ikoktejl

Archiv vydání magazínu Koktejl

NAJDE SE GOLEMŮV HROB?



Legendy o výrobě golemů pocházejí výhradně z židovské náboženské tradice. Staré prameny líčí pokusy moudrých a zbožných rabínů ovládajících tajné učení kabaly zopakovat božský tvůrčí čin - z prachu a hlíny stvořit člověka. Ke své práci většinou používali "šém", což je kabalistický opis všemohoucího božího jména. Tato kombinovaná řada hebrejských písmen se buď odříkávala nebo psala golemovi přímo na čelo či na cedulku zavěšovanou na krk. Svou zázračnou mocí způsobila, že se z hliněné figury stal živý člověk, i když člověk nedokonalý, tupý a němý.

 

 

Ve starých židovských spisech se můžeme dočíst, že rabínů, kteří dokázali pracovat s šémem a oživit golema, bylo v židovské historii poměrně dost. Talmud uvádí hned pět takových mistrů, v pozdější době se mezi ně zařadil rabbi Eliezer z Wormsu nebo Elijahú z Chelmu. Ze všech legend o golemovi je však nejznámější a nejslavnější legenda o golemovi pražském, kterého v 16. století vytvořil rabbi Löw. Paradoxem je, že podle historiků zrovna tato legenda, na rozdíl od jiných golemovských legend, nemá historický podklad. Rabbi Löw se výrobou golema ani praktickou kabalou vůbec nezabýval. V žádné kronice, v žádném dokumentu ze 16. nebo 17. století není o pražském golemovi ani slovo. Nezmiňuje se o něm v žádné ze svých knih ani samotný rabbi Löw. Celý příběh byl prý vymyšlen poměrně nedávno, někdy v polovině minulého století, sektou Chasidů v Haliči a až teprve potom se dostal do Prahy.

Názor, že rabbi Löw neměl s golemem nic společného a že legenda byla k jeho osobě připojena uměle, je dnes oficiálně uznávaný i mezi židovskými historiky a objevuje se ve všech naučných slovnících, vědeckých publikacích i historických příručkách.

Je ale takovýto kategorický závěr správný? Nespočívá jádro celé legendy přece jen v nějaké skutečné události? Jak si například vysvětlit dodnes platný zákaz vstupu na půdu Staronové synagogy, kam prý rabbi Löw tajně uložil golemovo tělo? Aby se tam přecejen nějaký zvědavec nedostal, nechal rabbi Löw dokonce strhnout schodiště na vnější zdi a až do konce minulého století byla vstupní dvířka na půdu ve výšce dvanácti metrů přístupna jen s pomocí dlouhého žebříku. Dodnes se tam musí šplhat po železných skobách. Zákaz vstupu byl přísně dodržován a prokazatelně obnovován. Pokud byla legenda jen vymyšlena, tak proč? Přitom půdy všech ostatních pražských synagog byly a jsou volně přístupné.

A jak si vysvětlit neobvyklý liturgický zvyk ve Staronové synagoze, že se při páteční bohoslužbě zpívá žalm k počátku sabbatu dvakrát? Sami duchovní pražské židovské obce to vysvětlují jako vzpomínku na událost, kdy rabbi Löw byl nucen zpěv žalmu přerušit, aby zneškodnil golema, rušícího nastávající sobotní klid. K nějaké mimořádné události, která dala později vzniknout legendě o golemovi, tedy skutečně muselo dojít. Rabbi Löw zasáhl proti někomu, kdo v záchvatu zuřivosti ohrožoval obyvatele ghetta a jeho tělo pak ukryl na půdu Staronové synagogy.

KDO BYL GOLEM?

Často se objevující hypotéza o umělé mechanické figuríně je málo pravděpodobná. Mechanický panák by nemohl provádět jiné pohyby a úkony než ty, pro které byl konstruován. Ani při poruše vnitřního mechanizmu by golem-stroj nedokázal řádit tak, jak praví pověst. Omezená energie pérového pohonu, který se tehdy pro podobné mechanizmy používal, by na silácké kousky vyvolávající hrůzu a paniku nestačila. A hlavně, tak kuriózní aféra by neunikla pozornosti tehdejších kronikářů. Zdá se spíše, že rozruch způsobil někdo naprosto běžný, a teprve až dlouhá staletí z něj udělala strašného golema.

Kdo to ale mohl být?

Podle jedné z hypotéz by v pozadí celé legendy mohl stát duševně nemocný člověk, snad epileptik. Někteří duševně nemocní totiž svým chováním golema připomínají. Záchvaty zuřivosti, při kterých nemocný často vyvine neuvěřitelnou sílu, se střídají se stavy útlumu či úplné nehybnosti, tzv. stuporu. Dojem umělého člověka mohou vyvolávat i automaticky se opakující strojové pohyby, prováděné některými duševně nemocnými v mrákotném stavu. A co víc, slovo golem v hebrejštině také znamená... blázen!

Pro tuto hypotézu mluví i to, že podle původní legendy byl pražský golem po oživení bytostí zcela podobnou člověku, nikoli neforemným hliněným panákem, jak jsme jej poznali až ve filmu "Císařův pekař a pekařův císař". Šém mu rabbi Löw při oživování nepsal na čelo ani nezavěšoval na krk, jak to dělávali v Haliči, nýbrž vkládal pod jazyk! Mohl vypadat skutečně jako bezvousý člověk mongolského typu, mohl mít tápavou a nejistou chůzi, mohl dělat jednoduché práce podle příkazu pána, kterého poslouchal... a který mu dával pod jazyk lék. Ano lék! Nikoli šém. Pravidelnost může dokládat potřebu podávání léku k odstranění záchvatů. Jednou však došlo k události, ze které postupem času legenda o pražském golemovi vykrystalizovala. Při obzvlášť silném záchvatu provázeném zuřivostí se sluha dostal do ulic ghetta. Vyděšení lidé běželi do synagogy pro moudrého rabína, který musel výjimečně přerušit bohoslužbu, a proto se ve Staronové synagoze dodnes opakuje 92. žalm. Nebohý sluha však při záchvatu zemřel. Možná se zadusil, možná to způsobila nějaká nešťastná náhoda. Aby se nepříjemná záležitost nerozkřikla a nedala podnět k různým povídačkám a antisemitským útokům, nebyla smrt oficiálně ohlášena a sluhovo tělo bylo ukryto na půdu Staronové synagogy. Proto vydal rabín zákaz vstupu na půdu, a proto tedy žádná historická zmínka v písemnostech a kronikách. Tajemství však přece jen postupně proniklo na veřejnost, pochopitelně, že už ve značně zkreslené podobě. Sluha se choval jako umělý panák, rabbi Löw mu vkládal něco do úst... asi šém - a možná, že skutečně právě polští chasidé první vyslovili domněnku: Nebyl to golem? A legenda byla na světě!

NIKDO NAHORU NESMÍ!

Byl tedy pražský golem duševně nemocný člověk, mechanická figurína, nebo dokonce jakési technické zařízení, které se zachovalo po dávno zaniklé civilizaci či mimozemšťanech, jak dnes tvrdí někteří milovníci záhad? Odpověď na tuto otázku by měla skrývat půda Staronové synagogy. Tělo golema tam bylo uloženo, půda pak byla uzamčena, schodiště strženo a za dlouhá staletí se tam dostal jen málokdo. "Ten, kdo se tam odváží vystoupit, na místě zemře," tvrdili Židé. A skutečně se prý stalo, jak píše Ruthova Kronika královské Prahy, že "když starosta obce jednou pověřil jakéhosi stavitele, aby budovu opravil, zřítil se stavitel i s pomocníky se střechy a také ti, kteří ho tím pověřili, zemřeli, ještě než práce začala." Rovněž při opravě střechy v roce 1883 se odtud zřítil pokrývač Vondrejc a zůstal dole ležet mrtvý.

Samozřejmě, že několik lidí už na půdě golema hledalo a ve zdraví to přežili. Snad úplně první byl v 18. století tehdejší vrchní pražský rabín Landau. Než si nechal přistavit dlouhatánský žebřík, pohroužil se do modliteb. Nahoře však strávil jen několik minut. Když se vrátil, byl prý strachem celý bledý, třásl se po celém těle a ihned obnovil přísný zákaz vstupu. Co na půdě viděl, nikdy nikomu neřekl.

Zhruba o sto let později si chtěl legendu o golemovi ověřit významný lvovský rabín Josef Saul Nathanson, ale na půdu se nedostal. Rozmluvil mu to devadesátisedmiletý chrámový sluha, který ještě pamatoval rabína Landaua, znal jeho zákaz a půdu střežil.

A znovu se situace opakovala o pár desítek let později. Starosta židovské obce dr. Rosenbacher se chtěl ze zvědavosti na půdu podívat, ale nakonec dodržel tradiční zákazy a od svého úmyslu upustil.

Jako další se na půdu dostal až teprve v roce 1920 známý židovský novinář Egon Erwin Kisch. Se získáním povolení měl velké problémy, ale po dlouhém vyjednávání se mu to přece jen podařilo. Přestože půda byla prázdná a golema nenašel, naznačil, že by se ledacos mohlo skrývat ve štěrku pod podlahou. Do novin tehdy napsal: "Mezi hlubokými vypouklými hřbety klenutí nad opěrnou zdí je od staletí štěrk. Je-li tam pohřben výtvor velkého rabbiho Löwa, je tu pohřben do soudného dne. Kdyby se měl exhumovat, zřítil by se dům boží."

V roce 1962 ho následoval redaktor novin Večerní Praha Jiří Hás a o patnáct let později pátravý newyorský chasida Manny Mondzioch. Pochopitelně, že tam občas musí pokrývač nebo údržbář, ale sotva kdo jiný. Nikdo z nich sice golema nenašel, ale také nikdo z nich definitivně nevyvrátil, že by se tam někde nějaké zbytky nemohly skrývat. Všichni totiž vystoupili na půdu jen na krátkou dobu s prázdnýma rukama a v podlaze nehrabali a nekopali. Nebylo by jim to ani povoleno, protože na základě pochybné legendy by památkáři rozhodně nedovolili kopat v tak mimořádně vzácném objektu. Staronová synagoga, pocházející ze 13. století, je totiž nejstarší dochovaná synagoga ve střední Evropě.

Zdálo by se tedy, že záhadu golemova pohřebiště se už nikdy nepodaří objasnit. Jenomže moderní doba přináší moderní metody zkoumání. Dnes už existují přístroje, s jejichž pomocí je možno bez kopání zjistit, jaké předměty se pod povrchem skrývají.

S RADAREM NA TAJEMNOU PŮDU

Sehnat takový přístroj není pro amatérského badatele nic jednoduchého a získat povolení, vystoupit s ním na půdu Staronové synagogy a porušit tak tradiční zákazy už teprve ne. Ale mně se to v roce 1984 povedlo. Po mnoha týdnech zařizování, běhání a sepisování žádosti přece jen přišel ten kýžený den, kdy jsem se svým spolupracovníkem Michalem Brumlíkem a promovaným geofyzikem Mirkem Bílým opatrně skládal do staletého prachu půdy plechové bedny s geofyzikálním radarem SIR-7.

Půda Staronové synagogy je poměrně malá a přehledná. Nemá žádná zákoutí, žádné výklenky. Dlouhá je asi patnáct metrů, široká deset. Působí dojmem prázdné sýpky. I když jsme nečekali, že se tam budou válet svícny, staré truhly a hromady modlitebních knih, její absolutní prázdnota nás přece jen trochu překvapila. Byl to vzrušující pocit, prolézat mezi mohutnými střešními trámy tajemné půdy, stále ještě skrývající své tajemství. Pás grafického papíru geofyzikálního radaru se pomalu s tichým bzučením začal odvíjet. Na záznamu se postupně objevovaly oblouky klenby pod námi. Podle měřítka nebyla klenba silnější než 40 cm, což vylučovalo, aby v ní bylo něco zakopáno. Náš hlavní zájem však patřil prostorám zasypaným drobnou sutí těsně u zdi a nad sloupy, "kde by mohlo být ledacos ukryto," jak už naznačil Kisch. Nic zvláštního se však neobjevovalo. Žádné cizí těleso, žádné dutiny. Když jsme přístroj protahovali nad prohlubní druhého sloupu, přístroj zareagoval. Ihned jsme se chopili lopatek, ale jen jsme začali hrabat, zvedl se hustý oblak prachu. Za několik okamžiků se už na půdě nedalo dýchat. Suť, ve které jsme se přehrabovali nebyla žádný štěrk, jak napsal Kisch, ale směs holubího trusu, rozbitých tašek, ztrouchnivělého dřeva a kousků ztvrdlé malty. Mezi tím kosti a zbytky mrtvých holubů. V hloubce asi půl metru jsme konečně narazili na něco tvrdého. Nebyly to však ani pozůstatky člověka ani součástka z mechanické figuríny, ale obyčejný zmačkaný kus plechu ze střechy. Z golema rozhodně nepocházel.

Jak jsme tedy zjistili, na půdě Staronové synagogy žádné zbytky golema dnes nejsou. To však ale neznamená, že tam kdysi skutečně nebyly. Na jednom trámu jsme totiž našli vyrytý letopočet 1883. To dokazuje, že na půdě byl někdo ještě před Kischem, kdo mohl zbytky golema odstranit. Proto Kisch, a vlastně i my, jsme nalezli půdu úplně prázdnou. Kdo však byl ten neznámý návštěvník, o kterém se dosud nevědělo a nemluvilo? Musel mít přece povolení a tak by se měla o něm zachovat nějaká zpráva.

Znovu jsem se pustil v archivu Státního židovského muzea do hledání jakékoli zprávičky, až jsem objevil pár zažloutlých účtů a starých dopisů, ze kterých vyplývalo, že v roce 1883 byla prováděna oprava synagogy. Byly při ní vyměněny i ztrouchnivělé trámy na půdě a také zřízen provizorní žebřík ze železných skob na vnější zdi. Půda musela být vyklizena a nalezené věci prý byly sneseny dolů a zakopány na hřbitově. Jaké věci to byly, už ale nikdo neví. Nenašel jsem žádný soupis, žádný záznam. Prostě nic. Pokud by členové židovské obce našli mezi svatými knihami a modlitebními plášti kosti člověka, je logické, že nález utajili a vše zakopali na hřbitově. V té době totiž vrcholila velká vlna antisemitismu a Židé byli znovu obviňováni z vražd křesťanů a z rituálního používání jejich krve. Každý si jistě dovede představit, jaké spekulace by zveřejnění tohoto objevu vyvolalo a kolik nepřátel Židů by toho mohlo zneužít. Na druhé straně nález mechanické figuríny nebo něčeho podobného by v té době určitě vyvolal senzaci.

MRTVÝ GOLEM BYL UKRADEN

Existuje ale ještě jedno vysvětlení, proč golem na půdě Staronové synagogy není. Kisch údajně viděl za 1. světové války u jednoho haličského Žida starý hebrejský rukopis popisující krádež golemova těla ještě před vydáním zákazu vstupu na půdu. Mrtvý golem si prý pobyl na půdě pouze jedinou noc. Hned příští den ho tajně odnesl Löwův pomocník Abraham Chájim a se svým švagrem Balbierem se jej marně pokoušeli oživit. Den nato však Balbierovi zemřely dvě děti. Pokládali to za trest, a tak v noci potají vyvezli golema v rakvi za město a pochovali ho na morovém hřbitůvku na svahu Šibeničního vrchu, míli a dvě stě sáhů za Novoměstskou branou.

Prohlédneme-li si staré plány Prahy, ať už dřevoryt Jana Kozla a Michaela Peterle z roku 1562 nebo Sadelerovu mědirytinu z roku 1606, můžeme si Šibeniční vrch s popravištěm najít. Tehdy to bylo ještě opuštěné místo za městem, kde se popravovali zločinci. Morový hřbitov byl na vrcholu bývalé hory svatého Kříže, v místech dnešní Fibichovy ulice, kde se dnes tyčí nad Prahou žižkovský televizní vysílač. Dnes je už celý kopec dávno obestavěn domy žižkovské čtvrti, ale malinký kousek hřbitova, spíše jenom symbolická památka, tam zůstal. Ostatní vzalo za své při stavbě televizního vysílače. Náhrobní kameny na hřbitůvku už jsou zvětralé, hebrejské nápisy nečitelné a jména Balbierových dětí jsem tam marně hledal.

Je tedy možné, že tělo golema je navždy pohřbeno pod žižkovským televizním vysílačem? Domnívám se, že ne! V uváděném haličském rukopise je několik závažných nesrovnalostí. Podle legendy golem zemřel třiatřicátý den po Velikonocích roku 5353, což bylo dle našeho kalendáře někdy začátkem května roku 1593. V haličském rukopise se však píše, že ho Balbier s Chájimem tajně pohřbili na morovém hřbitově 5. dne měsíce Adaru, tj. někdy v únoru až březnu. V tu dobu byl golem přece ještě živý!

Nejzávažnější argument ale je, že židovský morový hřbitov za Prahou v té době ještě neexistoval. Vznikl až o devadesát let později, v roce 1680, kdy v Praze vypukla morová epidemie. Obec Nového Města pražského tehdy zakoupila od zemského prokurátora Štiky z Paseky zahradu na hoře svatého Kříže a založila tam lazaret pro nemocné Židy a hřbitov. Za deset měsíců tam bylo pohřbeno tři tisíce osob. Pak se tam nepochovávalo, až opět při moru v roce 1713, kdy za osm měsíců zde bylo pochováno opět přes tři tisíce mrtvol. Střídavě se pak na něm pohřbívalo až do roku 1890.

Hodnověrnost pramenů Kischových informací je tedy pochybná. Rukopis se nedochoval a ani Kisch neuvádí nic konkrétního o jeho původu. Kde tedy golemovo tělo nakonec skutečně skončilo? To už se dnes asi bohužel nikdy nedozvíme.
 
Říjen 1997

 

. . . . .
powered by contentmap

You have no rights to post comments

 

 

Publikování nebo další šíření obsahu webu je bez písemného souhlasu redakce zakázáno. Společnost Czech Press Group, a.s. zaručuje všem čtenářům serveru ochranu jejich osobních údajů. Nesbíráme žádné osobní údaje, které nám čtenáři sami dobrovolně neposkytnou.

 

Publikované materiály na www.czech-press.cz (pokud není uvedeno jinak) jsou vlastní texty iKOKTEJL a texty redakcí a spolupracovníků magazínů KOKTEJL, OCEÁN, EVEREST, PSÍ SPORTY, KOČIČÍ PLANETA, V SEDLE, Koktejl SPECIAL a Koktejl EXTRA.

Czech Press Group