ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JAK JSME ŽILI V HIMÁLAJI

„Hohóho,“ ozývá se slunným dnem ze všech stran údolí, jak po políčkách roztroušení vesničané pohánějí své dzo, zvířata vzniklá křížením himálajských jaků a krav. Mohutné černé rohaté obludy po dvojicích zvolna sem a tam vláčejí starobylé dřevěné pluhy. Navzdory síle, která z nich vyzařuje, působí mírumilovně. Táhlé pobízení se co chvíli mění v melodii krátkého popěvku, který bezděky dotváří pocit dokonalé sounáležitosti všeho se vším: člověka se zvířaty, polodivokých dzo s pluhy, drsné skalnaté krajiny s mozaikami malebných políček, ledového stínu s pražícím sluncem, chladných velehor s překrásným jarním dnem. Tady, uprostřed Ladákhu v horách severní Indie ještě platí, že krajina a lidská existence jsou nedělitelným celkem. Život je tu nepochybně těžký, ale lidé si z drsného prostředí stále umějí vydobýt základní potřeby pro své živobytí.

JARNÍM LADÁKHEM
Do himálajské vísky Saspulče jsem se v jarním období dostal během první delší výpravy do hor při dlouhodobém pobytu v severoindickém Ladákhu. Splnil se mi tak sen dostat se do Himálaje s celou rodinou - manželkou i se dvěma malými kluky.
Dzo jde rovnoměrně, pomalu, ale neustále vpřed. Já zkouším balancovat s pluhem. Dzo mi pomáhá pohánět dvanáctiletý mníšek Lobzang. Mé úsilí pozorují všichni s pobavením a jediní, koho to nezajímá, jsou mí dva synové. Pětiletý Vojta na kraji pole právě zdolává veliký balvan, na kterém už trůní několik místních rošťáků, a tříletý Mojmírek zkoumá něco pod kamennou zídkou sousedního pole: „Tatínku, tatínku, objevili jsme mrtvého koníčka...“ Moje manželka s místními ženami uhlazovala osázenou část pole.
Na jaře je práce hodně - přes dva měsíce potrvá, než vesničané s pomocí dzo zorají a osejí všechna vhodná místa. Naštěstí jsou jednotlivá políčka rozložena se značnými výškovými rozdíly, není třeba přehnaně spěchat. Zatímco na nejčasněji osázených už raší první semínka, na posledních lze bez obav z prodlení ještě pracovat. A protože okolní hory neuživí mnoho dobytka současně, ve vesnici je i omezený počet tažných zvířat. Lidé se proto vždy po několika rodinách sdružují do skupin, které pracují na polích pohromadě. Kromě zvířat sdílejí lidé také další výrobní prostředky - a během společných prací spolu hezky i žijí. Přes den na polích, po večerech popíjejí rum a místní alkoholický nápoj čang.
Zdaleka nejvíce nás místní kolektivní práce fascinovala pohodou, ve které se odehrávala. Nikdo nikomu nic neorganizoval, neřídil ani nenařizoval, všichni dělali to, co právě měli dělat, bez jakékoliv vzájemné domluvy. U zapřažených dzo museli být vždy dva muži: jeden oral a druhý s ošatkou přes rameno házel do brázdy hrsti obilných zrn. Dvě až tři ženy zoranou a osázenou část uhlazovaly dřevěnými hráběmi bez zubů. Protože jim to šlo rychleji než oráčům, každou chvíli se sesedly na okraji pole a povídaly si. Po chvíli se zvedly jiné a se zpěvem zahladily, co bylo připraveno. Mezitím se od skupinky mužů rozvalených a popíjejících opodál čang vyčlenil nový oráč a šel vystřídat svého předchůdce, někdo jiný zase převzal práci muže, který předtím sel. Ani zvířata nebyla zbytečně přetěžována: každé orby se účastní tři dzo, vlastnění některou ze zúčastněných rodin, dva ořou a třetí někde stranou přežvykuje. Díky pozvolnému tempu jsou domorodci schopni pracovat mnoho hodin denně po mnoho dní za sebou. Aby se během dne ušetřil čas, na polích se i obědvá. Jednotlivé rodiny se střídají, každý den jdou domů pro uvařené a ohřáté jídlo ženské z jiné rodiny. Stejně tak se střídají i domy, kde se zemědělci společně po celodenní dřině scházejí, večeří a pak popíjejí, vyprávějí si a žertují.
Do práce se nenásilně zapojuje i nejmladší generace, která jinak dovádí kolem. Kluci mají na starosti pytel s osivem, jímž průběžně doplňují oráčům prázdné plechovky. Do tohoto podpůrného týmu se plnohodnotně zapojuje i Vojta a důležitě hrne obilí, kam je třeba.
Všechna zdejší pole jsou okrouhlá. Orba se provádí v malých obloucích, takže nezoraná část pole, kde je možno sedět, připomíná neustále se zmenšující ostrov. Během dopoledne byl ostrov zcela odstraněn a těsně před obědem se přesouváme na další, kde se bez přestávky pokračuje až do oběda: dvě mladé dívky přinášejí v hrncích rýži, dál, vařené maso, čaj, čang a rum. Sedíme pod širým nebem pod poledním pražícím sluncem a dáváme si do nosu. Všechno je dobré, problémy s pálivou stravou, na kterou naši kluci zpočátku nejsou zvyklí, vyřešili vesničané obratem: pohostili je rýží na sladko.
V podvečer se už orba na druhém poli chýlila ke konci a vesničané se přesouvali na další.
„Práce na poli je nuda,“ říká bez emocí jeden z oráčů, „celé dny na slunci, když není slunce, tak v zimě, co ale můžeme dělat?! Během roku dělám řidiče autobusu.“ „A když je orba, do práce nemusíš?“ vyzvídám. Odpovědí je jen souhlasné pokývání hlavou. „A ta vysokohorská nádhera kolem?“ ukazuji po okolí. Vždyť to jsou jen skály a nehostinné hory, to zdejší rodáky rozhodně nemůže nijak brát.
Vesnička Saspulče ale nemůže mít idyličtější himálajskou polohu. Po ladackém způsobu je vystavěna šetrně vůči zdrojům obživy: domy stojí na skalnatém podloží, absolutně nevhodném pro další zúrodňování. Hranaté domy z hliněných cihel a s plochými střechami vyzařují věkovitost. Plochá část údolí je za pomoci rozvětveného systému zavlažovacích kanálků přeměněna v bludiště remízků, kamenných zídek a uzounkých pěšinek mezi jednotlivými terasovitými políčky. Po obou stranách zúrodněného ostrova se zdvíhají skalnaté hřebeny chránící údolí před nápory špatného počasí. Směrem nahoru se údolí pozvolna zužuje, až přechází v úbočí zasněžených vrcholků hlavního hřebene, zdroje letní vláhy. Směrem dolů políčka mizí z výhledu, aby se za nimi, ovšem v mnohakilometrové vzdálenosti, objevil protější horský hřeben, převyšující pět a půl kilometru nadmořské výšky. Jeho srázy padají do údolí řeky Indu nejméně o dva kilometry níže. Indus ani dno hlavního údolí ovšem ze Saspulče ležící ve výšce 4000 m n. m. vidět není.
Přes poledne je na poli horko, při obědě se sedí jen tak na zemi. S prodlužujícími se stíny se výrazně ochlazuje, aby pak ihned po západu slunce klesly teploty prudce pod bod mrazu. Ve zdejších domech se kromě přípravy jídel netopí, a i když je kuchyně při vaření zavlažena, čepice se při vstupu do ní z hlavy nikdy nesnímají.
Přesto bývá večer kolem malých kamínek velice útulno. Na matracích rozložených na zemi kolem kamen sedí skoro celý dnešní tým: čtyři muži, tři ženy, jedna babička a jedna mladá dívka, dále tři malí kluci a dvanáctiletý mníšek Lobzang, který je nyní doma na pravidelné návštěvě. Každá tradiční ladacká rodina dodnes dává minimálně jedno dítě do kláštera.
Mnich Lobzang mne vzal do rodinné svatyně, umístěné na jedné horní verandě. Cítím zde velmi tajemnou atmosféru. Podél zdi proti dveřím je na poličce mnoho různých dřevěných sošek Buddhů, krásně vyřezávaný Avalókitéšvara s tisíci rukama a řada malých stúpiček. Na stěnách je řada thanek. Když se ptám, jak jsou staré, Lobzang jen poznamenává: „Odněkud je přinesl možná otec mého dědy...“
Lobzang navštěvuje svatyňku každý den, když je ve vesnici, jinak sem chodí někdo jiný z rodiny. Každé ráno je třeba nalít vodu do sedmi mističek pod sochou Buddhy a večer vodu slít do konvice a na noc zapálit svíčku. Na dotaz proč, Lobzang říká, že Buddha potřebuje pít.
Ráno jsou břehy potůčku za stavením, kde se myjeme, namrzlé ještě více než včera - k nadšení mých kluků. Hned se baví otužováním obličeje ledovou vodou, ulamováním ledových rampouchů anebo vyhledáváním různých tvarů v nich: „Tatínku, tam je led ve tvaru tučňáka.“

PO HORÁCH S DĚTMI
Po snídani servírované mnichem Lobzangem není s kým se rozloučit - všichni jsou již na polích. Nás čeká celodenní přesun do kláštera Rizong, ze kterého bychom se měli následující den dostat na hlavní ladackou silnici a něco si stopnout zpět do města Le, kde dočasně bydlíme.
Po horách se pohybujeme v seskupení: tříletý Mojmírek po většinu času na zádech v nosičce u Báry, veškeré vybavení včetně zásob pro celou rodinu u mne na zádech a vedle nás pětiletý Vojta, který je díky zátěži na mých zádech schopen statečně šlapat přiměřeným tempem po většinu dne. Pro děti děláme delší zastávky, aby se během nich trochu odreagovaly, zabavily čistě po svém. Obrovitých kamenů, převisů či jeskyněk k prolézání, případně potůčků k přeskakování je všude dostatek. Prostě takové trochu delší „nedělní“ procházky.
Chvíli před západem slunce se dostáváme ke klášteru Rizong, který pro svou polohu není do poslední chvíle vidět. Všechny části kláštera jsou rozložené ve strmém skalním srázu. O svou původní odloučenost přišel klášter právě letos, kdy k němu byla zprovozněna silnička pro motorová vozidla. Do té doby se chodilo po dně hlubokého kaňonu. Rizong je nejmladším klášterem Ladákhu, v 19. století ho nechal založit jakýsi právník, který se ponořil do hlubin buddhismu a chtěl vykonat i něco praktického. Dnes je klášter znám pro pověstnou disciplínu svým mnichů - v celém Ladákhu je nejpřísnější. Hned nám to připomíná cedule při vstupu do areálu kláštera, kde stojí psáno: „Za tímto místem je zakázána jakákoliv konzumace alkoholu a drog a je zakázáno plivat na zem.“ Je tu také zakázáno ženám pobývat po sedmé hodině večer až do východu slunce.
Nocujeme tedy ve stanu, do setmění si hoši zpestřují čas hrou na famfrpál, neboť jim maminka během pochodu převyprávěla několik dílů Harryho Pottera. Někdy jsem míval pocit, že by se naše putování horami mohlo klidně jmenovat „Ladákhem s Harry Potterem“...

UČITELOVÁNÍ V INDII
Ladákh neboli „země vysokých sedel“ se nachází v himálajské části severní Indie. Páteří regionu je řeka Indus, podél níž se táhne v délce asi 100 km dlouhé tzv. ladacké údolí. Toto území s řadou bočních údolíček tvoří odpradávna základ pro rozsáhlejší osídlení jinak nehostinného vysokohorského pouštního kraje. V Ladákhu převládá buddhistická kultura. Obyvatelstvo tibetského původu sem postupně přicházelo již během 1. tisíciletí n. l., pak se oblast dostala pod přímý kulturní vliv Tibetu a tradice tu nyní, kdy je Tibet okupován Čínou, udržují tibetští uprchlíci, kteří v současnosti tvoří nezanedbatelnou část obyvatel Ladákhu.
Dnes je Ladákh poměrně prosperující oblastí, zejména díky silné přítomnosti indické armády a přílivu peněz z turismu. Ze správního hlediska je oblast Ladákhu „distriktem Le“, který spadá do indického státu Džammú a Kašmír (J&K). Pro svou odlehlost a kulturní odlišnost se ale Ladákhu tzv. kašmírský problém nijak netýká.
Já jsem se do Ladákhu s celou rodinou dostal jako dobrovolný učitel angličtiny. Malá soukromá škola vedená buddhistickým lamou stojí v pláni vyprahlého předměstí města Le. Děti chodí do školy v uniformách, každý den se začíná v 10.00 hodin ranním shromážděním. Jak příjemné bylo chodit do školy až na desátou!
Na úvod shromáždění se zpívá modlitba pro Maňdžušrího - bódhistavu moudrosti, patrona učení. Následuje rozcvička a krátké, ale zato veřejné přezkoušení dvou tří studentů z probraného učiva. Během toho chodí učitelky mezi pravidelně rozestavěnými žáky pod širým nebem a kontrolují dětem čisté krky, uši, případně nohy. Provinilci dostanou rákoskou přes prsty, v případě notorického „špinadíry“ třeba i po hlavě. Jsem rád, že se mohu schovat do sborovny.
Po dvacetiminutovém shromáždění začíná vlastní výuka. Děti ve třídě byly ze zahraničního učitele samozřejmě nadšeny a přijímaly mne s velikým zájmem. Kromě toho jich většina jevila o vzdělání zájem či to aspoň důkladně předstíraly, protože si v každém případě byly vědomy jeho důležitosti pro svůj budoucí život. V osvětě o potřebě vzdělání udělal Ladákh rozhodně veliký pokrok.
Kromě osvěty se na zájmu o základní vědomosti jistě podílí i všudypřítomná globalizace - děti z města a okolních vesnic mají před sebou západní svět ve filmech (na videu nebo v televizi), v běžně využívané technice (v Ladákhu např. moderní auta, telefonní síť), v hudbě (v Ladákhu vyšly minulé léto na CD první videoklipy s místními popovými písničkami), ve městě Le je přístup k internetu, atd. To budí zájem o všechno nové.
Na druhou stranu přežívající indický systém vzdělávání je pro Evropana velmi těžko stravitelný a pro malé studenty je bohužel určitě v mnohém odrazující. Důraz se stále klade především na bezmyšlenkovité memorování, minimum na rozvoj tvořivosti. Děti se učí dlouhé anglické texty prakticky nazpaměť, když se je naučí dobře, jsou schopny sugestivně reagovat na kladené dotazy - je-li ovšem otázka sestavena ze stejných slov. Podobné to bylo s některými mými dotazy v rámci volné konverzace. Dítě často vyhrklo své „yes“ tak suverénně, že bylo těžké rozlišit, kdy rozumělo, a kdy ne.
Snadno předvídatelné výsledky stvrzuje následující historka. Při jednom ranním shromáždění se učitelé dětí ptají jednu základní otázku probíranou v hodinách angličtiny: „What is your ambition?“ Zde ve smyslu: Kým chceš být v dospělosti? Některé z dětí po odpovědi „My ambition is singer“ (Já se chci stát zpěvákem) byly předvolány před shromáždění a učitelka je nechala zazpívat písničku. Za trest. Učitelka si předtím v ladačtině ověřila, že děti používají slovo, o jehož smyslu nemají ponětí.
S ohledem na malou tvořivost jsem také příliš nepochodil při některých konverzačních hodinách. Měl jsem s sebou například nádherná leporela od české výtvarnice Lucie Seifertové Tajemná Praha a Tajemné hrady a zámky Království českého. Děti vzdychaly úžasem a nadšením nad každou nově otevřenou stránkou, hlavně nad vystupujícími plastickými obrazy Prahy nebo hradů a zámků. Pak jsem začal vysvětlovat některé dějinné epizodky - Lucka vybírá do svých knih ty humorné. S příběhem o vejích natvrdo zaslaných pro stavbu Karlova mostu jsem zcela pohořel.

NÁŠ DŮM - NÁŠ HRAD
O svém domově jsme mohli pět měsíců s hrdostí hovořit ve smyslu českého úsloví „náš dům - náš hrad“. Manažer školy nás ubytoval ve starém ladackém domě ve vesnici Sankar. Klasický ladacký dům z nepálených cihel byl dvoupatrový, my dostali k dispozici druhé patro se dvěma místnostmi, záchůdkem a koupelničkou a s vlastním hliněným dvorečkem. Záchodem byl ve vyhrazené místnůstce otvor v podlaze, koupelnu tvořila betonová podlaha s odvodem vody trubkou přímo na zahrádku. Veškerou vodu jsme v kýblu či kanystru denně nosili ze 300 m vzdáleného vodovodu. Voda určená pro kuchyňskou spotřebu zde tekla mezi osmou až desátou hodinou ráno a mezi šestou a osmou večerní.
Prát se chodilo do potoka, na výběr bylo v okolí několik míst, kde voda tekla skoro pořád. Protože se ve skutečnosti jednalo o ramena zavlažovacího systému, občas byl některý potok vyschlý, protože voda tekla na některé pole. Její zdroj - zasněžené a v létě odtávající vrcholky - byl také vidět pořád a teplota vody v naší přírodní pračce tomu zcela odpovídala. Zadostiučiněním bylo, že jsme prádelnu na potoce mohli považovat ze nejkrásnější na světě: voda vesele zurčí mezi kameny, břehy tvoří pruhy zelené travičky a nad tím vším obrovské panorama hor s vrcholky vysokými přes 6000 metrů.
Zklamáním byl kontakt s lidmi z naší vesnice. Kromě několika trochu komunikativnějších mnichů se lidé rozhovorům spíše vyhýbali. Mile jsme se zdravili, u pramene se na sebe usmívali, ale to bylo vše. Snad byli místní lidé trochu přesyceni turistů a možná se na tom zčásti podílely i jejich vlastnosti, například vrozená ostýchavost. Ladačané se například neradi dávají na veřejnosti do hovoru s neznámým člověkem, protože se navzájem stydí, že řeknou něco špatně. Jiné je to v nejužším soukromí, ale tam jsme se nedostávali běžně. Těžké také bývá zorientovat se v některých společenských konvencích, zrozených v drsných podmínkách hor. Na návštěvách je například zvykem odmítat nabízené pohoštění a brát si jen omezeně. Od hostitele se nabízení samozřejmě očekává, odmítáním se ale minimalizují skutečné výdaje na návštěvu. Při správné ladacké návštěvě musí nalitý čaj nejprve vystydnout, přitom se do něj musíte hostitelem neustále nechat pobízet, a teprve před odchodem ho můžete zčásti vypít, či lépe jen usrknout.

JAK ŽIJÍ MLADÍ MNIŠI
Do svého skromného domova mne naopak beze všeho zve mladý mnich Lobzang Odzer z kláštera nacházejícího se jen pár desítek metrů od našeho domu. Do několik set let staré budovy se vstupuje nejprve v hlubokém předklonu nízkými vrátky a pak se chvíli tápe úzkou temnou chodbičkou, prochází dalšími vrátky a pak se teprve odbočuje do Lobzangovy cely. Obytný prostůrek má asi dva krát dva metry, podél stěn jsou rozloženy matrace na spaní a sezení. Vedle jedné postele je polička s typicky podlouhlými listy tibetských knih. V tomto případě nejsou listy nijak starobylé - jedná se o obyčejné xerokopie. Na zdi visí obrázek Maňdžušrího, boha moudrosti. Kromě několika rozházených lahviček od krému na holení, jakési voňavky a několika prázdných ampulek od léků je vše prosté, jak by si člověk představoval.
„Napij se,“ říká Lobzang a podává mi do sklenice nalitou coca-colu. Později se omlouvá, že nikdy nenabízí tradiční slaný čaj s máslem. „Já ho totiž nesnáším,“ přiznává se Lobzang a směje se mému údivu. V cele už seděl jiný mnich, brýlatý mladík, kterého někdy potkáváme u potoka a jenž tam po sobě minule zanechal hromadu prázdných sáčků od saponátů a další odpadky. Mutup anglicky nehovoří, Lobzang jen trochu. Stačilo to na to, aby se mne zeptal, zda mám rád hudbu. Vzápětí odhrnul závěs padající z poličky k zemi a odhalil docela výkonný radiomagnetofon. Krátce poznamenal, že pustí „english songs“, jak Ladačané shodně označují veškerou moderní hudbu ze Západu, a několik set let starou celou se rozeznělo techno.
Dostávám slaďoučký „milktea“ a žlutou dýni. S potřebným komentářem rozdávám pohlednice Prahy. Mniši se zájmem chytají můj výklad a pak mi děkují, že je dobře, že je mají. Hodně prý studují a jejich mysl bývá unavena. To se pak rádi zadívají na obrázek ode mne a hned se dostanou někam jinam a odpočinou si.
Dostávám první lekci z buddhismu. Zvolili pro to srovnání buddhismu a islámu: „Náš učitel Buddha nám řekl toto: Studujte, zkoumejte učení mé a mých následovníků, ale vezměte si z toho jen to dobré, a všechno špatné zahoďte. Naproti tomu muslimům jejich Buddha řekl, jak má všechno být, a oni to musí prostě následovat. Svůj Korán prostě čtou a vůbec o něm nepřemýšlejí. Zato my máme mnoho a mnoho Buddhových následovníků, a tak za našeho života stačíme prostudovat jen díla několika z nich,“ slyším a dochází mi, jak neatraktivní se buddhistům s jejich zkoumavým přístupem k věci musí jevit islám.
„V buddhismu nemáme žádného boha,“ pokračuje nově příchozí Taši, který anglicky hovoří obstojně, „žádného stvořitele, ke kterému bychom se modlili.“ „A co to visí tam na zdi? A co je to tamhle na těch obrázcích?“ „Ano, to jsou různá božstva a tam na zdi visí obrázek Maňdžušrího, k tomu se modlíme, aby nám to dobře myslelo. Ale není to bůh,“ říká mi Taši. „Tak to se k němu budu muset pomodlit, abych to brzy pochopil,“ odpovídám a všichni se tomu smějeme.
Do cely se vtěsnal další mnich a Taši hned přidává k lepšímu, jak dnes tento mnich vyvedl z míry nějaké turisty, kteří chtěli navštívit hlavní sál kláštera s freskami a sochami Buddhy. „Klíč od místnosti odešel do Nubry,“ dozvěděli se vykulení turisté od mníška. On jim ale chtěl svou nedokonalou angličtinou sdělit, že do Nubry odešel klíčník. Všichni z toho mají ohromnou legraci.

MOCNÝ CZECH MAN
Jindy jsem přátele mnichy zastihl při přípravě na speciální pudžu (meditační modlitbu), kterou si v klášteře objednal jeden vesničan. Obřad měl pomoci nějakému nemocnému z vesničanovy rodiny. Lobzang, Taši i brýlatý Mutup seděli v Lobzangově cele, v míse měli rozdělané těsto z campy a vytvářeli z něj různé drobné útvary. Všechno prý bude mít velikou moc a zítra se kolem toho bude meditovat, koncentrací myslí zúčastněných mnichů se do výtvorů soustředí zlé síly a ty se pak zničí zničením výtvorů. Chvílemi se všichni tvářili velice vážně, zaujatě, když hnětli drobné homolky, oválky a pak malinkou postavičku, pak ale stačili při jemné ruční práci i konverzovat. Homolky se obtiskávaly do dřívka s vyrytými postavičkami, barvily se a pak rovnaly na připravenou dřevěnou podložku.
Nejzajímavější byla příprava postavičky - vše se odehrávalo podle přesně stanoveného harmonogramu. Nejprve vznikalo tělo, pak byla vymodelována pitoreskní hlava s kloboukem širákem. Pak se Lobzang vrátil k homolkám a teprve po chvíli pokračoval s mužíkem - připravil pro něj obleček z kousků hadříků, vybarvil obličej a klobouk, do ruky vpíchl vlaječku. Na mé dotazy se jen usmívá a odpovídá, že mužík, až bude hotov, bude velice mocný muž. Chci to víc vysvětlit. Lobzang mi s veselými plamínky v očích tvrdí: „Je to Chinese Man.“ (Číňan) Když mne toto vysvětlení neuspokojuje, směje se a říká: „Je to Czech Man.“ (Čech) Víc jsem se nedozvěděl, jejich práce brzy skončila a my se rychle rozešli na noc do svých domovů.
Ráno spěchám na pudžu, začíná velmi brzy. Sál je už zaplněn mnichy, za chvíli se pustili do odříkávání posvátných textů. Sálem se rozlehlo sborové magické polohlasné mumlání, v pravidelných intervalech doplňované bušením do bubnu či zvoněním na zvonečky. Pudžu přerušovaly přestávky na snídani - nejmladší mníškové roznášeli dospělým mnichům chlebové placky a čaj s mlékem. Jeden mnich pak rozdával sedícím kolegům drobné bankovky, které klášteru přineslo darem několik vesničanů.
Zhruba ve středu sálu stála na zemi dřevěná podložka s „Czech Manem“, kolem ní několik rozsvícených svící. Jeden mnich neustále k podložce přistupoval, kontroloval, zda se něco nepohnulo, a neustále jednotlivé díly urovnával, lehce opravoval jejich pozici. Jinak se pudža nijak zvlášť nelišila od jiných, více či méně pravidelných sezení. Asi ve dvou třetinách celého rituálu najednou mnich podložku s Czech Manem vzal, vynesl z kláštera a jednoduše vyhodil. Po dorecitování posledních textů se mniši rozešli za svými každodenními povinnostmi a v sále zůstali jen němí svědkové starobylého obřadu - sochy Buddhů, Avalókitéšvary a dalších buddhistických protagonistů. U všech byly nádobky plné čerstvé vody...

OBŘAD OBĚTOVÁNÍ MANDALE
Opravdu velký buddhistický obřad jsme zažili v klášteře Likir. Obřad se konal při příležitosti rušení mandaly, magického obrazce zhotoveného z jemných různě barevných písků. Práce na vytvoření barevného obrazce trvá týden, poté nad ním mniši další týden meditují, načež meditace vrcholí obřadem obětování mandale.
Do kláštera Likir směřuji ještě za ranního šera. Je chladno, blíží se konec krátkého léta. Kromě toho poprchává, v suchém Ladákhu řídká věc. Když se později mraky roztrhaly, ze střech kláštera se otvírají úžasné výhledy na vzdálené pětitisícovky i na blízká políčka. Obilí už hezky žloutne, brzy budou žně. Ale protože na jaře políčka nebyla orána současně, nyní jsou některá žlutější, v jiných nadále převažuje zelený odstín. Dozrávající obilí tvoří působivou mozaiku, svoji vlastní obrovskou přírodní mandalu.
Údolím se rozlehly zvonivé údery - mniši se svolávají na zahájení pudžy. Vybraný mnich obchází různé rohy klášterních střech a na každém chvíli důkladně buší do gongu. Do shromažďovacího sálu dukhangu se začínají trousit první mniši, shromáždili se staří i mladí, celkem asi 70 osob. V sále to trochu šumělo, nejprve od toho, jak se mniši usazovali na místa. Vzadu podél oken se choulili ti nejstarší, ve střední části sálu seděla střední generace a lavice podél stěn v nejtemnějších pasážích obsadili žáčci klášterní školy, šesti až dvanáctiletí mníškové.
Krátce po sedmé hodině nejprve jeden z mladších mnichů prošel celým sálem s kadidelnicí a poté se dospělí mniši pohroužili do sebe a všichni naráz se dali do hromadného odříkávání posvátných textů. Sál zaplnila tajemná atmosféra starobylého obřadu. Hromadné mumlání občas doplňuje vysoké cinkání zvonečků, bušení do bubnů anebo meditaci přerušuje zvuk vřeštivých píšťal a pronikavých činelů. Vypadá to, že si každý mnich odříkává svůj vlastní text. Anebo, jedná-li se o stejný text, každý to činí s jiným rytmem, přednesem i hlasitostí.
Od lavic s nejmenšími mnichy se však šířil i po zahájení pudžy neklid, někteří se zatím těžko dovedli soustředit na odříkávání posvátných textů po tak dlouhou dobu. Jejich učitel je chvílemi upozorňoval, aby se alespoň ztišili, a v jednom případě energicky zasáhl důtkou, když se jeden žák vybavoval příliš nahlas. Co se vlastního odříkávání textů týče, k tomu se učitel stavěl spíše benevolentně.
Po prvním čtení roznáší služba mladých mnichů chlebové placky a ze zdobených měděných konvic rozlévá sladký čaj s mlékem. Jedním z roznášejících je i známý mníšek Lobzang z vísky Saspulče. Hned se ke mně hlásí a horlivě doplňuje čaj do mého šálku.
Jinak jsme velice rádi, že jsme se na tento obřad dostali (později dorazil i zbytek rodiny). Že se někde mandala vytváří, je záležitost mnichů a od vesničanů se většinou dozvíte, když už je mandala hotová. Naštěstí s mandalou spojené meditace trvají týden, a tak je možné termín rušení mandaly odhadnout s dostatečným předstihem. Nyní se snažím od mnichů vyzvědět, kdy přesně během dne dojde k rušení mandaly (ani mé děti nevydrží při mumlání mnichů příliš dlouho sedět potichu). Klasicky nikdo nic neví. Hlavního lamu si obtěžovat nedovolím, řízením, organizováním celého obřadu a hlavně meditováním je zcela vytížen. Ale on je jedním z mála, kteří znají odpověď na mou otázku. V tantrickém buddhismu, který je v Ladákhu praktikován, se totiž učení předává zásadně ústní cestou učitel - žák, adept je přitom veden k naprosté úctě a oddanosti ke svému učiteli. A jedině učitel přesně ví, co a kdy se má adept dozvědět, takže není důvod, proč se ptát. Většina mnichů proto nyní odříkává své texty, řídí se pokyny několika nejzasvěcenějších a nechává dni volný průběh.
Po dvou a půl hodinách byla 40minutová přestávka, mniši se krátce protáhli. Pak následovalo druhé kolo - už bez malých mníšků, kteří se odebrali do klášterní školy na zahájení výuky. Mumlání mnichů se chvílemi sjednocuje, jindy se zvuková kulisa zase prolíná v úplný zmatek. Některé pasáže pro změnu zahajuje samostatným čtením jeden ze starších mnichů a ostatní se přidávají až po chvíli. Jindy se hlasy začínají mimovolně harmonicky prolínat do sebe a ve své různorodosti vytvářejí jednolitý mnohohlasý působivý hymnus.
Kolem poledního se najednou všichni zvedli a šli ven. Kdy se bude rušit mandala? Stále nikdo neví. Venku se mniši rozsadili po nádvoří, někteří se přioděli do zdobných plášťů a nasadili nádherné čelenky zdobené buddhistickými motivy. Hlavní lama usedl na speciální stupínek, který byl z jedné strany oddělen od připravené hranice z jačího trusu. Trus politý petrolejem rychle vzplál. Lama začal předříkávat další posvátné verše a ostatní mniši mu ze svých míst přizvukovali, tentokrát sborově. Láma postupně házel do ohně mnoho a mnoho obětin, například různé typy zrní, větvičky a podobně, k uctění božstev mandaly. Oheň přiživoval olejem.
Mezi pálením jednotlivých druhů obětin obcházeli ohniště trubači. Jakmile ustali v troubení a vrátili se na svá místa, ujímá se opět slova lama, žehná ohni a do jeho plamenů putují další plodiny. Pomocníci nestačí plnit a podávat jednotlivé mističky. Celkem bylo v ohni spáleno na sedm obrovských pytlů různých obilnin a několik pytlů dobytčího trusu. Rituál trval dvě hodiny.

KOLOBĚH ŽIVOTA
Později jsem díky známosti s mnichy mohl v dukhangu zaujmout skvělé místo přímo u mandaly s celou mojí rodinou. Oba kluky mandala nesmírně zaujala - vždyť jejím stavebním materiálem je u dětí tolik oblíbený písek! O přestávce mezi jednotlivými částmi pudžy jsme mandalu společně obdivovali, vysvětlovali si, proč ji budou mniši ničit, a přemýšleli, že všechno má svůj konec. Klukům vrtalo hlavou asi nejvíc, jak se v mandale mnichům podařilo z jemného písku vymodelovat vystouplé části, někdy dokonce s úplně kolmými stěnami.
Konečně nastal pravý čas na zrušení krásné a s obrovskou trpělivostí mnoho dní vytvářené mandaly. Člověk si při tom má uvědomit pomíjivost našeho světa, že se v koloběhu životů nemá upínat k ničemu, ani ke krásným objektům. Vrchní lama obcházel po čtyřech stranách mandaly a drmolil nesrozumitelná slovíčka. Pak vyskočil na podstavec, chvilku nad mandalou gestikuloval rukama a pak ji na jedné straně začal „otvírat“, tj. narušil její kresbu. „Kakat,“ ozvalo se v tu chvíli z obecenstva, to náš tříletý Mojmírek hlásil své potřeby. Žena už z dlouhého obřadu neměla nic. I toto je koloběh života.
Mezitím lama dřevěnou tyčkou narušil strukturu krásné kresby na všech čtyřech stranách a postupně rozrýval kresbu hlouběji k jejímu středu. Když se rozmazané čáry uprostřed setkaly, recitace posvátných textů náhle ustala. Lama se vzdálil a ostatní mniši se začali chystat k odchodu. Tři z nich rychlými pohyby dřeva a smetáčku dokončili dílo zkázy, a co z mandaly zbylo, rozmetali a nametli do připravené igelitky. V procesí vedeném trubači sešli mniši dolů k potoku, do kterého písek z igelitky jednoduše vysypali. Pak se lamové sesedli opodál a chvíli si znovu odříkávali své texty. Mezitím kluci začali skákat do potoka a snažili se vylovit kousky obarveného písku. Voda ale svou práci dělala rychle a dokonale tak zakončila demonstraci pomíjivosti.
Vojta mě zatahal za rukáv: „Tatínku, podívej!“ V ruce držel dva kousky barevného pískového slepence. Zjistili jsme, že svislé části mandaly byly vytvořeny z písku a nějaké ztvrzující příměsi.

Pobyt autorů v Ladákhu zaměřený na dobrovolnou výuku angličtiny pro místní děti podpořila společnost
GTS International.
červenec - srpen 2004
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group