ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

MÁCHŮV KRAJ

 

Jen málokde lze objevit na tak malém území vedle sebe tolik rozdílných přírodních scenerií a krajinářských typů, jako v místech, kterým se říká Máchův kraj. Jen tady lze za pouhou hodinu pohodlné chůze vystřídat nejprve cestu úzkým skalnatým kaňonem, aby se vzápětí poutník zastavil na strmé vyhlídce a překvapený nad krásou lidmi jen málo dotčené krajiny pohlédl na horizont skal, strmých kopců se siluetami hradů a tmavých lesů. O několik minut později se pak už pro změnu může pocestný chladit v říčním meandru nebo v rozlehlém rybníku, mezi které jen občas „zapadne“ malá vesnička s útulnou hospůdkou. Ani se člověku nechce věřit, že stojí jen několik desítek minut jízdy od milionové Prahy.

 

MÁCHA SI UMĚL VYBRAT
Napadá mě, že si Karel Hynek, který si zdejší kraj velmi oblíbil, opravdu uměl vybrat. Pro jeho romantickou duši musela mít zdejší krajina přímo magnetickou přitažlivost. Vždyť dodnes stačí, aby na chvilku zašlo slunce, a najednou se celý kraj kolem vás jako mávnutím kouzelného proutku změní. Klesáš například Čertovou roklí ke zřícenině Chudého hrádku nad soutokem Chrastáku a Dolského potoka a s úžasem zjišťuješ, že všechno kolem tebe je sytě zelené - rašeliníky kolem potoka, malými semenáčky zanesené dno a svahy rokle, a dokonce i skály, pokryté slizkými mechy a lišejníky. Pak zacloní slunce na obloze těžký mrak, a svět kolem tebe rázem zčerná - teď jsou pro změnu jak skály, tak i les kolem tebe ponuré a výhružné. Spěcháš stále dolů, z dálky se přibližuje zvuk hromů, oblohou už občas projede blesk, a tu se najednou před tebou rozevře údolíčko, na jehož konci září jako maják světýlko Dolského mlýna, domečku jako vystřižené z Máchových Cikánů, jejichž děj autor mimochodem situoval do oblasti „...u města Hiršberg mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll k východu, západu, poledni a půlnoci okazují,“ což při dnešní znalosti tehdejšího místopisu (Roll je Ralsko, Pernštejn Starý Berštejn a Hiršberg jsou Doksy) znamená, že se odehrával tady všude kolem. Chaloupka stojí přímo pod strmými skalami, na kterých se dodnes zachovaly zbytky paláce Hynka Berky z Dubé.

 

HRADY SPATŘENÉ
Pokud je pro Máchův kraj něco typické, tak jsou to strmé kopce, na jejichž skalních temenech se dodnes tyčí zbytky starobylých českých hradů. Odtud pochází například jedna z větví bohatého a významného české rodu pánů z Dubé, jejichž sídelní hrad se dosud vypíná na bývalé sopce nad Vrchovany a k jejichž panství ve 14. století patřila i část Saska až po Pirnu.
Sám Karel Hynek Mácha byl coby vlastenec českými hrady přímo přitahován a za svůj krátký život jich stačil důkladně prolézt více jak sto. Nebyl to totiž rachitický intelektuál, ale řečeno dnešním jazykem docela slušný sportsman. Mácha byl však také poměrně zručný malíř. Právě jeho obliba ve zříceninách českých hradů a schopnost malování umožnila vznik ojedinělé knihy Hrady spatřené, která vyšla díky Máchovým pozůstalým. Na desítkách pečlivě evidovaných maleb hradů, vyvedených jak barvou, tak i perem, často několikrát v průběhu let, se dá dnes vyčíst nejen, kudy přesně kdy Mácha šlapal, ale také jak vypadaly české hrady před bezmála 200 lety a jaké často ubohé zbytky se z nich zachovaly do dnešních dnů.

 

CO DOKÁŽE NADŠENÍ
Ačkoliv je Mácha už téměř 166 let mrtev, jeho duch naštěstí nikoliv. I dnes se totiž mezi námi stále vyskytují romantici odchovaní v duchu tehdejší doby a je jaksi příznačné, že se mnozí z nich „stahují“ právě do básníkova oblíbeného kraje. Jedním z nich je i Ivana Hůlová z občanského sdružení Hrádek, které se stará o jednu z nejromantičtějších českých zřícenin ležící na západním kraji Roverských hor. Hrádek, nebo někdy Helfenburk, který Mácha také navštívil a namaloval, zachránilo od totálního zchátrání jenom nadšení několika generací trampů a ochránců přírody, kteří právě v šedesátých letech do tehdy doslova panenské krajiny pískovcového skalního města mezi Úštěkem, Holany a Zakšínem začali jezdit a objevovat její polozapomenuté kouzlo. Stojíme na nádvoří „Helfáče“, jak si hrad přejmenovali trampové, a povídáme si o jeho nedávné historii. „Když jsme sem začínali jezdit, nestálo tu prakticky nic,“ vzpomíná na dobu před čtvrt stoletím Ivana Hůlová. Přímo nad námi se do výšky přes dvacet metrů tyčí dominanta hradu, zrekonstruovaný obytný donjon. Pod vedením pracovníků litoměřického muzea zde Ivana Hůlová a s ní další dobrovolníci strávili desetitisíce hodin a stovky víkendů nebo dovolených. „Ta vynaložená námaha je však už dnes vidět,“ říká se stopou hrdosti Ivana Hůlová, která dodnes na hradě tráví podle harmonogramu spolu se svými kolegy značnou část roku a své vyprávění zakončuje perličkou. „Ta perníková chaloupka za mnou,“ ukazuje na stavení na hradním nádvoří pod urostlým stromem, „je naše základna, my ve věži totiž už moc nespíme. Nevím sice přesně, jak je stará, ale určitě pamatuje Josefa II. Nikdo ale neví, že tady na Hrádku je teprve 20 let. Původně totiž stála někde na kraji Úštěka, ale protože překážela při rozšiřování silnice, hrozilo jí zbourání. Podařilo se nám ale zařídit, že byla rozebrána a pak znovu složena tady, a myslím, že nepřeháním, když řeknu, že sem opravdu pasuje.“
Díky lidem, jako je Ivana Hůlová, je tak možno přijít kdykoliv, v kteroukoliv část roku a nehrozí, že hrad, v současnosti v majetku města Úštěka, bude nepřístupný. Podobný osud měl i Starý Berštejn, taktéž cíl několika Máchových cest, který se už na sklonku komunistické éry podařilo získat od státu partě kamarádů. Památka tak drží primát coby první hrad v soukromém vlastnictví ještě z doby ČSSR. Dostat se na hrad dnes však není zrovna jednoduché. Nutná je předchozí domluva s majitelem, protože Berštejn je po několika návštěvách zlodějů bytelně znepřístupněn a výstražné cedulky dokonce hlásají, že jsou na nezvané návštěvníky přichystány různé pasti a samostříly.

 

CHCETE ZMIZET? JEĎTE DO ROVEREK, TAM TO NENÍ PROBLÉM!
Roverské hory tvoří obrovské skalní bludiště severně od centrální části CHKO Kokořínsko. Na rozdíl od ní jsou však zdejší kaňony a rokle navštěvovány jen minimálně. Právě odlehlost kraje, znásobená i nedostatkem vody a značnou vzdáleností k nejbližší restauraci, způsobila paradoxně neutuchající oblibu zdejšího skalního města mezi turisty a trampy. Těžko říci, kdo pro ně vymyslel a jako první použil název Roverské hory, ale muselo k tomu dojít na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Tehdy, v době krátkého obnovení skautské organizace, se skály staly oblíbeným cílem výprav mnoha junáckých oddílů. Pro svoji opuštěnost a vzdálenost od hlavních dopravních tahů sem však putovaly hlavně oddíly starších skautů - takzvaných roverů. Oni - nebo po opětovném zákazu Junáka v roce 1970 jejich už zase ilegální nástupci - také s největší pravděpodobností vymysleli a jako první začali používat jméno Roverské hory, zkráceně Roverky. Svoje kouzlo si však hory udržely i po zákazu Junáka. Naopak v té nelehké době jejich věhlas mezi svobodomyslnými lidmi ještě vzrostl. Dnes jsou pro většinu návštěvníků Roverek hlavním magnetem fantastické skály, ale skutečnou třešničkou na dortu jsou jejich lesy. Přírodní rezervace na Vlhošti, „majáku Roverek“, chrání bučiny s bohatým bylinným patrem na sopečných čedičových vyvřelinách, ale to nejcennější, co mohou Roverky nabídnout, jsou reliktní bory na sousedním Malém Vlhošti. Bizarně pokroucené stromky, které - ač zakrnělé ve vzrůstu - něco pamatují, jsou vděčným estetickým i fotogenickým terčem zájmu naštěstí dosud stále nemnohých poutníků.
Zdejší krajina je také známá jinde už bohužel zašlou romantikou úzkých, do skal vytesaných cest a silniček. Většina komunikací v kraji je vedená značně odvážně, pravoúhlá zatáčka doprava v prudkém klesání je vzápětí vystřídána neméně ostrou levotočivou šikanou a velkým stoupáním. Silničky, na kterých je po většinu roku minimální provoz, což je činí přitažlivými zvláště pro cykloturisty, jsou mnohdy navíc vedeny zaříznuté hluboko přímo do skály.

 

KORUNA MÁCHOVA JEZERA
Podobně jako Roverského hory, je také skalnatý masiv Polomených hor, chránících jako hradba Máchovo jezero před severními větry, dodnes pro většinu Čechů Terra Incognita. V minulosti se skalnímu městu říkalo i Kumerské pohoří, buďto podle starého názvu osady Hradčany, nebo podle známého místního lupiče Václava Kumra. Zatímco však Roverky byly vždy volně přístupnou oblastí, a tudíž se v nich mohl před státní šikanou schovat každý, kdo to potřeboval, a kolem Máchova jezera dnes stojí stovky chatek a penzionů, Polomené hory, kde už Keltové a po nich další včetně vévody Valdštejna těžili železnou rudu, takové štěstí neměly. Až do roku 1991 totiž sloužily jako nejzápadnější hranice mamutího vojenského prostoru Ralsko pro výcvik tankistů okupační Sovětské armády. Nebyla to však jediná armáda, která ve zdejších skalách kdy řádila: uprostřed skalního města, daleko od dnešních cest, se od Kraví rokle až po Měděný důl dosud táhne hluboký příkop s valem, chráněný po stranách a uprostřed dosud jedinečně zachovalými barokními šancemi z navršené hlíny. Další podobné dělostřelecké bašty dodnes střeží silnici z Jestřebí do Lípy. Před více než 250 lety je tu vybudovala rakouská armáda. Oblíbeným místem boha války Marta tato část Máchova kraje byla ale vždy, četné nálezy ve vojenské části českolipského muzea jsou důkazem, že se tu v roce 1866 strhla během rakousko-pruské války krvavá bitva. V roce 1938 v kraji zase operovali sudetoněmečtí teroristé, kteří mají na svědomí životy několika československých policistů a vojáků. V únoru 1945 vznikla ve Starých Splavech u Máchova jezera ve vile vysokého zvířete nacistické NSDAP výcviková škola obávaného Wehrwolfu. Zfanatizovaní adolescenti tu mimo jiné trénovali v místech, kde železniční trať vede zaříznutá do skály, pokládání výbušnin a vykolejování civilních vlaků. Na jejich hlavy také padá odpovědnost za smrt 17 československých vojáků, kteří zahynuli na silnici u Oken v červnu 1945 poté, co jejich náklaďák najel na nastraženou minu.
Ačkoliv je krásné bloudit dosud liduprázdnými roklemi (část skal porostlých ve vrcholových partiích bukovým lesem je dnes ohrazena jako obora pro daňčí a mufloní zvěř), snad ještě krásnější je toulat se po jejím severním okraji, v místech, kde Polomené hory strmě spadají do jinde nevídaných meandrů Ploučnice. Výhledy z okrajových skalních teras patří mezi nejkrásnější, jaké jsem u nás kdy viděl. Za jasného počasí se odtud otevírá panorama od Českého středohoří na západě až po majestátní Ještědský hřeben a za ním vykukující Jizerky - kraj barevných korálků - na východě. Jako na dlani a zdánlivě na dosah ruky tu před očima zalitýma potem z výstupu defilují všechny vrcholky Lužických hor. Ale i výhledy v jiné dny, než ty slunečné, jsou z Havraní skály nezapomenutelné.
Kdo se dostane až sem, na svah Jeleního vrchu, neměl by si nechat ujít nedalekou Skalní bránu, jeden z největších přírodních skalních mostů u nás. Odtud je to už jen kousek k Provodínským kamenům.

 

DALEKÉ ROZHLEDY - RODINNÉ STŘÍBRO MÁCHOVA KRAJE
„Nejlepší výhled na krajinu kolem je bezesporu z Provodínských kamenů,“ dušuje se Mgr. Petr Bajak z Okresního muzea v České Lípě. Dlužno poznamenat, že nikterak nepřehání. Ačkoliv Máchův kraj místy vhodnými pro daleká pozorování vůbec nešetří, Provodínské kameny umožňují zvláště ze svého nejvyššího bodu - Lysé skály - ničím nerušený kruhový rozhled. To je skutečná rarita, protože i když je v okolí mnoho vyšších výhledových míst, která lehce navozují pocit ptačího pohledu (Starý Berštejn u Dubé, Králův Stolec u Bezdězu, Maršovický vrch a Šedina ve skalním městě u Braniborské jeskyně nebo Vlhošť a Čap v Roverkách), nikde se nejedná o dokonale kruhové panorama.
Při sestupu z Lysé skály se nám na pláni pod Dlouhým vrchem naskytne na okamžik obrázek jako z Divokého západu: vysokou, skoro prérijní trávou se kolem nás prožene stádo pěkně rostlých koní. Jen tak, sami, bez doprovodu nějakého honáka nebo jezdce. Běží kolem, hřívy vlají, těla se lesknou, země duní, tráva létá zpod kopyt a jak se znenadání objevili, za okamžik už tu zase nejsou, zmizeli za obzorem. Zůstala tu po nich jenom udusaná stopa, nasládlý koňský pach a jen slabé zaržání z dálky je důkazem, že se nám to všechno jenom nezdálo.

 

A BUDOUCNOST...?
Ještě před dvanácti lety měl poutník, který vystoupil pozdě večer na blíževedelském nádraží, pocit, že se ocitl v Sudetech někdy před 50 lety. Málokterý dům byl opravený, všechno kolem bylo nachýlené, rozbité nebo aspoň neudržované. V poslední době se však už začíná blýskat na lepší časy - kaplička v samotě Hvězda pod Vlhoštěm už je zase opravená a turistu při sestupu z lesa pod Ronovem nemůže nezaujmout nově opravený obrovský statek ve Stranném včetně vybudovaného velkého výběhu pro koně. Protože poptávka po chmelu klesla a zdejší chudá půda moc nevynáší, nezbylo nic jiného, než se zaměřit na turistiku. Proto se v kraji horečně značkují cyklostezky a staví rozcestníky, proto se tu nebývalou měrou rozšířila hipoturistika - prakticky v každé vesničce uvidíte několik ohrad s koňmi a poutače na turistické vyjížďky.

 

 


 

PAMĚTIHODNOSTI KRAJE:
Máchův kraj je tak přeplněný unikátními výtvory lidských rukou a přírody nebo krajinnými sceneriemi, že je prostě nemožné připomenout zde víc, než skutečně jen zlomek, ukázku z jeho bohatství:
Muzeum K. H. Máchy v Doksech - přináší často neznámé skutečnosti ze života velkého Čecha.
Linie bunkrů „Mimoňská příčka“ mezi Stráží pod Ralskem a Ploučnicí nebo úsek od Jestřebí po Maršovický vrch. Lom na těžbu znělce na jeho temeni postupuje tak rychle, že se po odstřelu ocitly už dva bunkry na dně jámy v poloze „nohama nahoru“, jinak však nepoškozeny! Tyto objekty jsou vděčným námětem pro fotografii! Další část nedokončené bunkrové linie se táhne kolem Dubé od Vrchovan po Ropprechtice, kde vchází do CHKO Kokořínsko.
Braniborská jeskyně a komplex roklí kolem ní - skalní město nedaleko Máchova jezera, oplývající bohatstvím lesních plodů a dosud poměrně nezatížené turismem. Samotnou jeskyni tvoří převis, využívaný dnes trampy, pod kterým se za časů válek schovávali obyvatelé okolních vesnic.
Holanské rybníky a obora Vřísek - nenáročné místo pro zádumčivé putování lesy i kolem rozlehlých ploch rákosí a orobince. Ráj pro ornitologii.
Novozámecký rybník - unikátní středověký systém umožnil vznik tohoto velkého rybníka s hladinou pokrytou lekníny pomocí 14 metrů hluboké a bezmála dvě stovky metrů dlouhé ručně do skály vytesané průrvy, kterou je napájen vodou z Bobřího potoka. Nedaleko je podobná Mnichovská průrva a osamocený kostel sv. Barbory na místě zaniklé vesnice.
Soutěska Peklo - úzká a vlhká skalnatá rokle, kterou protéká Robečský potok. Pokud do ní vkročíte od jihu, od Zahrádek, nemělo by vás překvapit, že až z ní vylezete, budete přímo na okraji České Lípy.
Dlouhý kámen - souvislá pískovcová stěna, více jak kilometr dlouhá a skoro sto metrů vysoká. Jejím středem vede nejdelší pískovcový traverz v Evropě.
Ralsko, Ronov, Starý Berštejn, Děvín - dominanty kraje se zříceninami hradů na vrcholcích, na jejichž zdolání potřebujete mít dobré plíce. Vynaložená námaha se však bohatě vrátí.
Hradčany - v těsné blízkosti Hradčanského rybníka, kde se můžete dobře vykoupat, pokud vám nevadí, že z jeho dna stále ještě pyrotechnici občas vytáhnou nějaký granát nebo bombu, mají v ranči U Osamělé hvězdy malou soukromou ZOO s volným vstupem.

 

AKTIVITY:
V celém regionu je velmi oblíbená a rozšířená kromě klasické turistiky i cykloturistika. V poslední době nabývají stále více na popularitě i vyjížďky na koních do přírody. Možnost projet se na koni umožňuje například stáj v Zakšíně nebo v nedalekých Osinalicích. Velký hřebčín i s dostihovou dráhou mají v Mimoni, další parkúr je v Oknech u Bezdězu.
Řeka Ploučnice je tradičním cílem vodáků, zvláště za vyššího stavu vody je třeba jen dávat pozor na četné meandry a spadlé stromy.
Kromě přeplněného Máchova jezera, Černého rybníka u Nedamova a Holanských rybníků je možné se koupat v různých tůních Ploučnice a v Hradčanských rybnících. Dobré možnosti nabízí i zatopené pískovny nedaleko Provodínských kamenů. V nouzi dá člověk zavděk před vedrem i vyráchání v bývalé hasičské nádrži v Osinalicích - konečně, pijavkami se ještě nedávno léčilo.

 

DOPORUČENÁ UBYTOVÁNÍ, STRAVOVÁNÍ:
Zakšín, zdejší motorest na hlavní silnici Praha-Česká Lípa, má rozumné ceny za ubytování a dobrou kuchyni. Další možností, jak nasytit svůj žaludek, je Dubá a celé okolí Máchova jezera. Stylové prostředí turista najde i v dřevěné chaloupce na hlavním tahu v Jestřebí, v jejíž blízkosti byla nedávno otevřena velká hospoda ve staročeském stylu. Naopak značné problémy budete mít s jídlem a noclehem v okolí Roverských hor, a to včetně větších sídel, jako např. Blíževedly. Výjimkou je jen oblast kolem Holanských rybníků, ale také spíše jen v hlavní sezoně.
Příjemné prostředí, kam občas přijíždějí místní lidé na koni až k pípě, je ranč U Osamělé hvězdy v Hradčanech. V restauraci naproti přes rybník celkem slušně vaří, ale zvláště v sezoně tu musíte čekat na jídlo třeba přes hodinu, než na vás dojde řada. To už je skoro lepší dojet do 7 kilometrů vzdálené Mimoně, kde se dá v několika hospůdkách nebo restauracích dobře zahnat hlad.
Literatura, prameny: Josef Panáček a Jaromír Wagner:
Karel Hynek Mácha v kraji svého Máje (Severočeské nakladatelství 1990)
Okresní muzeum v České Lípě, www.muzeum.clnet.cz
říjen 2002
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group