ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

JEN SŮL, SAMÁ SŮL, ANI ŠPETKA VÁPENCE! - TŘETÍ NEJDELŠÍ SOLNOU JESKYNI NA SVĚTĚ OBJEVILI ČEŠTÍ STUDENTI GEOLOGIE

Studenti geologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy objevili během tří expedic do solného krasu v Íránu mnoho jeskyní, propastí a dalších krasových jevů. Jeskyně se nacházejí v jihovýchodním Íránu na ostrovech v ústí Perského zálivu. Dvě z nich se svou délkou řadí na třetí (Jeskyně tří naháčů - 3160 m) a páté (Ghár-e Danešjú - 1909 m) místo mezi solnými jeskyněmi na světě. Některé krasové formy se zřejmě nikde jinde na světě nevyskytují. Fantasticky působí zejména výzdoba tvořená zprohýbanými, složitě větvenými solnými stalaktity a stalagnáty. Také barevnost některých prostor je zcela unikátní.

HORY SOLI

Konečně znovu přijíždíme do tohoto podivuhodného koutu naší planety, kde sůl je něčím víc než jen několika zrníčky ve slánce či špinavou hromadou na solení silnic. V oblasti přístavního města Bandar-Abbás v jihozápadní části Íránu v pohoří zvaném Zagros vyhřezávají ze země obrovské masy soli v podobě pomalu rostoucích solných pňů. Výška solných pohoří tu dosahuje i několika set metrů a šířka až 15 kilometrů. Svahy solných hor připomínají strmé ledopády, jen teplota tomu neodpovídá, po většinu roku je tu hodně přes 30 °C.

Naším cílem však nejsou tyto strmé hory, ale ostrov Hormoz v Perském zálivu, který je také tvořen solí, s výjimkou úzkého pobřežního lemu, chránícího sůl před rozpuštěním. Dešťová voda zde vytváří v soli jeskyně, krápníky a všechny další útvary známé z klasického krasu ve vápencích. Jediným podstatným rozdílem je fascinující rychlost, se kterou vše vzniká a zaniká. Je možné, že solné jeskyně zde objevené ani nepamatují faraony, oproti tomu vápencové jeskyně se od dob pyramid prakticky nezměnily.

Solný kras pohoří Zagros unikal do dnešní doby zcela pozornosti speleologů, dokonce ani jeskyně s mohutnými vchodovými portály nebyly dosud prozkoumány a zmapovány. Rozmanitost tvarů íránského solného krasu je zcela ojedinělá i ve světovém měřítku. Jediným srovnatelným územím je solný peň Mount Sedom v Izraeli, kde se nachází i nejdelší jeskyně v soli na světě (5685 metrů).


Království Santa Klause v nejlépe vyzdobené části jeskyně Namaktunel.

NÁROČNÉ JESKYŇAŘENÍ

Při první expedici do Íránu v roce 1997 navštěvujeme ostrov Hormoz, a to pouze na jediný den. Padesátistupňový žár srpnového slunce nás nutí k ústupu. Jediným nadějným objevem je Jeskyně dračího dechu, z níž se sice valí neuvěřitelně horký a zatuchlý vzduch, ale řečiště směřující do nitra solného masivu slibuje, že tato jeskyně slepě končit nebude.

Druhá expedice se koná v březnu následujícího roku, kdy panují na ostrově příznivější teploty okolo 25 °C. Při průzkumných cestách na povrchu ostrova objevujeme několik dalších jeskyní, většinou ale jen několik desítek metrů dlouhých. I průzkum Jeskyně dračího dechu je zklamáním. Jeskyně po sto metrech ústí znovu na povrch.

Po nepříliš úspěšném úvodu se přesouváme do západnější oblasti pně. Při přesunu se nám do cesty staví mohutné koryto vyschlé solné říčky a pohledem proti proudu objevujeme zřícený vstup do jeskyně. Za závalem nestabilních bloků uzavírajících vchod se objevuje nízká, ale široká chodba. Plazíme se po břiše a vyhýbáme se malému potůčku meandrujícímu po písečném dně jeskyně. Konečně se chodba zvyšuje a rozděluje se do tří směrů. Po dvou neúspěšných pokusech pronikáme do poslední chodby, která je ze všech nejmenší a neslibuje velké naděje. Za menším dómkem, z jehož stropu visí mohutné pokroucené stalaktity připomínající sloní choboty, se již musíme plazit. Plazivka se ani po několika desítkách metrů nezvětšuje, a část nadšenců jeskyni opouští.

Zůstáváme jen dva nejvytrvalejší, rozhodnuti plazit se jak daleko to jen půjde.

Ale výška chodby se nezvětšuje, spíše naopak. Po sto metrech je plazivka již velmi nízká. Začínáme mít potíže.

Snažíme se prodrat nízkým průlezem dál, ale jak se chodba snižuje, ztrácí se poslední naděje, že by tato jeskyně mohla mít víc než několik málo stovek metrů. Pak nastává nečekaný zvrat. Chodba se mírně zvyšuje a končí závalem. Nad ním se však černá mohutný dóm a v něm překrásné, třpytivě bílé excentrické stalaktity. Oba na to nevěřícně hledíme a hlasitě komentujeme tu nesmírnou krásu jadrnými průpovídkami. Hecujeme se, co že to objevíme za chvíli. Další, ještě větší dómy a bohatší výzdobu?!

Tato přání se mají ukázat jako velice lehce splnitelná. A tak brzy zažíváme jeden "šok" za druhým. Kdesi v knížkách se lze dočíst, že v soli v důsledku malé stability větší prostory být nemohou, ale tady jsou dómy, za které by se nemusel stydět ani Moravský kras. Stalaktity, nad kterými jsme ještě ráno skákali nadšením, teď míjíme beze slova. Vždyť jsou jich tu stovky. Visí ze stropu kolmo, ale i šikmo, a často se kořenovitě větví do stran. V jednom dómu jsou jen několik centimetrů tenké, ale až tři metry dlouhé stalagnáty. "To snad nemůže být ze soli," kroutíme nevěřícně hlavami. Ale stačí si líznout, je to pravá sůl. Jak postupujeme proti proudu nyní vyschlého koryta do nitra solného masivu, procházíme střídavě dómy a menšími chodbičkami. V jednom z dómů nacházíme až jako dlaň velké průhledné krychle soli. Pak se před námi objevuje šest metrů vysoký podzemní kaňon, a my můžeme jít poprvé celých sto metrů vzpřímeně, bez jediného sehnutí. Nad námi se vypínají trsy bílých a červených pokroucených stalaktitů s třpytivě lesklými kapkami slané vody. Vyschlé koryto podzemního toku nás stále neomylně vede někam nahoru do centra ostrova. Nad kaňonem se opět objevují nepříjemné plazivky.

Odhadem jsme již asi půl kilometru od vchodu a začíná se hlásit únava. Láhev s vodou jsme bohužel nechali před první plazivkou, netušíce, že cesta podzemím povede tak daleko. V dusném ovzduší jeskyně, při teplotě vzduchu 28 °C, se žízeň brzy stává silnější než touhy po objevech. Plazivka je tentokrát nezvykle dlouhá. Po dvou stech metrech lezení po kolenou a plazení po břiše jsme již skoro rozhodnuti to otočit nazpět. Oba však stále tajně doufáme, že tu najdeme druhý východ z jeskyně, a tak se odevzdaně plazíme dál. Ještě před několika hodinami jsme si přáli, aby tento podzemní systém byl co nejdelší, a teď toužíme najít východ a dostat se ven. Najednou cítíme na tvářích chladný a příjemný závan čerstvého vzduchu a zanedlouho vylézáme v uzávěrové stěně slepého údolí. Tady jeskyně končí. Na základě čerstvých zážitků a z jakési vděčnosti nazýváme třetí chodbu Chodbou splněných přání. Celý systém pak společně na počest členů expedice pojmenováváme Studentská jeskyně (persky Ghár-e Danešjú).

ODMĚNA ZA NÁMAHU

Při třetí expedici na jaře 1999 se soustřeďujeme na mapování, geologický popis a fotodokumentaci Ghár-e Danešjú, největší jeskyňářské objevy nás však čekají na Namakdanském pni na ostrově Queshm.

Dnešní den je věnován průzkumu ostrova Queshm. Jsme tři a máme za úkol projít východní část solného pně. Zbytek expedice má pak v plánu jeho západní část. Obcházíme po okraji pně a hledáme velká řečiště, která by mohla vyúsťovat z rozsáhlých jeskyní.

Jedno se vine přímo před námi. Po výrazných srážkách tu protéká menší říčka, teď je ale dno řečiště přehrazené bílými solnými hrázkami, které zadržují jen několik stojatých jezírek s třpytícími se krystalky soli na dně. Jdeme směrem proti proudu a stále zrychlujeme krok. Po několika desítkách metrů mizí koryto za záhybem pod svislou solnou stěnou a údolí slepě končí. To znamená jediné - přítomnost jeskyně!

Vítá nás vchodový portál o rozměrech 6 x 2 metry, z větší části zaplavený jezerem. Strop chodby se za vchodem snižuje a k hladině zbývá jen půl metru.

Po krátké poradě zanecháváme dalšího průzkumu povrchu pně, svlékáme oblečení a oděni pouze v čelovkách mizíme v jeskyni. Jezero brzy končí. Pohodlně postupujeme prostornou chodbou, vyzdobenou desítkami krápníků visících ze stropu.

Po dvou stech metrech je ale dno chodby zavaleno a za závalem se nachází rozsáhlé jezero, jehož hladina se skoro dotýká stropu. Je to konec?

Noříme se do jezera a hledáme další pokračování. Voda je teplá (28 °C) a nezvykle nadnáší (stejně jako v Mrtvém moři je zde rozpuštěno přes 360 gramů soli v jediném litru vody!), takže plaveme na hladině jako žoky slámy. Strop je opravdu nízko a stále se snižuje. Za chvíli mizí pod vodou ústa a hladina se blíží k nosu. Pak se ale strop znovu zvedá a na vodní hladině se okolo nás třpytí nádherné trsy až 3 metry dlouhých čistě bílých krápníků. Vodorovná linie na krápnících a okolních stěnách ukazuje, že za dešťů se nízká chodba za našimi zády zcela zaplňuje vodou. Trochu nás mrazí, protože pršet může začít kdykoli, a z měření vědců v jeskyních izraelského pně Mount Sedom vyplývá, že maximálního stavu dosahuje podzemní voda za prudkých dešťů již po 15 minutách.

Jezero pokračuje dál. Střídají se tu velké dómy s krápníky a úseky, kde se strop snižuje sotva 20 cm nad hladinu.

Odhadem jsme již 500 metrů od vchodu. Jezero zmizelo a příjemnou plavbu vystřídalo bolestivé plazení po tvrdých a ostrých krustách na zemi. Krátkou odbočku zakončuje mohutný dóm. Je úplně bez výzdoby, takže krásně vynikají pestrobarevné vrstvy soli. Má tvar obrovského pecnu chleba a je skoro stejně velký jako Bozorgtarín v Ghár-e Danešjú. Jeho velikost však znásobuje trychtýřovitá prohlubeň uprostřed dna, která budí dojem mravkolví jámy.

Postupujeme dále proti proudu malého podzemního toku. Znovu se plazíme, objevují se i další mohutné dómy. V jednom z nich se setkáváme s kolonií netopýrů, jejichž počet odhadujeme na několik set až tisíc jedinců. Do jiného dómu zase proniká denní světlo ze zhruba čtyřicet metrů vysokého úzkého komínu ústícího na povrch.

Náš nadšený postup vpřed nezastavují četné odřeniny, které velmi nepříjemně pálí od slané vody, ale až nenávistný sykot jakéhosi zvířete. Čelovky křižují tmou, ale odhalují jen hromadu balvanů, za nimiž se zřejmě původce zvuku schovává. Sbíráme kameny z řečiště, pevně rozhodnuti pokračovat vpřed. Až na čelovky jsme nazí a připadáme si tak jako neandertálci bojující o své teritorium. Jak se blížíme k hromadě balvanů, sykot nepříjemně sílí, a úměrně tomu vyprchává naše vůle k postupu. Nakonec raději volíme ústup a po dvou hodinách jsme zpátky na denním světle.

Ihned po usušení a odrolení tisíců miniaturních krystalků soli, které vykrystalizovaly na našich tělech, padá spontánní návrh na pojmenování právě objevené jeskyně. Bez dalších licitací je schválen. Na počest objevitelů je tato jeskyně nazvána Jeskyní tří naháčů.

Další den má probíhat mapování prozkoumaných částí jeskyně a pokračování průzkumu. Tentokráte již oblečeni a vybaveni klacky a pochodněmi stojíme opět u hromady balvanů. Ale žádné zvuky se již neozývají. Tajemná zvířata zřejmě prchla. Postupujeme rychle vpřed. Mohutná chodba je srovnatelná s železničním tunelem. Proti nám nalétává několik velkých netopýrů s rozpětím křídel okolo 30 cm. Dýchá se tu ztěžka, vzduch je mnohem teplejší a vlhčí než v předchozí části jeskyně, kde byl alespoň nezřetelný průvan mezi vchodem a komíny. Po tvářích nám stékají praménky potu.

Podzemní tunel se stále rozšiřuje a nabývá tak neuvěřitelných rozměrů. Klopýtáme v kluzkém blátě chodbou, aniž bychom měli ponětí, kde jsou její stěny - nelze na ně dosvítit. V blátě na zemi se lesknou vlhké čeřiny, porušené jen řádkami stop, které necháváme za zády. Kolikrát hledáme jakékoliv pozůstatky dřívějších návštěv, ale nic. Jen rovný strop a tma po obou stranách pohlcují čvachtavý zvuk našich kroků. Na rozdíl od vstupních částí jeskyně hýřících krápníky jsou zde stěny holé a tmavé povlaky bahna působí skličujícím dojmem. Vodní tok, který tudy protéká po prudkých lijácích, musí být mohutný a podle bahna na stěnách i stropu zaplňuje chodbu v celém profilu. Hlavou se nám honí černé můry, co když nahoře zrovna teď prší?!

V jednom místě dosahuje chodba šířky neuvěřitelných 40 metrů. Ve stropě 4 metry nad našimi hlavami se táhnou sítě rozevřených trhlin, které značí, že prostora je na hranici únosnosti. Postupujeme klikatící se chodbou stále dál.

Chodba se začíná postupně snižovat. Plazíme se po čtyřech v lepkavém bahně a pot z nás jen leje. Těla odřená z předchozích dnů nesnesitelně pálí a někteří členové již chtějí ukončit mapování. Někdo ze předu hlásí další snižování chodby. Nit našeho měřicího zařízení - topofilu - se stále zasekává a na kompas už není přes bahno vidět. Voda začíná docházet, čelovky povážlivě žloutnou. Proto vyhlašujeme zastávku a chvilku se radíme. Jsme už hrozně daleko od vchodu, vody je málo a světlo začíná docházet. Ale chodba pokračuje stále dál do nitra solného pně! Rozhodnutí je však jasné, nesmíme riskovat návrat bez světel a vody, a tak se vracíme zpět. Víme, že nás to hned venku bude mrzet, ale snad příště, uvidíme...

Po sečtení záměr vychází délka jeskyně na 3160 m, což znamená, že Jeskyně tří naháčů je již nyní třetí nejdelší jeskyní v soli na světě!




GEOLOGICKÝ VÝVOJ OBLASTI

Před více než půl miliardou let se v oblasti dnešního Perského zálivu nacházela rozsáhlá sníženina v zemském povrchu. V suchém a teplém klimatu zde docházelo k sedimentaci mnoha set metrů mocných poloh solí. Po další stovky milionů let se na solné uloženiny usazovala souvrství vápenců, pískovců a dalších hornin. Tímto způsobem se sůl v podloží postupně dostala mnoho kilometrů pod zemský povrch. Za obrovských tlaků, které panují v takových hloubkách, se sůl stala plastickou a díky své nízké hustotě začala zvolna vystupovat k povrchu ve formě obřích podzemních solných sloupů - pňů. Po dosažení povrchu vytvořily pně solná pohoří o průměru až 15 km a výšce i mnoha set metrů. Vzestupný pohyb mas soli stále trvá. Rozpouštěním soli dešťovou vodou vznikají v solných pních slepá údolí s ponory, jeskyně s krápníky, propasti a další krasové jevy, na první pohled velmi podobné těm, jaké známe například z Moravského krasu.


EXPEDICE ÍRÁN 1997

Členové: Jiří Kvapil, Jiří Slavíček, Jiří Bruthans, Jana Slavíčková, Lucie Stránská, Hana Bruthansová

Výsledky: objev JESKYNĚ DRAČÍHO DECHU na ostrově Hormoz


EXPEDICE ÍRÁN 1998

Členové: Jiří Bruthans, Jakub Šmíd, Michal Filippi, Tomáš Svoboda, Michal Vašíček

Výsledky: objev a částečné zmapování JESKYNĚ GHÁR-E DANEŠJÚ (v současnosti 5. nejdelší jeskyně v soli na světě), objev a průzkum dalších menších jeskyní na Hormozu, průzkum hydrotermálního krasu ve vápencích u města Yazd


EXPEDICE NAMAK 1999
(namak = persky sůl)

Členové: Jiří Bruthans, Jakub Šmíd, Michal Filippi, Tomáš Svoboda, Lukáš Palatinus

Výsledky: dokončení mapování jeskyně Ghár-e Danešjú, objev a mapování JESKYNĚ TŘÍ NAHÁČŮ na ostrově Queshm (v současnosti 3. nejdelší jeskyně v soli na světě), fotografická dokumentace a geologický výzkum solného krasu

powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group