ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

DĚTI KUNG-FU ZE SHAOLINU

Bojová umění mě nikdy nezajímala, kung-fu jsem si pletla s kung-pao a do Shaolinu jsem jet nechtěla, protože jsem se obávala, že půjde o jakýsi čínský Karlštejn. Poslední představa se vrchovatě naplnila. Jinak ale vládne Shaolinu duch sportovní a bojovný. Je plný těch, kteří v dokonalém ovládnutí stylu kung-fu spatřují smysl života a každodenní dřinou jej naplňují. A to se počítá.

ZA USTRAŠENÝM DUCHEM ShAOLINU
Když se řekne Čína, hned po Čínské zdi se mnohým filmovým fanouškům vybaví bojové umění kung-fu. Zrodilo se podle legendy v klášteře Shaolin, který leží ve střední Číně, v pahorkatině Song Shan, necelou stovku kilometrů vzdálené od dolního toku Žluté řeky. Zatímco pohoří je posvátným územím pro taoisty, klášter samotný založil podle legendy indický buddhistický mnich Bódhidharma, který praktikoval zen-buddhismus. Stalo se tak údajně v šestém století - tehdy mnich mezi dlouhými obdobími meditací procvičoval své asketické tělo pohyby, které napodobovaly pohyby ptáků a zvířat. Během století se tyto imitace rozvinuly v samostatnou bojovou disciplínu. Kung-fu bylo na světě!
Mniši žijící v Shaolinu příležitostně zasahovali do místních i větších válek, jejich bojové umění se stalo pověstným. Vždy ale prý stáli na straně těch, kteří byli v právu. Jejich „vměšování se“ do světských záležitostí bylo pravděpodobně příčinou toho, že klášter byl několikrát napaden a zničen. Naposledy počátkem sedmdesátých let dvacátého století, kdy útočníky byly bandy Rudých gard. Navzdory požárům a vandalům však mnoho klášterních budov dosud stojí a další byly restaurovány či podle originálů znovu postaveny.
I když jsou svatyně přenádherné, duch kláštera je přiškrcen davy návštěvníků. Dýchavičně se objevuje jen v podvečer nebo v pracovní dny za ošklivého počasí, které neláká k výletům. O víkendech nejspíš mizí meditovat kamsi do hor. Hlavní branou projedou autobusy, zaplní parkoviště a vypustí natěšené návštěvníky. Zácpa vzniká hned u vchodu do prvního ze stupňovitě uspořádaných templů, je na malých nádvořích i toaletách...
Parkoviště je lemováno stánky s cetkami, občerstvením, kopiemi mečů, halaparten a jiných bojových pomůcek. Na dračku jdou především digitální fotky „já a les buddhistických stúp“. Tato pamětihodnost leží už mimo hlavní areál kláštera, prastaré pagody snad občas poskytnou útočiště ustrašenému duchu Shaolinu, který prchá před turisty. Každá z několika desítek pagod byla vystavěna jako náhrobek, a i když z mnohých opadávají kdysi zdobné prvky, schovat se tu můžete před moderní civilizací charakterizovanou coca-colou, zmrzlinou, ananasem na špejli a dieselovými motory autokarů.

CVIČENÍ JAKO MUČENÍ
Vylézáme na střechu hlavní školní budovy. Kolem nás vlají trička a trenýrky. Za námi obzor uzavírají namodralé hory. A pod námi probíhá velká a nepřehledná bitva ve stylu kung-fu. Část z téměř deseti tisíc studentů sportovní školy v Shaolinu zaplnila jako každý den areál a do úmoru cvičí.
Zatímco ze slavné minulosti létajících mnichů zbyly v klášteře už jenom budovy ke koukání, ve vesnici Shaolin se ve velké sportovní škole umění kung-fu rozvíjí a žije dál. Samozřejmě okleštěno od duchovní stránky, kterou Čínská lidová republika nepodporuje, natož aby přílišné filozofování sama financovala. Sportovní škola je totiž státní a je také značně prestižní. Každý rok se snaží tisíce pětiletých chlapečků a několik děvčat dostat na galeje, v nichž setrvají - pokud budou dostatečně dobří - až do osmnácti. Škola je internátní a prckové se musí, stejně jako puberťáci a téměř dospělí mladí mužové, postarat sami o sebe. I když tělo bolí, svaly hoří a z nosu teče červená...
Scházíme na nádvoří mezi cvičence. Každou třídu má na starosti jeden nebo dva instruktoři. Mladí frajeři s krásně tvarovanými těly jsou většinou odchovanci této sportovky. Při výcviku jsou neústupní, sem tam padne i pohlavek, ale žáčkům se věnují přepoctivě a lámou jim těla (někdy doslovně) v celkem přátelském duchu. Asi osmiletému chlapci dnes cvičení nějak nejde, a tak si ho instruktor bere do parády. Zápěstí mu ohýbá do nepřirozeného úhlu, ruce vytahuje jako při středověkém mučení. Kluk bolestí křiví tvář, ale ani necekne. Po chvíli mu už stékají po tváři čurky potu (nebo to jsou slzy?), to když se mu instruktor opře kolenem o záda. Pořádně. Nakonec svou oběť pustí a chlapec se protahuje sám. Po očku sleduje svého instruktora, který z něj nespouští oči. Udělá most, druhý, pak roznožku, ovšem s nohama položenýma na zvýšeném obrubníku. A drží - minutu, dvě... Nakonec se smí vrátit mezi spolužáky a cvičit stále tentýž výpad s otočkou. Potrvá to ještě léta, než do sebe jednotlivé výpady, výskoky a přemety zapadnou do dokonalé skládačky zvané kung-fu...

PŘI ZKOUŠKÁCH A NA MARODCE
Studenti nejvyšších ročníků mají na sobě oranžové mnišské hábity. Svoji sestavu cvičí na terase před hlavní budovou. Terasa stojí nad údolím, ve kterém se rozkládá celý shaolinský komplex - škola, vesnice a klášter Shaolin. Na pozadí strmých zelených vršků, z nichž tu a tam ční bílá skála, sleduji hru svalů a soustředění. Každý zvlášť a všichni dohromady jsou tihle mladí bojovníci ztělesněním mužské dokonalosti. Vytrénovaná těla se dokáží v mžiku vymrštit do vzduchu, provést otočku či figuru, rozmáchnout se přitom halapartnou a s bojovým výkřikem učinit výpad. Všech deset mužů v té stejné sekundě, se stejně zlým a tvrdým výrazem ve tváři. Ten ale roztaje v úsměv okamžitě, jak docvičí.
Školní areál má ale nádvoří několik a cvičí se na všech - se šavlemi, halapartnami, řetězy, boxovacími pytli, klacky či jenom s vlastním tělem. Zároveň neustále probíhají zkoušky. Učitelé - mezi nimi překvapivě mnoho žen - sedí za dlouhou řadou stolků, žák odcvičí sestavu a učitelé je bodově hodnotí. Bodování se účastní i starší žáci, kteří body píší křídou na boxerský chránič. Tento multifunkční polštářek slouží jindy jako sedátko.
I když v boji jsou studenti nelítostní, jsou vedeni k velké kolegialitě. Když se někomu zadaří, třída s chutí zatleská. Při boxerských utkáních pak do sebe poslušně jdou i nejlepší kamarádi. Každou chvíli někomu teče krev - spolužáci ji utřou a jede se dál. Maminky by ten pohled asi nevydržely. Bůhví kolik ran během studia každý inkasuje a kolik jich rozdá. Marodka, kterou tvoří dvě přízemní budovy uprostřed areálu, je celkem plná. Trousí se sem shaolinští bojovníci s kapačkou, kterou pomáhají nést kamarádi. O zasádrované údy také není nouze, mezi zraněními však převládá zavázané ucho a krk - šavličky přeci jenom nejsou tak úplně cvičné a při tréninku jimi studenti mávají velmi, velmi blízko sebe. Nemluvím ani o řetězech se závažím na konci. Když je nad sebou celá třída roztočí, zní to, jako když startuje letadlo...

ŽÁDNÍ MALÍ CÍSAŘOVÉ
Čínská snaha omezit porodnost, tzv. politika jednoho dítěte, měla jeden důsledek, o kterém se příliš nemluví, a přitom si ho nemůžete při cestování Čínou nevšimnout: čínští jedináčci! Sociologové jim říkají „malí císařové“. Děti, na které se soustředila pozornost obou rodičů, dvou dědečků a dvou babiček. Ufňukané, hlučné, agresivní, zkrátka nevychované v důsledku vládní politiky. Potkáte je všude v Číně, jenom v shaolinské internátní škole ne. V drsném prostředí plném námahy a starostí by žádný malý císař nevydržel. Snad proto se nám odtud nakonec nechce odjíždět.

ZLÝ SEN ČESKÉHO UČITELE
Bydlíme přímo ve škole, a tak máme denní i týdenní rytmus zdejšího života jako na talíři. Vstává se v pět hodin ráno, večerku houkají v deset večer. A hodin volna mezi tím je pomálu. Kromě nekonečných tělesných cvičení, tréninků, zkoušek a zápasů musí studenti vstřebat také nějaké to teoretické vzdělání. Teorie se učí v hlavní školní budově a v těch několika patrech s nemnoha místnostmi se musí během dne vystřídat všichni studenti. Na některé třídy tak vychází výuka třeba na devátou hodinu večerní. Nepochopím, jak po celodenní fyzické námaze dokáží studenti neusnout..., dokud nenavštívím hodinu angličtiny. V kakofonii legračně vyslovovaných slovíček nemohu najít vedoucí hlas a ve změti černovlasých hlav učitelku. Nakonec ji (učitelku) spatřím úplně vzadu, trpělivě předříkává žáčkovi se dvěma zlatými zuby. Ostatní si nahlas a do omrzení opakují slovíčka nebo čtou text v učebnici. Každý to své, každý svým tempem. Výsledný rámus se podobá zlému snu českého kantora. Jinak zde vládne tvrdá disciplína. Studenti sedí jako zařezaní a neulejvá se vůbec nikdo.

U HOLIČE A V LOŽNICI
Škola je malým městečkem plným chlapečků, kluků, mládenců a chlapů, kteří milují ukázněný pohyb. V každé z mladších tříd je i nějaké to děvčátko, mezi staršími už jsme žádnou dívku neviděli. Asi by to tady neměla jednoduché.
Škola má vše jako opravdové město. Jsou tu krámky, jídelny, je tu nemocnice a je tu také holič. Bezvadný sestřih je povinný, a tak je večer v holičství narváno. Zatímco jednomu hošíkovi holič stříhá už tak dost krátké vlasy, druhý si je zatím myje, aby nezdržoval. Spolužáci na ně do zrcadel dělají posměšné grimasy.
Jenom prádelny a žehlírny tu jaksi chybí. Kluci se o čistotu svých propocených triček musí postarat sami. Pere se večer. V rohu každého nádvoří je betonová nádržka s kohoutkem na studenou vodu. Na mytí i na praní slouží umělohmotný lavorek. Ponožky, trička i trenýrky se ponoří do vody s pracím práškem a pořádně se po nich dupe tak dlouho, dokud není vypráno. V oknech společných ložnic pak vítězoslavně vlají kusy čistého prádla.
Ono umělohmotné barevné umyvadlo je vedle misky na jídlo a taštičky s mycími potřebami jediným osobním majetkem, který si sem kluci přivážejí. Civilní šaty mají uložené ve velkých kufrech v rozích ložnic, jejichž jediné další zařízení tvoří široké dřevěné pryčny na spaní. Těm nejmenším chlapečkům pak mámy přibalí ještě povlečení s medvídky a kytičkami.
Mezi osobní věci začnou adepti kung-fu záhy počítat i své zbraně. Šavli, tyč, řetěz, halapartnu a boxerské rukavice. Jediná ulice vesnice Shaolin, vedoucí od školy ke klášteru, je lemována krámky s tímto zbožím. Tam studenti o volných chvílích zbraně nakupují a také vlastnoručně upravují - zkracují, brousí smirkovým papírem a zdobí praporky.

PRAL SI BRUCE LEE TENISKY?
Konečně je sobota a prckové se dočkají svých rodičů! Ti zdaleka jednou za několik měsíců. Jde se do některé z lepších restaurací a přes týden cepovaný a samostatný malý bojovník se cpe dobrým jídlem a litry coca-coly.
Sobota a neděle jsou volné dny. Ovšem neplatí to tak docela a ne pro všechny. Dopoledne je totiž třeba uklízet. Velký úklid se pozná podle toho, že po areálu školy pochodují matrace a peřiny, pod nimiž jsou ukryti jejich majitelé. Přemisťují je na sluníčko, větrají, klepají... a mastí na nich karty. Zvláště starší a zkušenější spojují příjemné s užitečným, a tak na svých lůžkovinách proklimbají půl dne. Zatímco běžné oblečení se pere každý den večer, v sobotu se musí očistné kúře podrobit i propocené kecky. Celá akademie v sobotu vypadá a „voní“ jako ležení vojska po několikadenní zteči.
V sobotu je také možné docvičit a dohnat to, co v týdnu nešlo a nešlo. Za asistence kamarádů kluci trénují ty nejtěžší cviky, aby v pondělí obstáli před zkouškovou komisí. Lituji hlavně mladé boxery, kteří mají lehce přes váhu. Horko je takové, že nám se nechce ani dýchat, ale oni se navlečou do zimních bund, na hlavu si narazí chrániče a běhají, žabákují, poskakují... Pot z nich stříká. Nikdo je nekontroluje.
O víkendu nezahálejí ani skupiny sestavené z těch nejlepších bojovníků, většinou všech věkových kategorií. Reprezentují školu se svým vystoupením. Představení mohou vidět buď přímo v klášteře turisté, občas skupiny vyjíždějí i do vzdálenějších oblastí Číny.
Takové představení kung-fu je docela zážitek - pro nás o to úchvatnější, že už tušíme, kolik hodin, dnů a let dřiny za každým prvkem vězí. Nejmladší členové ansámblu většinou cvičí nějaký opičí styl boje beze zbraně. Caparti, kteří by u nás ještě neuměli říci „ř“, tu metají elegantní přemety, dokáží se v letu postavit na tyči a rozhlédnout se. Rychle a přesně předvádějí opičí úskoky a občas je těžké je sledovat, i když se jejich oranžový hábit ostře odráží od okolí. Létající mníšci!
Starší chlapci předvádějí výstupy s nejrůznějšími zbraněmi a ti nejstarší, hbití a silní, už vypadají opravdu nebezpečně. Jejich pohyby už divákům nepřipadají ani tak elegantní, jako spíš výhružné.
Po představení se plaše ukloní. Sní o kariéře, kterou udělal Bruce Lee? Mnozí z nich se po shaolinské akademii skutečně u filmu uchytí, mnohem častěji ale absolventi nastupují u nejrůznějších bezpečnostních složek. Další se stanou členy věhlasných souborů a s trochou štěstí sjezdí se svým vystoupením kus světa.
A někteří zůstávají v Shaolinu, kde se kdysi kung-fu zrodilo. Jako trenéři a instruktoři se piplají s dalšími stovkami capartů, lámou jim kosti a drží palce, aby všechnu tu dřinu a stýskání po mámě vydrželi.
listopad 2003
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group