ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

CHEVE - SETKÁNÍ S DÉMONEM

"Není zde obloha, nejsou zde mraky a slunce, není svítání ani stmívání se, nejsou hvězdy...Cítím, jak mi to vše začíná chybět."Vysoko v mexických horách Sierra Madre Oriental, několik kilometrů od poslední výspy civilizace, se na konci hlubokého údolí nachází velkolepé ústí jeskyně Sistema Cheve. V domorodém jazyce to znamená Démon - Zlý duch. Když u něj v roce 1986 stanuli první běloši - Bill Farr a Carol Vesely, zdaleka netušili, jak velkolepý objev právě učinili. Následující léta výzkumů postupně odhalila světu 23 km dlouhý a 1386 m hluboký jeskynní systém, jeden z nejhlubších na světě.Koncem ledna letošního roku rozbilo osm českých jeskyňářů svůj tábor, aby poměřilo své síly s Démonem. Zatím tu prováděli speleologický výzkum jenom Američané - objevitelé - a Poláci, Češi byli třetí expedicí, která se do hlubin jeskyně pustila. Během této expedice se podařilo šesti lidem sestoupit na dno druhé nejhlubší jeskyně západní polokoule. Během devatenácti dnů museli do jeskyně dopravit stovky kilogramů materiálu potřebného na sestup a návrat, včetně 1200 metrů lan, stovek karabin, vybavení podzemních bivaků a potravin. Rekordní nepřetržitý pobyt pod zemí trval 120 hodin.

. . . . .



Jeden z mnnoha vodopádů v turbínách
Jeskyně začíná obrovským vstupním dómem - Entrance Chamber, prudce se svažujícím do nitra masivu. Tento prostor, téměř celý ozářený denním světlem, sloužil v dávných dobách jako místo obětních rituálů pro indiány z blízkého okolí, kteří zde uctívali zlého ducha sídlícího v jeskyni. Množství lidských pozůstatků na několika místech Entrance Chamber svědčí o tom, že se muselo jednat o krvavé rituály.

Stojíme ve vchodu a někde hluboko pod sebou slyšíme podzemní řeku. Bloudíme mezi balvany vedeni jejím hukotem a za několik minut již stojíme na břehu, abychom dále pokračovali po proudu rozměrným, téměř deset metrů širokým kaňonem. Po několika stech metrech se ocitáme na prahu další obrovské prostory - Basket Room, nazvané podle nálezu starého koše, rovněž pozůstatku po návštěvách indiánů. Je až s podivem, jak daleko do jeskyně se tito dávní návštěvníci odvážili.

Dále se charakter jeskyně mění, řeka mizí mezi balvany a my začínáme vystrojovat a zdolávat první propasti. Nejsou hluboké, všechny kolem deseti metrů, a tak za několik desítek minut světlo prvního z nás prořezává tmu Christmas Chamber - dómu, který byl objeven právě na Vánoce. Podle informací, které máme, jsme asi 220 m hluboko. Celý dóm se výrazně svažuje a na jeho konci je série dalších propastí. Slaňujeme 10, 12, 20, 15 a 8 metrů a stojíme na hraně další, tentokráte podstatně hlubší studny. Podl e doby pádu vhozeného kamene odhadujeme hloubku asi na 50 metrů. To musí být Elephant Shaft - nejhlubší vertikála této části jeskyně. Ze dna k nám doléhá hukot podzemní řeky, ale k jejímu dosažení je nutné kromě Elephantu slanit ještě další dvacítku. Řeka má oproti Entrance Chamber o něco víc vody a přitéká několikametrovým vodopádem ze skalního okna.

ANDĚLSKÉ VODOPÁDY

Ani další průběh toku není klidný a plynulý - již po několika metrech se láme a padá kamsi do černé hlubiny. Lano visící podél vodopádu jasně ukazuje směr dolů. Když se z něho na jeho konci odepnu, rychle přebíhám do sucha, abych vzápětí mohl obdivovat celý vodopád, padající z téměř třicetimetrové výšky. V duchu dávám za pravdu objevitelům jeskyně, kteří jej pojmenovali Angel's Falls. Neujdeme ani 100 metrů, a stěny se opět rozestupují. Ještě kousek sledujeme vodu, než nám definitivně zmizí mezi bal vany. My musíme nahoru, vystoupit až na tu obrovskou hromadu balvanů - Camel's Hump. Ano, cesta dál vede právě tudy, nejprve několik stovek metrů nahoru a potom zase prudce dolů. Míjíme místo prvního podzemního tábora, které sloužilo v dobách objevování jeskyně a dnes se již nevyužívá. Jsme v hloubce 400 metrů, necelé 2 km od vchodu, a stojíme na prahu Giant's Staircase - sestupné chodby, či spíše dómu širokého snad 40 metrů, na jehož strop není možné vůbec dosvítit.

STOPADESÁTIMETROVÁ PROPAST

Dno se tak prudce svažuje, až se chvílemi divím, že balvany, velké jako auta či domy, vůbec mohou mít nějakou stabilitu. Opatrně oblézáme velké bloky. Zní to neuvěřitelně, ale celý dóm je hluboký více než 100 metrů. Ovšem ještě neuvěřitelnější je to, co nás čeká. Prakticky celá prostora jako by se náhle propadla a zmizela někam do hlubiny. Před námi zeje stopadesátimetrový Suknussemm's Well - největší propast této jeskyně. Zespodu se opět připomíná podzemní řeka, nejspíše zase o něco vydatnější. Po prvních padesáti metrech je vertikála přerušena velikou policí. Jestliže doposud byly rozměry propasti obrovské, dále jsou gigantické. Po dalších několika metrech se marně snažím dosvítit na protilehlou stěnu, kterou tuším snad 30 metrů daleko. Visím v prázdnu, několik desítek metrů pod sebou vidím Jirkovo světlo a odhaduji, zdali už může být dole. Hukot vodopádu zesílil natolik, že není slyšet vlastního slova a vzduch je plný vodní tříště.

Konečně stojím na dně a hledám alespoň malý prostor, kde neprší. Posléze, ukryt za skalní kulisou, vzhlížím do černé prázdnoty, odkud z výšky sedmdesáti metrů padá vydatný vodopád. Vzápětí přijíždí i Radek, a tak si můžeme podat úzkým průlezem všechny věci.

Podle mapy teď budou následovat asi nejzajímavější části jeskyně, nejprve Sallmon Ladders a potom Turbíny. Oblékáme se do neoprenových monošortů (neopren bez rukávů a nohavic), svačíme a diskutujeme o dalším postupu. Jsme asi 700 metrů hluboko a do podzemního tábora nám zbývají ještě 2 kilometry.

JAKO NA PRAHU PEKLA

Sallmon Ladders začíná až podezřele nenápadně. Krásně modelované chodby, klidný tok, mělké zelené tůně občas přerušené kaskádou. Záludnost těchto míst mi dochází, až když poprvé mizím celý pod vodou ve zdánlivě mělké tůni, když se nemohu vymanit z vířícího hrnce... Sílící hukot dává tušit, že se blížíme k Turbínám. Postupně se charakter mění, přibývá kaskád a vodopádů, prostory se zužují, voda nabývá na rychlosti. Jsme uprostřed úchvatného přírodního živlu, kde skála ustupuje rozbouřené řece, voda s i podmaňuje i vzduch a kde si člověk v dosahu toho běsnění připadá jako úplné nic. Není možné projít těmito místy bez dokonalého vybavení, bez množství lan zavěšených v odvážných traverzech nad divokou řekou a bez výstupových pomůcek, které zde člověk potřebuje nejen k překonávání vodopádů, ale i k tomu, aby se vůbec udržel v silném proudu na nohách.

Voda padá stále níž a níž a již není možné ji dále sledovat. I naši předchůdci to věděli a nalezli další cestu vyššími suchými chodbami. Nazvali ji Fuel Injection Bypass a obešli těmito prostorami již naprosto neschůdnou část Turbín. I my jsme vděčni za trochu klidu, neboť hukot vody k nám nyní doléhá pouze vzdáleně z hlubokých propastí, přes které traverzujeme. Vzápětí slaňujeme asi 30 metrů a ocitáme se opět na podzemní řece, nedaleko od posledního vodopádu. Těšíme se na obyčejnou chůzi, jak nám s libuje popis jeskyně, ale chůze v místních podmínkách znamená neustálé přelézání hlubokých tůní a hledání cesty přes četné sifony, to znamená místa, kde strop jeskyně mizí pod hladinou, a která je nutné obejít jinou cestou. Náhle voda mizí do úzké pukliny a dál pokračuje prostorná suchá chodba. Sundáváme neopreny a zanecháváme je zde pro zpáteční cestu. Čekají nás sice ještě další vodní partie, ale také kilometry suchých chodeb, a vláčet je s sebou nám už připadá zbytečné.

Asi po půl hodině cesty suchými chodbami stojíme na vrcholu velikého svahu a z druhé strany již zase slyšíme vodu. Pomalu slézáme k ústí 23 metrů hluboké propasti, která se směrem dolů zvonovitě rozšiřuje. Postupně slaňujeme přímo do řeky, po několika metrech se lomící do dalšího vodopádu. Nemohu najít cestu dolů, a tak to zkouším přímo vodou. Úplně promočený křičím na kluky, že tudy cesta nevede. Po chvilce Jirka nachází správnou cestu asi 5 m vedle vodopádu. Krásný, 15 metrů vysoký vodopád v černém vápenci s bílými pruhy kalcitů - to je East Gorge.

KDYŽ ČAJ VONÍ CITRONEM

Ještě pár set metrů po řece, a měli bychom být v podzemním táboře. Měli, ale nejsme, nemůžeme ho totiž najít. Znovu a znovu prolézáme stěny a svahy v místech, kde bivak tušíme, ale marně. V myslích nám hlodá pochybnost, zdali nedopadneme jako jedni z našich předchůdců, kteří místo sloužící pro camp hledali několik dnů. Vítězný Jirkův pokřik nám však vzápětí vrací sebevědomí a posléze již připravený teplý čaj a bramborová kaše také dobrou náladu. Usínáme zaslouženým spánkem v hloubce 830 metrů, asi 4 ,5 km daleko od vchodu, na konci prvního dne našeho putování na dno Cheve.

Probouzím se, až když vařič spokojeně syčí a všude voní čaj s citronem. Jeskyně změnila směr a téměř dvoukilometrová suchá galerie - Nordwest Passage - nás přivádí k ústí 33 metrů hluboké Widow Maker Shaft - dělači vdov. Slaňování pod obrovským balvanem visícím v prostoru opravdu klidu nepřidává, a tak jsme všichni rádi, když stojíme na břehu řeky v částech nazvaných Swim Gym. Několik traverzů zpočátku připomíná Turbíny, ale dále spíš převládají menší peřeje a nádherné tůně. Ovšem co je tu vskutku ú chvatné, jsou stěny a dno pokryté tisícem drobných i větších jamek a vypreparované do tisíců břitů, poskytujících výtečnou oporu pro nádherné volné lezení nad hlubokými sytě zelenými jezery.

Pocit zklamání z konce Swim Gym za chviličku střídá obdiv nad prvním krápníkovým obrem v Hall of the Restless Giants. Tato několik set metrů dlouhá soustava chodeb a dómů je místy doslova ucpána krápníky nejrůznějších tvarů a velikostí. Všemu dominuje dvacet metrů vysoký sintrový sloup. Jsou zde také krásné barevné náteky na stěnách, desítky nádherných zákoutí a také sintrová jezírka s křišťálovou vodou. Jak se blížíme ke konci galerie, pomaličku si uvědomujeme, že to hezčí dneska už máme za sebou a čekají nás, alespoň podle popisu, samé nepříjemnosti. Slaňujeme asi 50 metrů a vaříme čaj, abychom se na ně pořádně připravili. A opravdu, úzké chodbičky a propástky pospojované ještě užšími průlezy, kterými zpravidla ještě teče voda - to jsou Squeezes. Jsou dlouhé a skutečně nepříjemné po všech těch velkých chodbách a dómech. Ale co, chceme-li dál do jeskyně, musíme tudy, říkám si v duchu a lehám si do kaluže na dně úzkého průlezu. Konečně se prostory opět zvětšují a Squeezes jsou za námi. Důvod k přílišné radosti však zatím nemáme, čeká nás totiž Black Borehole. Ano, určitě je to ono, protože dno i stěny jsou pokryty vrstvou černé, velmi kluzké hmoty. Pohyb v takovém terénu, zvláště uvážíme-li, že musíme přelézat obrovské skalní bloky a traverzovat po stěnách, je velice náročný na opatrnost. Každý, byť sebemenší úraz, by mohl znamenat vážné komplikace, zlomená noha by tak daleko a hluboko v jeskyni znamenala katastrofu. Black Borehole se zdá bez konce a to, že ji máme za sebou již po dvou h odinách, je určitě také díky dobré radě od našich kamarádů - držet se stále na dohled stropu.

Kamenný mužik před obrovskou hromadou kamení zčistajasna přehrazující celý profil chodby nám jasně říká - tudy. Prolézat zával uzavírající Black Borehole je dalším ze silných zážitků v Cheve. Zpočátku nás změtí balvanů provází jedna pevná skalní stěna, později už žádná, jen úzké průlezy mezi jednotlivými bloky. Prolézáme stále výš a výš a náhle poslední úžina, poslední podání transportního vaku, a zával je za námi. Černočerná tma před námi a kolem nás. Právě jsme totiž vylezli do největší prostory j eskyně, do A. S. Borehole. Je široká 70, vysoká 30-50 a dlouhá několik stovek metrů. Jednomu z objevitelů jeskyně - Billu Stoneovi, se zde v roce 1991 podařilo vyfotografovat průhled touto prostorou do vzdálenosti 400 metrů za pomoci šestnácti elektronických blesků. Největší jeskynní dóm v České republice by se sem vešel více než čtyřikrát. Na nejnižším místě se opět objevuje podzemní řeka.

PŘEKONÁVÁME KRIZI

V tuto chvíli nás však více zajímá strmý svah na pravé straně, na jehož vrcholu se nachází druhý podzemní tábor. Třetí den bývá krizový, což se projevuje nejprve na vařiči, který odmítá spolupracovat. Po dokonalém rezebrání a vyčištění se nám daří připravit dostatek instantní polévky a bramborové kaše. Všemožně se snažíme oddálit okamžik, kdy nezbývá než vylézt ze spacáku a obléci si mokré věci. Jsme v hloubce 1050 m, více než 10 km daleko od vchodu v nejhlubším bivaku na západní polokouli, který místo toho, aby se otočil, a jak nejrychleji umí, vyrazil směrem ven, míní pokračovat dál do nitra masivu, dál ke dnu Cheve.

Po prvních minutách další cesty naše nálada mírně pookřívá. Jeskyně nám nyní nabízí občasnou chůzi kombinovanou s lezením, to vše v obrovském kaňonu, na jehož dně hučí voda a strop sotva dosvítíme. Náhle kaňon prudce mění směr a my víme, že někde tady musíme dolů mezi balvany. Několik průlezů, krátká propástka, ještě jedno úzké místo, a chodba se zvětšuje, sledujeme drobný potůček a vůbec nevíme, jestli jdeme správně. Prolézáme ještě nízký polosifon a najednou zleva přitéká s ohlušujícím rachotem hl avní řeka. Několikametrovou kaskádou spadá do chodby a nám je jasné, že je zase o něco mohutnější. Ano, tohle je poslední část jeskyně, zvaná příznačně Wet Dreams. Mohutná řeka se valí stále dolů prostornými chodbami vytvořenými v bílém mramoru, ze stropů a stěn přitékají četné boční přítoky. Chvílemi se voda valí v divokých peřejích, aby se posléze rozlila do širokých a hlubokých tůní tyrkysově zelené barvy. V místech, kde se chodby zužují a stěny se přibližují i na jediný metr, je proud již tak si lný, že spadnout do něj by mohlo znamenat vážné problémy. Dostat se z dravého proudu po hladkých, kluzkých stěnách by bylo téměř nemožné. To si dobře uvědomujeme, zvláště když víme, že nás čeká ještě Night Mare Falls - poslední vodopád, poslední noční můra před koncem.

Zlověstné hučení nám říká, že není daleko. Za okamžik stojíme na jeho hraně a vybalujeme poslední dvacetimetrové lano. Tady se ale neslaňuje dolů, tady je potřeba přetraverzovat po hladkých stěnách deset metrů na protější stranu! Nelehkého úkolu se ujímá Jirka a po prvních dvou metrech již neslyšíme ani jedno jeho slovo. Opatrně traverzuje po nepatrných stupech a chytech nad divokou hlubinou. Nechci ani domýšlet, co by pád do vodopádu znamenal.

Nastupuji k traverzu, všude kolem visí cáry starých lan našich předchůdců, které voda úplně rozcupovala. Přestože natažené lano dává určitý pocit jistoty, stejně jsem rád, když stojím na druhé straně. Postupně již bez lana slézáme až na vodu, klidnou a mírně plynoucí, a po několika dalších metrech stojíme u koncového sifonu. A tak po dvou a půl dnech našeho putování, po cestě dlouhé více než 15 kilometrů, stojíme na dně druhé nejhlubší jeskyně západní polokoule, na dně jedné z nejhlubších světových jeskyní vůbec, na dně Sistema Cheve v hloubce 1386 m.
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group