ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NAPŘÍČ SOLNOU POUŠTÍ

V jižní části Altiplana se nachází jedno z nejpodivuhodnějších míst na naší planetě. Nepopsatelně krásná, na první pohled však velice drsná neobydlená divočina je lemována vulkány typických kuželových tvarů. Obrovská poušť, která se rozkládá pod úpatím tohoto sopečného pohoří, ostře až palčivě září od paprsků poledního slunce. Pláň je totiž pokryta silnou vrstvou sněhobílé soli.

 

V barevně pomalovanému vraku zn. Dodge přijíždím do Uyuni. Tato neveselá provinční vesnice, jejíž prostinké uličky jsou vyprahlé od zdejších silných a chladných větrů, se nachází v bezprostřední blízkosti salar - solných plání. Je jakýmsi hlavním městem tohoto chudého, polomrtvého kraje, nebo lépe řečeno pouštní oázou. Samozřejmě tu nejsou ani žádné palmy, ani čilý obchodní ruch či trhy plné lidí a hlučných trhovců. Je to však široko daleko jediné místo, kde lze najít střechu nad hlavou a kde lze sehnat nějaké potraviny. Význam této vesnice spočívá také v tom, že tudy vede železniční trať. Počet železničních tratí lze totiž v Bolívii spočítat na prstech jedné ruky. Trať je střežena armádou a opravdu po ní občas projede vlak, tažený neskutečně prorezavělou parní lokomotivou.

Na zdejším skromném ranním trhu potkávám skupinu lidí, kteří mají namířeno stejným směrem jako já. Společně si najímáme průvodce s džípem, téměř jedinou možnou dopravu po poušti.

Domorodci z vesničky Colchani, za níž se už třpytí nekonečná solná pláň, jsou živi právě ze soli. Na dvorku každého domku naleznete velkou, až 3 metry vysokou hromadu jemné soli. Lidé čekají, až se sůl vysuší, aby ji pak mohli dát do pytlů a rozvézt do všech koutů země.

Za vesnicí zastavujeme. Musíme využít poslední možnosti natrhat trávu, než vjedeme na pláň. Trávou se musí ucpat všechny otvory a netěsnosti motorového prostoru, aby se solná břečka nedostala dovnitř na elektrické části motoru.

Zanedlouho už kola našeho džípu rozstřikují do daleka solnou břečku a my uháníme napříč sněhově bílou solnou plání nazvanou Salar de Uyuni. Sůl krystalizuje na povrchu a vytváří nepřebernou škálu reliéfů a mozaik, které získávají na ostrém slunečním světle až nadpozemský vzhled. Pod touto přibližně 15 cm silnou vrstvou solné skořepiny je už jen bahno.

PODIVNÁ ORBA

Náš džíp se brodí přes skoro půl metru hluboký solný potok a my se rázem ocitáme v prazvláštní krajině, plné geometrických útvarů. Do tvrdého solného povrchu tu jsou vyryté velké obrazce ve tvaru obdélníků s pravidelným řádkováním. Celé to připomíná jakási "políčka na sůl". Kolem nich postávají velké bílé kužele, tu seřazené do pravidelných zástupů, tu osamělé. Tady domorodci získávají sůl. Vystupuji z vozu a mířím si to rovnou k muži, který opodál pracuje. Do obličeje mi fouká ostrý mrazivý vítr. Zem křupe pod nohama a nechce se věřit, že ta nekonečná pláň není pokryta prachovým sněhem, ale jemnou solí.

Muž je zahalen do několika vlněných dek tak, že mu není vůbec vidět do tváře. V ruce drží dlouhou dřevěnou hůl, zakončenou ostrým kovovým hrotem. Pozoruje mne skrz tmavá skla svých brýlí. "Buenos días," oslovuji muže a na důkaz přátelství mu podávám cigaretu. Chlapík okamžitě pookřívá a natahuje ruku. Po krátké zdvořilostní konverzaci se ho ptám na práci. Stahuje si přikrývku z úst a oslňuje mne svými stříbrnými zuby. Výmluvnými gesty si stěžuje na silně agresivní prostředí. Má problémy s botami, které mu moc dlouho nevydrží, a musí je proto často měnit. "Tvrdá skořepina se musí nejprve narušit touhle tyčí, aby se sůl rozdrolila. Je to těžká práce, protože povrch je velmi tvrdý. Pak se nadrolená sůl shrne doprostřed a udělá se z ní hromada v podobě kužele. Tak se docílí toho, že přebytečná voda, kterou sůl obsahuje, proteče na zem. Sůl se vysuší a může se odvézt náklaďákem do vesnice, kde se pytluje," vysvětluje mi muž svůj úděl.

Opouštíme solné homole a uháníme dál do nitra pouště, dokud nás neupoutá zvláštní probleskování mezi solnými krami. Skrz popraskanou solnou skořepinu tu probublávají a za hlasitého syčení vyprskují vařící vodu dvě termální zřídla. Solí nasycená voda se na povrchu zpěňuje a rozlévá se do krajiny. Země tu dává jasně najevo, že nespí. Zřídlům se tu říká Los Ojos (oči) a teplota vody v nich dosahuje hodnoty přibližně 80°C.

SLANÝ DŮM

Již půl dne jsme sami v drsné divočině, široko daleko žádná známka života, a náhle se před námi vynořuje zvláštní přízemní stavba. Pedro u ní zastavuje a sděluje nám, že je to něco jako penzion a na solných pláních jediná možnost k přenocování. Je to velmi podivná stavba. Opět nabízí analogie s planinou pokrytou věčným sněhem, na které si Eskymáci staví svá obydlí z kusů ledu. Tenhle dům je totiž celý postaven ze soli, z malých solných kvádrů. Zdi, stoly, židle, postele, vše je ze soli. Slaný dům

Pak se na pestré solné mozaice objevila voda. Na hladině se odráží modré nebe a vypadá to, jako když jedeme po hladině nějakého jezera. Slaná voda pod koly džípu stříká do daleka a sůl se usazuje na kapotě i sklech. Během chvilky se na povrchu vytváří silná vrstva soli a úplně znemožňuje výhled z auta. Nejsou zde ani cesty, ani směrovky. Pedro mi vypráví, jak tady již řada expedic zabloudila, jako kdysi expedice z La Pazu. Měli s sebou řidiče, který to tu neznal, myslel si však, že se může orientovat podle map. Samozřejmě že brzy zabloudili. Jezdili pořád dokola. Než je našli, trvalo to celou věčnost. Povrch pouště se neustále mění. Malá jezírka se přesouvají, vznikají a zanikají a některá jsou tak hluboká, že jsou neprůjezdná.

KAKTUSOVÝ OSTROV

Po několika dlouhých hodinách jízdy se na obzoru objevuje kopec, vlastně ostrov Isla de Pescadores - Ostrov rybářů. Jak se k ostrovu přibližujeme, začínám rozpoznávat až 4 m vysoké kaktusy, které odtud majestátně vyhlíží do krajiny. Pod převisem obrovského balvanu se krčí malý dřevěný srub. Jeho dveře se s hlasitým skřípotem otevřou a ze stavení vyběhne malý černý psík. Za ním vychází shrbený stařík a vykřikuje: "Kapitáno, Kapitáno, vrať se." Je naší návštěvou zjevně mile překvapen. Jmenuje se don Pablo. Žije tu sám už 35 let. Je to jediný obyvatel ostrova a vypadá jako pohádková bytost. V ústech má dlouhou fajfku, v ruce hůl, dlouhý kabát a na hlavě svou pýchu - klobouk vlastní výroby ve tvaru vulkánu. Špička klobouku je natřená bílou barvou, aby imitace sněhu byla dokonalá, a na čele je vyšité jméno onoho vulkánu - Tunupa. Vulkán je z ostrova krásně vidět. Tyčí se na obzoru na sever odtud a dosahuje výšky 5432 m. Je krásný a já se nedivím, že se do něj zamiloval. Pablo tady žije téměř v úplné izolaci. Pitnou vodu, potraviny a jiné životně důležité věci mu vozí velký nákladní džíp, který kolem jednou týdně projíždí a vozí lidi a zásoby do vesnice Llica daleko na severozápad za jezerem.

Ostrov dona Pabla je celý pokryt ostrými kamennými útvary vulkanického původu a malými ostnatými keříky. Pomalu vystupuji až na vrchol, odkud je nejlepší rozhled. Překrásné mohutné kaktusy se majestátně tyčí do velké výšky, tu jako obrovské sloupy, tu zase jako masivní trojzubce. Z druhé strany ostrova je vidět dlouhá kaktusová pláž, jejíž břeh je dnes olizován už jen solí.




SALAR DE UYUNI
napsal Martin Mykiska

Salar de Uyuni je světovým unikátem: obrovským vyschlým solným jezerem.

Vlastní salar tvoří neporušená solná pláň s povrchem tvrdým jako beton, jednolitá bělostná rovina o rozměrech přibližně 90 krát 180 kilometrů - s celkovou rozlohou 12 106 kilometrů čtverečních - v nadmořské výšce 3600 metrů!

Salar de Uyuni obsahuje odhadem na 19 000 000 000 000 tun soli (19 bilionů). Bílá masa skrývá například 50 000 000 tun lithia, o jehož těžbu projevily v posledních letech zájem i velké americké společnosti. Místní lidé to ale odmítli z obav před změnami a zásahy do jejich tradičního života, kterým by po vstupu nadnárodního gigantu a zahraničních investic nemohli nijak zabránit. A tak dál tvrdošíjně po svém dobývají sůl prostředky, jakým jsou přivyklí. Většinou se jedná o ruční těžbu. A život tu díky tomu může nerušeně běžet pozvolným tempem, které jim vyhovuje. Například ve vesničce Colchani, která je největším místním solným producentem, ročně vytěží kolem 19 700 tun soli (matně se mi vybavila čísla z nedalekého měděného dolu Chuquicamata v Chile: 150 000 tun vytěžené zeminy denně...). Takto získaná sůl slouží pouze pro národní účely, z 90 procent pro lidskou spotřebu a z 10 procent pro dobytek.

V dávné geologické minulosti bylo celé Altiplano pokryto jednolitou vodní masou, jejíž hladina ale postupem času klesala. Zhruba před 40 000 až 25 000 lety byla jižní část Altiplana pod hladinou jižního Laga Minchín, zbytku většího původního jezera. Minchín se ale také vypařil a teprve později, před 14 000 lety, vzniklo další, o mnoho menší jezero Tauca. To existovalo asi 1000 let. Z jeho zániku se pak současně zrodila slaná jezera Poopó a Uru Uru a dvě obrovská soliska Salar de Uyuni a Salar de Coipasa.
březen 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group