ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

U HORSKÝCH LIDÍ V MIZÓRÁMU

V nepřístupné zemi indických křesťanů

Jediná cesta spojující Amarpur se zbytkem východoindického svazového státu Tripura vede serpentinami přes horský hřeben a provoz na ní ohrožují gerilové skupiny. Denně tu jezdí jeden po zuby ozbrojený konvoj, a tak ráno nasedáme do jednoho z autobusů v koloně doprovázené vojenskými vozidly. Potom už projíždíme horami a pozorujeme vojenská „kulometná hnízda“ okolo silnice. Dětem odbojných Čakmů z horských vesnic se ten zmatek evidentně líbí. Kdo ví, co zrovna dělají jejich tatínkové... V jedné z vesnic si všímám cedule s anglicky psaným nápisem: „Zachovej Tripuru v míru!“ Kolona začíná sjíždět po opačné straně horského hřebene. Zvažujeme potenciální rizika a v jedné z vesnic za městem Ambassa vystupujeme z autobusu a opouštíme konvoj. Střídáme několik přeplněných džípů a k večeru přijíždíme do vesnice ležící na Longai, hraniční řece s dalším indickým svazovým státem Mizórám. Podcházíme hraniční závoru a přecházíme most, který hlídá několik vojáků indické armády. Jsou naší přítomností tak překvapení, že ani nestačí nijak reagovat. Ani se jim nedivím - pravděpodobnost, že se v téhle oblasti objeví turisté, je přibližně stejná, jako že tady přistanou mimozemšťané.

MIZÓRÁM V IZOLACI
Před námi se tedy otevírá zcela uzavřené území Mizórámu. Mizórám, indický svazový stát o rozloze 21 000 km2, leží na horském území vklíněném mezi Bangladéšem na západě a Myanmou (Barmou) na východě. Severní hranice Mizórámu sousedí s dalšími státy indického severovýchodního teritoria Tripurou, Ásámem a Manípurem. Jako samostatná jednotka - svazové teritorium Mizórám - vznikl v roce 1972 odtržením od Ásámu na základě uplatnění etnického principu. V roce 1987 byl Mizórám povýšen do kategorie svazových států. Zdejší „horští lidé“ (v místním jazyce mi = lidé, zó = hory), kterých je přibližně 700 až 800 tisíc, náležejí v naprosté většině ke skupině původních horských kmenů, obývajících též část území Tripury, bangladéšské Čitágáonské hory (kmeny Čakmů) a Arakánské pohoří v Myanmě, přitom dominantním kmenem na území Mizórámu jsou Mizové.
Po rozpadu britské koloniální Indie se do horských oblastí začali z přelidněných nížin stěhovat Bengálci a usadilo se jich tady tolik, že například v sousední Tripuře už tvoří většinu obyvatelstva. Nespokojené kmeny, konkrétně 12 kmenů z Mizórámu, bangladéšských Čitágáonských hor a myanemského Arakánského pohoří, které se na vlastním území cítily utiskované, vytvořily v roce 1987 „Organizaci za osvobození horských kmenů“, jejímž cílem bylo sjednocení uvedených oblastí a vytvoření nezávislého státu. Mimo území Mizórámu, v Tripuře a zejména v Čitágáonských horách, založily separatistické kmeny buddhistických Čakmů i ozbrojenou organizaci s názvem Šánti báhiní („Mírová armáda“), která dodnes do značné míry kontroluje např. oblast Čitágáonských hor okolo města Rangamati. Samozřejmě byla prohlášena za nezákonnou a do oblasti se přesunula armáda.
V Mizórámu, kde se přes 90 % obyvatelstva hlásí ke křesťanskému náboženství, zejména k protestantským církvím, není situace tak vyhrocená. Nicméně i Mizórám se snaží o zachování své kulturní odlišnosti od ostatní Indie přísnou imigrační politikou, která výrazně omezuje možnost vstupu občanům ostatních indických svazových států. Indické federální orgány naproti tomu uplatňují vůči Mizórámu řadu restriktivních opatření. V naprosté většině případů neumožňují jeho občanům získání cestovních pasů (na základě dvoustranné dohody je upraven omezený přeshraniční styk mezi Mizórámem a Myanmou), celá oblast Mizórámu je dlouhodobě uzavřena pro zahraniční návštěvníky.

EVROPA V INDII
První mizórámskou noc trávíme v pohraniční vesnici Kanhmun, kde nás místní obchodník se dřevem ubytoval v budově, pro jejíž označení by nejvíc vyhovoval český termín hájovna. Mladý muž hovoří o tom, že do Kanhmunu přinesli baptističtí misionáři z Evropy křesťanství teprve v roce 1894, předtím prý tady „náboženství neměli“. Každopádně misionáři mimo jiné převedli do psané podoby i mizórámský jazyk, který proto používá latinskou abecedu.
Ráno nasedáme do džípu, který 2-3x v týdnu zajišťuje dopravní spojení vesnice s mizórámskou metropolí Aizalem. Řidič nám nabízí ke žvýkání listy betelu s vápnem, po nichž máme za chvíli spálenou sliznici v ústech. Nejsme zvyklí. V průběhu cesty si uvědomujeme, že po mostě přes hraniční řeku Longai jsme vstoupili do světa zcela odlišného od zbytku Indie. Vesničané jsou oblečení „po evropsku“, na bambusové verandě brnká chlapec na kytaru country, na veřejných nápisech vystřídala hindštinu latinkou psaná mizórámština, z řidičova rádia zní namísto exotiky hudba skupiny Dire Straits. Z naprosté většiny Mizórámců, se kterými se setkáváme, vyzařuje zvláštní nedefinovatelná směs vlídnosti, skromnosti a hrdosti. Uvědomujeme si, že od vstupu na mizórámské území jsme nezahlédli ani jediného vojáka. Džíp projíždí velmi špatnou cestou, rozbahněnou po nočním lijáku, který byl předzvěstí nástupu monzunových dešťů. Krajina je poměrně jednotvárná. Nepříliš vysoké hřebeny hor (nadmořská výška většinou nepřesahuje 1500 m) orientované téměř bez výjimky severojižním směrem střídají liduprázdná mnohakilometrová údolí. Vegetaci tvoří druhotný porost s převahou bambusu, který nahradil původní džungli. Občas projíždíme vesnicí, která je zpravidla nahoře na hřebenu kopce. Později zjišťujeme, že tento pro Mizórám typický způsob umístění sídel je určován klimatickými podmínkami. Na kopcích se žije mnohem zdravěji než v malárií zamořených údolích. V okolí vesnic vidíme vypálené velké plochy porostů horských svahů. Na spáleništi vysazují vesničané banánovníky, místy pěstují zázvor, čaj a tabák. Oficiálně zakázané vypalování porostů je ve zdejší krajině na první pohled největším problémem, což nám potvrzuje v jedné z vesnic i místní lesník. V Mizórámu mají prý svého ministra životního prostředí a zvlášť ještě dalšího ministra pro ochranu půdy a vody. Zdá se, že je to potřebné. Náš džíp sjíždí do údolí řeky Sonai, kterou překonáváme přívozem. Začíná se šeřit, když se před námi na svahu horského hřebenu objeví mozaika domků hlavního města Aizalu.
Po noci strávené v laciném hotelu sedím na schodu do obchůdku s potravinami v jedné z aizalských ulic. Čekám, až se vrátí Jindra, který šel do banky vyměnit naše americké dolary za indické rupie. Ulicí se rozléhají písničky skupiny Smokie, o kus dál visí přes celou ulici transparent připomínající zítřejší mezinárodní „Den Země“ (22. duben), mladý Mizórámec se vede za ruku s dívkou. Docela slušná iluze Evropy... Konečně se Jindra vrací. Peníze sice vyměnil, ale načerno, protože jediné zbývající mizórámské bance vzali nedávno indické ústřední orgány oprávnění měnit valuty. Podařilo se nám koupit podrobnou mapu Mizórámu a začínáme plánovat cestu na venkov. V malé vývařovně nám mimořádně hezké dívky servírují ohromnou porci vepřového masa s kukuřicí a rýží. Přejedení nasedáme o chvíli později do autobusu směřujícího na jih do provinčního města Serchip.

NA VENKOVĚ JSME ATRAKCÍ
V Serchipu trávíme nedělní dopoledne v rodině asi 25letého Changliany - průvodčího ze včerejšího autobusu. Naše návštěva stála život slepici, kterou nám připravují k obědu. Bohužel nemáme příležitost ochutnat největší zdejší lahůdku, kterou je psí maso (snad proto se tady psi chovají k lidem značně nedůvěřivě). Před obědem přináší Changlianův otec Bibli. Jako na povel usedá celá početná rodina ke stolu, ustoupit musí i televizní přenos, ve kterém se britský boxer Lennox Lewis neúspěšně pokouší obhájit titul mistra světa v těžké váze. Společně nasloucháme čtení v nám zcela nesrozumitelné mizórámštině a poté se pouštíme do jídla. Po obědě nás Changliana vede na bohoslužbu do místního presbyteriánského kostela. Když potom mluví o zcela novém místním římskokatolickém chrámu, nemůžeme si jeho návštěvu nechat ujít. Architektura novostavby je zvláštní směsicí integrující asijské i evropské vlivy. Changliana stojí u kopce z betonu před chrámem a říká: „To je Svatá hora Galilejská, kterou jsem před deseti roky pomáhal stavět.“
Loučíme se s Changlianovou rodinou a pokračujeme v cestě do odlehlých venkovských oblastí poblíž státní hranice s Myanmou. Cestujeme dva dny střídavě pěšky a stopem od vesnice k vesnici. Veze nás i lesník, který nám z okna vozu ukazuje jakýsi kámen s vyobrazenou nahou postavou držící nad hlavou malé dítě. Jedná se o jakousi obdobu našich božích muk. „Na místě v džungli, kterým procházela úzká stezka, přepadl divoký pohan mladou rodinu,“ vypravuje nám lesník pověst o kameni, která se váže k období počátků křesťanství v Mizórámu. „Muže i ženu zabil a malé dítě odhodil na ostré hroty bambusového křoví okolního porostu. Tělíčko se ale hrotům vyhnulo a divoch zpoza křoví uslyšel dětský pláč. Došel tedy pro děcko a znovu jím mrštil na ostré bambusové výhony. Dítě ale zůstalo znovu nezraněno. Po třetím pokusu muž pochopil, že dítě je pod zázračnou boží ochranou. Zalekl se, nechal dítě žít, začal činit pokání a přijal křesťanskou víru.“ Lesník nám také vypravuje o posvátném jezeru za blízkými hranicemi Myanmy, ve kterém prý odedávna přebývají duše zemřelých obyvatel hor. Přístup k jezeru pro obyvatele Mizórámu byl prý i jedním z důvodů, které vedly k uzavření dohody o malém přeshraničním styku mezi Mizórámem a Myanmou. Jednalo se o jedinou zmínku o předkřesťanském náboženství místních kmenů, kterou jsme u Mizórámců zaregistrovali.
Večer si stavíme stan na travnatém palouku poblíž vesnice Chalrang. Neunikli jsme ale pozornosti a po chvíli už s námi vaří polévku z Vitany více než stovka vesničanů - asi polovina obyvatel vesnice. Sympatický kluk říká: „Nesmíte se zlobit, že na vás tak koukáme. Jsme křesťani, vyznáváme stejnou kulturu a hodnoty jako vy, známe vás z televize, ale ani můj padesátiletý otec nikdy neviděl živého bělocha.“ Otec by prý byl rád, kdyby aspoň jeden z nás byl ochotný zajít do jeho domu - po celodenní práci už nemá sílu lézt za námi na kopec. A tak za chvíli společně asi s dvacítkou vesničanů sedím v dřevěném domku. Zvědavě si mě prohlížejí, někteří si mě osahávají. Pak si musím stoupnout, aby se mohli podivit mé na jejich poměry velké výšce 178 centimetrů. Kluk mi lámanou angličtinou překládá jejich otázky: „Čím se doma živíš?“ „Mám farmu s krávami, jsem cowboy.“ To se jim moc líbí, dlouho se smějí, ukazují na mě a opakují „cowboy, cowboy“. Přijímám od pána domu šálek čaje a přepadá mě dojetí. Mladý překladatel mě nakonec připravuje o větrovku, trvá na tom, že na moji návštěvu musí mít nějakou památku.

DÍVKA LALRINNUNGI
Další den sedím na batohu v uličce autobusu, kterým se vracíme do Aizalu. Autobusem znějí písničky mizórámské zpěvačky country. Oslovuje mě vedle sedící velmi mladá dívka s krásným pohledem šikmých černých očí - prý se podobám Ježíšovi. Večer trávíme v aizalském bytě obývaném rodinou šestnáctileté Lalrinnungi, jak se dívka jmenuje. Kvůli nám vynechala pravidelnou večerní návštěvu kostela. Moc se jí líbí fotografie mého blonďatého dvouletého syna. Sedí naproti mně na gauči, upřeně se mi dívá do očí a říká: „Já bych chtěla mít taky takového kluka!“ Dokonale mě tím vyvádí z míry. Později Lalrinnungi hovoří o tom, jak se Mizórámci cítí izolovaní, jak jim chybí kontakt s naší kulturou, jak je pro ně téměř nemožné získat cestovní pas. Druhý den ráno se loučíme s rodinou, Lalrinnungi mi ještě pomáhá sehnat kazetu s nahrávkou mizórámské zpěvačky country ze včerejšího autobusu a odvádí nás na stanoviště velkých terénních taxi-džípů. Za chvíli už se ve voze řízeném ásámským řidičem řítíme serpentinami z mizórámských kopců. To už je zase Indie taková, jak ji známe. Jeden z cestujících zvrací za jízdy z bočního okna džípu. Bez přibrzdění projíždíme několik armádních stanovišť se zvednutými závorami a uvědomujeme si, že opačným směrem bychom neprojeli. Odpoledne sedím opřený o zeď na rozpáleném nástupišti v ásámském městě Silchar. Teplota ve stínu údajně přesahuje 40 ̌C. Vracím se v myšlenkách do Mizórámu. Vím, že naše cesta se nedá zopakovat, a je mi z toho smutno. Pro Mizórámce mohu udělat jediné - říct o nich doma v Čechách, že existují.
červen 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group