ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

KRÁLOVSTVÍ HŘMÍCÍHO DRAKA

Jak je možné, že malá hornatá země uprostřed rozpínavých sousedů zůstala samostatná a nezávislá až do dneška? Jak je možné, že architektura, a vůbec celá kultura je zachována v původním rázu od oblečení až po buddhistické chrámy? Velký podíl na tom mimo jiné má i fakt, že jsme jak v hotelech, tak v soukromí marně hledali televizory. Bhútán nemá televizní stanici a příjem televizního signálu z ciziny je zákonem zakázán. Satelitní anténu má jen několik vládních vyvolenců na zvláštní povolení krále. Sn ad proto se tradiční bhútánská kultura mění jen málo. Náboženství zde, stejně jako v okolních zemích, hraje rozhodující úlohu. Státním náboženstvím je buddhismus, ale i ta čtvrtina hinduistického obyvatelstva, která tu žije, má své chrámy a plné právo na svou víru.

ILEGÁLNĚ DO BHÚTÁNU

"Ubytujeme se v Indii, vízum nám začíná až zítra, mohli bychom mít problémy s přechodem hranice a následně se tam nedostat vůbec." Takové byly naše úvahy před dřevěnou vyřezávanou bránou, hýřící barvami buddhismu. Před vytouženou bránou země, kam jsme měli už zítra vstoupit. A tak, jak řekl Zdeněk: "Když máš velkou chuť na pivo a před tebou stojí orosená sklenice se zlatým mokem, vyčkej ještě chvíli. O to bude první napití krásnější."

Ubytovali jsme se v klasickém indickém hotelu levnější kategorie. S nadávkou na rtech a poznámkou "v Jurském parku jsem ještě nespal", když na stropě zaskřehotal gekon, jsem se šel osprchovat. Vyrazili jsme na večeři. Mezi strašnou spoustou lidí a v prašných špinavých ulicích jsme hledali hospodu. Najednou jako mávnutím kouzelného proutku, tu byla silnice z asfaltu. U kraje stála zahraniční auta a domy byly čistě omítnuty. Za zády nám svítila hraniční brána. Aniž jsme si to uvědomili, byli jsme v Bhútánu.

Hranice existovala v pravém slova smyslu jen u té brány. Jinak se hraniční město lišilo pouze svou upraveností. Nechtěně jsme tedy přešli hranici, aniž bychom si toho všimli my nebo pohraničníci. Vybrali jsme si krásnou restauraci, plnou barevných maleb na zdi a rybiček v akváriu. Uctivý číšník se klaněl a vybrané lahůdky bhútánské kuchyně, mimochodem hodně podobné číně, v nás mizely neuvěřitelnou rychlostí. Pohled do nápojového lístku nás uklidnil a spláchli jsme báječnou večeři sklenkou asijské wh isky. Číšník nám mával na rozloučenou, když jsme opět přešli inkriminovaný chodník a po kotníky v prachu jsme došli do hotelu. Ráno jsme všem tu novinu hned oznámili, a tak než jsme přešli hranici oficiálně branou, zaběhli jsme si ještě ilegálně na snídani. Poté už následovalo oficiální přivítání první české výpravy do Bhútánu a představení průvodce, který se o nás celý další pobyt staral.

Vše proběhlo v luxusním hotelu hned za hranicemi.

Šest hodin trvala cesta autobusem z hraničního Puntsolingu do údolí Paro, jednoho z center bhútánského království. Už je tma, když se ubytováváme v hotelu jménem Druk. Druk znamená v překladu "drak" a jmenuje se tak v Bhútánu téměř vše. Cesta údolím Paro mi připomněla noční jízdu alpskou vesnicí. Zvláštní architektura vysokých dřevěných domů s otevřenými půdami plnými sena rovnou pod střechou. Vítr tady asi moc nefouká, jinak by to ty volné střechy nemohly přežít.

DRUK-JUL - "ZEMĚ HŘMÍCÍHO DRAKA"

Název Bhútán je odvozen ze sanskrtského Bhótánta, což v překladu znamená "okraj Bhóty", tedy Tibetu. Proto se tomuto kraji také někdy říká spodní Tibet, stejně jako Sikkimu. Bhútánci, kteří mluví dialektem tibetštiny zvaným dzongkha (jazyk tvrzí, dzong je tvrz), nazývají svou zemi Druk-jul - "Země hřmícího draka".

Konečně tedy vím, proč se všechny názvy důležitých hotelů a institucí odvozují od slova "drak", nejmenují-li se tak přímo.

Hned ráno odjíždíme na prohlídku údolí Paro. Začínáme až v samém srdci údolí zříceninou pevnosti

Druk-gyel dzong. Odtud vede pěšina mezi krásnými vzrostlými borovicemi na hřeben. Zde zůstávám stát v úžasu nad krásou hory s tajemným jménem Čhomolghari, vysokou přes tři tisíce metrů. Už při vyslovení tohoto slova na mě dýchá tajuplno. Teď tedy vidím její bílý vrchol podobný žraločímu zubu, sevřený v klínu údolí zelených borovic. Je krásně a jen mraky plující kolem vrcholu mi připomínají, že čas kolem se nezastavil, ale plyne spolu s větrem. Modlící praporky v sedle, zřícenina pevnosti dole a bílá Čhomolghari mi vrývají do paměti první dojmy z Bhútánu.

Již několik let mě pronásledovala myšlenka toto tajemné království navštívit. Královská vláda však vydává pro cizince jen něco kolem tří tisíc víz ročně a sehnat ho není jednoduché. Proto jsem uvítal nabídku kamaráda Oldy, abych se připojil k malé skupině, která právě do "dračího království" míří. "Vezmi si foťáky a jedem," stručně mi oznámil Olda, a mně nezbylo než přikývnout.

STALETÝ SPOR

Ze snění mě vytrhla až angličtina našeho přítele Tašiho dole na cestě. Vypráví o své zemi. Samostatný stát Bhútán založil lama Ngavang Namgjal teprve v roce 1557. Do té doby území fungovalo prakticky pod tibetskou nadvládou. Odtud také náboženství, které je ve zdejší krajině nejvíce rozšířeno. V šestnáctém století byl v zemi zaveden systém svérázné duchovně světské vlády. Duchovní moc představovali dědiční Žabdungové, kteří byli za hranicemi Bhútánu známí jako dharmarádžové. Světskou složku vlády za stupovali regenti - desiové. Tito lidé byli vybíráni z nejmocnějších šlechtických rodů a vysokého úřednictva. Bhútán je oficiálně konstituční monarchií. Jako poradní sbor zasedá od roku 1953 parlament tvořený zástupci jednotlivých měst, územních celků a několika vysokých lamů. Mezi světskou a církevní mocí vládly odjakživa velké nesváry, které vyústily až v proklínání jednotlivých rodů a vedly nepřímo k oslabování mocenské složky v zemi. Nebyla totiž jasná hranice, kde končí vláda světská a začíná c írkevní, a naopak. Teprve současný král Džigme Vangčuk, který vládne od roku 1972, tento letitý spor dá se říci velmi šalamounsky vyřešil. Vzal si za manželky čtyři sestry z rodu hlavního lamy. Jedna z nich sice byla už vdaná, ale zdejším mravům to nevadí. S každou z těchto žen má dvě děti. O následníka trůnu, který je od roku 1907 dědičný pro dynastii Vangčuk, je tedy dostatečně postaráno. Tím došlo k praktickému spojení církevní a světské moci a k uklidnění vztahů mezi těmito dvěma světy.

Dědičné právo následníka trůnu získal děd současného krále na přelomu století při uzavření smlouvy s Indií. Ta zastupuje Bhútán v zahraničí po odchodu Britů.

"Ale teď už pojďme dále, čeká nás pevnost Paro dzong," vytrhl sám sebe z letargie Taši. V této pevnosti, postavené v roce 1645 na obranu údolí, žije dodnes 200 mnichů. Vede k ní krásný dřevěný zastřešený most. Myslím na množství dolarů, které musel producent filmu Malý Buddha zaplatit, aby zde směl filmovat. Nám bylo fotografování striktně zakázáno.

Až do poloviny 7. století bylo území dnešného Bhútánu součástí indické říše Kámarúpa a velká část obyvatel se v té době hlásila k hinduismu. Již v této době však proniká do údolí Paro a provincie Bumthang tibetský buddhismus a vznikají první chrámy tohoto náboženství.

TYGŘÍ HNÍZDO

V osmém století navštívil zemi podle buddhistické tradice guru Ringpočhe Padmasambhava. Pověst praví, že "velevzácný učitel" vardžajánového buddhismu a zakladatel nejstarší tradiční školy Ňingmapa přiletěl na létajícím tygru do údolí Paro. Našel jeskyni, ve které se pak oddával meditacím. Na malém výčnělku skály nad jeskyní byl v roce 1692 postaven klášter Taktsang, kterému se neřekne jinak než "tiger?s nest" - tygří hnízdo. Již půl druhé hodiny se kodrcáme v sedlech malých horských neuvěřitelně hou ževnatých koní do strmého kopce. Přívalem deště jsme poprvé zahlédli přes visící pralesní vegetaci tento nejslavnější klášter Bhútánu. Spíš bych ho nazval orlím hnízdem, když vidím, jak se drží uprostřed skalní stěny na malém výčnělku. Mraky se trhají o vrcholky hor a my se ohříváme v čajovně, odkud je výhled na klášter. Odsud už musíme dále pěšky. Zastaví nás až skalní průrva asi 100 m široká. Dál už nesmíme. Přísné církevní tradice nedovolují cizincům návštěvu kláštera, do kterého chodí za odměnu sloužit nejlepší mniši z Bhútánu. Jsme ve 3200 metrech, výška je cítit. Ještě jeden pohled přes propast, kde uprostřed mraků náhle vystupují bílé zdi kláštera na holé skále, a je čas k návratu.

NOC PLNÁ SVĚTEL

Večer odjíždíme do Thimphu, hlavního města dračího království. Autobusem jsme tam za půl druhé hodiny. Thimphu je centrem západní části země, stejně jako Paro a Punákha. Tato část Bhútánu je obývána nejsilnější a nejvlivnější skupinou obyvatel zvanou Ngalongové - v překladu "dříve se pozvednuvší". To znamená lidí, kteří se dříve obrátili k buddhismu. Jsou potomky dávných přistěhovalců z východního Tibetu.

Hřeben Černých hor se táhne zemí od severu k jihu a odděluje západní část od etnické skupiny Šarčopů - "lidí z východu" - z tibetského "šarčhogpa". Tito lidé představují původní vrstvu bhútánské populace. Centrum této části země leží v Tongse.

Večer jsme trávili v hotelovém baru obývaném pouze ospalým číšníkem a jednou myší, která byla s postupujícím večerem stále bělejší. Zvenku se začala ozývat hlasitá hudba a černé nebe osvětlovaly salvy petard. "Půjdeme se podívat na oslavy hinduistického nového roku," rozhodl Zdeněk, a černé ulice lemované dřevěnými malovanými krámky nás pohltily. V každém obchodě, jehož majitel je hinduista, hraje hudba a svítí lampiony. Přijímáme pozvání do prvního z nich. Pohoštěni jsme sladkým i slaným pečivem, marcipánovým cukrovím a kukuřičnými zrny obalenými ve sladkém nálevu. Vše se zapíjí pivem. Ještě přinášíme oběť domácímu božstvu, Olda dostává na čelo červenou tiku a jsme zase venku. Olda si za chvíli červenou barvu rozmazal po celém obličeji a ke všeobecnému veselí vůbec nešla dolů. Kdyby hinduisté rozuměli jeho jadrné češtině, asi by se nám vedlo zle. Bhútáncům dělalo zjevně velkou radost, že se zajímáme o jejich svátek, a snažili se nás všemožně uctít. V krámku se smíšeným zbožím na hlavní třídě jsme se zdrželi nejdéle. Majitel nám opět snášel různé dobroty. Z ulice se na nás chodilo dívat stále více mladíků, a tak bylo za chvíli plno. K velké radosti domácích jsme se za chvíli přidali k tančícím mladíkům. Ženy a děvčata se tance nezúčastnily. Nejprve koukaly zpovzdálí a posléze se úplně z místnosti vytratily.

Ráno odcházíme do výrobny ručního papíru. Několik málo zaměstnanců zde drtí, máčí a suší velké listy hrubého papíru, který je velmi ceněn. Největším tradicím se však v Bhútánu těší klasická řemesla - řezbářství a malířství. Pro stavbu, údržbu a opravy krásných barevných buddhistických chrámů je třeba vychovávat stále nové odborníky. Proto jsou školy tradičního řezbářství a malířství plné studentů.

I když Bhútán patřil v dávných dobách do kulturní sféry staroindického hinduismu, na první pohled je zde patrný tisíciletý vliv severního souseda - Tibetu. Myšlenky tibetského buddhismu zcela ovlivnily život i celou kulturu bhútánské společnosti. S projevy buddhismu se v Bhútánu setkáváme na každém kroku. V životě jednotlivce se toto učení prolíná od narození, přes sňatek až po smrt. Ovlivnilo všechny formy kultury a umění od řemesel, přes malířství, sochařství až po specifickou architekturu klášter ů, pevností, svatyní, královského paláce i prostých venkovských příbytků. Prostoupilo folklor, lidové zvyky i náboženské slavnosti. Právě duchovně-světská, dualistická vláda umožnila přežít všem těmto tradicím a rituálům až do dnešního dne.

NÁBOŽENSTVÍ PLNÉ BAREV


Naprostá odevzdanost a pokora vyzařuje z tváře
mnicha rozsvěcujícího chrámové prostory. Tak jako
mnoho generací před ním naprosto samozřejmě
přinese svým bohům světlo i on.
Ráno přichází Taši opět v čistém, nažehleném "GO". Tato suknice tvoří základ k tradičnímu mužskému šatu. Přes ni se nosí šál, který má různé barvy podle hierarchie v zemi. Bílý šál nosí řadoví státní úředníci. Dále jsou bílé s různými barevnými pruhy. Následuje oranžový, který patří ministrům, a vrcholem pyramidy je barva žlutá, barva královská. Dnes bychom měli vyrazit na osm hodin dlouhou cestu do Punákhy a kláštera Gangtej. Přijíždíme velmi pozdě odpoledne a vydáváme se vesnicí ke klášteru. Na ná dvoří sedí mniši a připravují modlitební praporky. Jsou to většinou mladí chlapci, kteří se jen smějí mému cvakajícímu fotoaparátu a nenechají se vyrušit ze svého klidu. Je krásné počasí a večerní slunce maluje na zdech kláštera dlouhé stíny dračích hlav. Odcházím jen velmi pomalu. Takhle nějak si představuji skutečný buddhismus. Buddhismus na mě působí jako náboženství plné barev s výraznou převahou červené, jako nesrozumitelné mumlání motliteb v těžkém dýmu světel z jačího másla. Jako úsměv mnicha , který se na vteřinu nechal vyrušit ze své modlitby, ale nezlobí se proto, má dost času celou mantru zopakovat ještě nesčíslněkrát. A tak "Óm mani padme húm" mi často zní v mysli při vzpomínce na tyto chvíle.

REINKARNACE STARÉHO LAMY

Konečně jsem také ochutnal vyhlášenou pochoutku - tibetský máslový čaj. Jeho příprava je nadmíru složitá. Nejprve se dlouhé hodiny vaří silný vývar čaje. Ten se utluče v máselnici s většinou žluklým jačím máslem na odpornou řídkou kaši, která se pak osolená pije. Vypadá jako polévka. Jen jsem poprvé usrkl, a už jsem toho litoval. Až do večera jsem cítil odpornou chuť jačího másla na patře. Na tento způsob občerstvení jsem si tedy nezvykl. Jinak mi jídlo v Bhútánu velmi chutnalo.

O naší skupině se dozvěděl krajan, Čech, který kdysi emigroval do Kanady. Dnes je v Bhútánu několik let pracovně expertem přes lesy. Samou radostí, že slyší rodnou řeč, nás pozval do své vily na okraji Thimphu. Sám má ve vládních kruzích velmi vysoké postavení, a tak se u piva dozvídáme spoustu zajímavostí ze života tohoto malého národa. Večer už se blížil pomalu ke konci, když náš hostitel začal vyprávění o asketických lamech, kteří žijí poustevnickým životem v jeskyních vysoko v horách. S jedním z nich se nedávno setkala jeho dcera při několikadenním výletu do hor. Téma lamaismu je zdá se nevyčerpatelné, a tak posloucháme o tom, jak před čtyřmi měsíci umřel v Thimphu vysoký lama. Odešel sám do vzdáleného malého kláštera v horách meditovat. Sedl si do meditační pozice a v ní setrval několik dní. Nikdo se neodvažoval ho rušit. Když se ostatním zdálo, že lama se nehýbe už nějak moc dlouho, zavolali lékaře. Ten konstatoval smrt. Přesto se s tělem neděly žádné posmrtné změny. Jen hlava prý se nac hýlila trochu víc k levému rameni, jako kdyby lama někomu naslouchal. Postupně se ke klášteru začali chodit dívat lidé, a s tělem se nedělo stále nic. V době, kdy jsem slyšel vyprávět tento příběh, tomu byly již čtyři měsíce, a nikdo se neodvážil tělo vzít a spálit podle buddhistického rituálu. Nikdo nevěděl, jestli je lama živ, nebo mrtev. A tak tam pravděpodobně sedí dodnes uprostřed větrů, točících modlitebními mlýnky a vysušujících jeho tělesnou schránku. Duše již vstoupila do nového života, jak o tom buddhismus učí. Vysoko v horách tedy sedí věčný lama a hledí dolů na Thimphu, které se zvolna probouzí do životního stylu dvacátého století. Možná je to škoda. Je už skutečně málo míst, kde si člověk může "osahat" staré tisícileté tradice a nahlédnout alespoň na okamžik do života tolik odlišného od toho našeho. Na druhou stranu pokrok nelze zastavit, a tak jen s lítostí hledím na to, jak staré tradice vítr pomalu prohání kolem vlajících modlitebních praporků a odnáší spolu s duší starého lamy daleko k vrcholkům bílých hor.


BHÚTÁNSKÉ KRÁLOVSTVÍ
PLOCHA: 47 000 km2
POČET OBYVATEL: 21 000 (1996)
HLAVNÍ MĚSTO: THIMPHU
ÚŘEDNÍ JAZYK: DZONGKHA
NÁBOŽENSTVÍ: BUDDHISTICKÉ
MĚNA: NGULTRUM=100 ČETRUMŮ
září 1998
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group