ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

ŘEKNI, KDE TY HROBY JSOU...

Kopeme už několik hodin a stále nic, naděje na úspěch už začíná blednout. Pak je ale nečekaně ticho lesa, rušené jen údery krumpáče, přerušeno výkřikem: „Máme to!“ Přiskakuji k vykopané jámě a Petr mi vzápětí podává nahnědlý předmět. I bez lékařského diplomu poznávám lidskou holenní kost. Tak se nám to přece jen povedlo! Odkrytý hromadný hrob, označený v archivech číslem 5, je důkazem, že skutečně stojíme na místě jedné z nejméně známých epizod prusko-rakouské války z roku 1866. Málokdo dnes ví, že s výjimkou druhé světové války byla poslední, která naší zemí prošla. Na ostatky mrtvého vojáka dopadá poprvé po 138 letech pobytu ve studené a vlhké černi sluneční světlo.

Když nedávno českolipské muzeum zřizovalo jedinečnou stálou vojenskou expozici regionu, zaměřenou na rok 1866, našli zaměstnanci při terénních průzkumech střelnice v bývalém vojenském prostoru u Mimoně na Českolipsku několik dělostřeleckých koulí a po půdách pak dokonce i pár historických zbraní a restaurovali je. Pravým ternem však byly historické materiály o samotné bitvě, která se v roce 1866 strhla právě u Kuřivod. Mezi materiály byla také kniha Otakara Jedličky Boje v Čechách a na Moravě za války r. 1866, která u nás vyšla v nakladatelství F. a V. Hoblík v Pardubicích v roce 1883. Další materiály poskytly muzejní archivy, včetně historických nákresů a plánků bojiště.
„Málokdo u nás ví, že zdejší obrovský prostor sloužil nejen jako cvičák pro ruskou armádu, ale i pro naše výsadkáře a letce, a předtím tu cvičila německá okupační armáda a ještě před ní československá armáda. Dokonce tady někde v prostoru bývala rakousko-uherská dělostřelecká střelnice,“ popisuje zvláštnost místa u Kuřivod Petr Bajak, vedoucí pracoviště novodobých militarií českolipského vlastivědného muzea.
Pracovníci muzea se pochopitelně zajímali také o hroby padlých vojáků a památníky z této dnes už zapomenuté řeže. Většina se dá nalézt přímo v terénu, který je u Kuřivod stále ještě dost divoký. Problémem ale bylo, že se odborníci už desítky let nemohli shodnout, zda pod těmito poničenými památníky skutečně tlejí kosti našich dědů padlých pro rakouské cíle, nebo se jedná jen o symbolické pomníčky. Vzhledem k tomu, že se těmito místy více jak třicet let proháněly ruské tanky, protože právě tento bývalý vojenský prostor dostala k výcviku Rudá armáda, nebylo jisté, zda památníky stojí na původních místech. Nedělaly se tu ani žádné průzkumy. Nikdo totiž nevěděl, zda někdy v minulosti nebyly ostatky exhumovány a pietně pohřbeny na nějakém důstojnějším místě.
Historicky bylo doloženo, že se na pomnících vesměs vyskytovaly nápisy typu „Zde odpočívá 9 c. k. rakouských myslivců z 32. praporu. Padli 26. 6. 1866. Pokoj jejich popelu“.
Nakonec se pracovníci muzea rozhodli, že provedou na podzim 2004 archeologický průzkum hrobů. Z pochopitelných důvodů jsem se snažil být u toho. Večer před akcí jsem si nařídil budíka na nekřesťanskou ranní hodinu, zabalil do tašky láhev whisky na zahřátí a pracovní rukavice (krumpáč mi měli půjčit) a s očekáváním věcí příštích jsem usnul.

Válka o moc a peníze
Prusko-rakouská válka v roce 1866 odrážela přesně Bismarckovo heslo: „Válka je pokračováním politiky jinými prostředky.“ Byla jen logickým vyústěním dlouhého a sílícího sporu o vůdčí postavení mezi oběma státy v tehdejší Evropě. Na první pohled byla patrná snaha Pruska rozpínat se, ale rakouský František Josef se rozhodně nechtěl vzdát své moci. Politicko-strategická situace na počátku druhé poloviny 19. století byla taková, že obě strany musely počítat s tím, že se ve vzájemné válce střetnou na několika frontách. Válečné operace se očekávaly na severu Německého spolku (severní fronta), Rakousko muselo vyčlenit určité síly i proti Itálii, ale každému bylo jasné, že o výsledku války budou rozhodovat boje na území Čech a Moravy (jižní fronta).
Pruská armáda byla složená z branců nastupujících službu na základě pravidelných povolávacích ročníků. Proti nim stáli rakouští vojáci stále od dob Marie Terezie sloužící až osm let. Kromě toho byla pruská armáda operativnější. Podle rozkazu pruského krále Viléma I. stála tedy 16. června 1866 před šestou hodinou ranní na hranicích saského království obrovská vojenská síla, hranice překročila ještě v noci a do tří dnů pak převálcovala Sasko. Sasové ustupovali na jih do Čech a první jednotky překročily u Děčína hranice už o den později. A tak byla 17. června oficiálně zahájena prusko-rakouská válka, formálně potvrzená pruským králem 20. června.
Rakouské armádě velel generál polní zbrojmistr Benedek. Pro Rakousko sice v minulosti dobyl v Itálii mnohá vítězství, ale český prostor neznal a soustředil se jen na obranu. Rakouské hlavní síly byly soustředěny u Olomouce, proto se začaly usilovným pěším pochodem přesouvat do severních a východních Čech, kde se očekával hlavní nápor pruských armád. Poprvé ve válečných dějinách zde byla k přesunu materiálu ve větší míře použita železnice.
Prusové pak 26. června zahájili ofenzivu. Přes hranice se valili v několika proudech (například přes náchodskou branku, údolím Labe od Drážďan a na Liberec). Byl to klešťový manévr, který později Němci s úspěchem zopakovali v první světové válce, například proti Francii, a znovu pak tamtéž ve druhé světové válce. Prvními padlými byli údajně u Liberce rakouský husar Berta a před Náchodem český desátník Souček, který má na místě své smrti dodnes malý pomník.

Odborníci na scéně
Účastníci průzkumu měli sraz u zpustlého pomníku bitvy v příkopu silnice za Kuřivody. Slunce se začíná klubat z ranní mlhy a vypadá to, že bude krásný den. Zašlý sokl pomníku, který přežil i doby, kdy v Kuřivodech sídlila ruská posádka a nedaleko byla letecká střelnice, mě zaujal, vypadal jinak, než když jsem ho viděl naposledy. Ještě nedávno na něm totiž byl málo čitelný nápis: V cizích službách – památce padlých českých vojáků v bitvě dne ... června 1866. Dnes je na něm tady, uprostřed Čech, zbrusu nová a drahá deska popsaná němčinou.
Na úvahy, proč čeští vojáci dostali německou desku, není moc času, je třeba zamířit na místo, kde budeme podle historických plánů hledat hroby, tedy asi kilometr odtud.
„Tohle bývala cesta do dnes už neexistující osady Ježov,“ říká o lesním průseku, kde nakonec zastavíme, Petr Bajak.
Podle historických pramenů se v lesích u Kuřivod, Osečné a Ploužnice nachází v osmnácti hrobech celkem šedesát pohřbených rakouských polních myslivců z 32. praporu nebo vojáků a oficírů 38. pěšího pluku. Prusové si své mrtvé většinou odvezli, v oblasti Kuřivod je historicky doloženo pohřbení jen zhruba osmi důstojníků a mužů a jednoho lichtenštejnského husara. V některých hrobech dokonce spí Prusové svůj věčný sen, paradoxně společně s rakouskými protivníky.

Začátek války
Válečné operace vypadaly pro Rakousko zpočátku příznivě, situace se ale záhy obrátila a zdecimované rakouské jednotky musely před pruským náporem ustupovat. Benedek stanovil jako hlavní linii odporu řeku Jizeru. Pruské armádě se tady postavil i 32. prapor polních myslivců, jehož osud je vzhledem k vykopávkám u Kuřivod nejzajímavější.
První pruská armáda postupovala rychle, svedla 26. června vítěznou bitvu o sychrovský zámek, dobyla Turnov a hodila tak rukavici Rakušanům – bylo na nich, co udělají dál. Další vývoj událostí však byl rychlý. Ukazovalo se, že zastaralá rakouská taktika bodákových útoků sevřenými řadami bude v palbě pruských jehlovek, až šestkrát rychleji nabíjených, značně sebevražedná. Proto Rakušané už 28. června rezignovali na obranu linie Jizery a rozhodli se stáhnout k Jičínu. O tom kromě jiných neúspěchů rozhodly právě boje u Kuřivod. I když tedy byly velmi významné, v historické literatuře se ani o nich příliš nemluví.
Zklamání u hrobu č. 9
Začínáme tedy kopat. Pomník č. 9 vypadá jako jeden z nejzachovalejších, má skrývat ostatky polního myslivce z 32. praporu.
„Tento pomník byl v roce 1895 výjimečně postaven ne péčí obce Kuřivod, ale Ústředního spolku pro udržování válečných pomníků z roku 1866 v Čechách,“ říká mezi oháněním se lopatou Petr Bajak.
Zpočátku se kope dobře, půda je písčitá, problémy dělají jenom kořeny stromů, které narostly překvapivě hluboko. Pracovník muzea průběžně kontroluje stále hlubší jámu detektorem kovů, který ve zdejším prostoru ještě nedávno používali pyrotechnici při hledání zapadlé munice a granátů. Ačkoliv přístroj několikrát signalizuje něco kovového, jedná se vždy jen o silně železitou část horniny, žádnou část výstroje.
S postupem času se však kopání stává čím dál obtížnějším, písek je postupně nahrazen souvislou vrstvou pískovcového skalního podloží. „Možná, že ten chlap je pohřbený na druhé straně,“ nadhazuje muzejní fotograf a iniciativně začíná na druhé straně soklu kopat průzkumnou sondu. I tady se však situace opakuje. „Vzhledem k tomu, kolik se tady od té doby vystřídalo majitelů, režimů a kolik tudy projelo tanků,“ uvažuje nahlas Petr, „je otázkou, zda je dnes tenhle pomník vůbec zasazen na původním místě. Podle tehdejších vojenských řádů musel být hrob hluboký mezi 75 až 100 centimetry, tělo bychom tedy už dávno našli.“
Kolem poledne dosáhne hloubka vykopaných jam určitě metru, ale po mrtvém ani stopa. Je jasné, že pomník, na kterém je dodnes zachovalá část původního textu ve švabachu, je jen symbolický. Jsou tedy dnes u Kuřivod vůbec ještě pohřbeni nějací vojáci?

Masakr u Kuřích Vod a v Českém ráji
Bitva u Kuřivod byla svedena v odpoledních a nočních hodinách mezi rychle postupujícími pruskými jednotkami, v jejichž řadách bojovali i lichtenštejnští vojáci, a rakouskými oddíly, tvořenými hlavně 32. praporem polních myslivců. V již zmíněném historickém dokumentu O. Jedličky se píše: „Přední voj generála Herwarta z Bittenfeldu narazil dne 26. 6. u Kuřích Vod na slabé oddíly rakouského vojska, kteréž však dle obdrženého příkazu nepříteli prudce ku předu se deroucímu povolily a na Mnichovo Hradiště ustoupily. Zpráva rakouského generálního štábu v roce 1868 udává, že v této bitce rakouské prapory ztratily 27 mrtvých, 114 raněných, 54 pohřešovaných a 18 zajatých. Prusové udávají svoji ztrátu na 9 mrtvých, 80 raněných a 3 pohřešované.“
Tolik zpráva takřka z první ruky. Proč ale vůbec došlo k bitvě v takovéto zapadlé obci? Leccos napoví pohled na mapu. Kuřivody totiž nebyly v 19. století ztracenou vartou, jakou jsou po odchodu ruských okupantů dnes. Nacházela se zde důležitá křižovatka silnic od Rumburského výběžku a Mimoně a z Českého Dubu, tedy cesta od Liberce, který se stal jedním z hlavních cílů pruského postupu. Ten, kdo ovládal Kuřivody, mohl navíc díky dalším silnicím na Bělou obchvátit zprava Mnichovo Hradiště a obklíčením Bakova přetnout rakouský týl. Proto tedy taková snaha Rakušanů získat vesnici zpět do držení. Zda se tu sesypala rakouská jízda, která byla vedle dělostřelectva rakouskou obávanou zbraní, hned v prvním boji, jak dále uvádí ve své knize Jedlička, se dnes už nikdo nedozví – zápis v knize může být ovlivněn pruskou propagandou, na kterou byli Němci vždycky odborníci. Poznámka o ústupu k Mnichovu Hradišti ale zapadá do širšího popisu bojů o tento kout Čech.

Nečekaný nález
Už už to vypadalo, že náš průzkum potvrdí skeptické názory té části vědců, kteří byli přesvědčeni, že u Kuřivod se už žádné ostatky vojáků z prusko-rakouské bitvy nenajdou. Přesto jsme se rozhodli prozkoumat ještě hrob č. 5 nedaleko odtud, kde mají být ostatky devíti vojáků.
„Ještě nedávno tam stála litinová ohrádka, ale někdo ji už stačil ukrást, zřejmě aby ji zpeněžil ve sběrně šrotu,“ míní Petr Bajak, „takže budeme mít problém určit přesnou pozici hrobu.“ Nejsem sice odborník, ale faktem je, že ti, kteří mrtvé pohřbívali, neměli moc času na hluboké a rozlehlé jámy a tolik mrtvol se prostě jen tak schovat nedá. Nejprve prostor předpokládaného hrobu prozkoumá Bajak detektorem kovů, aby určil nejpravděpodobnější místo. Pak zase začíná dřina. Vypadá to přitom, jako by tu už někdo kopal, písek je promísený s povrchovou vrstvou lesního humusu. Odkrýval už někdo zdejší hrob? Zřejmě ne.
„Máme to!“ vykřikne nakonec Bajak. Nejprve se objeví dobře zachovalá holenní kost, postupně pak celá mužská kostra – nejdříve stehenní kost, pak pánev, prakticky neporušená páteř a změť žeber. Výšku muže odhadujeme tak na 180 centimetrů. Jenže pak nacházíme více kostí, než by odpovídalo jedné mrtvole, jde tedy skutečně o hromadný hrob. Nacházíme lebku se zbytky, další lebku a téměř vzápětí i ostatky třetího člověka. Podle polohy těl vyvozujeme, že zbylí vojáci musejí být pohřbeni směrem k silnici, pravděpodobně v několika vrstvách nad sebou. Konečně také nalézáme zdroj kovových signálů – maličký medailonek a mariánský křížek. Napadá mě, že svému majiteli mnoho štěstí nepřinesl.
Z některých znaků vyvozujeme, na co tito lidé asi zemřeli. Kostra má až nápadně promáčklou lebku, ránu možná způsobil úder tupým předmětem (pažbou jehlovky?), ale zdá se neporušená. Bylo smrtelné právě toto zranění? Za okamžik detektor odhalí další cenný nález: malý plátěný váček s několika mincemi, které působením vlhka a těžké země „srostly“ dohromady. Měděnka pronikla i na kost v blízkosti a zabarvila ji do jedovatě zeleného odstínu. Později se zjistí, že váček obsahoval téměř dvě stě krejcarů v mincích vyražených v letech 1828–1849, možná několikaměsíční žold, v té době to byla cena kozy nebo telete. Váček také obsahoval skleněný medailonek.
Je záhadou, že tento poklad nenašli hrobaři, kteří mrtvé ukládali do země. „Peníze nejsou křížek, ty by si určitě nechali,“ kroutí nad tou záhadou hlavou Bajak. Uniforma se mrtvým odebírala, aby ji armáda mohla ještě využít, nabízí se proto vysvětlení, že nešťastník měl možná celý svůj majetek uschován šikovně hluboko ve spodkách, ve kterých byl pohřben. Podle závěrečné zprávy z laboratoří se plátno z váčku zachovalo díky solím mědi uvolňovaným z mincí.

Konečná porážka
O masakru, který se o něco později po bojích u Kuřivod strhl u Hradce Králové, a o jeho významu pro celou válku už byly popsány stohy knih. Podle některých historiků drží tato řež dokonce nechvalné prvenství ve všech bitvách v 19. století, protože se jí na obou stranách zúčastnilo přes půl milionu mužů, patnáct tisíc z nich zemřelo na bojišti, další tisíce na následky zranění nebo na choleru.
Po této bitvě se už ústup rakouské armády nezastavil. Na věci nic nedokázalo změnit ani to, že hluboko v pruském týlu zůstaly nedobyté pevnosti Terezín a Josefov, ze kterých jejich posádky vyrážely na výpady. (Při jednom pronikly až na okraj obsazeného Ústí nad Labem, kde způsobily u Prusů značnou paniku.)
Bylo třeba rušit klid mrtvých?
Vracíme se a přemýšlíme, kdo asi byli ti padlí vojáci, jací to byli lidé? Z náhrobku a dokumentů se už mnoho nevyčte. Byli to Češi, Slováci, Rusíni, Maďaři, Rakušané, Poláci nebo Chorvaté? Měli ženy, milenky, rodinu? Desítky otázek, na které už nikdy nikdo nenajde odpověď. Jedno se však prokázalo – pomníky připomínající kdysi velmi významný a krutý střet u Kuřivod nejsou jen symboly. Skutečně tu odpočívají lidé – v anonymitě, téměř zapomenutí, daleko od nejbližších. I oni tak jen potvrzují, jak nesmyslná je válka.
únor 2005
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group