ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LIDÉ Z KONCE SVĚTA

Jsme na konci světa, na prahu obrovské, nedozírné pustiny. Nechce se věřit, že by za obzorem mohla téci řeka, růst stromy a květiny, pobíhat zvířata a cvrlikat ptáci. Tady, ve výšce bezmála pěti tisíc metrů nad hladinou oceánu, mezi zaledněnými vrcholky peruánských And, jako by se život zastavil, či spíše tu nikdy žádný neexistoval. Jen prořídlá nažloutlá tráva mezi kameny dokazuje alespoň jakousi formu života.

Kráčíme drsnou monotónní krajinou navzdory silnému mrazivému větru, jenž brzdí naše kroky. V hlavě buší, kyslíku citelně ubylo, a tak doslova lapáme po dechu. Cítíme se opuštění a příliš bezmocní v té prázdnotě uprostřed mohutných velehor. A najednou v dálce před námi jako by se rýsovala kamenná ohrada. Jdeme blíž a poznáváme, že jsou to chatrče, jednoduché příbytky z kamenů poskládaných bez pojiva na sebe, zastřešené uschlou trávou. Stavení nejsou opuštěná. Žijí zde lidé.


DO ZEMĚ LAM

Je slunečné, horké červencové ráno a my v přeplněné kamionetě, jak se v Jižní Americe říká minibusu, vyrážíme z Arequipy, krásného města, vybudovaného Španěly na úpatí And. Je postaveno z bílého vulkanického kamene a bývá proto příhodně nazýváno La Ciudad Blanca (Bílé město). Prašná cesta začíná, sotva opouštíme jeho brány, a zanedlouho se už klikatí ve svazích okrajových kopců. Po nebezpečných uzounkých serpentinách zdoláváme první výškové metry a po několika hodinách opouštíme oblast Quechua. Ta lemuje pobřežní pásmo a zasahuje až do výšky 2000 metrů. Je charakteristická řídkou, převážně suchomilnou vegetací, jako jsou agáve a kaktusy nejrůznějších tvarů a velikostí. To už míjíme dolní tok řeky Colca a údolí Rio Blanco, abychom stále stoupali až k Nevado Coropuna. Tento 6613 metrů vysoký vyhaslý vulkán stojí v pořadí hned za peruánským velikánem Nevado de Huascarán, nechvalně známým mohutným zemětřesením v roce 1970. Na náhorních plošinách celé této oblasti středních And převládá travnatá step beze stromů - puna.

Malá kamioneta drncá po kamenité cestě pod Nevado Coropunou. Mohutný vulkán dává tušit, jak silná byla jistojistě jeho aktivita v době rozsáhlé sopečné činnosti před více než milionem let. Silný ledovec, který zakrývá horu až k jejímu úpatí, dokazuje tak dlouholetý klid, nás, možná jen zdánlivě, uklidňuje. Snad už od ní dnes žádné nebezpečí nehrozí.

V dobách existence slavné incké civilizace byla celá horská oblast And nejhustěji zalidněným regionem. Dnes je "La Sierra" téměř vylidněna. Život se zde však ještě zcela nezastavil a domorodci tu v přetěžkých podmínkách žijí, dodržují po staletí takřka neměnný způsob života, své tradice. Při našem dlouhém putování po nejvyšších částech Altiplana jsme potkali a viděli jen několik jeho obyvatel a obydlí.

Přicházíme k jedné z kamenných staveb, abychom se přesvědčili, jak tito lidé žijí a pracují, co je přimělo zůstat, když většina tu své domovy opustila a odešla za snazším a pohodlnějším životem dolů, do měst.

Všechna tamba, jak jsou obecně označovány usedlosti v odlehlých končinách nejen tady v Peru, ale prakticky v celé andské oblasti od Kolumbie až po Chile, vypadají stejně. Jsou to na sebe navrstvené kameny, neboť jiný stavební materiál se tu nenabízí, zvenku ucpané hlínou či malými trsy trávy.


Zatímco města poznamenána vlivem vyspělé
části světa postupně mění svou tvář, tady
v horách lidé stále dodržují způsob života, své
zvyklosti. Patří k nimm i odívání do tradičních
vlněných krojů.
Ženy sedí na zemi a na jednoduchém stavu tkají pončo, typickou a tady vskutku nepostradatelnou součást jinak velmi skromného oděvu. Ovce a lamy poskytují vedle masa a kůže právě tolik potřebnou vlnu. Zatímco starost o tato zvířata je mužskou záležitostí, ženy tkají látky, pečují o děti a vaří. I když nutno dodat, že strava těchto horalů je více než strohá a jednotvárná. Nedostatek důležitých látek a vitaminů jim způsobuje i mnohé zdravotní problémy, přestože na první pohled vypadají statně a zdravě. Vědecké studie ovšem naznačují, že zvláštní rysy jejich anatomie a fyziologie zvyšují příjem kyslíku (pozoruhodně je vyvinut hrudník) a následně jeho průchod krví, což je cenná adaptace na těžkou práci v těchto velkých nadmořských výškách.

Malá chatrč má kruhový půdorys o průměru sotva tři metry. Stařena sedí na zemi a velkým oválným kamenem drtí kukuřici na jemný bílý prášek. V ten okamžik si připadáme jako před mnoha tisíci lety, snad kdesi v době kamenné. Otevřené ohniště už sice bylo nahrazeno primitivní kamennou pecí, ta však představuje vedle pohozených kusů látky a kožešin jediné vybavení chýše. Kouř prochází volně střechou z uschlé trávy, aniž by shořelo jediné stéblo. "Buenos días," snažíme se zdvořile začít konverzaci. "Como estan ustedes?" Namísto odpovědi se ženy i děti plaše usmívají. Není divu, bílé gringos, kameru či fotoaparát dost možná nikdy neviděly. "Kde jsou vaši muži?" pokračujeme, ale znovu na nás jen vystrašeně cení zuby a šuškají si cosi mezi sebou. Teprve teď chápeme. Nerozumí španělsky a kečuánsky nikdo z nás nehovoří. Po chvíli naštěstí přijíždí na koni mladík ze vzdálené osady. Ti, kteří jezdí obchodovat do níže položených vesnic či měst, rozumí i hovoří španělsky. Ochotně se proto ujímá role tlumočníka. Tito houževnatí a neuvěřitelně skromní lidé si jiné místo na světě ani jiný způsob života nedokáží, a snad ani nechtějí představit. Neznají rádio, telefon ani televizi, k domům jim nevede vodovod ani kanalizace. Horští indiáni po vzoru svých předků splynuli s okolní, byť velmi nehostinnou přírodou, naučili se dokonale využít i to málo, co se jim tu, uprostřed velehor, k životu nabízí. Jedinými a nepostradatelnými pomocníky jsou pro ně ovce a lamy. Tato velbloudovitá zvířata se chovají ve velkých kamenných ohradách a často bývají na uších označena barevnými stužkami. Zatímco lidských příbytků je tu skutečně jen velmi málo, kamenné zídky ve tvaru čtverce či oválu pro početná stáda jsou už z dálky vidět na mnohých místech celého Altiplana. Žije jich tu zkrátka více než domorodců, je to totiž "země lam".

MRTVÁ DCERA SLUNCE

Není to tak dávno, co tiskem i televizí proběhla zpráva o objevení mumie mladé dívky v peruánských horách. Celá část středních And je z historického hlediska spojována se slavnou civilizací Inků. Inkové, synové Slunce, však obývali nejen horské Altiplano, ale podmanili si i mnohé pobřežní kultury. Celé jejich mocné impérium se v době největšího rozmachu rozkládalo na ploše milionu čtverečních kilometrů a zasahovalo až na území dnešní Kolumbie a svou jižní hranicí do severní části Chile. Podařilo se jim vybudovat říši, která se právem řadí k nejvyspělejším civilizacím nejen na americkém kontinentě, ale ve světě vůbec. Inkové ovšem, jako ostatně všechny kultury s výjimkou některých středoamerických civilizací na území Nového světa, neznali písmo, a tak se o jejich minulosti a životě dozvídáme z per kronikářů a pamětí prvních španělských dobyvatelů. Historie v podobě mýtů a legend se přenášela z generace na generaci pouze v ústní podobě, proto se pochopitelně musí počítat i s jistou dávkou zkreslení a s fantazií vypravěčů. Dávní Inkové k nám však promlouvají i svými slavnými architektonickými skvosty a mnohými stavebními díly. Zdá se ale, a poslední objevy a výzkumy to dokazují, že Inkové odhalují svá další tajemství.

V roce 1995 na úpatí Nevado Ampato, v samém srdci andských velehor, byl učiněn objev, který okamžitě upoutal pozornost archeologů, historiků i světové veřejnosti. Americký archeolog nalezl hrob se zmrzlým tělem čtrnáctileté dívky, jež ukončila svůj mladý život asi před pěti sty lety, tedy v době vlády Inků. Johan Reinhard spolu se svým společníkem museli vylézt až k vrcholu sopky vysoké přes 6 tisíc metrů, aby tuto mumii našli a bezpečně převezli dolů na Katolickou Univerzitu do Arequipy, a odtud pak se souhlasem peruánské vlády do USA na podrobnější výzkum. Incká dívka tak absolvovala další neuvěřitelnou cestu, aby současným lidem přinesla nové poznání o životě a rituálech dávných obyvatel Altiplana.

Ve speciálním kontejneru byla přepravena do Hopkinsonovy nemocnice v Baltimoru. Teprve tady za přispění nejmodernější techniky vydává svědectví o příčinách své smrti. Patologové odebrali vzorky tkáně z různých částí těla, radiologové provedli přesnou tomografii. CT scanner ukázal zřetelnou zlomeninu pravé spánkové kosti oběti, což znamená, že zemřela následkem silné rány do hlavy. Přestože důvody, které vedly ke smrti, ani výsledky všech vyšetření nejsou dosud známé, jisté je, že Inkové za oběť svým bohům vybrali naprosto zdravou dívku, která netrpěla žádnou nemocí ani podvýživou.

Dosud se však neví, proč byl mladý lidský život obětován. Inkové totiž na rozdíl od Aztéků, známých svými krvavými rituály s lidskými oběťmi, byli v tomto směru poněkud humánnější a omezili se "pouze" na usmrcování zvířat jako výraz pokory a oddanosti svým bohům.

Věřme tedy, že v dohledné budoucnosti pokračující studie, další lékařské testy i budoucí vykopávky a nálezy poodhalí roušku tajemství, jíž jsou život, tradice i rituály Inků dosud zahaleny, a že zodpoví řadu otázek, které ampatská mumie stálé skrývá.

AGUAS CALIENTES

Luis, náš řidič, znavený vyčerpávající mnohadenní cestou, neboť vozí turisty zpravidla jen na malý okruh okolo města Arequipy, natolik naléhal, že jsme podlehli jeho prosbám a cestou zpět navštívili Chivajské prameny. Nutno přiznat, že nikdo z nás později nelitoval a koupání v teplých vodách (aguas calientes) se pro nás stalo tím pravým odpočinkem a relaxací po tolika dnech a ušlých kilometrech na Altiplanu.

Dny jsou tady na Altiplanu pro našince až příliš krátké. Snad proto, aby každému, kdo sem zavítá, nabízelo svou nevšední tvář - krásnou, tajemnou, bohatou a pustou zároveň - pěkně pomalu, po kapkách, aby přinutilo cizince pobývat zde déle a prožívat vzácné chvíle pečlivě, nikoliv ve spěchu, jak jsou v posledních letech v moderním světě zvyklí. Zatímco však v minulých dnech tato skutečnost zasahovala a mnohdy i značně komplikovala plánovaný program, tady v Chivaji to všichni poprvé s povděkem ocenili. Nezvykle teplý večer a jižní obloha posetá bezpočtem zářících hvězd nám, skupince nahých Čechů ráchajících se v páchnoucí, leč osvěžující sirovodíkové lázni, dovolily dlouho vychutnávat neopakovatelnou atmosféru, okořeněnou zážitky z předešlých dní.

Tak tedy poslední mrazivá noc na Altiplanu. Teplota opět hluboko pod nulou. "Určitě je minus deset." "Ne, nejméně patnáct," slyším, jak se před stanem přou mí kolegové. Zatímco já se teď zachumlávám do svého teploučkého spacáku až po uši, jen několik kilometrů odtud uléhají ke spánku všichni ti, kterým osud určil, že právě Altiplano bude jejich domovem. Ve studeném kamenném přístřeší není jistě tepleji než venku. Nemají postel ani karimatku a zcela určitě se nepřikrývají peřinami...
březen 1999
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group