ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

OKAMŽIK SVĚTLA

Nechci psát klasickou reportáž, jakých se vídají na stránkách časopisů desítky, a často jsou skrytě nebo zcela otevřeně podmalovány zájmem zalíbit se případnému sponzorovi dané cesty či jiným komerčním cílem. Moje postřehy, často negativní a nevybíravě podávané · avšak takové, jaké jsem je skutečně cítil · asi nebudou zcela korespondovat s laděním otištěných snímků. Vznikají dva světy, mezi nimiž se časem rozevírá čím dál tím větší propast. Svět iluze, okamžik světla nabitého pozitivní energií oproti "realitě", světu zmatku, problémů a utrpení, vládnoucímu po zbytek života. Který z nich je ten skutečný, "pravdivý"?


Nidu des Condores (5300 m) <---> Torres del Paine (věže Paine)

 

Cesta měla být tréninkovou a technicko-aklimatizační přípravou na expedici Gašerbrum II v červnu tohoto roku, která je opět schůdkem k pokusu o dobytí Mt. Everestu na jaře 1998. Sponzory jsem nikdy neměl a asi, na rozdíl od mých kolegů a spolulezců, nikdy mít nebudu.

Člověk si musí vybrat. Buďto svůj čas a energii (obojí má svoji nepřekročitelnou hranici) věnuje skutečné vlastní tvorbě a je svobodný, nebo jen kšeftuje a somruje, ale potom musí počítat s tím, že šanci vytvořit něco svého a původního, čím by obohatil nejen sebe, redukuje na minimum nebo zcela ztrácí. Celá jeho existence se pak stává pouze pózou, pod kterou se neskrývá nic než prázdnota maskovaná extrovertním humbukem.

Vzhledem k ročnímu období si nemohu příliš vybírat, chci-li se dostat do výšky okolo sedmi tisíc metrů (od posledního svého výstupu · Cho-Oyu 8201 m na jaře 1994 jsem lehce "zahnil") a vyzkoušet sebe i techniku. Prakticky zbývá na jižní polokouli pouze oblast Aconcaguy (6956 m). Je to zvláštní hora. Těsně pod vrchol lze za optimálních podmínek vyklusat na mule, případně až na vrchol se z Base Campu dá po řádné aklimatizaci vyběhnout v keckách za několik hodin. Tato vidina smradlavého údolí (síra) a davy turistů (ceprů · viz Ivan Bajo: Smích na laně · kteří znají tento kopec jako nejlehčí výstup na světě, ale neuvědomují si, že je zároveň i nejzrádnější) mi coby motivace jaksi nedostačuje, a tudíž tento výstup spojuji s další, alespoň měsíc trvající cestou po kontinentě... Své společníky jsem si nevybíral ani nevymyslel. Zcela pragmatická situace. Z Prahy jsme odletěli dva, třetí nás čeká v B. C. pod Aconcaguou.


PTA. TOMBO - Argentina

Letím s British Airways. Na každém letišti a s každou další společností ukecám rentgenování filmů, pouze na Hathrow je tam nakonec musím strčit (je to prý zaručeně "filmsave"; možná, ale nutně to zvyšuje zátěž citlivé vrstvy, jelikož vlivy jako vysoká teplota, vlhkost, čas mezi expozicí a vyvoláním včetně podprahových dávek rentgenu se nutně sčítají, což nemůže být bez vlivu na brilanci obrazu).

Jako vždy řeším problémy s nadváhou (nikoli svojí) · přes dvacet kilogramů fotovýbavy a minimálně šest až osm kilogramů filmů. Tentokrát s sebou beru tzv. "redukovanou" výbavu. Aluminiový kufřík a v něm Hasselblad 503 cx, Distagon 50 mm, Sonnar 150 mm, telekonvektor 2x, dvě kazety, kompendium, hromady filtrů atd. Z kinofilmu Nikon F70+ED Zoom 2,8/80·200 a vynikající kompakt Leica mini. Samozřejmě pevný stativ (Manfrotto s kulovou hlavou).

Po krátké zastávce v Londýně a Sao Paulu přistáváme (prasácky) v Santiagu de Chile. Do odjezdu taxíkem na Puente del Inca v Argentině (asi 250 km od Santiaga, 2800 m n. m.) mi zbývá den času. Obcházím Santiago s Nikonem a snažím se zachytit zajímavé odrazy staré architektury v determálních sklech chaoticky rozestavěných bizarních mrakodrapů, které patří nadnárodním společnostem, vysávajícím z Chile především nerostné bohatství. Horko a smrad z exhalací zkolabované dopravy, spěch a zmatek, stísněný pocit atmosféry po zdejším nedávném totalitním režimu, jenž se odráží v chování a jednání místních obyvatel, to vše zvyšuje stres a chuť co nejrychleji vypadnout do hor. Nikona a zhruba dvě třetiny filmů nechávám uloženy na české ambasádě. Nakupujeme zásoby potravin zhruba na čtrnáct dnů a vyrážíme. Z taxíku vytéká benzin · zážitek z vůně.


Večer jsme v Puente a po kratším zmatkování vyřizujeme povolení k výstupu včetně muly na dopravu bagáže (60 kg) do B. C.

KRÁTCE K VÝSTUPU

V B. C. (4200 m n. m.) · mnoho set lidí, přes údolíčko hotel, téměř nepitná voda (síra). Denně snášejí shora tzv. "mozkové edemáky", každý třetí až čtvrtý den někoho "v penálu". Ti nezkušení zběsilci vůbec nechápou, co je to výška a aklimatizace... Třetí den v B. C. vyrážím na Nido des Condores (Orlí hnízdo, 5300 m n. m.), trvá mi to s vynáškou necelé dvě hodiny. Většinou se tam lidé plazí čtyři až osm hodin. Velice bizarní, mysticky působící místo, jakoby nabité zvláštní energií, ale také příšerně obesrané (promiňte nám ten výraz · pozn. redakce), je TO i v jediném jezírku, ze kterého se bere voda. V tomto období je všude okolo jen prach a kamení, místy vykvétá sirný květ. Viděl jsem i více než půlmetrové krystaly.

Pociťuji, že v létě je slunce na jižní polokouli znatelně silnější než na severní (expozičně téměř o jednu clonu; v Himálaji v této výšce bez mazání pohoda, zde nezbytný krém s faktorem 30). Je to patrně způsobeno nejen vlivem polohy Země v periheliu, ale též asi výrazněji ztenčenou ozonovou vrstvou než na polokouli severní. Přesné expozice na tvrdou inverzi (Fujichrome Velvia, Kodak E 100 SW), pokud nedělám expoziční řady · na což nemám peníze, vyžadují značné zkušenosti a přesný odhad korekcí. Po druhém dnu na Nidu zapendluji do B. C. a vynáším veškerou techniku. Přenocuji a chystám se k výstupu do výšky asi 6100 metrů.

Zkejsnu ve stanu, neboť se podělalo do té doby stabilní počasí... Další den v půlmetrové vrstvě čerstvého sněhu vybíhám do posledního výškového tábora (s asi pětadvaceti kilogramy krámů na hrbu mi to trvá něco přes hodinu). Stavím stan a zatěžuji ho asi třemi sty kilogramy kamení, což se mi následující noci vyplatilo · přišel tzv. "Viente Bianco", rychlost větru přes 200 km/hod, teplota pod ·30oC. Ráno pořizuji v příšerných podmínkách několik snímků a balíme. V metrových závějích nebezpečného sněhu není šance.

Na tomto kopci nyní, koncem ledna, obyčejně nepohoda odchází stejně rychle jako přichází. Teď nikoliv. Po týdnu chumelení a deště v B. C. balíme, jinak bychom nestihli dojet autem do Ohňové země.

Tři dny v Santiagu se dělí mezi zoufalé shánění vhodného vehiklu po půjčovnách a focení. Konečně odjezd. Na všechno je málo času.

Volíme co nejrychlejší přesun po zpevněných silnicích. Třetí den, po přejezdu do Argentiny · Osorno, Entre Lagos, Barioloche · hnusné počasí, stále leje. Komedie na hranicích · neskutečná byrokracie. Najíždíme na nezpevněné (prašné) cesty argentinskými pampami a mesetami. Ač je to zdánlivě paradoxní, je zde velký problém přenocovat. Celá země je zadrátována a rozdělena soukromým vlastníkům. Výraz "hřmící čtyřicítky" není nikterak nadsazený a platí i na pevnině. V turbulentním nárazovém větru se nejen obtížně řídí, daleko větší problémy činí stabilizace fotoaparátů, zejména při použití delších ohnisek. Někdy vzniká neřešitelná situace: špičkový snímek · nelze. Střídavě prší, sněží, vysvítá slunce · aprílové počasí. Vznikají okamžiky fantastických světelných nálad a zvratů. Jejich zachycení je otázkou zlomků sekund a klade vysoké nároky na psychickou i fyzickou stránku fotografa, nemá-li zazmatkovat.

ZAVÁHÁTE JEN JEDNOU

Mnoho zajímavých záběrů bez deštníku a auta coby větrolamu by nebylo možno udělat. Rozbahněná silnice v mesetách také dokáže své · nestabilní automobil, zadní náhon, motor vpředu, zadní tlumiče (později pouze tlumič) maximálně pro ozdobu. Volím způsob jízdy mezi dvěma možnými stavy. Buď skončit smykem v měkkém blátě příkopu nebo zapadnout v rozbahněných částech "vozovky". Technika a rychlost jízdy v této situaci musí být jednoznačná · zaváháte pouze jednou.


moment na pobřeží Pacifiku

Občas potkáváme skupinky pštrosů nandu a lam guanaco. Je velmi těžké se k nim přiblížit. Několikrát mi to vyšlo. Okamžiky vytržení z místy dost jednotvárné cesty přináší setkání se stády polodivokých koní. Autofokus mého Nikonu měl co dělat, chvílemi jsem musel přejít na manuální ostření · stále ho považuji za dokonalejší než seberychlejší autofokusy, protože schopného fotografa neomezuje při volbě kompenzace záběru.

Na plánovaných zhruba 12 000 kilometrů, z toho asi polovinu po "prašných cestách" je k dispozici maximálně pětadvacet dnů. Stává se z toho zběsilá honička. Svého kolegu, s jeho plány a představami, kde všude musí být a odkud mu nesmí chybět pohlednice nebo štempl, začínám nenávidět. Omezená zarputilost je nesnesitelná. Pravděpodobně nacvakal daleko víc záběrů než já, ale... no comment. Též druhý spolujezdec (člověk o něco měkčí, ale zároveň psychicky labilnější) je ve vleku "velkého cestovatele". Stavím se do opozice. Svým fotografováním v někdy téměř násilím urvaných chvílích se snažím vytvářet jakousi "virtuální" realitu nedotčené přírody a nálad zde již vlastně neexistujících.

V dnešní době je svět zcela rozdělen, ovládnut a uzavřen sám do sebe. Již téměř nelze najít oblasti prapůvodní divočiny, která se nachází v přirozené energetické rovnováze. Vše je nějakým způsobem zasaženo, změněno či násilím vytrženo z původního stavu. Dnes pořídit v Patagonii záběr, do něhož by nezasahoval nějaký cizorodý objekt vytvořený člověkem, znamená vynaložit velké úsilí na redukci dané reality do snímku pohádky o tom, jak si myslím, že tato země původně vypadala. Nebo jinak... to, co lze spatřit, se skrývá v tom, kdo se dívá.

Po několika dnech hororu na rozbombardovaných cestách dojíždíme do oblasti Fitz Roye, legendárního žulového monumentu. Východiskem je městečko El Chaltén. Tři dny podnikám výstupy za účelem focení. Středoformátová výbava na zádech je znát. Problémy s vichřicí narůstají, často musím i déle než půl hodiny vyčkávat na okamžik zklidnění. Přesouváme se k věžím Paine (Chile) a cestou zastavujeme u Lago Argentino, skýtající unikátní pohled na mohutný ledovec, končící v jezeru. Na chilských hranicích nám fanatický celník zabavil téměř veškeré potraviny · jediný almacén v rezervaci byl zavřen, opravdu na "úrovni". V této oblasti získávám během chvíle, trvající snad ani ne deset minut, nejlepší černobílé záběry z cesty.

Nyní odchází jedna pneumatika za druhou, odpadá výfuk, máme porušenou nádrž, prasklé sklo atd. Pokračujeme k Ohňové zemi. Madellanův průliv překonáváme trajektem (při zpáteční plavbě pětimetrové vlny do boku · fuj...). Opět samé dráty, nudná, nezajímavá země. Hranice · Argentina. Krajinný ráz se začíná měnit až na samém jižním cípu, poblíž Ushuaji, která je považována za "oficiální" konec světa. Horská údolí obyčejně vyplňují bažiny, jichž jsem si užil při dvoudenním výstupu přes horské sedlo v národním parku Tierra del Fuego. Sněžná čára je zde okolo 700 m n. m. Výlet malou motorovou jachtou kanálem Beagle mi poskytl možnost nafotit mnoho záběrů lvounů a kormoránů na zdejších malých ostrůvcích. V těchto chvílích jsem zažil okamžiky maximálního soustředění a splynutí s fotografickou technikou. Během necelých patnácti minut mám naexponováno šest filmů. Při návratu vítr zesílil a klidná hladina se během několika minut změnila v běsnící živel. Výkon motoru nezvládal silný protivítr, otevřenou část paluby neustále zalévala voda.

"DIVOČINA" ZA PLOTEM

Zpět jedeme po atlantickém pobřeží. Krajina je opět poměrně jednotvárná a mým cílem jsou zvířata. Poslední odbočení z cesty skýtá "národní monument" Bosques Petrificados (Araukárie, zkřemenělé stromy). Zajímavější pro mne byly zdejší terénní útvary, hlavně však divoké lišky. Snímal jsem z minimální vzdálenosti, vůbec se mě nebály. V okolí Rawsonu zachycuji tučňáky (asi 40 cm vysoký tučňák Magellanův) na pobřeží. Samozřejmě opět problémy. Rezervace · plot, který jsem musel přelézt, chvíle focení, hlídač · vyhazov · odjezd.


virtuální realita okamžiku svobodného pohybu na nekonečných pampách

Poloostrov Valdés byl pro mne zklamáním. Úseky pláží, kde se vyskytovali tuleni, lachtani, případně rypouši sloní, byly odděleny ve velké vzdálenosti plotem a hlídány "ostrými hochy" s dalekohledy a puškami. Žádná divočina, ale zoo...!

Následuje rychlý přesun k Mendóze, městu utopenému v zeleni. Několikrát temuji proraženou nádrž (z půjčovny nám do auta mimo heveru a klíče na výměnu kol nedali žádné nářadí) · používám kameny a houževnatý neohebný drát z plotu, větve ze stromů coby klíny · prostě dokonalá zábava. Vidím první kaktusy. Po měsíci se opět dostáváme do Puente del Inca. Aconcagua v mírném oparu, téměř nefouká, ideální podmínky pro výstup. Bohužel není čas...!

Sjezd k Pacifiku do okolí Viňa del Mar. Několik filmů si vyžádají pelikáni v okolí osady Horcon. Na pláž se zde člověk dostane pouze výjimečně v několika málo místech a obyčejně za poplatek. Fotografuji zajímavé formace racků v protisvětle mořského příboje, přičemž jsem neustále vyrušován po pláži projíždějícími džípy a terénními motorkami. Veškerá krajina je oddělena vysokými ploty z ostnatého drátu a pohyb možný pouze po silnici plus dva až tři metry na obě strany od ní. Mám z toho pocit, jako bych byl ve vězení. Je to příklad extrému soukromého vlastnictví. Co je moc, to je moc...

Zpět v Santiagu. Zbývají mi dva dny, kdy se mohu věnovat v poměrném klidu vyhledávání zajímavých kompozic. Sbalit krámy a odjet.

Moje dojmy jsou smíšené. V cípu Jižní Ameriky od 33. stupně jižní šířky až po nejjižnější cíp Ohňové země (55 stupňů j. š.) jsem potkal pouze výjimečně nějakého potomka původních obyvatel. V tomto místě světa jaksi chybí kultura zdejších lidí, cosi, co by se nechalo označit jako duchovní sféra. Lidé zde postrádají jakoukoliv identitu a historii. Představu o Patagonii jsem měl zcela jinou.
 
Květen 1997
 
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group