ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

PAJATÉN - NEVYŘEŠENÉ ZÁHADY

Psal se srpen roku 1963 a na východních svazích peruánských And se schylovalo ke kalamitě. Dlouhodobě trvající sucha zničila veškerou úrodu tak, že nad některými oblastmi visela hrozba hladomoru a velká část obyvatelstva se uchýlila k emigraci do měst na pobřeží Tichého oceánu. V této kritické situaci se skupina šesti statečných starousedlíků z vesnice Pataz rozhodla pohnout směrovkou osudu a zajistit klidný život alespoň svému potomstvu.

 


stav Pajaténu, jak jej vyfotografovali účastníci vědecké expedice v roce 1966

Jednoho srpnového rána opustili rodnou ves s nákladem potravin a náčiní nezbytného pro dlouhou expedici a vydali se na cestu pod vedením zkušeného horala jménem Manuel Villalobos. Cílem výpravy bylo sestoupit z vrcholků hor, proniknout do hlubin dosud neprozkoumané části amazonského pralesa a zjistit, zda by se tam nenašly pozemky vhodné k osídlení a zemědělské produkci. Od dob příchodu Španělů v první polovině 16. století byli první, kdo narušili posvátný klid této země. Po šesti dnech klestění cesty pralesem ztratili orientaci a ponětí o tom, kde vlastně jsou. Rozhodli se proto, že vylezou na vrcholek nejbližšího kopce, postaví tábor, odpočinou si a poradí se o dalším postupu. Neměli ani zdaleka tušení, jaké překvapení je nahoře čeká.

Po několika hodinách namáhavého výstupu se užaslým horalům naskytl pohled jak do říše pohádek. V přítmí korun pralesních velikánů se skrývaly mechem porostlé zříceniny prastarého města. Nadšení objevitelé začali mýtit okolní porost a krok za krokem tak před nimi vyvstávaly z bujné vegetace mohutné kamenné kruhové stavby se schodišti a římsami. Zdi domů byly ozdobené mozaikami a reliéfy neznámých bytostí a dravých ptáků s hlavami z červeného pískovce. Při pohledu na ně se všem vybavilo jedno a to samé ·

EL GRAN PAJATÉN!

Legenda o tomto městě sahá až do roku 1673, kdy jeden ze španělských dobyvatel založil kdesi v peruánském pralese vesnici Jesús de Pajatén. Její jméno bylo odvozené od blízké řeky. Během krátké doby se z vesnice stalo díky přírodnímu bohatství okolních lesů významné město obývané indiány obrácenými na křesťanskou víru. Rozkvět této oblasti se však zastavil v roce 1801, kdy farář z města Pachiza, rozlícený nad tím, že mu obyvatelé z Pajatén nechtějí platit neúměrně vysoké daně, nechal město zapálit a donutil indiány k vystěhování. Spáleniště sice začas pokryla vegetace, ale legenda přežila až dodnes a v podvědomí současných osadníků se jméno Pajatén spojuje se jménem bájného města El Dorado plného pokladů a nesmírného bohatství.

Zprávy o objevu zbytků neznámé civilizace se do Limy dostaly v říjnu roku 1964. Povšiml si jich i tehdejší peruánský prezident Fernando Belaúnde. Nadšený nečekanou senzací se rozhodl zorganizovat sérii vědeckých expedic, zaměřených na určení přesné polohy, zhotovení topografických plánů a na celkové studium naleziště. První oficiální výprava se konala v listopadu a prosinci r. 1965. Výsledkem jejího pobytu bylo vykácení pralesa, průzkum, očištění a fotodokumentace zřícenin. Po skončení období dešťů v roce 1966 navštívila Pajatén za pomoci vrtulníku vojenského letectva druhá vědecká expedice, jejíž součástí byl tentokrát i peruánský archeolog Duccio Bonavía. Měření přesné polohy a důkladné studium architektury nakonec ukázaly, že se nejedná o trosky koloniálního města, nýbrž o pozůstatky mnohem starší a dosud neznámé kultury charakteristické pro tuto oblast. Bonavía proto navrhl naleziště přejmenovat na Abiseo (jméno nedaleké řeky), ale to se neujalo. Od r. 1966 až dodnes navštívilo tuto oblast několik výprav, jejichž výsledkem byly objevy pěti dalších, podobných a mnohdy i rozsáhlejších zřícenin než samotný Pajatén.

ZNOVU PAJATÉN

Je pondělí 9. září 1996, 6.15 ráno a před stanicí ochranářů Národního Parku Rio Abiseo se kupí na jedné hromadě sedla, postroje na koně, zásoby potravin, nádoby na vaření a další nezbytné vybavení pro osmidenní cestu mimo civilizaci. Přípravy na expedici "Pajatén 96", jejímž úkolem je zjistit možnosti a vypracovat projekt turistického využití parku, jsou v plném proudu a na sedmou hodinu je naplánován odjezd. Asi po 50 minutách zbývá už jen zkontrolovat poslední zavazadla, vyšplhat se do sedel a dobrodružství začíná. Je nás celkem čtyřicet, z toho přibližně polovinu tvoří samotní účastníci expedice · profesoři z několika peruánských univerzit, zástupci ministerstva turismu, majitelé cestovních kanceláří a členové vedení národního parku. Zbytek sestává z průvodců a nosičů zavazadel. První část cesty je zvládnuta bez problémů a kolem poledne zdoláváme průsmyk El Poblano v nadmořské výšce 4300 metrů. Odtud se pokračuje už jenom z kopce po prastaré, místy dlážděné silnici, postavené Inky v 15. století. Okolní krajina je pustá a nevlídná, jediné, co tu roste je ichu (druh vysokohorské trávy) a nic nenasvědčuje tomu, že pouze o několik kilometrů dále bují vegetace největšího tropického lesa na zemském povrchu.

Teprve pozdě odpoledne klesáme do nadmořské výšky 3600 metrů a stavíme tábor na hranici Amazonského pralesa. Příští den ráno opouštíme pohodlí koňských hřbetů a incké silnice. Dál už se musí pěšky. Stezka, po které jdeme, byla vysekána v hustém podrostu teprve nedávno a místy je nutné brodit se po kolena v bahně. Cestu nám také kříží několik horských bystřin, které musíme překonat a ne vždy je to možné suchou nohou.

NEZNÁMÁ ŘÍŠE

Je středa 11. září odpoledne a desetičlenná skupina pod vedením Dr. Daniela Moralese, archeologa z limské univerzity San Marcos, opouští tábořiště směrem k blízkým zříceninám "Los Pinchudos" (pindíci). Po hodinovém výstupu strmou strání se ocitáme na 2 metry široké římse, přibližně v polovině 200 metrů vysoké skalní stěny. Po 60 metrech opatrné chůze po ní, se před námi objeví skupina pěti kruhových staveb "přilepených" na stěnu. Jsou postavené z kamenných bloků spojovaných maltou a dekorované barevnou mozaikou geometrických tvarů. Na střešních trámech první z nich visí dřevěné sošky nahých mužských postav. Jedna z nich drží v rukou malou panovu flétnu, symbol, který je ve Starém Peru často spojován se smrtí. Uvnitř nacházíme zbytky lidských koster, kusy starých tkanin, keramické střepy a další důkazy o dávné přítomnosti vyspělé kultury. Podle peruánského badatele Federico Kauffmanna se jedná o skupinu hrobek vysoce postavených členů pradávné společnosti. Později nacházíme na úpatí téhož srázu další hrobky, ale tentokrát mnohem méně zdobené.

Pravděpodobně patřily běžným obyvatelům neznámé říše. Konstrukce, které jsme obdivovali na římse, jsou sice chráněné hlubokým převisem před deštěm a slunečním úpalem, ale přesto jsou velmi křehké a hrozí jejich zřícení v případě, že se nepřistoupí k jejich okamžité rekonstrukci.

PŮL STOLETÍ SAMOTY

Je čtvrtek 12. září. Dnes přichází na řadu hlavní bod programu. Budíček je v 7.00 a v 9.00 už opouštíme tábor s nejnutnějším vybavením na jeden den. Po dvou hodinách chůze děláme malou přestávku na místě, kde v roce 1985 tábořila expedice studentů a profesorů z univerzity v Coloradu, a odtud nás čeká namáhavý výstup do prudkého kopce po silně rozbahněné stezce. O hodinu později se konečně dostáváme k cíli naší cesty. Z temného lesního příšeří se před námi objeví terasa z kamenných bloků. Stoupáme po schodech pokrytých silnou vrstvou mechu a atmosféra 500 let opuštěného města, skrytého v hustém porostu, působí snad na každého z nás. Nikdo nepromluví a všude panuje až nábožné ticho, občas přerušované křikem papoušků vyrušených naší přítomností. Na terase po levé straně vidíme první stavbu. Má kruhový půdorys o průměru 14 metrů. Podezdívka dosahuje výšky dvou metrů a je ozdobená reliéfy neznámých bytostí podobných člověku s čelenkami na hlavách. Hlavy samotné jsou vytesané z červeného pískovce. Vše je porostlé silnou vrstvou mechu. K samotné budově, která stávala na této podezdívce, vede široké a bytelné schodiště z kamenných bloků. Podle plánů, zhotovených v roce 1966 při druhé oficiální výpravě, má Pajatén plochu 4 ha a je zde možno vidět osmnáct budov. Nám se pro nedostatek času podařilo objevit v hustém podrostu pouze sedm z nich. Všechny byly kruhové a lišily se jen velikostí a výzdobou.

NEČEKANÉ DOBRODRUŽSTVÍ

Je pátek, 13. září, a nám nezbývá než se vrátit do základního tábora. Dělíme se na dvě skupiny, větší část výpravy se vrátí pěšky a 12 účastníků expedice odletí vojenským vrtulníkem do Tarapota. Podle dohody s představitelem vojenského letectva je přistání v táboře naplánováno na čtvrtou hodinu. Je půl páté a po vrtulníku nikde ani vidu ani slechu. Kolem páté hodiny začíná padat mlha a přistání je znemožněno. Nedaří se ani navázat vysílačkou kontakt s pilotem. Obě dvě skupiny tedy zůstávají v pralese o den déle, než bylo plánováno, a zásoby potravin se nebezpečně tenčí. Druhý den ve dvě hodiny navazujeme spojení s letištěm v Tarapotu a je nám sděleno, že vrtulník je už na cestě. Naše dvě skupiny se tedy rozdělí a ti, co odcházejí pěšky, si s sebou berou veškeré potraviny, stany, spacáky, pláštěnky a dokonce i gumové holínky, tedy výstroj, kterou jsme si vypůjčili od ochranářů parku. Ve čtyři odpoledne navazujeme kontakt s pilotem, který nám sděluje, že bohužel nemá ani mapu této oblasti, ani souřadnice našeho tábořiště a nemůže nás tedy najít. Okamžitě počítáme potřebné údaje z našich map a sdělujeme je pilotovi. Nad údolím však už opět klesá mlha. Máme hlad a začíná pršet.

Je neděle, 15. září, 13.30 a poslední člen naší výpravy mizí v nitru helikoptéry. Po 30 hodinách bez jídla a noci strávené pod širým nebem, bez spacáků a v dešti máme právo na trochu únavy, ale zážitky z minulých několika dnů a především představa pořádného oběda v Tarapotu nám vlévá novou sílu do žil.

KDO BYLI OBYVATELÉ PAJATÉNU?

Po přečtení tohoto článku asi každého napadne otázka: Co vlastně víme o dávných obyvatelích města Pajatén a jeho okolí? Odpověď je velmi krátká: Téměř nic! Dosud není zcela jasné, kdo byli stavitelé kruhových budov, odkud přišli, kdy přišli, a co se s nimi stalo. V současnosti nežijí v této oblasti žádné domorodé kmeny, především díky nepříznivým klimatickým podmínkám. Archeolog Bonavía je zastáncem teorie, že Gran Pajatén (Gran Abiseo) postavil nějaký horský národ, donucený v druhé polovině 15. stol. n. l. impériem Inků ke kolonizaci vysokohorského pralesa, aby tam zavedl terasové zemědělství a pěstování koky. Již také zmíněný Kauffmann je jiného názoru. Tvrdí, že Pajatén společně s pevností Cuelap v oblasti severního peruánského pralesa byla sídla autonomní civilizace obývající právě tuto ekologickou zónu mezi 12. a 15. stoletím n. l. Co se týče náhlého zmizení očividně vyspělých kultur, bylo nejpravděpodobnější příčinou otrokářství a epidemie zavlečené do této oblasti Španěly. Poslední slovo o problému Gran Pajatén však dosud řečeno nebylo a není vyloučené, že peruánský prales dosud skrývá ve svém nitru nečekaná překvapení.
únor 1998

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group