračujeme po hlavní ulici. V krámcích se suvenýry se často prodávají žáby v nejrůznějších podobách, to proto, že Guanajuato se dříve jmenovalo Quanaxhuato – Žabí město.

Ocitáme se na malém náměstíčku Plazuela de los Angeles. Kousek odtud se nachází Callejón del Beso – ulička polibku. Je široká jen půl metru. Stačí se prý jen naklonit z balkonu a dát si přes ulici hubičku. Ze dveří jedné zapadlé hospůdky se ozývají mexické písničky. Romantika jak blázen. Vstupujeme do hospody a nasloucháme, jak mladí kluci válí na kytary a při sklence piva se učí rozměkčit nejedno srdce.

Pokračujeme úzkými strmými uličkami, už se v Guanajuato trochu vyznáme. Nahlédneme do honosných chrámů. Projdeme kolem státní velmi prestižní univerzity, ve které studuje dvacet pět tisíc studentů z Mexika i celého světa. Navečer se pak ocitáme na náměstí Jardín de La Unión s malým parčíkem, obklopeným nespočetnými kavárnami a restauracemi. Lidé se tu večer co večer scházejí, aby si spolu poseděli, poklábosili, dali si něco dobrého k jídlu a pití a zaposlouchali se do muziky. V tuto chvíli přichází na nás stesk. Nechce se nám vůbec odtud – pryč z Mexika.

powered by contentmap

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group