ikoktejl

FASCINUJÍCÍ PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA BEZOBRATLÝCH

 

Tráva tvoří neproniknutelnou džungli, kapky vody jsou velké jako domy, kameny se stávají horami a louže je rozsáhlá jak oceán. Vše tu má jiné rozměry. Čas plyne jako voda, hodina je jako den, roční období jako celý život. Neznámý svět, a přece je tak blízko. Stačí se jen shýbnout...

 


Francouzští biologové Claude Nuridsany a Marie Perennou jsou již dvacet let učarováni fenoménem života na naší planetě. Po ukončení studia na pařížské universitě se rozhodli, že místo vědecké práci se budou věnovat tvorbě populárně-naučných publikací, výstav a dokumentárních filmů. Chtějí tak zajímavou formou ukázat široké veřejnosti výsledky svého studia a bádání. Jejich specialitou se stali malí živočichové, do jejichž života může člověk proniknout jen s pomocí zvětšovacích přístrojů. Záměrem bylo odhalit a ukázat fascinující svět často veřejnosti neznámých živočichů a rostlin. V roce 1976 vydali první kolekci fotografií, která měla tak velký úspěch, že hned následovalo dalších pět knih a série výstav. V roce 1984 natočili svůj první dokumentární film. Ve své další tvorbě nechtěli zůstat striktně didaktičtí, ale chtěli se přiblížit "planetě pod planetou" z méně vědeckého úhlu, nechat větší prostor kouzlu a představivosti a ukázat fascinující originalitu tohoto světa. Dva roky připravovali techniku vhodnou pro zachycení náročných mikroscén. Za tři roky natočili v terénu osmdesát kilometrů filmu. Šest měsíců pracovali ve střižně. Výsledkem této snahy je umělecký dokument, který je pastvou pro oči. Je objevováním úplně neznámého světa, světa jedné louky během letního dne, od časného rána, přes den a noc. Divák vstupuje do paralelního světa ovládaného odlišnými fyzikálními zákony. Vstupuje do krajiny, kde tvorové chodí po vodě nebo hlavou dolů. Vše je umocněno pro člověka nezvyklým světlem a neznámými zvuky. Kamera divákovi tento mikrosvět přibližuje pohledem "zevnitř", zavádí ho přímo do jeho středu, jako by i on byl jedním z jeho obyvatel.

 

. . . . .

 

Jak vznikla myšlenka natočit film Mikrokosmos a jak vznikal scénář?

 

Přišlo to tak nějak přirozeně. Žili jsme několik let v Aveyronu, který svým prostředím poskytuje bohatý prostor pro náš výzkum. Je to dosud neprobádané místo, není sice nijak výjimečné, ale je to panenská krajina se zachovalými přírodními systémy. Přivedlo nás to na myšlenku jakési jednoty určitého místa. Tento kousek země může být krajinou, v níž se odehrávají úžasné věci.

 

Dostali jsme nápad zachytit jeden teplý letní den a to, co se během něj odehrává na louce. Hmyz nežije dlouho, nejvíce několik týdnů. Pro tyto tvory znamená jediný den mnohem více než pro nás. Den zachycený v Mikrokosmu je jakýmsi symbolem, 24 hodin pojatých tak, jakoby to byl rok v životě člověka se všemi intenzivními momenty, které ho ovlivňují.

 

Rozhodli jste se ale neukázat všechno a udělat jistou selekci mezi bezobratlými, žijícími na zvolené louce. Proč?

 

 


 

Mnoho jsme o tom přemýšleli a rozhodli jsme se co nejvíce vyhnout násilí, dravým scénám, krutým momentům. O hmyzu se říká, že to jsou zvláštní tvorové se zvláštním chováním. Věděli jsme, že jejich svět nemá lidské morální zábrany, že je drsný a krutý. My jsme se však rozhodli jít záměrně proti tomuto přístupu a "rehabilitovat" tyto živočichy. Tak, jako všichni ostatní, i oni jsou dennodenně konfrontováni s překážkami a těžkostmi osudu. Proto jsme je chtěli ukázat jako lidské bytosti s jejich zájmy, ukázat jak se vypořádávají se svými životy.

 

Ve filmu se objevilo i několik málo známých "herců"...

 

Je to hlavně případ vzácného vodního pavouka vodoucha. Jeho chování je tak magické, že není možné se ho nevšimnout. Představte si pavouka, žijícího pod vodou, který si staví příbytek ze vzduchu, tedy z materiálu v našem vnímání nehmotného. Ve filmu vidíme, jak stahuje bublinky vzduchu jednu za druhou z vodní hladiny a vytváří si vzduchovou bublinu pod vodou.

 

Jak probíhal výběr "herců"? Pořádali jste obvyklé konkurzy a kamerové zkoušky?

 

Někteří lidé zahrají svou roli bez problémů a jiným se nedaří. Podobně je tomu i u hmyzu. Chtěli jsme například nafilmovat vzlet slunéčka. Všichni dobře víme, že když slunéčko umístíme na spodní stranu nějakého svislého předmětu, automaticky vyleze nahoru, a pak by mělo vzlétnout. Kvůli tomuto několikasekundovému záběru jsme si vzali dvacet slunéček a udělali s nimi zkoušku. Po několikanásobném opakování jsme vybrali tři, které opravdu chtěli vzlétnout, a ty jsme pak nafilmovali. Mnoho scén jsme natáčeli s velkým počtem "herců". Většinu z nich jsme "angažovali" přímo na místě, dostali plnou penzi, nafilmovali jsme je a potom pustili. Některé jsme ale museli vychovat a opatrovat, hlavně housenky, jejichž metamorfózu jsme chtěli zachytit. Kvůli nim jsme dokonce zaměstnali člověka, který se o ně staral po celé dny.

 

Jak jste režírovali "herce", kteří jsou od přírody nedisciplinovaní?

 

Některé záběry si vyžádaly i čtyřicet pokusů. Živočichové se chovají svým typickým způsobem, jen když jsou ve vyhovujícím prostředí. Museli jsme proto o nich vědět maximum. Vezměte si třeba chrobáka valícího si kuličku trusu. V tomto případě bylo výhodnější chovat brouka v teráriu a nabídnout mu potravu a potřebnou surovinu ­ ovčí trus. Pak nezbývalo než čekat. Konečně se jednoho dne náš objekt rozhodl udělat kuličku a my jsme ho opatrně, abychom ho nevystrašili, přenesli na místo natáčení. Měli jsme v zásobě asi tucet náhradních jedinců dovezených ze Španělska. Vytvořili jsme jim ty nejlepší podmínky, ale žádný z nich kuličku nechtěl udělat.

 

Zajímavé je, že ve vašem filmu z některých scén chování hmyzu vyzařuje skutečný humor...

 

Během natáčení jsme přestali pozorovat jiné tvory z odstupu. Dostali jsme se na jejich úroveň. Humor pomáhá překonávat bariéry. V mnoha dokumentárních filmech uvidíte hovnivála, jak před sebou suverénně valí kuličku. V našem filmu neskrýváme skutečnost, že hovnivál při své cestě zakopne o každé stébélko a smýkne se na každé nerovnosti. V Mikrokosmu jsme se snažili ukázat všechny ty malé problémky malých tvorů, kteří s námi obývají tuto planetu, a možná v něčem připomínají i naše problémy.

 

Snímali jste ty drobné tvorečky z těsné blízkosti, používali jste i pohyblivou kameru. Mnohé záběry umožňují divákům proniknout do soukromí vašich "herců". Jak jste překonali technické těžkosti toho způsobu natáčení?

 

Snažili jsme se být stále na úrovni našich objektů, abychom je ukázali z jejich vlastního pohledu. Jako bychom se sami prodírali trávou nebo si vyhrabávali úkryt v zemi. Důležité bylo zvolit vyhovující optický systém, umožňující překonat problémy s hloubkou ostrosti a s ohledem na vzdálenost snímaných objektů. Vytvořili jsme speciální osvětlení a systém pro nerušivý pohyb kamery. Filmovali jsme přímo na místě i v takzvaném "polním studiu" vybudovaném jen pro tento film. Vyvinuli jsme systém závěsných kamer, dálkově ovládaných malými motůrky, řídícími i nejjemnější pohyby kamery i objektivu.

 

Jakou roli hrají ve vašem filmu zvuky a hudba?

 

Na zvuku filmu jsme pracovali velmi důsledně. Sbírali jsme na různých místech šumy, bzukot, škrabot, zkrátka všechno co souvisí s pohybem a životem obyvatel louky. Některé, v reálu příliš tiché zvuky jsme museli nahrát ve zvukotěsném studiu ­ například let komára či mouchy. Z technických důvodů jsme určité zvuky museli dokonce uměle vytvořit. Hudba Bruna Coulaise je ve filmu důležitá. Je to jakási nit, táhnoucí se filmem od začátku do konce. Dotváří pocity, ochucuje film vůní, vyvolává vzpomínky na kouzlo dětství ­ jeho zázraky a nové objevy.

. . . . .

 

Kapky rosy se vstřebávají v ranním slunci, z vodní hladiny se vynořuje líhnoucí se komár a housenka se dočkala fascinující přeměny v motýla. Včela sbírá pyl z květů, hovnivál před sebou tlačí kuličku trusu, mravenci nosí potravu do útrob labyrintu svého mraveniště. Dva hlemýždi se v objetí vyhřívají na polštářku mechu, zamilované páry vážek předvádějí akrobatické kousky nad vodní hladinou, pod níž si vodouch staví z bublinek vzduchu svůj příbytek. Po nebezpečném bombardování dešťových kapek se mravenčí královny vydávají na svůj vznešený let a dva roháči začínají svádět nemilosrdný souboj...

. . . . .

 

Obrazově strhující příběh, plný humoru a výborné hudby, film oceněný čtyřmi Cézary (za kameru, hudbu, zvuk a střih), film, který zatím vydělal na vstupném 26 milionů dolarů a překonal tak mnohé akční hity, přichází v červnu do našich kin. Uvádí jej firma INTEROSONIC ve spolupráci s magazínem KOKTEJL, který je patronem tohoto filmu.
 
Květen 1997

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group