ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

LEDOVÉ ŠÍLENSTVÍ

 

Pod ostrým vápencovým vrcholem se na dně mělkého kotle bělá dlouhé sněhové pole. Podobných velkých zbytků sněhu přetrvávajících léto je v Julských Alpách spousta. Na jeho dolním konci je v převislé skalní stěně otvor. I to je v těchto horách běžné. Sníh však před otvorem nekončí a prudce spadá svislým ledopádem do neznámé hloubky. A to je jev méně běžný, přímo provokující k průzkumu.

 

Než speleologická výprava začne v neprozkoumaném terénu hledat a objevovat neznámé vchody do jeskyní, musí dokonale poznat okolní krajinu a její geologickou stavbu. Při jednom takovém průzkumnickém začátku se naše výprava dostala až do kotle se sněhem, ukrytým mezi skalami. Sněhu jsme nevěnovali velkou pozornost a vůbec jsme netušili, jakou roli bude hrát v budoucím speleologickém průzkumu.

V průběhu dalších tří let se nám podařilo objevit řadu zajímavých a hlubokých propastí a na sněhový kotel jsme zapoměli. Až jednou, když v Julských Alpách bylo nezvykle suché léto a drobná sněhová pole, jediný to zdroj vody pro náš tábor, mizela pod palčivým sluncem jedno po druhém a když už došla poslední hrouda sněhu a vypadalo to, že nás žízeň vypudí z krasové planiny, vzpoměl si kdosi na zásobárnu sněhu dole ve svahu pod táborem.

Sněhu bylo v údolíčku pochopitelně méně než před pár lety, ovšem firnové pole o neznámé mocnosti a rozměrech 150 x 80 m zaručovalo, že ho do konce našeho pobytu přece jenom nesníme. Jak jsme tak lapali do kanystrů praménky tající vody, upoutal nás černý otvor v čelní stěně sněhové deprese. Ten tam kdysi nebyl a sníh musel hodně odtát. Již několik desítek metrů před vchodem do neznámé jeskyně byl cítit chladný dech podzemí a kousek od jícnu průvan zhasínal karbidová světla. Sníh byl přetaven v led a prudce mizel dolů do masivu hory. Nic lepšího jsme si nemohli přát.

Slezli jsme prvních dvacet metrů a museli konstatovat, že naše výzbroj není pro extrémní ledové podmínky vhodná. Nezbylo, než se vrátit a s odpovědí na otázku, jak hluboká je ledová šachta, počkat do dalšího léta.

 

ŽIVOT VISEL NA NÝTU

 

Po roce opět stojíme u rozměrného jícnu a proti nám fičí ledový vichr. Dvě skoby se zdají být do rozvětralé skály málo a pro jistotu přidáváme ještě expanzivní nýt. Bude na nich doslova viset náš život.Bohouš procvakává karabinou lano a jako první začíná setupovat. Jeho výzbroj mimo přilby a světla vůbec nepřipomíná jeskyňáře. Na dvojitých pohorkách má připnuta stoupací železa, v ruce ledovcové kladivo, u opasku visí cepín a na krátké smyčce se houpají ledovcové titanové vývrtky. S řinčením svého malého železářství si naposled zkontroluje výzbroj a pohlcuje ho šachta.

Bohouš bude pomalu z transportního pytle odvíjet zbytek lana a opatrně sjíždět do neznáma. Nemůže lano jenom tak spustit pod sebe, protože neví, co ho čeká. Uvolněný kámen nebo kus ledu by mohl lano poškodit. Teprve když cepínem očistí všechna zrádná místa, může opatrně metr po metru slaňovat. Jeho úkol je jasný. Ještě než dojede na konec prvního lana, musí nalézt vhodnou plošinku nebo výklenek a zasadit expanzivní nýty.

Netrvá to dlouho a ostrý táhlý hvizd píšťaly oznamuje, že můžeme prvního odvážlivce následovat a přinést další lana. Jeden po druhém se spouštíme asi o třicet metrů níže na malý ledový balkónek. Moc pohodlné to není, ale převis nás dokonale chrání před pádem kousků ledu. Pro jistotu si každý ještě zavrtává vývrtku a krátkým popruhem s karabinou se k ní poutá.

 

CESTA JE VYČIŠTĚNÁ

 

Ledový průvan je strašně silný a po chvilce necítíme prsty. Nezahřeje kopání špičkou boty do ledu ani namahavá práce s kladivem na vysekání vhodného místa pro další vývrtky. Po pár úderech má člověk ledovou tříšť až za krkem a rád se nechává vystřídat kamarádem při vrtání díry pro nýt. Relativní závětří na kazatelně je přecejenom lepší než mrazivý průvan hlavního tahu šachty.

Petr několika nacvičenými pohyby váže smyčku a věší lano, již druhé v pořadí. Upravuje uzly a připravuje se převzít vedení. Jeho světlo pozvolna mizí v hloubce a jen chvění lana a cinkot uražených drobných ledových krápníčků prozrazuje, že sestup pokračuje. Abychom ušetřili, zhasínáme světla a pohlceni ledovou tmou budeme čekat na signál.Horolezci mají v horách možnost dobré domluvy, pokud je alespoň trochu ucházející počasí. V jeskyních je to ale horší. Akustika hlubokých podzemních šachet komolí lidský hlas do nesrozumitelna a někdy není slyšet vůbec nic. Jediným dorozumívacím prostředkem se stává píšťala s pronikavým tónem a smluvené signály.

Ostré cinknutí prořízlo mrtvé ticho a vzápětí se ozývá temné dunění. Zlověstný zvuk postupně slábne, až utichne docela. Zda ten okamžik trval vteřinu či pět, nevím. Ale byla to věčnost, než rázy lana potvrdily, že Petr dole žije. Po chvilce se ozývá i téměř neslyšitelný hvizd a několika slovy se zřetelně oddělenými a dlouho po sobě jdoucími slabikami se dorozumíváme, co se stalo. Petr úmyslně uvolnil nebezpečné ledové bloky ohrožující sestup a ty zmizely s rachotem hluboko dole. Cesta je vyčištěná a můžeme pokračovat.

 

NA PRAHU OBJEVU

 

Jsem zmrzlý na kost a vůbec se nemohu rozhýbat. Do lana se zapínám s největšími obtížemi a střídám Petra ve vedení. Lituji Pavla a Bohouše, kteří budou čekat na přepínce a jistit náš sestup. Nohama kráčím kolmo ke stěně a zvolna se spouštím do ledové nálevky.

Mocná příroda dokáže jeskyňářům připravit nejedno nepříjemné překvapení, ale to, co následovalo, jsem ještě neviděl. Svislý kanál se zúžil na dva metry a led se stal neuvěřitelně tvrdý.

Průvan zhasíná karbidku a je nesnesitlně ledový. Navíc žene nahoru drobounké krystalky ledu, bodající do tváře. Nic nevidím. Rozsvěcuji pomocné elektrické světlo a mám trochu strach. Šikmo nade mnou visí jako Damoklův meč několikatunová ledová záclona. Jen spadnout a přeseknout lano. Přesto, že jsem promrzlý, cítím na zádech kapičky potu. Stačí nepatrný pohyb a všechna ta ledová masa se zřítí. Podle hluboké rýhy ve stěně poznávám místo, kde se odrazily Petrem shozené kusy ledu. Téměř nedýchám a pomocnou skobou se snažím lano odtáhnout do bezpečnějšího směru. Teprve po několika minutách se mi to daří. Úleva je to značná.

Z úzkého ledového sevření se dostávám do volného prostoru. Uvolňuji slaňovací brzdu a zrychluji sestup. Pod sebou začínám rozeznávat obrysy rozlehlého dómu a skupinu ledových stalagmitů. Z postranního okna vytéká ohromný ledopád a doprovází mě až na dno šachty. Objevili jsme opravdové ledové království.

 

LEDOVÉ ŠÍLENSTVÍ

 

Ledové masy v jeskyni nejsou statickou hmotou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Tvoří soustavu, která se pozvolna pohybuje. Nahoře, na povrchu, tam je sběrná oblast v podobě sněhového kotle. Sníh každou zimu přibývá a na jaře pochopitelně odtává. Nestačí však odtát všechen a pomalu, rychlostí několika centimetrů za rok se posouvá dolů k ústí jeskyně. Tam se vlivem vzrůstající vrstvy a silného průvanu pozvolna přeměňuje na led. Led se chová v dlouhém časovém období jako tvárná plastická hmota a stéká propastí stále hloub a hloub. Různé zprohýbané vrtsvičky prachu dokládají přírůstky sněhu a jeho velké stlačení. Zároveň spolu s větvemi kleče dokazují, že led se opravdu pohybuje.

Stěny rozlehlého dómu se blýskají tisíci ledovými krystaly, strop je poset drobnými krápníčky a všechna ta nádhera je ještě obalena jakousi ledovou vatou. Neuvěřitelně tenká vlákna při přiblížení okamžitě beze zbytku tají. Je to škoda, protože se nedají vyfotografovat detaily. Ještě jsme se s něčím podobným nesetkali. I skála je obalena tenkým ledovým krunýřem a náš dech se na promrzlých stěnách sráží v jinovatku.

Zapalujeme vařič a kuchtíme hustou polívku. Horká tekutina klouže do krku a po celém těle vyvolává příjemné teplo. Probíráme zážitky a vymýšlíme název pro naši novou jeskyni. Z legrace kdosi navrhuje Ledové Šílenství. A název jeskyni už zůstal. Jsme v hloubce 260 m. Jsme v místech, kde taje podzemní ledovec a odhadujeme hloubku na 160 m. Není to hloubka extrémní, ale jeskyně nekončí. Na dvě strany se z 60 m dlouhého dómu rozbíhají strmě klesající chodby a celý systém pokračuje do hloubky. Teď je nám fajn a vůbec nelitujeme tvrdého a nebezpečného sestupu. Objevili jsme podzemní království věčného ledu a sněhu, dobře ukryté před světem tam nahoře. Určitě se sem vrátíme.
 
Duben 1997
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group