ikoktejl

TICHOMOŘSKÝ VATIKÁN

Polynésanky tady hledají manu pro své děti

Sluneční paprsky se dnes naposledy dotkly špičky Mount Tefatua a na několik prchavých okamžiků zvýraznily tmavnoucí siluetu proti stále ještě světlé obloze. Někde tam, v hustě zalesněných horách, leží sluneční země Rohutu noanoa, tichomořská obdoba křesťanského ráje, posmrtné útočiště duší vznešených Polynésanů. Posvátnost těchto míst se však netýká jen mrtvých. Ahupiva, mladá žena ve vysokém stupni těhotenství, se kterou se setkáváme na letišti, sem ze sousedního ostrova Huahine přiletěla s jediným cílem – přivést své dítě na svět právě zde, na požehnaném, svatém ostrově Raiatea.

Podle tradiční víry je Raiatea místem hýřícím manou, zvláštní, nadpřirozenou neosobní silou bez fyzické podstaty ukrytou v lidech, zvířatech, rostlinách, a dokonce i v neživých předmětech. V místě silné koncentrace mana přirozeně přechází na novorozence, a automaticky mu tak dává do vínku náskok před méně šťastnými vrstevníky. Mít mnoho many znamená mnoho umět. Ahupiva proto není jedinou matkou, která těsně před porodem podstupuje martyrium cesty mimo svůj domovský ostrov. Podobnou porodní turistiku praktikuje ve Francouzské Polynésii stále ještě poměrně vysoké procento žen. Jsou živoucím důkazem, že i přes křesťanství a celou řadu civilizačních vlivů jsou některé prvky tradiční víry mezi domorodými obyvateli stále živé.
Ostrov Raiatea, vzdálený pouhých dvě stě dvacet kilometrů od Tahiti a přímo na dohled od turisty okupovaného tropického ráje Bora-Bora, má v polynéském kontextu zcela ojedinělý význam. Přesto jej dosud nezasáhl v masovém měřítku turismus. Možná proto, že zde chybí pláže typické pro jiná místa ve Francouzské Polynésii a navíc je laguna, kterou Raiatea sdílí společně se svým sousedem Tahaa, na některých místech kvůli ostrým korálům ke koupání přímo nevhodná. Ostrov má ale řadu jiných superlativů a milovníci vodních radovánek si mohou tuto nevýhodu navíc bohatě vynahradit výletem na některý z bezpočtu motu – korálových ostrůvků rozesetých v laguně.
Kemp, který se má stát naší základnou na ostrově, je od hlavního města Uturoy vzdálen několik kilometrů, a protože tu v podstatě neexistuje veřejná doprava, musíme si nejprve nakoupit zásoby.
Ačkoliv je Uturoa po tahitském Papéete druhým největším městem Francouzské Polynésie a zároveň správním střediskem Závětrných ostrovů (které spolu s Návětrnými ostrovy tvoří Společenské ostrovy), působí z pohledu Evropana ospalým a provinčním dojmem. Místní architektura nijak významně nevybočuje z polynéského standardu, a tak je přirozenou dominantou města přístav – důležitý dopravní uzel pro celou oblast. Beztak nízké budovy ještě ztratí ze své výšky ve chvíli, kdy se za nimi objeví několikaposchoďová výletní loď.
Stavební úpravy zahájené v roce 1999 umožnily přístavu pojmout i plavidla značně velkých rozměrů, ale zároveň vnesly do města zvláštní vizuální nesoulad. Pomalu se sunoucí kolosy mnohonásobně převyšující okolní budovy neodbytně připomínají scény z hollywoodských trháků, jejichž zápletka stojí na útocích obřích monster na poklidné městečko.

NÁVRAT DO MINULOSTI
Pronajatý mikrobus kopíruje pobřeží a cestou míjí malé zátoky vybavené vším potřebným pro kotvení jachet. Jejich majitelé považují Raiateu za meku svého sportu v této části Tichého oceánu. Přesedáme do člunu. Naším cílem je řeka Faaroa, pyšnící se kreditem jediné splavné řeky ve Francouzské Polynésii. Po několika desítkách minut divoké plavby zpomalíme a vjíždíme do širokého zálivu, kde se Faaroa spojuje s oceánem.
Během jediného okamžiku se přenášíme do Polynésie ne nepodobné té, s jakou se kdysi setkali první mořeplavci. Pronikavý pokřik nesoucí se z břehů porostlých bujnou vegetací před sebou žene asi desítku vahadlových člunů. Snědí muži s květinovými věnci na hlavách usilovně pádlují. Zpocené svaly pracují ve stejném rytmu a ženou každým záběrem pádla štíhlé lodě kupředu. Iluzi návratu do minulosti narušují pouze plastové trupy původně dřevěných plavidel, které jsou logickou reakcí na současné technické možnosti, nabízející závodníkům větší rychlost a komfort.
V minulosti byla stavba každé lodi významnou událostí. Zahajoval ji svým pokynem sám náčelník a vždy ji provázela řada obřadů. Jedním z nich byl kaamoe raa toi, obřad „uspávání seker“. Účastnili se jej všichni, kteří měli se stavbou nového plavidla něco společného. Noc před zahájením prací se shromáždili na půdě posvátného místa marae, kde za zpěvu tradiční písně uložili „ke spánku“ nabroušené sekery. Pak zabili vepře, chlupy a oháňku obětovali patronovi všech lodí bohu Tane a zbytek zvířete snědli. Ráno už s probuzenými sekerami a čedičovými dláty, která se při stavbě lodí také používala, začali dílo. Po dokončení byla každá loď natřena černou hlínou s příměsí dřevěného uhlí, spuštěna na vodu a rozhoupána, aby do ní natekla voda, která plavidlo s definitivní platností pokřtila. Sekery byly opět uloženy v marae, aby zde čekaly na další „probuzení“.
Lodě ostatně hrají v životě Polynésanů důležitou roli dodnes. Pomineme-li jejich nezbytné využití k dopravě či lovu, je popularita závodů, kterým se zde aktivně věnuje každý šestý muž či žena, plně srovnatelná s naší oblibou kopané či ledního hokeje. Navíc není tento sport limitován ani věkem, ani pohlavím účastníků.
Ačkoliv je Faaroa jedinou splavnou řekou ve Francouzské Polynésii vůbec, co do velikosti rozhodně neobstojí ve srovnání s našimi toky. Mělké koryto se klikatě vine bující vegetací a svou šířkou je místy vhodné právě tak k tomu, aby jej bez větších obtíží zdolal malý člun. Bloudíme labyrintem husté zeleně vytvářejícím s každým zákrutem řeky nečekaná zákoutí a přírodní tunely. Přechod ze stínu stromů do ostrého slunce nás při návratu na několik okamžiků oslepí. Snad to způsobily právě útočící paprsky, ale domorodá rodina pořádající na břehu dopolední piknik v tu chvíli vypadá jako oživlý výjev z pláten Paula Gauguina.

NEJSVĚTĚJŠÍ NEBE
Ani existence splavné řeky, ani status správního střediska Závětrných ostrovů by však k udržení výjimečného postavení, kterému se Raiatea u Polynésanů dodnes těší, rozhodně nestačily. Za svá nepsaná privilegia vděčí ostrov jednoznačně místu s poněkud krkolomným názvem Taputapu atea (v překladu znamená Nejsvětější nebe či Nejsvětější prostor). Najdeme jej na pobřeží, zhruba čtyřicet kilometrů jižně od hlavního města Uturoy. Pozůstatky marae, které svým významem přesáhlo nejen hranice ostrova Raiatea, ale i celého regionu, jsou dobře patrné i dnes.
Marae byla posvátná místa pod širým nebem, která sloužila jako shromaždiště při nejrůznějších náboženských či společenských událostech a řešily se zde i otázky politického charakteru. Zjednodušeně bychom mohli říci, že marae nahrazovala Polynésanům kostel, radnici i parlament. Odehrávaly se zde obřady k uctění nejrůznějších božstev, náčelníci byli uváděni na své posty, vyhlašovaly se zde války nebo nastoloval mír, probíhaly pohřební rituály. Kdysi byla Polynésie podobnými svatyněmi doslova poseta. Jejich velikost a význam sahaly od těch nejmenších, sloužících potřebám jednotlivých rodin, až po marae náčelnická nebo královská, významná pro široký okruh obyvatel.
Pěšinku vedoucí k našemu cíli lemuje několik banyánů, které nabízejí poslední šanci ukrýt se před palčivým sluncem. V okolí Taputapu atea nerostou náhodou. Polynésané je uctívali jako posvátné stromy a najdeme je i v bezprostřední blízkosti dalších svatyní. Ocitáme se na rozsáhlé plošině vydlážděné čedičem a bloky korálů. Zdánlivě náhodně nakupené nebo o samotě stojící vertikálně vztyčené kameny nezasvěcenému příliš neřeknou. Na místě chybí jakékoliv popisky, a tak je k pochopení struktury marae nezbytné vybavit se už dopředu určitými znalostmi nebo si zajistit průvodce. Kombinujeme obojí a po chvíli se nám jednotlivé údaje propojí ve velkolepý obraz Taputapu atea takového, jak jej popsali první objevitelé této oblasti.

OD BOHA STVOŘENÍ K VÁLCE
V dobách své největší slávy nepatřilo Taputapu atea ani k nejstarším, ba ani k největším marae v Polynésii. Souhra několika okolností však způsobila, že svým významem podstatně ovlivnilo dění v celém polynéském trojúhelníku.
Bylo vybudováno v 17. století na mysu Matahira, přibližně v místech, kde původně stávalo marae Vaearai zasvěcené bohu stvoření Taaroovi. Naproti tomu vzniklo Taputapu atea jako místo uctívání boha války Ora, jehož kult tehdy v Polynésii sílil, aby v 18. století převážil nad jinými božstvy. Jako typický představitel nejmladší generace agresivních bohů vyžadujících lidské oběti vyhovoval Oro dokonale záměrům tehdějších válekchtivých náčelníků. Odtud také kněží šířili své výklady náboženství do dalších částí Polynésie. Důležitou roli v rostoucím významu Taputapu atea sehrál i fakt, že se marae stalo základnou elitní skupiny vyznavačů boha Oro, známou jako arioi, či ariori, která jeho slávu rozšířila i na další ostrovy.
Náplní života arioriů, kteří byli zpočátku vybíráni pouze z nejvyšších vrstev společnosti a později i na základě určitého talentu, byla velkolepá putovní slavnost. Její součástí býval zpěv, tanec, akrobatické kousky, zápas či vypravování starých příběhů a legend. Přes značné náklady, které bývaly pro obyvatele navštívených ostrovů s pobytem arioriů spojeny, byl jejich příjezd vždy radostně očekáván. Několik dnů trvající slavnosti měly zajistit plodnost nejen hostitelům, ale i domácím zvířatům a půdě. Arioriové ohromovali nejen svou výpravností a schopností putovat na značné vzdálenosti, ale také počtem. Dokládá to například zápis v deníku kapitána Jamese Cooka z roku 1774, kde se zmiňuje o svém setkání s ariorii v oblasti ostrova Huahine. Známý mořeplavec popisuje více než šedesát plavidel, z nichž každé neslo na palubě přibližně stovku lidí. Další zmínky o této skupině vyvolených pocházejí z per více či méně šokovaných prvních evropských návštěvníků oblasti. Důvodem jejich zděšení byl veřejně provozovaný sex, který byl běžnou součástí vystoupení arioriů, a zejména pak krvavý zvyk zbavovat se novorozeňat, nechtěných důsledků volné lásky. Víra zakazovala arioriům mít děti, tak tento problém řešili v lepším případě zanecháním novorozence u některé z hostitelských rodin, častěji však jeho zabitím.
Ať už však byli první Evropané některými atributy polynéského života pohoršeni, či nikoliv, faktem zůstává, že v době těchto prvních kontaktů bylo Taputapu atea již na vrcholu své slávy a pro místní obyvatele znamenalo zhruba totéž, co pro současné křesťany Vatikán. O jeho významu svědčí skutečnost, že jakékoliv marae vybudované v této oblasti v pozdějším období muselo mít ve svých základech (kromě obvyklé lidské oběti) zabudován i jeden kámen z Taputapu atea.

JAK VYPADALO MARAE
Z mysu Matahira se otevírá pohled na jeden z osmi průlivů v korálové bariéře, která Raiateu obklopuje. Byl to právě posvátný Te Ava Moa Pass, kterým sem vplouvali k důležitým obřadům a poradám náčelníci a kněží nejen z oblasti Společenských ostrovů, ale i představitelé moci Austral, Cookových ostrovů nebo dokonce několik tisíc kilometrů vzdáleného Nového Zélandu. Pozůstatky nízké zdi, která půdorys marae obklopovala, jsou již sotva patrné a je těžké si představit, že ji kdysi zdobily lebky četných lidských obětí. Mnohem zřetelnější jsou zbytky ahu, jakési alternativy křesťanského oltáře, který byl nejposvátnějším místem v celé struktuře marae. V případě Taputapu atea jde o poměrně jednoduchý objekt vytvořený z navršených kamenů obložených korálovými bloky. Podoba ahu se však mohla ostrov od ostrova lišit a výjimkou nebyly ani oltáře v podobě několikastupňových pyramid.
Marae mívala i celou řadu dalších náležitostí, které se většinou nedochovaly. Patřila sem například četná unu v podobě stolků sloužících k ukládání zvířecích obětin, případně ve formě stojanů k zavěšení ovoce, zeleniny a dalších malých dárků bohům. V marae nechyběly ani obřadní stožáry, posvátná pádla a bubny či stylizované dřevěné objekty symbolizující ptáky nebo posly bohů.
Nezbytnou součástí areálu bývalo také fare ia manaha, obydlí kněží se šatnou a skladištěm posvátných předmětů. Důležitým místem v náčelnickém marae býval i přístřešek pro posvátné čluny určené k přepravě vznešených nebožtíků do záhrobí. Předstupeň této ceremonie představovalo fare tupapau – zastřešené máry, kde byla těla významných zesnulých vystavována i několik měsíců. Před každým ahu stávaly tři vertikálně situované korálové bloky a v centru plochy Taputapu atea dodnes najdeme několik kamenů, které byly určeny jako místa k sezení pro nejvýše postavené osoby.

POLYNÉSKÉ KASTOVÁNÍ
Přísné dodržování společenské hierarchie bylo pro Polynésii typické. Romantický pohled na obyvatele Tichomoří zprostředkovaný řadou literárních a filmových děl, která Polynésany líčí jako společenství sobě rovných lidí šťastně žijících v jakési rajské nevinnosti, je asi stejně naivní jako bezbřehá idealizace husitského hnutí v Čechách.
„Rozdíl hodností na Tahiti je velice pronikavý a nerovnost krutá. Králové a šlechta mají právo nad životem a smrtí svých otroků a sluhů a jsem dokonce v pokušení věřit, že totéž barbarské právo mají nad drobnými lidmi, které nazývají tata-einu, ‚nízkými lidmi‘. Jisté je, že z této nešťastné třídy vybírají lidské oběti. Maso a ryby jsou vyhrazeny pro stoly šlechty, zatímco lid se živí jen zeleninou a ovocem. Rozdíl stavů se zračí dokonce i v tom, jak lidé v noci svítí, a vážení lidé netopí stejným dřevem, jaké je dovoleno pálit lidu...,“ je napsáno v deníku Louise Antoina de Bougainville z roku 1768.
Polynéská společnost byla v té době přísně rozvrstvena, přičemž na nejvyšších příčkách společenského žebříčku stál náčelník ariki a kněz tahuna, neboli mistr. Kult obou těchto skupin byl neobyčejně silný a přisuzoval jejich příslušníkům velké množství many. Té se v určité míře, která zajišťovala přiměřenou úctu okolí, dostávalo také řemeslníkům a umělcům. Na nejnižší úrovni pak byli otroci, jejichž práva nestála za řeč, a pokud jde o manu, rovnalo se její množství nule. Jistou spravedlností byl snad pouze fakt, že množství many nebylo pro nikoho zcela neměnné, dala se získávat nebo naopak ztrácet, například při zbabělosti v boji. Člověk s velkým množstvím many pak měl právo vyhlašovat systém různých zákazů, které vešly ve známost pod názvem tabu.
Tabu mohla mít nejrůznější podoby, od obecně známých zákazů vstupu na určitá místa až po někdy zcela absurdní nařízení, mezi něž patřil zákaz dotýkat se pod trestem smrti náčelníkova stínu, který byl uplatňován mezi jedním kmenem na Tahiti. K obrázku idylické společnosti měli Polynésané daleko i v důsledku celé řady přetrvávajících válečných konfliktů, které se netýkaly pouze sporů mezi jednotlivými ostrovy, ale též nikdy nekončících drobných potyček mezi kmeny obývajícími týž ostrov.
Ačkoliv již marae dávno ztratila na svém významu, určité prvky animistické víry mezi zdejšími obyvateli stále přetrvávají. Ve spojení s křesťanstvím tvoří unikátní směs, charakteristickou právě pro oblast Polynésie.
Na první pohled se Raiatea nijak významně neliší od ostatních ostrovů v oblasti. Její jedinečnost je ukryta v přetrvávajícím hlubokém duchovním významu, který je vnímavému návštěvníkovi zřejmý až při bližším setkání s polynéskou kulturou, pro jejíž zachování představuje Raiatea nepostradatelný záchytný bod.
Tiare apetahi je drobná květina. Roste pouze na náhorní plošině Temenahi a její bílý květ se dramaticky otevírá s každým úsvitem. Drobnou a na první pohled nenápadnou rostlinu nenajdeme nikde jinde na světě. Stejně je na tom i ostrov
Raiatea, jehož znaku tiare apetahi symbolicky vévodí
únor 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group